Č. 10639.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: * Při dobrovolném pojištění jest pojištěnec v mezích § 250 odst. 1 zák. č. 221/1924 Sb. i po uplynutí čtyřnedělní lhůty oprávněn změniti mzdovou třídu.
(Nález ze dne 20. června 1933 č. 6375/31.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Rumburku proti zemskému úřadu v Praze o dobrovolné sociální pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: František R. vystoupil dne 10. srpna 1926 ze zaměstnání povinně pojištěného, pokračoval však dobrovolně v pojištění u stěžující si pojišťovny, a to v téže (desáté) mzdové třídě, do níž byl zařáděn v době zániku pojistné povinnosti. Dne 1. ledna 1930 žádal pojišťovnu, aby jako dobrovolný její člen byl zařaděn do nižší (páté) mzdové třídy. Žádosti této pojišťovna nevyhověla v podstatě z toho důvodu, že podle § 250 odst. 1 zák. o soc. pojištění jest možno pokračovati dobrovolně toliko v téže, jednou zvolené mzdové třídě.
Okresní úřad v Rumburku nevyhověl stížnosti, kterou František R. na tento výměr podal. Další jeho stížnosti zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím vyhověl, v odpor vzatý výměr okr. úřadu zrušil a vyslovil, že František R. jako dobrovolný člen smi platiti pojistné v páté, místo v desáté mzdové třídě, do níž byl dosud zařaděn. Nař. rozhodnutí odůvodněno jest takto: Z ustanovení § 250 odst. 1 zák. č. 221/24 nelze vyvoditi, že by byla vyloučena změna třídy během dobrovolného pokračování v pojištění. Poněvadž zákon vyhradil pojištěnci právo voliti si třídu a výslovně nestanovil, že toto právo volby může vykonati pouze jednou, přísluší toto právo volby po celou dobu pojištění. Z cit. ustanovení lze vyvoditi nesporně jen tolik, že dobrovolný pojištěnec nemůže během dobrovolného pojištění býti pojištěn ve třídě vyšší, než ve které byl naposledy povinně pojištěn. Nebylo by však účelné odpírati pojištěnci možnost, aby za dobrovolného pokračování v pojištění mohl si přizpůsobiti třídu, v níž jest pojištěn, podle měničích se poměrů osobních a hospodářských. Poněvadž pak postavení pojištěnců, pokračujících v dobrovolném pojištění, rovná se právnímu postavení pojištěnců povinných, pokud v zákoně není nic jiného výslovně stanoveno, dlužno souditi, že by v případech změny mzdové třídy bylo vyměřiti dávky podle té třídy, která odpovídá ustanovení § 99 cit. zák., takže jest omezena možnost podvodné přehlásky do jiné mzdové třídy.
Tomuto rozhodnutí vytýká stížnost nezákonnost. Nss nemohl však stížnost uznati důvodnou z těchto úvah:
Na sporu jest jediné otázka, je-li pojištěnec okr. nemoc, pojišťovny, který po výstupu ze zaměstnání povinně pojištěného pokračoval dobrovolně v pojištění v dosavadní mzdové třídě, oprávněn zvoliti si později nižší mzdovou třídu. Právním pramenem pro rozhodnutí této sporné otázky jest ustanovení § 250 odst. 1 zák. č. 221/24, které novelou č. 184/28 nebylo změněno. Ustanovení toto, pokud má význam pro její řešení, zní: »Kdo vystoupí ze zaměstnání povinně pojištěného, aniž přestoupil k jinému zaměstnání povinně pojištěnému, má právo pokračovati dobrovolně v pojištění u nemoc, pojišťovny, u níž byl naposledy povinně pojištěn, ve mzdové třídě, do níž byl zařaděn v době zániku pojistné povinnosti, nebo v nižší mzdové třídě «
Žal. úřad usoudil z doslovu tohoto ustanovení, že když zákon poskytl v něm pojištěnci právo zvoliti si mzdovou třídu a neomezil je předpisem, že může býti vykonáno toliko jednou, není za trvání dobrovolného pojištění vyloučena pozdější změna zvolené třídy.
Proti tomu namítá stížnost, že dodatečná změna mzdové třídy, jednou již zvolené, jest nepřípustná. Tento právní názor snaží se stížnost odůvodniti především poukazem na doslov cit. zákonného ustanovení. Citujíc z něho pasus: » ve mzdové třídě, do níž byl zařaděn v době zániku pojistné povinnosti, nebo v nižší mzdové třídě,« v jeho německém překladě: »in der Lohnklasse, in der er zur Zeit des Erloschens der Versicherungspflicht eingereiht war, oder in einer niedrigeren Lohnklasse« a kladouc při tom zvláštní důraz na slovo »einer«, dovozuje stížnost, že tato slova musí býti vyložena jen tak, že zákon mimo normální případ pokračování v pojištění v dosavadní mzdové třídě, dovoluje pokračování jen v jedné jiné určité a nezměnitelné mzdové třídě, takže její dodatečná změna přípustná není.
S tímto výkladem uvedeného zákonného místa souhlasiti však nelze.
Ze srovnání původního českého znění zákona s německým jeho překladem plyne nepochybně, že slovo »einer« nemá zde význam číslovky, nýbrž neurčitého členu, náležejícího k podstatnému jménu »Lohnklasse«y takže není možno vykládati je tak, jak to činí stížnost, totiž ve smyslu »in nur einer«. Výklad takový jest nesprávný, neboť vkládá se jím do zákona omezení práva volby mzdové třídy pojištěnce, které však není tam nijak vyjádřeno. Gramatický výklad sporného, neomezeně znějícího předpisu brání tedy úsudku, že právo pojištěncovo zvoliti si po zákonu přípustnou mzdovou třídu jedním výkonem této volby jest již zkonsumováno tak, že by je později vykonati nemohl.
Pro obhájení svého opačného stanoviska dovolává se stížnost také ustanovení 3. odst. § 250, podle něhož předpokladem dobrovolného pojištění jest, že příslušné oznámení o tom musí se státi do 4 neděl ode dne, kdy pojištěnec byl odhlášen z povinného pojištění. Toto oznámení musí prý obsahovati také zvolenou třídu. Z toho pak dovozuje stížnost, že po uplynutí této čtyřnedělní lhůty žádná další změna třídy zákonem již připuštěna není.
Proti tomu nutno uvésti, že podle cit. ustanovení dobrovolné pojištění počíná se dnem, kdy pojišťovny došlo oznámení, že dosavadní pojištěnec chce býti dobrovolně pojištěn, anebo kdy jí došlo pojistné, a že se to musí státi do 4 týdnů ode dne, kdy pojištěnec byl odhlášen z povinného pojištění, a trvalo-li poslední zaměstnání dobu kratší než 4 týdny, že musí se tak státi ve lhůtě, nepřevyšující dobu tohoto zaměstnání. Zákon vyžaduje tedy jako podmínku dobrovolného pokračování v pojištění jen projev vůle pojištěncovy, buď výslovný (oznámení) nebo mlčky učiněný, předpokládaný (zapravení pojistného) v určité lhůtě. I kdyby se připustilo, že v řečeně lhůtě pojištěnec musí učiniti projev vůle také o mzdové třídě, ve které chce v pojištění dobrovolně pokračovati, neplynulo by z toho ještě jako logicky nutný důsledek, že by pozdější její změna byla vyloučena.
Stížnost poukazuje dále také k tomu, že zákon chtěl přihlédnouti k hospodářské situaci pojištěnce potud, že připustil, aby se rozhodl pro nižší mzdovou třídu, než byla jeho dosavadní. Při tom měl prý především na zřeteli pojištěnce nezaměstnané. Právě při takovýchto pojištěncích zůstává však hospodářská situace po celou dobu nezaměstnanosti všeobecně stejná, takže oni již při oznámení dobrovolného pojištění mohou si zvoliti třídu, která jejich hospodářské situaci vyhovuje.
Při tom nelze však přehlížeti, že účel dobrovolného pojištění, t. j. umožniti pojištěnci, aby si zajistil pojistné dávky také na dobu, pa kterou nepodléhá povinnému pojištění, vztahuje se nejen na osoby nezaměstnané, u nichž ostatně hospodářská situace může se také změniti, ale také na jiné osoby, které se věnovaly zaměstnáním podle zák. č. 221/24 povinně nepojištěným, zejména na osoby samostatně výdělečně činné. U takových osob může se však hospodářská situace jejich z různých důvodů neočekávaně zhoršiti tak, že jejich finanční poměry jim pak již nedovolují, aby pokračujíce v dobrovolném pojištění zapravovaly pojistné v dosavadní mzdové třídě nebo ve zvolené již třídě nižší. Kdyby se měl zákon vykládati ve smyslu hájeném stížností, mohlo by to vésti k tomu, že by osoby, ocitnuvší se v tak nepříznivé finanční situaci, že by pojistné ve zvolené mzdové třídě snad ve 4 nedělní zákonné lhůtě zaplatiti nemohly, takže by pojištění zaniklo (§ 250 odst. 4), byly tak zbaveny výhod, plynoucích jim z dobrodiní dobrovolného pojištění. Vyloučením pozdější volby mzdové třídy byl by takto mařen úmysl zákona a účel této právní instituce. Při tom nutno míti stále na mysli, že jde o pojištění dobrovolné, závislé výhradně jen na vůli pojištěnce, která může býti omezena jen potud, pokud to zákon výslovně stanoví. Proti spekulativnímu využití změny mzdové třídy poskytuje do jisté míry ochranu ustanovení § 99, které platí také pro pojištění dobrovolné, neboť rozsah nároků dobrovolných pojištěnců na pojistné dávky (zákonné i statutární), pokud v zákoně není výslovného ustanovení zvláštního, dlužno posuzovati stejně jako při pojištění povinném. Okolnost pak, že zákon neposkytuje snad úplnou ochranu proti spekulativnímu využití změny mzdové třídy, nemůže býti ještě argumentem pro stanovisko hájené stížností, jež jako nesprávné bylo vyvráceno již shora uvedeným výkladem zákona.
K odůvodnění správnosti svého názoru stížnost poukazuje konečně také k ustanovení 3. odst. § 60 zák. o pensijním pojištění č. 26/29 o dobrovolném pojištění, v němž obsažen jest výslovný předpis, že třída jednou zvolená nesmí býti měněna. Dovolávajíc se tohoto předpisu a dovozujíc, že pensijní pojištění jest ve své podstatě také invalidním a starobním pojištěním, snaží se dolíčiti, že tohoto předpisu pens. zák. lze užiti analogicky podle § 7 o. z. o. také při sociálním pojištění, jež otázku, o kterou jde, expressis verbis neřeší.
Stížnosti není však možno ani v této její argumentaci přisvědčiti. Argumentům per analogiam jest při výkladu zákona přípustné jen tehdy, nelze-li právní případ rozhodnouti ani podle slov, ani z přirozeného smyslu zákona, neboť teprve pak hleděti jest k podobným případům v zákonech zřejmě rozhodnutým a k důvodům jiných, s tím příbuzných zákonů (§ 7 o. z. o.). Těchto předpokladů při řešení nynějšího sporu však není, ježto spornou otázku, jak shora bylo vyloženo, lze rozhodnouti již slovním výkladem a přirozeným smyslem ustanovení § 250 odst. 1 zák. č. 221/24, který nepřipouští, aby byl vykládán restriktivně, jak o to stížnost usiluje. Ostatně výslovný zákaz změny třídy, obsažený ve 3. odst. § 60 zák. č. 26/29, který jest pozdější než zákon č. 221/24, a platí jen pro určitý zvláštní obor sociálního pojištění, svědčí spíše o tom, že vyloučení změny mzdové třídy (třídy služného) při dobrovolném pojištění se zřetelem na jeho povahu není nic samozřejmého, nýbrž naopak s jeho povahou pojmově vlastně se nesrovnává. Proto uznal zákonodárce za nutné, aby zákaz takový v zákoně epressis verbis byl vyjádřen. Má zde tedy povahu ustanovení výjimečného. Používati obdobně výjimečných ustanovení jiného zákona, byť i příbuzného, při výkladu zákona, který podobnou věc upravuje sám, aniž dotčenou výjimku stanoví, jest však podle obecných interpretačních pravidel zásadně nepřípustné.

Citace:

Č. 10639. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 68-71.