Č. 10962.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: šestidenní lhůta k odhlášení pojištěnce podle § 17 zák. č. 221/1924 Sb. počíná dnem následujícím po dni, kdy zaměstnanec naposledy pracoval.
(Nález ze dne 21. prosince 1933 č. 19.745.)
Věc: Firma »Mautnerovské textilní závody, akc. spol.« v R. proti zemskému úřadu v Bratislavě o sociální pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním výměrem okr. nemoc, pojišťovny v Lipt. Sv. Mikuláši z 12. prosince 1930 bylo stěžující si firmě na pojistném (nemocenském, invalidním a starobním) za 2092 zaměstnance v příspěvkovém období od 1. listopadu 1930 do 30. listopadu 1930 vyměřeno celkem 113.427.65 Kč. Přípisem z 22. prosince 1930 sdělila st-lka okresní nemocenské pojišťovně, že při kontrole platebního výměru zjistila, že jí byly u 37 v seznamu uvedených zaměstnanců nesprávně příspěvky vyměřeny, a to vzhledem k předpisu § 17 zák. č. 221/1924 Sb., ježto osoby ty byly šestého dne ode dne výstupu z práce odhlášeny. Žádala proto, aby jí diference Kč 417.44, vzniklá nesprávným počítáním odhlašovací lhůty, byla z účtu odepsána. Okr. nemocenská pojišťovna postoupila tento připiš jako stížnost okr. úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši. Výměrem z 18. února 1931 rozhodl na to okr. úřad na základě § 239 zák. č. 221/24 o této stížnosti do uvedeného platebního výměru, vyhověl jí a zrušil stížností napadené položky platebního výměru v částce 417.44 Kč. V důvodech bylo uvedeno, že 6denní lhůta odhlašovací počíná podle zákona běžeti teprve po skončení práce, tudíž tento den nelze počítati jako prvý den lhůty, ježto zaměstnanec toho dne ještě pracoval a tedy toho dne z práce ještě nevystoupil.
Nař. výměrem zrušil na to zem. úřad v Bratislavě k odvolání okr. nemoc. pojišťovny rozhodnutí okr. úřadu a obnoviv platnost platebního výměru okr. nemoc, pojišťovny vyslovil, že st-lka je podle § 160 odst. 2 lit. a) zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 povinna zaplatiti pojišťovně celé příspěvky v částce 113.427.65 Kč pod exekucí. V důvodech bylo uvedeno toto: »Z jednacích spisů se podává, že podle udání Mautnerovských závodů 37 dělníků přestalo pracovati dne 22. listopadu 1930. Tito dělníci byli odhlášeni u pojišťovny odhláškami, které došly k pojišťovně dne 28. listopadu 1930 a v kterých označen byl jako den vystoupení ze zaměstnání den 22. listopadu 1930. Odhlašovací šestidenní lhůta započala dnem, kdy pojištěnci přestali vykonávati práce, tedy dne 22. listopadu 1930. Předpis § 17 leg. cit. stanoví, že pojištěnce nutno odhlásiti v 6denní lhůtě ode dne, kdy pojištěnec přestal vykonávati práce. Naproti tomu nál. ss-u z 2. října 1897 č. 5083 pojednává o zákonitém předpisu, podle něhož bylo přihlášky učiniti do 3 dnů po započetí zaměstnání. Musel by tedy zák. č. 221/24 použiti znění »po dni«, kdy pojištěnec přestal práce vykonávati, aby názor st-lky a I. stolice byl správným. Toto zněni zákon neobsahuje a názor st-lky nemá v zákoně opory. Cit. předpis nepřikazuje, aby se tento den ukončení práci do lhůty nezapočítal. V případě, že by to byl zákonodárce chtěl, byl by to výslovně učinil, jak to uvedl výslovně v § 193 leg. cit. nebo v § 239 odst. 5. Poněvadž odhlášky došly 28. listopadu 1930, tedy až sedmý den pojišťovně, platí předpis § 160 odst. 2 lit. a) leg. cit.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Není na sporu, že oněch 37 zaměstnanců Mautnerovských závodů v R. dne 22. listopadu 1930 ještě pracovalo a tímto dnem práci svou skončilo. Rovněž tak není na sporu, že odhlášky těchto zaměstnanců, v nichž jako den ukončení pracovního poměru udán den 22. listopadu 1930, došly k okr. nemoc, pojišťovně dne 28. listopadu 1930. Rozpor je však v otázce, zda odhlášky došly pojišťovně ve lhůtě, stanovené § 17 zák. č. 221/24 ve znění zák. 184/28. Kdežto žal. úřad v souhlasu se stanoviskem pojišťovny zastává názor, že přihlášky došly opožděně, hájí st-lka stanovisko, že odhlášky došly v šestidenní zákonné lhůtě. Z toho tedy plyne, že vlastní spornou otázkou je toliko, od kdy počíná běh šestidenní lhůty, stanovené pro odhlášky v § 17 cit. zák.
Ustanovení toto zní: »Zaměstnavatel je povinen přihlásiti u příslušné nemoc, pojišťovny [§§ 24 až 29, 30 a)] osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, nejpozději šestého dne ode dne, kdy pojištěnec počal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné, a odhlásiti je v téže lhůtě ode dne, kdy pojištěnec přestal je vykonávati.« Podle tohoto znění je tedy zaměstnavatel povinen odhlásiti zaměstnance nejpozději šestého dne ode dne, kdy pojitšěnec přestal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné. Z toho, zejména pak ze slov »ode dne« a »prestal vykonávati«, se tudíž podává, že zaměstnavateli jest k odhlášení jeho zaměstnanců poskytnuto plných 6 dnů. Neplyne však z uvedeného znění a není také důvodu pro předpoklad, že by tato lhůta měla bytí jinak počítána, než je tomu u ostatních ve správním řízení (srv. též nař. č. 8/1928 Sb.) normovaných lhůt propadných, totiž podle kalendářních dnů. Tyto ovšem musí býti plné, a nelze snad předpokládati, že by se měly po hodinách odčítati, totiž tak, že by se tato 6denní lhůta počítala 6krát 24 hodiny od okamžiku, kdy práce byla ukončena. A jedině od tohoto okamžiku bylo by nejdříve možno vůbec lhůtu počítati, ježto odhlašovací povinnost tu stipulovaná připíná se právě na případ zániku pojištění zastavením práce v důsledku ukončení pracovního poměru. Nelze-li však po jednotlivých hodinách lhůtu odčítati, pak tím méně lze — jak to žal. úřad mylně zastává — onen den, kdy práce a pracovní poměr byl ukončen, kdy však zaměstnanec ještě pracoval a byl tudíž v této práci povinně pojištěn, vpočítati za plný den do zmíněné šestidenní lhůty odhlašovací, poněvadž lhůta tato počíná běžeti podle výslovného ustanovení zákona teprve ode dne, kdy zaměstnanec přestal vykonávati práce pojištěním povinné, t. j. teprve po ukončení pracovního poměru, nikoliv však před jeho ukončením.
Tento již prostým gramatickým výkladem podepřený názor jest však podporován i všeobecnými zásadami, ovládajícími řízení jak správní tak i civilní, podle nichž pravidelně lhůta počíná běžeti teprve dnem, který následuje dni, v němž došlo k události, na niž je připjata propadná lhůta. Mluví však pro něj i důvodová zpráva vl. návrhu zákona o sociálním pojištění (zák. č. 221/24), kde se na str. 55 k § 17 praví, že osnova přejímá tu (t. j. i pokud jde o ustanovení »nejpozději třetího dne po skončení pracovního poměru«) v podstatě dosavadní právní stav. I literatura stojí na témže stanovisku (srv. na př. Dr. Klumpar »Sociální pojištění« 1925, kde na str. 23. se praví: »Povinnost tuto měl zaměstnavatel již podle dnešních předpisů«). Poněvadž pak otázka, od kdy lhůta odhlašovací počíná běžeti, není tak nepodstatnou, byl by jistě to byl zákonodárce výslovně vyjádřil, kdyby byl v tomto směru chtěl co měniti na dosavadním stavu. A rovněž dřívější judikatura — jak i samo nař. rozhodnutí doznává — vykládala stejně počátek běhu lhůty (srv. Budw. 11004/1897). Ani zákon č. 184/28 nic nezměnil na tomto právním stavu, podávajícím se ze zák. č. 221/24, ovšem kromě rozšíření lhůty ze 3 na 6 dní.
Při tomto z daného znění zákona se podávajícím stavu je pak vedlejším, zda by byl měl zákonodárce použiti jiného znění ve smyslu žal. úřadem zastávaném, totiž: »po dni, kdy pojištěnec přestal práce vykonávati«; směrodatným je nyní znění v normě obsažené, jež stačí k výkladu stížností zastávaném, nestačí však pro názor žal. úřadu. K tomu bylo by jen dodati, že nepřikazuje-li § 17 cit. zák. podle názoru úřadu, aby se den ukončení práce do lhůty nezapočítal, pak tím méně lze říci, že by přikazoval jeho započtení — a jedině takovéto výslovné ustanovení bylo by co změnilo na stavu dosavadním, aby úmysl zákonodárcův byl — ostatně i z materiálií zřejmý — v zákoně dostatečně vyjádřen. To se však nestalo a proto nelze ani z § 193 zák. nic vyvozovati, ježto tento týká se řízení jiné povahy než je řízení, pro něž je dána lhůta v § 17. Z uvedeného tudíž plyne, že do šestidenní lhůty § 17 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 se nepočítá den, kdy pojištěnec naposled konal práce nebo služby pojištěním povinné (srv. též Boh. A 10436/33).
Má-li se však šestidenní odhlašovací lhůta počítati kalendářně a počíná-li teprve dnem po ukončení práce, pak bylo v daném případě, kdy je nesporno, že zaměstnanci 22. listopadu 1930 ještě pracovali, za první den lhůty počítati nikoliv 22., nýbrž teprve 23. listopad a podle toho 28. listopad 1930 za poslední den lhůty odhlašovací. Poněvadž pak stěžující si firma odhlášky podala pojišťovně nesporně tohoto dne, musel býti názor žal. úřadu, že povinnosti odhlašovací nebylo zavčas vyhověno, uznán za nezákonný.

Citace:

Č. 10962. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 921-924.