Č. 10636.

Dávky za úřední výkon: Prohlášení min. sprav, o exteritorialitě vyslanecké budovy (resp. vyslaneckého úředníka) ve věci exekuční.
(Nález ze dne 17. června 1933 č. 10.898.)
Věc: Dr. Alois G. v P. proti ministerstvu spravedlnosti o dávku za úřední úkon.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okresní soud exekuční v Praze dotázal se žal. úřadu v exekuční věci st-le proti Dru Dragutinu P. a jeho manželce, zda uvedené osoby jsou členy vyslanectví království Jugoslávského, a místo výkonu exekuce byt jejich Praha III., Velkopřevorské náměstí č. 4 jest vyslaneckou budovou, která požívá práva exteritoriality, a mezinárodní právo nepřipouští ani na nich ani na tomto místě (v budově vyslanectví) výkon zdejší státní moci.
Žal. úřad po dotazu a po vyjádření min. zahr. vydal, odvolav se na dohodu s posléz jmenovaným min., uvedenému exekučnímu soudu nař. výnosem ve smyslu § 31 odst. 1 exek. ř. ve znění čl. IV. zák. z 19. ledna 1928 č. 23 Sb. toto prohlášení: »Podle práva mezinárodního nesmí v budovách stálých diplomatických misí býti proveden žádný úřední úkon se strany soudu, úřadu neb orgánu státu přijímajícího bez svolení příslušného činitele státu vysílacího, proto ani v budově vyslanectví království Jugoslávie v Praze, kde bydlí podle informace došlé min. sprav. Dr. Dragutin P., osvětový inspektor při jugoslávském vyslanectví a jeho manželka, nesmějí čsl. soudy, úřady neb orgány provésti bez svolení příslušného činitele jugoslávského žádný úřední úkon, zejména ne úkon exekuční. Další dotaz o tom, zda shora uvedení manželé na území Čsl. republiky požívají práva exteritoriality či nikoliv, jeví se podle názoru min. sprav, bezpředmětným tím, že podle stavu spisů okresního soudu exekučního v Praze výkonný orgán svolení vyslance království Jugoslávie v Praze ku provedení exekučních úkonů v jeho budově proti Dru P. a jeho manželce Boženě neměl a mimo to se i o výkon mobilární exekuce pokusil v nepřítomnosti zástupce min. zahr. věcí.« Za toto osvědčení vyměřil žal. úřad v nař. výnosu dávku za úřední úkon podle §§ 1 až 4 zák. č. 53/25, resp. i zák. č. 192/30 a podle pol. 6 lit. ch) sazebníku vl. nař. č. 254/26 a § 1 vl. nař. č. 193/30 částkou 75 Kč a uvedl, že dávka ta se vyměřuje vzhledem k výši vymáhané pohledávky. Zaplacení této dávky uloženo st-li rukou společnou a nerozdílnou s exekuty, ježto zavdali příčinu k tomuto úřednímu výkonu.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost vytýká především, že nejde vůbec o úřední úkon podrobený dávce ve smyslu § 1 zák. č. 53/25 a sazby zvláštní ch) pod pol. č. 6 dávk. řádu uveřejněného vl. nař. č. 254/26, ježto min. sprav. nevydalo st-li vůbec žádné osvědčení a neprovedlo podle znění nař. rozhodnuti úřední úkon záležející ve vyjádření o exteritorialitě. Nař. rozhodnutí samo prý uvádí výslovně, že po jeho názoru je dotaz o tom, zda manželé P. na území republiky požívají práva exteritoriality či nikoli, bezpředmětným tím, že podle stavu spisů okresního soudu exekučního v Praze výkonný orgán svolení vyslanectví království Jugoslávie v Praze ku provedení exekučního úkonu v jeho budově proti uvedeným manželům neměl a mimo to se o výkon pokusil v nepřítomnosti zástupce min. zahr. věcí.
Námitku tu neshledal nss důvodnou.
Podle dávk. řádu sazeb zvláštních ch) pol. 6 vl. nař. č. 254/26 ve znění § 1 nař. č. 193/30 jest v oboru min. sprav. stanovena dávka za úřední úkon za vyjádření o exteritorialitě a jejím rozsahu. Podle obsahu nař. rozhodnutí zahrnuje žal. úřad pod tento pojem své závazné prohlášení v exekuční záležitosti tohoto znění: »Podle práva mezinárodního nesmí v budovách stálých diplomatických misí býti proveden žádný úřední úkon se strany soudů, úřadu neb orgánu státu přijímacího bez svolení příslušného činitele státu vysílacího; proto ani v budově vyslanectví království Jugoslávie v Praze, kde bydlí podle informace došlé min. sprav. Dr. P., osvětový inspektor při jugoslávském vyslanectví v Praze a jeho manželka, nesmějí čsl. soudy, úřady neb orgány provésti bez svolení příslušného činitele jugoslávského žádný úřední úkon, zejména ne úkon exekuční. Tím vyslovilo se min. sprav, o rozsahu exteritoriality v konkrétní věci a je proto dán předpoklad dávkového řádu.
Na tom nemůže nic měniti ani okolnost, že min. sprav, neučinilo přímého prohlášení o exteritorialitě uvedených osob, když podle předeslaného podléhá dávce za úřední úkon nejenom vyjádření o exteritorialitě, čili jinými slovy o tom, je-li tu exteriíorialita či nikoliv, nýbrž i o rozsahu jejím, tedy o tom, co v sobě zahrnuje a jaké má důsledky.
Výkladu tomu svědčí ustanovení čl. IV. zák. z 19. ledna 1928 č. 23 Sb., kterým změněn byl předpis § 31 odst. 1 ex. řádu č. 79 ai 1896 ř. z., který stanoví modality, za kterých lze prováděti exekuční úkon jednak proti osobám požívajícím exteritoriality, jednak v budovách neb místnostech exteritoriálních, a určuje, že v případech pochybných je závazným pro soud prohlášení min. sprav.
Není proto základní námitka stížnosti důvodnou.
Bezdůvodnou je však i další výtka, která má za to, že není dán předpoklad pro dávku za uvedený úkon ve smyslu zák. o dávkách za úřední úkon, ježto st-l nezavdal příčinu, aby bylo vyžádáno osvědčení exteritoriality a nestalo se tak tedy v jeho prospěch; měl prý pravoplatný exekuční titul a soud neměl právo, aby zkoumal exteritorialitu povinné strany.
Podle § 1 zák. č. 53/25 mohou vybírati státní úřady a podniky, pokud vykonávají výsostní pravomoc, za úřední úkony ve věcech správních, pokud se staly podstatně v zájmu soukromém, zvláštní dávky. Dávkou je povinen ten, kdo k úkonu zavdal příčinu. Leží v podstatě věci, že je na každém úředním úkonu státních úřadů zásadně interesován veřejný zájem (Boh. A 8313/29), leč při určitých správních aktech vystupuje vedle tohoto veřejného zájmu ještě zvláštní zájem osoby, které akt se týká a jež se aktu toho zpravidla domáhá, je-li tento akt v podstatě v soukromém zájmu strany, podléhá dávce.
V daném případě šlo o exekuci, jejíž provedeni záviselo na přípustnosti exekuce proti osobě požívající případně práva exteritoriality, resp. na místě tímto právem chráněném, o čemž je exekuční soud v případech pochybných povinen podle ustanovení čl. IV. zák. č. 23/28 vyžádati si od min. sprav, závazné prohlášení. Šlo tedy o úřední úkon se strany min. sprav, ve věci správní, který se dál proto, aby soud mohl případné exekuci st-lem žádanou provésti, tedy o úkon v soukromém zájmu st-lově. Soud měl arci také zájem na bezvadném, právním normám odpovídajícím provedení exekuce, tento zájem vyvolán však byl žádostí st-le o exekuci, z čehož plyne, že v popředí čili v podstatě byl zde zájem st-lův, a že dotyčné závazné prohlášení žal. úřadu stalo se v podstatě v zájmu soukromém. Že pak st-l k onomu úřednímu ukonu zavdal příčinu, když žádal o exekuci u exekučního soudu, nelze pochybovati. Má-li stížnost za to, že osvděčení nebylo v zájmu st-le proto, že měl pravoplatný exekuční titul, přehlíží, že ten sám o sobě vzhledem ke kogentní normě čl. IV. zák. č. 23/28 nestačí k provedení exekuce, jde-li o provedení exekučního aktu v budovách exteritoriálních.

Citace:

Č. 10636. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 63-65.