Č. 10752.
Pojištění úrazové. — Řízení správní: Rozhodnutí zem. úřadu, vydané o námitkách proti výměru Úrazové pojišťovny podle § 18 úraz. zák. č. 1/1888 ř. z., je podle čl. 8 odst. 2 zák. o organisaci politické správy č. 125/27 rozhodnutím konečným.
(Nález ze dne 2. října 1933 č. 17715/31.) Věc: Bedřich K. a Václav N. v K. proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 2. dubna 1929 uznala úrazová pojišťovna dělnická v Praze podnik st-lů »dobývání, vážení a prodej písku« za povinný pojištěním podle zák. o úrazovém pojištění dělnickém a zařadila jej od 1. listopadu 1928 podle titulu 507 do nebezpečenské třídy 8 a nebezpečenského procenta 39. Odvolání st-lů z tohoto výměru bylo zamítnuto rozhodnutím zem. úřadu v Praze z 9. dubna 1930 a posléze nař. rozhodnutím z důvodů věcných.
Maje rozhodovati o stížnosti do tohoto rozhodnutí, musil nss předem řešiti otázku, zda byl žal. úřad příslušný v tomto sporu věcně rozhodovati. V této příčině uvážil nss toto:
Výměr úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 2. dubna 1929, jenž byl v postupu instančním přezkoumán posléze nař. rozhodnutím, byl proti st-lům vydán na základě § 18 úraz. zák., podle něhož bylo možno vznésti proti výměru odpor, o němž příslušelo rozhodnouti zem. polit, úřadu, z jehož rozhodnutí bylo přípustno odvolati se dále k min. Zem. úřadem politickým jest ode dne účinnosti organisačního zákona č. 125/27 úřad zemský. Právě uvedený org. zákon, jednaje v čl. 8 o opravném řízení, stanoví v 1. odstavci, že pokud opravný prostředek není vyloučen, lze se odvolati z rozhodnutí (opatření) okr. úřadu k zem. úřadu, a rozhoduje-li tento úřad sám v prvé stolici, lze se odvolati z jeho rozhodnutí (opatření) k příslušnému min. V odst. 2 jest pak určeno, že z rozhodnutí zem. úřadu jako odvolacího není další odvolání přípustno a že totéž platí o rozhodnutí okr. úřadu jako odvolacího ve věcech trestní pravomoci obecní.
Otázka, kterou jest nss-u řešiti, jest pak, zda ustanovení právě zmíněného 2. odst. čl. 8 org. zák., že z rozhodnuti zem. úřadu jako odvolacího není další odvolání přípustno, dopadá na všechny případy, kde podle předpisů dosud platných rozhodoval úřad politický jako stolice odvolací, či je-li je omeziti jen na případy, kdy úřad ten jako stolice odvolací rozhodoval jen nad úřady okresními, o nichž je řeč v odst. 1.
Aby otázka tato správně mohla býti vyřešena, nutno si uvědomiti, že v uvedeném odstavci 1. vyjádřil zákonodárce dvě základní myšlenky. Předem, že ve věcech vnitřní správy, svěřené úřadům politickým, je proti rozhodnutí, které učinil úřad okresní nebo zemský v 1. stolici, zásadně přípustno odvolání k úřadu vyššímu, a za druhé, že pořad instanční jest zásadně omezen na dvě stolice. Tato druhá zásada jest pak také zcela výrazně vyjádřena i v odstavci 2. Při letmém pohledu bylo by proto možno ustanovení 2. odst. chápati jen jako pouhé zdůraznění oné druhé zásady, vyvozené již z odst. 1, a usuzovati, že nepřipouštěje z rozhodnutí úřadu zem. jako odvolacího dalšího odvolání má organisační zákon na mysli jen případy, kdy zem. úřad rozhodoval o odvoláních z výroků úřadů okresních, jak o tom mluví odst. 1.
Opíraje se o usnesení svého adm. plena z 22. května 1933, neshledal však nss, že by ustanovení cit. 2. odstavce mělo jen tento úzký význam, nýbrž chápe je ve významu širším. Vedla jej k tomu úvaha, že byla-li zásada omezení postupu instančního na dvě stolice vyslovena již v odst. 1, nebylo třeba ji opakovati ještě v odst. 2 a že zákon sám nerozeznává v odst. 2, z výroku kterého úřadu nebo orgánu bylo podáno odvolání, o němž zemský úřad rozhoduje s platností konečnou. Jest proto v ustanoven 2. odst., že z rozhodnuti zem. úřadu jako odvolacího není další odvolání přípustno, shledávati normu samostatného obsahu a dlužno slova »jako odvolacího« pojímati šíře, než jde rámec odst. 1, totiž tak, že se jimi nerozumí jen rozhodnutí zem. úřadu o odvoláních z výroků úřadů okr. (resp. policejních a magistrátních čl. 13, § 3 b), nýbrž vůbec všechna rozhodnutí, která zem. úřad vydal jako úřad odvolací, nechť rozhodnutí, o němž jako stolice odvolací rozhodoval, bylo vydáno orgánem jakýmkoli (na př. orgánem obecním, orgánem korporace zájmově a pod.).
K výkladu tomu vede i okolnost, že ustanovení o konečnosti rozhodnutí zem. úřadu jako odvolacího jest v 2. odst. spojeno s ustanovením, že konečným jest také rozhodnutí okr. úřadu jako odvolacího ve věcech trestní pravomoci obecní. Uznává-li se tu jasně, že okr. úřad, přezkoumávaje nálezy trestního orgánu obecního, který stojí mimo organisaci úřadů politických, jedná jako úřad odvolací, není důvodů upírati zem. úřadu funkci úřadu odvolacího, rozhoduje-li o odvolání z výroku jiného orgánu než úřadu okresního. Odpovídá to také tendenci zákona zbaviti min. břemene rozhodovati v konkrétních věcech, pokud výjimečně jako 1. instance nefunguje zem. úřad sám, a soustřediti toto rozhodování u zem. úřadů, které jsou odborně tak vybaveny, že lze jim bez obavy svěřiti rozhodování konečné (srov. zprávu ústav. práv. výboru posl. sněm. k čl. 8).
Z těchto úvah jde, že ustanovení 2. odst. čl. 8 org. zák. dopadá i na případy, kdy zem. úřad rozhoduje o odvolání z výměru úrazové pojišťovny dělnické podle § 18 úraz. zák. a že proto předpis tohoto ustanovení, jenž z rozhodnutí zem. úřadu připustil další odvolání k min., jest ustanovením 2. odst. čl. 8 org. zák. zrušen.
Podle tohoto předpisu jest rozhodnutí zem. úřadu v uvedených věcech konečné. Nebylo proto min. soc. péče příslušno, aby v přítomném sporu vydávalo věcné rozhodnutí. Jestliže tak přece učinilo, místo aby odvolání jako nepřípustné odmítlo a učinilo z moci úřední opatření, aby se stranám dostalo zem. úřadem správného poučení, že jeho rozhodnutí je konečné, ocitlo se tímto postupem v rozporu s právním řádem, osobivši si kompetenci, která mu po zákonu nepřísluší.