Č. 10848.

Jazykové právo: I. Jazyková úprava obecního razítka. — II. Konkrétní spor jazykový, vzniklý porušením jazykového zákona či pouhý pokyn o užívání jazyků v budoucnosti?
(Nález ze dne 14. listopadu 1933 č. 12358/31.)
Prejudikatura: Boh. A 6784/27, 8070/29, 8074/29, 10361/33.
Věc: Obec D. proti ministerstvu vnitra o jazykovou úpravu obecního razítka.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Žal. úřad nevyhověl odvolání stěžující si obce z rozhodnutí zsp-é v Praze, pokud jím bylo této obci uloženo mezi jiným, aby užívala obecní pečeti, obsahující slovní výplň stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyku státním jako je slovní výplň provedená v jednacím jazyku obce, vydává-li listiny a vyhlášky v jazyku státním nebo v jazyku státním a německém, ježto tento příkaz má oporu v ustanovení čl. 82 odst. 2 věty 2 vl. nař. č. 17/1926 Sb. Žal. úřad k vývodům odvolání podotkl, že nejde o všeobecný jazykově právní pokyn, nýbrž o opatření podle čl. 97 odst. 1 jaz. nař., směřující k tomu, aby bylo zabezpečeno úspěšné provádění jazykových předpisů.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Maje přezkoušeti v mezích námitek stížnosti zákonitost napadeného rozhodnutí, musil si nss především ujasniti obsah a smysl napadeného rozhodnutí.
Toto je opřeno o ustanovení čl. 82 odst. 2 jaz. nař. Obsah tohoto předpisu vykládá nss důsledně v tom smyslu, že pro obce tam uvedené především přímo vyslovuje povinnost, aby v případech tam vymezených užívaly obecní pečeti v předepsané jazykové úpravě. V tom je přirozeně shledáván dále zároveň i příkaz, aby obce, u nichž jsou zmíněné podmínky takové pečeti dány, pečeť takto vyhovující za účelem skutečného použití v naskýtajících se případech potřeby také měly, a zvláště v době, kdy se jaz. nařízení zavádělo a tedy obce zpravidla na to ještě nebyly zařízeny, aby si ji opatřily (srov. Boh. A 8070/29 a 10361/33). Tomu nasvědčuje také ustanovení jaz. zák. v § 8, jež přenechává státní moci výkonné jednak úpravu užívání jazyků pro úřady samosprávné (odst. 1), k níž náleží i úprava obecní pečeti (srov. Boh. A 8070/29), jednak jí ukládá, aby vydalo potřebné předpisy k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné provádění vydaného nařízení (odst. 4). Jest tedy tento výklad spatřující v zmíněném ustanovení vedle konečné disposice užívání pečeti současně i disposici tento konečný účel prakticky zabezpečující, v plné shodě s jazykovým zákonem.
V tomto pojetí čl. 82 odst. 2 jaz. nař. i I. stolice v době, kdy jazykové nařízení právě nabylo účinnosti (4. února 1926), výměrem z 12. května 1926 vydala dotčený příkaz obci, aby si pečeť v potřebné úpravě opatřila do 3 dnů, ohlásila výkon a předložila otisk pečeti. Při tom vzhledem k zjištěnému omylu některých obcí úřad upozornil, že obec má míti kromě případné pečeti s textem v jednací řeči obce také ještě obecní pečeť v zmíněné úpravě jazykové, které obec musí v určitých případech zákonem předepsaných použíti.
Tento výrok také ve smyslu shora právě vyloženém, že opatření pečeti není samo o sobě účelem, nýbrž že v něm je i disposice o užívání jejím, chápala stěžující si obec a ve svém odvolání výměr ten reprodukovala tak, že jde o příkaz opatřiti si a užívati obecní pečeti v jazykové úpravě předepsané, a proti této se bránila výtkou nezákonnosti čl. 82 odst. 2 jaz. nař. Odvolací stolice a pak i žal. úřad mluví ovšem o výroku o »užívání« pečeti, avšak vzhledem k předchozímu nejde o žádnou obsahovou změnu výroku I. stolicí vydaného, kterou by stolice nadřízené, kdyby ji byly chtěly, musily nějak určitě vyjádřiti. Pro opačný výklad také v celém správním řízení není podkladu a ani stížnost sama nějaké námitky tohoto obsahu nevznáší, ba ani k pochybnosti v uvedeném směru nedává podnětu. Jest tedy výroku napadeného rozhodnutí rozuměti jako příkazu, že obec má pečeť si opatřiti se samozřejmou povinností jí také podle cit. předpisu užívati. Vůči napadenému rozhodnutí v tomto pojetí pak jeví se stížnost v jednotlivých svých námitkách takto:
Stížnost vytýká především, že příkaz I. stolice nevztahoval se na konkrétní porušení zák. jazyk., nýbrž byl pokynem o užívání jazyků v budoucnosti, vydaným formou výnosu obci, aniž I. stolice vůbec zjistila, že obec se prohřešila proti některému předpisu zák. jazyk, neb jazyk, nař., nebo zda měla dvojjazyčnou pečet nebo ne. Vydávati však všeobecné pokyny jazykové beze vztahu k určité konkrétní věci není politický úřad oprávněn a proto byl takový pokyn neplatný (viz Boh. A 6784/27). Proti tomu prý žal. úřad zdá se býti názoru, že politické úřady okresní na základě čl. 97 odst. 1 a 85 jaz. nař. jsou nejen oprávněny, nýbrž i povinny dohlížeti k tomu, je-li jaz. nař. skutečně prováděno, a na jeho základě činiti opatření k zabezpečení jeho provádění. Avšak tím prý konstruuje žal. úřad dohlédací právo, jež daleko přesahuje ustanovení zák. jaz. a jaz. nař., neboť podle § 7 jaz. zák. jsou státní úřady dohlédací povolány rozhodovati spory jazykové, avšak dohlédací právo se tím nestanoví. Ani čl. 97 odst. 1 jaz. nař. nezmocňuje úřad. aby vydával pokyny pro budoucí případy, pokud se týká beze vztahu k určité konkrétní věci. Úřady nemohou dohlédací právo si libovolně sestrojiti, nýbrž toliko v mezích zákonů a vládních nařízení dohlédací moc vykonávati, takže opatření z tohoto rámce vybočující jsou neplatná.
K této námitce bylo uvážiti:
Výměr I. stolice z 12. května 1926 zněl v příslušné části: »Vzhledem k ustanovení vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb., které nabylo účinnosti dnem 4. února 1926, žádám za sdělení: . . . . 5. zda tamní obec opatřila si kromě případné obecní pečeti se slovní výplní v jednacím jazyku obce, též obecní pečeť obsahující vedle případné slovní výplně v jazyce jednacím též slovní výplň stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyce státním (čl. 82 odst. 2 vl. nař.). Nestalo-li se tak dosud, nařizuje se tamní obci v základě uvedeného článku, aby si takovou pečeť opatřila . . . .«. Z předchozího skutkového stavu je zřejmo, že vydaný příkaz byl vydán podmíněně tím, neopatřila-li si obec dosud obecní pečeti v úpravě jazykově vyhovující. Podané odvolání pak zřejmě nelze vykládati jinak než jako přiznání, že takové pečeti obec dosud nemá, že je u ní stav odporující předpisu cit. normy, a že tedy na sebe proto vztahuje vydaný příkaz, jejž odvoláním napadá. V celém řízení správním st-lka pak ani netvrdila, že měla v době vydání příkazu I. stolicí příslušnou pečeť, a zřejmě tedy i žalovaný úřad vycházel z tohoto skutkového stavu, z něhož podle § 6 zák. o ss jest vycházeti i nss-u.
Vytýká-li stížnost za tohoto skutkového stavu, že vydaný příkaz nebyl ve vztahu k určité konkrétní věci (k určitému porušení jazykových předpisů) — stížnost praví: ». . . aniž I. stolice vůbec zjistila, že obec se prohřešila proti některému předpisu zák. jaz. nebo jaz. nař.« — jde ovšem celá na tomto předpokladu vybudovaná námitka a s ní rozváděná otázka dohlédacího práva politického úřadu mimo obsah nař. rozhodnutí. Pokud jde dále zvláště ještě o výtku vady řízení dovozová- nou z toho, že okr. úřad nezjistil, měla-li obec předepsanou pečeť čili nic, je námitka ta nepřípustnou novotou, poněvadž v řízení správním se obec takto nebránila (§§ 5 a 6 zák. o ss).
Ve věci namítá stížnost neplatnost čl. 82 odst. 2 jaz. nař., ježto odporuje § 8 jaz. zák. a § 55 ústav. listiny, což dovozuje dále takto: Jazykové právo sebeurčení obcí založené na § 28 příp. 27 obec. zříz. uznávané důvodovou zprávou ústavního výboru k § 3 jaz. zák.,, jak také svědčí judikatura, nebylo jazykovými předpisy odstraněno. § 8 odst. 1 jaz. zák. zmocnil toliko státní moc výkonnou upraviti užívání jazyků pro úřady samosprávné a nevyloučil oprávnění těchto, aby si samy úpravu tu provedly, pokud k ní nedošlo zákonným způsobem státní mocí výkonnou. Opačný názor by znamenal uznati pro dobu před vydáním jaz. nař. stav bezzákonný (vacuum juris). Citace § 3 v § 8 odst. 1 jaz. zák. omezuje zmocnění státní moci výkonné tak, že se smí pohybovati jen v mezích § 3 jaz. zák. Avšak i nehledě k tomuto omezení, jest tu omezení další »duchem jaz. zák.«, jemuž podle názoru nss-u udpovídají zásady preponderance státního jazyka a opatření jaz. nař., které má zabezpečiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyku státním. Avšak zásada preponderance státního jazyka dá se podle stížnosti získati teprve nejširší abstrakcí a od- poruje bližším zásadám jaz. nař., zvláště nároku kvalifikované menšiny na užívání jejího jazyka. Platnost zásady preponderance státního jazyka nedá se nikterak dovoditi pro obor samosprávy. Ustanovení cit. čl. 82 odst. 2 jaz. nař. neodpovídá duchu jaz. zák., neboť dalo by se odůvodniti sice zmíněnou zásadou preponderance, avšak tato sama o sobě podle usnesení adm. plena z 21. května 1929 nestačí a jiný důvod v jaz. zák. pro platnost tohoto ustanovení nedá prý se nalézti. Z napadeného rozhodnutí nelze seznati, o které zásady z konkrétních ustanovení jaz. zák. odvozené se opírá.
Než všemi těmito námitkami zabýval se nss již opětovně a podrobně je všecky vyvrátil. Tak stalo se zejména v nál. Boh. A 10245/32 a v nál. tamže citovaných. Jmenovitě také poukázáno tam na nál. Boh. A 8074/29, v němž podrobně odůvodněn právní názor, že předpis čl. 82 odst. 2 věty 2. jaz. nař., o který zde jde, je kryt zákonem, jsa založen nejen na zásadě preponderance státního jazyka, nýbrž vedle ní též na důvodech ještě jiných. Na těchto právních názorech trvá nss i v tomto případě.

Citace:

Č. 10848.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 601-604.