Č. 10889.

Pojištění nemocenské, invalidní a sociální:* Spolupodnikatelem podle §§ 8 a 170 zák. č. 221/1924 Sb. není osoba, která zadanou jí stavbu dá v celku nebo z části stavěti osobou jinou; neručí proto dle § 170 cit. zák. za pojistné, předepsané této osobě.
(Nález ze dne 25. listopadu 1933 č. 19.870.)
Věc: Firma V. a F. B. v Praze proti zemskému úřadu v Praze o ručení za pojistné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Okr. nem. pojišťovna v Praze-žižkově předepsala stěžující si firmě platebním výměrem z 26. ledna 1929 za příspěvkové období od srpna do listopadu 1928 nemocenské, invalidní a starobní pojistné částkou 20.427 Kč 85 h. Stížnosti, kterou st-lka z výměru toho podala, nevyhověl magistrát hlav. města Prahy v podstatě z těchto důvodů: Družstvo »Občanský domov« zadalo fě V. a F. B. stavbu 11 činžovních domů. Provedení těchto staveb zadala firma subkontrahentu fě Ing. H. a po rozvázání smlouvy s ní dokončila je ve vlastní režii. Podle § 170 zák. č. 221/24 ručí za pojistné společně a nerozdílně podnikatelé a dílčí podnikatelé, takže nemocenská pojišťovna má volnou volbu v předpisu a vymáhání celého pojistného jak na podnikateli, tak i na spolupodnikateli.
Dalšímu odvolání zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím rovněž nevyhověl a v odpor vzatý výměr potvrdil z jeho správných důvodů, k nimž dodal ještě toto: Firma namítá, že v daném případě nešlo o poměr spolupodnikatelský. Avšak toto tvrzení nesrovnává se se skutečností, neboť odvolatelka nepopřela, že družstvo »Občanský domov« zadalo jí stavbu 11 činžovních domů, a že ona zadala částečné provedení stavby firmě Ing. H. Práce byla však provedena pod firmou odvolatelčinou. Svěřila-li tedy odvolatelka provedení určitých prací jmenované firmě, založila tím zřejmě poměr spolupodnikatelský ve smyslu ustanovení §§ 8 a 170 odst. 1 zák. č. 221/24 Sb.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí jest po stránce skutkové založeno na nesporných skutečnostech, že družstvo »Občanský domov« jako stavebník zadalo stavbu 11 činžovních domů toliko stěžující si firmě, a že tato svěřila její provedení dále zase firmě Ing. H. Z těchto skutečností usoudil pak žal. úřad, že takto vznikl mezi oběma firmami poměr spolupodnikatelský ve smyslu §§ 8 a 170 zák. č. 221/24, a že tím byla založena solidární ručební povinnost st-lčina za pojistné podle těchto zákonných ustanovení.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, dovozujíc, že stěžující si firma obdržela řečenou zadávku od družstva sama, a byla proto jen ona k němu ve smluvním poměru podnikatele, kdežto firma Ing. H. k družstvu v žádném poměru nebyla, a nebyla proto ani k stěžující si firmě ani k družstvu v poměru spolupodnikatele, nýbrž toliko ve smluvním poměru podpodnikatele k stěžující si firmě.
Z vylíčených hledisk stran jest zřejmo, že na sporu jest otázka, co rozuiněti jest pojmem spolupodnikatele ve smyslu zák. č. 221/24. V § 8 odst. 1 vymezen jest jen pojem zaměstnavatele tak, že zaměstnavatelem podle tohoto zák. jest osoba, na jejíž vrub jsou vykonávány činnosti uvedené v §§ 2 až 4. Ve druhém odst. § 8 jest ustanoveno, že spolupodnikatelé i dílčí podnikatelé (akordanti) a zprostředkovatelé (skladovní mistři, faktoři a pod.) jsou spoluodpovědni za splnění povinností uložených zaměstnavateli podle tohoto zák. Mimo to obsahuje ještě § 170 v odst. 1 normu, podle níž za pojistné ručí společně a nerozdílně spolupodnikatelé a dílčí podnikatelé (akordanti, § 8). Jiných ustanovení v zákoně o spolupodnikatelích není. Zákon sám nepodává žádné definice tohoto pojmu, a neni v něm ani nic ustanoveno, z čeho by se daly vyvoditi nějaké pojmové znaky spolupodnikatele. Ani v důvodové zprávě k osnově zák. o sociálním pojištění (tisk posl. sněm. č. 4186 z r. 1923) k § 170 se o spolupodnikatelích nic bližšího neuvádí, a k § 8 se tam praví jen, že ustanovení o pojmu zaměstnavatele a spoluodpovědnosti spolupodnikatelů a dílčích podnikatelů jsou převzata v podstatě z dosavadního zákonodárství nemocenského (§ 4 zák. nem. ve znění novely z 15. května 1919 č. 268 Sb., jež platí také na Slov. a Podk. Rusi). Leč ani v tomto zákoně pojem spolupodnikatele nebyl nijak definován.
Užívá-li nějaká norma nějakého výrazu, aniž sama stanoví pro pojem jím vyjádřený nějaké náležitosti jeho, pak nutno usuzovati, že ho používá v tom přirozeném, vlastním smyslu a významu, jaký použitý výraz má v mluvě obecné (srov. § 6 o. z. o.), neboť kdyby mu chtěla dáti nějaký odlišný, zvláštní význam, než v jakém se ho obvykle používá, s určitými pojmovými znaky nebo náležitostmi, pak musilo by to býti v oné normě nějakým způsobem vyjádřeno, resp. aspoň naznačeno. To se však nestalo. Výrazem spolupodnikatel rozumí se pak v obecné mluvě podle gramatického smyslu, jaký má, osoba, která společně (spolu) s jinou osobou nebo jinými osobami na základě dohody podniká určité práce, resp. zhotovení určitého díla. Spolupodnikateli jsou podle toho dvě nebo několik osob, které koordinovaně, t. j. vedle sebe, ale společně vyvíjejí činnost, čelící k dosažení určitého výsledku, ať pro sebe samy, či pro osoby třetí. Podstatným pojmovým znakem spolupodnikatele tedy jest, aby vykonával podnikatelskou činnost společně s osobou, resp. osobami jinými v relaci k práci nebo k dílu, jež má býti vykonáno. O spolupodnikateli nelze však mluviti v tom případě, kde zhotovení určitého díla pro někoho převezme jen jediná osoba, která místo, aby je vykonala sama, svěří jeho provedení zcela nebo z části osobě třetí, neboť tato třetí osoba jest sice v poměru k ní jako k hlavnímu podnikateli v poměru podnikatele, ale nelze ji kvalifikovati jako spolupodnikatele, a to ani ve vztahu k osobě, od níž provedení díla převzala, ani k tomuto dílu samému, a tím méně k objednateli jeho, k němuž není v žádném smluvním podnikatelském poměru, poněvadž od něho jí žádná podnikatelská činnost zadána nebyla.
Gramatickým výkladem ustanovení §§ 8 a 170 zák. č. 221/24 není tedy možno dospěti k úsudku, že by pod pojem spolpodnikatele bylo lze zahrnouti také podpoknikatele. Kdyby to byl snad zákonodárce zamýšlel, byl by to musil také v zák. jasně vyjádřiti, jako se to stalo v § 21 min. nař. č. 4790/1917, kde v odstavci 2 obsaženo jest výslovné ustanovení, že za nemocenské a úrazové příspěvky ručí solidárně hlavní podnikatel za podpodnikatele, a že za hlavního podnikatele pokládá se ten, kdo se zavázal objednateli vykonati práci. Podpodnikateli jsou pak ti, kdo přímo nebo nepřímo se zaváží hlavnímu podnikateli provésti v závodě nebo v provozování závodu potřebná jednotlivá odvětvi práce nebo jednotlivé práce. Předpisy tyto byly zákonodárci při vydávání zák. č. 221/24 známy a také důvodová zpráva shora citovaná na ně poukazuje. Jestliže však přes to ustanovení tato do zákona převzata nebyla, nelze je do něho nějakým, jeho doslovu se příčícím extensivním výkladem příslušných norem vinterpretovati.
O správnosti hájeného zde právního názoru svědčí také ještě tato úvaha: Placení pojistného ukládá zákon o sociálním pojištění zásadně zaměstnavateli, t. j. osobě, na jejíž vrub jsou vykonávány činnosti uvedené v §§ 2 a 4 (§§ 8 odst. 1, 162, 163), třebaže připouští, aby si srazila část, připadající na zaměstnance, s jeho mzdy (§§ 162 a 164). Zákon obsahuje však z důvodu, aby byla dána pokud možno největší záruka za pojistné, také zvláštní ustanovení o společném a nerozdílném ručení za pojistné několika osob uvedených v §§ 8 odst. 2, 169 až 172 (srov. také § 168). Tato v zákoně normovaná ručební povinnost osob třetích, které nejsou zaměstnavateli, jest tedy výjimkou z pravidla, že pojistné hradí zaměstnavatel. Je obecně uznanou interpretační zásadou, že exceptiones stricte šunt interpretandae, takže výjimečná ustanovení zákona nesmí býti extensivním výkladem rozšiřována na jiné případy, jež pod dotčený výjimečný předpis podle jeho slovného výkladu subsumovati nelze. Z toho plyne, že postmuje-li solidární ručební závazek za pojistné podle zákonného předpisu — svou povahou výjimečného — spolupodnikatele, a neni-li možno pod tento pojem, jak shora bylo dovoženo, zahrnouti podpodnikatele, jest vyloučeno, aby závazek takový byl ukládán nějakým rozšiřujícím výkladem podnikateli, který není zaměstnavatelem.
Sluší také uvážiti důsledky, k nimž by takovýto rozšiřující výklad vedl. Kdyby bylo správné1, že hlavní podnikatel a podpodnikatel spadají pod pojem spolupodnikatele ve smyslu §§ 8 odst. 2 a 170 zák. č. 221/24, plynulo by z toho logicky nutně, že oba jsou si postaveni na roven a proto stejně odpovědni za splnění povinností, uložených zaměstnavateli podle tohoto zák., a že tedy ručí také společně a nerozdílně za pojistné. Ručil by tedy nejen hlavní podnikatel za podpodnikatele, ale také tento za onoho, a to za všechny jeho zákonné povinnosti jako zaměstnavatele. Jakmile by podnikatel sebe většího díla svěřil provedení sebe menší jeho části osobě jiné, ručila by tato osoba jako spolupodnikatel podle onoho extensivního výkladu rovněž za všechny závazky podnikatele jako podnikatele hlavního. Není možno rozumně předpokládati, že by zákonodárce byl zamýšlel tak značně rozšířiti spoluodpovědnost podpodnikatelovu za závazky hlavního podnikatel a uvaliti na podpodnikatele tak dalekosáhlá břemena, jejichž plnění mohlo by ohroziti jeho existenci a znamenati eventuelně jeho úplnou hospodářskou zkázu, aniž by to byl v zákoně výslovně vyjádřil. Představme si jen na př. převzetí některých drobných prací na velké stavbě malým řemeslníkem. Takový úmysl lze zákonodárci podkládati tím méně, že ani podle § 21 min. nař. 4790/1917, v němž normován jest sice positivně v příčině pojistného solidární ručební závazek hlavního podnikatele za podpodnikatele, neni však stanovena ručební povinnost tohoto za závazky onoho. 1 tato úvaha dosvědčuje správnost úsudku, že hlavního podnikatele a podpodnikatele za spolupodnikatele ve smyslu § 170 zák. č. 221/24 pokládati nelze. Opačný výklad, jaký dává žal. úřad tomuto pojmu, není proto ve shodě se zákonem.
Otázkou, zda by stěžující si firmu stíhala povinnost zaplatiti sporné pojistné podle ustanovení § 8 odst. 1 cit. zák., neměl nss možnosti se zabývati, ježto žal. úřad její povinnost s tohoto hlediska neposuzoval.

Citace:

Č. 10889. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 714-718.