Č. 10975.

Řízení správní: I. * Není porušením § 63 odst. 1 spr. ř. (nař. č. 8/1928 Sb.), jestliže úřad určí počet a osoby znalců, aniž vyčkal, až mu strana v té příčině učiní návrh.
Horní právo: II. Účelem vyvlastňovacího řízení podle § 98 a násl. ob. hor. zák. není, dosíci úředního povolení k poškození cizích pozemků, nýbrž zřízení užívacího práva k pozemkům, o jichž vyvlastnění podnikatel hor žádá. — III. Vlastník pozemku nemá nároku na to, aby podnikatel hor byl úřadem donucen, žádati za vyvlastnění určitého pozemku. — IV. Do jaké míry jest úřad povinen určiti časové omezení povolené expropriace? — V. Expropriát má sice právní nárok na to, aby ve vyvlastňovacím nálezu, vydaném podle § 102 hor. zák., byly podle nálezu znalců též zatímně stanoveny způsob a výše odškodného, toto prozatímní stanovení nemá však vůbec povahu úředního rozhodnutí nebo opatření, naříkatelného stížností k nss.
(Nález ze dne 30. prosince 1933 č. 3828/32.)
Prejudikatura: ad V: Boh. A 10.302/33.
Věc: Ida A. a spol. v P. proti zemskému úřadu v Praze o vy vlastnění k účelům hornickým.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 1. května 1930, vydaným okr. úřadem v Ústí n. L. po slyšení revírního báňského úřadu v Teplicích-Šanově, bylo na základě šetření, provedeného jmenovaným revírním báňským úřadem o žádosti České obchodní společnosti v Ú., jako vlastnice dolu Albert v T., podané společně s firmou Severočenské elektrárenské podniky, akc. spol. v P., jako podnikatelkou, které několik dolových měr jmenovaného dolu bylo přenecháno k vytěžení, podle §§101 a násl. hor. zák. uznáno, že dnešní st-lé jsou povinni pozemky ve výměru tom blíže označené přenechati oběma jmenovaným podnikatelkám hor na dobu potřeby k dolování, a že tyto dvě podnikatelky jsou povinny za přenechání zaplatiti st-lům odškodné, jež u každého ze st-lů bylo ve výměru ciferně uvedeno.
K odvolání dnešních st-lů prohlásil žal. úřad nař. rozhodnutím, vydaným v dohodě s báňským hejtmanstvím v Praze, že napadený výměr pozměňuje a doplňuje potud, že a) stran několika parcel (náležejících Idě A. a v rozhodnutí blíže uvedených) se vyvlastňovací nález zrušuje do té míry, že tyto parcely lze vyvlastniti jen potud, pokud leží ve větší vzdálenosti než 38 m od budov č. p. 1 a 4, náležejících téže vlastnici jako tyto pozemky (§ 17 bod d) a § 99 hor. zák.), k čemuž dodal, že rozsah snad zbývajících částí těchto pozemků, bude-li horní podnik na vyvlastnění jich trvati, jakož i výši náhrady za tyto zbývající části má úřad I. stolice určití zvláštním nálezem, b) úřadu prvé stolice ukládá, aby svůj původní výrok doplnil přehlednou tabulkou, shrnujcí ohledně každé jednotlivé parcely data o tom, kdo, co, z čeho, v jakém rozsahu a za jaký obnos má postoupiti. V ostatním odvolání zamítl.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, vycházel nss z těchto úvah: — — —
Námitky stížnosti lze shrnouti ve 3 skupiny: prvá z nich je namířena proti vlastnímu výroku vyvlastňovacímu, t. j. proti vyslovení povinnosti, že a které pozemky jsou st-lé povinni oběma žadatelkám postoupiti, druhá napadá výrok o stanovení doby, po kterou má vyvlastnění trvati, a třetí brojí proti stanovení odškodného.
Do prvé z těchto tří skupin náleží předem výtka vadnosti řízení, již st-lé spatřují v tom, že revírní báňský úřad ustanovil horního znalce, aniž dříve vyzval strany, aby se o počtu a osobách znalců, kteří mají býti k řízení přivzati, vyjádřily, jak předpisuje § 63 odst. 1 správ ř.
Námitka tato jest bezdůvodná. I kdyby se připustilo, že předpis § 101 hor. zák., podle něhož znalce k vyvlastňovacímu řízení přibírá úřad, neponechává určení počtu a osob znalců úplně uvážení úřadu, a že tedy v nedostatku zvláštního ustanovení hor. zák. má podle § 2 tohoto zák. býti subsidiárně použito všeobecných norem politických, v daném případě tedy předpisu § 63 odst. 1 vl. nař. č. 8/28 Sb., nebylo by lze uznati, že v daném případě byl tento předpis porušen. Ustanovení, že počet a osoby znalců určuje úřad, přihlížeje při tom k návrhům stran a povaze věci, neznamená, že úřad je povinen dříve, než znalce určí, stranu vyzvati, aby v té příčině podala návrh. Jen tenkráte, učiní-li strana návrh v příčině počtu a osoby znalců, vzniká pro úřad povinnost k návrhu tomu přihlédnouti — aniž by arci návrhem tím byl vázán. Že by však st-lé byli v daném případě návrh takový při komisionelním jednání vůbec, zejména pak včas učinili, a že by byl úřad k návrhu takovému nepřihlédl, to sami ani netvrdí.
Další námitkou namířenou proti vlastnímu výroku vyvlastňovacímu vytýká stížnost jako vadu řízení, že nebylo vyhověno návrhu st-lů, aby vyvlastnitelky byly donuceny udati u každého pozemku, kam až bude sahati poddolování a kam budou dosahovati účinky porubu. Nutnost zjištění hranic dosahu těchto účinků dovozuje stížnost v podstatě z toho, že vlastním účelem vyvlastnění nebylo umožniti poddolování cizích pozemků, nýbrž jen poškození jich způsobené hlubinným dolováním, a že porub způsobující devastaci nesmí býti dříve dovolen, dokud rozsah této devastace a odškodné za ni nejsou zjištěny. Proto prý nesměly se vyvlastnitelky omeziti na vyvlastnění ploch, pod nimiž hodlají dolovati, nýbrž měly do vyvlastnění pojmouti také plochy, jež leží v dosahu přímého vlivu dolování a jsou tedy nutně poškozením ohroženy.
Námitka tato je však založena na mylném pojetí institutu vyvlastnění a řízení vyvlastňovacího podle §§ 98 a násl. hor. zák. Účelem tohoto řízení není, jak st-lé mylně za to mají, dosíci úředního povolení k poškození cizích pozemků, nýbrž zřízení užívacího práva k těm pozemkům, o jichž vyvlastnění podnikatel hor požádá. Rozsah vyvlastnění je tedy vymezen žádostí podnikatele hor, jenž nemůže býti donucován, aby tuto svou žádost rozšířil. Je naopak výhradně věcí tohoto podnikatele, aby si vymohl vyvlastnění všech pozemků, jichž bude k provozu hor potřebovati, třebas by tato potřeba spočívala jen v tom, že poddolování pozemků sousedních projeví škodlivé účinky na pozemku požadovaném. Nepoužije-li tohoto svého práva, může to sice míti za následek, že mu báňský úřad zakáže porub v sousedství ohroženého pozemku. Ano vlastníku tohoto pozemku může za okolností příslušeti i právní nárok na vydání takového horněpolicejního zákazu. Naproti tomu nemá vlastník pozemku nárok na to, aby podnikatel hor byl úřadem donucen požádati o vyvlastnění jeho pozemku. Jestliže tedy v daném případě podnikatelky hor nepožádaly o vyvlastnění pozemků, na nichž se po názoru st-lů účinky jejich porubu projeví, nemohla otázka, kam až účinky tyto budou dosahovati, v daném případě míti význam a není proto vadou, jestliže podnikatelky nebyly úřadem donuceny, aby rozsah těchto účinků vymezily.
Tím jsou vyvráceny všechny námitky, namířené proti vlastnímu výroku vyvlastňovacímu, a možno přikročiti k námitkám skupiny druhé, brojícím proti stanovení doby, po kterou mají vyvlastněné pozemky zůstati v užívání obou podnikatelek. Smysl těchto námitek je v podstatě tento: Neprávem uznal žal. úřad, že st-lé jsou povinni přenechati žadatelkám svoje pozemky na dobu jejich provozu. Tento výrok je předem nejasný, neboť žadatelky jsou dvě, každá má vlastní svoje doly a není tedy patrno, který provoz je tu míněn. Doba ta je však také nepřípustně dlouhá. Žadatelky se domáhaly přenechání těchto pozemků, aby byla umožněna jich devastace poddolováním. Tím samy omezily svoje žádání na dobu, které k tomuto účelu bude třeba. Tato doba měla tedy býti ve vyvlastňovacím nálezu přesně vymezena, což také bylo možno, kdyžtě znalci u každého jednotlivého pozemku udali, za jakou dobu po skončeném poddolování bude ten který pozemek moci býti vlastníku vrácen. Jestliže žal. úřad potřebnou dobu takto nevymezil, nýbrž uznal na přenechání po dobu trvání provozu, překročil tím nejen žádání vyvlastnitelek, nýbrž připustil vyvlastnění nad skutečnou potřebu, což bylo tím povážlivější, že na místě žádaného vyvlastnění dočasného povolil vyvlastnění trvalé, což je v rozporu s potřebou, jak byla v řízení zjištěna, a vede mimo to k diskrepanci mezi povinností st-lům uloženou a odškodným jim přiznaným, kdyžtě toto odškodné bylo vypočítáno právě na základě toho, že st-lům budou jejich pozemky v poměrně krátké době opět vráceny.
K námitkám těm dlužno předem konstatovati, že žal. úřad nestanovil dobu vyvlastnění na dobu trvání provozu hor podnikatelek. Potvrdil v tomto směru výrok úřadu I. stolice, který uz.nal, že st-lé jsou povinni pozemky své přenechati žadatelkám na dobu potřeby k dolování. Jest ovšem pravda, že v narativní části nař. rozhodnuti je reprodukován obsah výměru I. stolice nepřesně, jako by zněl na přenechání po dobu provozu vůbec, avšak z toho, že žal. úřad vyhověl odvolání st-lů jen ve dvou bodech, ve výroku jeho přesně vymezených, v ostatním pak Odvolání jejich zamítl, a že také ani slovem se v rozhodnutí svém nezmínil o tom, že by chtěl vyvlastňovací nález co do doby trvání vyvlastnění nějak měniti, že je zřejmo, že šlo o pouhou nepřesnou reprodukci obsahu tohoto vyvlastňovacího výměru. Dlužno proto vycházeti z toho, že i nař. rozhodnutím byla povinnost st-lům uložená časově stanovena tak, že má trvati na dobu potřeby k dolování — resp. jak v německém textu výměru I. stolice je vysloveno »fůr die Dauer der Inanspruchnahme durch den Bergbau«, což obé s dostatečnou jasností vyjadřuje, že dokud podnikatelky budou pozemků jejich potřebovati k onomu účelu, pro nějž jim bylo vyvlastnění pozemků těch povoleno, tedy dokud devastační proces na nich nebude ukončen. Tím však ztrácejí také podklad námitky st-lů, že žal. úřad překročil meze žádosti obou podnikatelek a že dobu, po kterou vyvlastnění má trvati, stanovil nad meze skutečné potřeby provozu hor, a zbývá z těchto námitek jen tolik, že úřad neměl se omeziti na tak neurčité stanovení uvedené doby, nýbrž měl ji vymeziti určitěji, tedy patrně s nějakým určitým kalendářním termínem.
Námitky v tomto směru se nesoucí a uplatňované již v odvolání zamítl žal. úřad poukazem na to, že vlastníci pozemků mohou kdykoli požádati, aby báňský úřad v tomto směru svého času zakročil, t. j. aby stanovil časovou mez nuceného postoupení pozemků. Tím chtěl žal. úřad zřjemě vyjádřiti, že st-lé nemají nároku na to, aby úřad předem kalendářně vymezil časové omezení jejich povinnosti, a to jednak proto, že podmínky pro takovéto časové určení se do budoucnosti nedají spolehlivě zjistiti, jednak proto, že st-lé nebudou oním povšechným vymezením ve svých právech zkráceni, ježto mohou, až přestane potřeba, pro kterou jim bylo užívání jejich pozemků odňato, domáhati se u revírního báňského úřadu, aby podnikatele hor donutil k vrácení pozemků těch. Nevyslovil tu tedy žal. úřad, že revírní báňský úřad má v budoucnosti vyvlatňovací výměr teprve nějak doplňovati nebo měniti, jak má za to stížnost, a proto se nemusil nss zabývati její námitkou, že by úřad k takovémuaktu příslušným nebyl.
Nss však nemusil ani zkoumati, zda by rev. báň. úřad byl příslušný vynucovati na podnikateli hor vrácení vyvlastněnho pozemku, až projde doba, na niž vyvlastnění jeho bylo povoleno, resp. vysloviti deklaratorně, že již tato doba prošla, neboť otázka tato nebyla žal. úřadem rozhodnuta, nýbrž šlo tu o pouhou poznámku, neschopnou účinku právní moci, kterou se zejmána nijak neprejudikuje straně, aby svého času použila právních prostředků po zákonu přípustných. V daném případě však žal. úřad splnil také dostatečně svůj úkol, jestliže dobu vyvlastnění vymezil tak, jak shora uvedeno, neboť tam, kde účelem vyvlastnění je, aby bylo dosaženo možnosti devastace cizího pozemku poddolováním jeho nebo pozemků sousedních, nedá se doba, kdy tato potřeba bude skončena, nikdy přesně zjistiti tak, aby konečný termín mohl býti kalendářně určen; určení takové bude vždy jen přibližné a pravděpodobné. To plyne z povahy věci, neboť neurčitými jsou tu dva předpoklady: není předem jisto, do kdy vůbec bude podnikatel moci porub provésti, což často nebývá závislé jen na vůli podnikatelově, stejně pak nedá se předem určití, do kdy budou účinky porubu ukončeny tak, aby pozemek mohl bez nebezpečí býti propuštěn z dosahu horního vlastníka a tím i z dosahu dozorčí pravomoci úřadů báňských, což bude zase záviseti na řadě momentů napřed neznámých a neurčitelných. Ježto tedy v daném případě st-lé neměli právního nároku na přesnější vymezení časového omezení povolené expropriace, jsou i námitky v tomto směru uplatněné bezdůvodné.
Zbývá tedy jen poslední skupina námitek, namířených proti výroku o odškodném. V tomto směru dlužno především poukázati na to, že nss ve své konstantní judikatuře zastává důsledně právní názor, shrnutý zejména v nál. Boh. A 10.302/33 v ten smysl, že expropriát má sice právní nárok na to, aby ve vyvlastňovacím nálezu, vydaném podle § 102 hor. zák. byly podle nálezu znalců též zatímně stanoveny způsob a výše odškodného, že však toto prozatímní stanovení nemá vůbec povahu úředního rozhodnutí neb opatření, naříkatelného stížností k nss (§ 2 zák. o ss.).
Při názoru tom setrval nss i v daném případě a odkazuje podle § 44 jedn. ř. k podrobnému odůvodnění posléze cit. nálezu, v němž docházejí vyvrácení i všechny námitky, jimiž se st-lé v přítomné stížnosti snaží obhájiti názor opačný. K tomu budiž jen dodáno, že st-lé, dovozujíce nesprávnost tohoto názoru poukazem na jeho neuspokojivé důsledky, vycházejí zřejmě z mylného výkladu předpisu § 103 hor. zák. o rozsahu možnosti nastoupiti pořad práva. St-lé totiž, dovozujíce, že postup znalců nebude moci v řízení soudním býti korigován, vycházejí zřejmě z předpokladu, že řízení před soudem má povahu pouhého přezkoumání odškodňovacího výroku vyvlastňovacího úřadu co do jeho ciferné výše, s tím omezením, že v příčině skutkových zjištění je soud vázán na výsledky řízení vyvlastňovacího. To je ovšem zřejmý omyl. Stanoví-li zákon, že stranám zůstává vyhražen pořad práva, znamená to, že strany mají právo dáti si před soudem rozhodnouti otázku odškodného v celém rozsahu, tedy mohou také žádati, nejsou-li spokojeny s výsledky řízení vyvlastňovacího, aby soud provedl znovu veškerá zjištění skutková, rozhodná pro stanovení odškodného, tedy zejména také, aby znovu vyslechl znalce, a to nejen snad z oboru zemědělství a odvětví příbuzných, nýbrž i z oboru hornictví.
V důsledku právního názoru právě vytčeného musil nss jako nepřípustné odmítnouti všecky námitky, brojící proti výroku odškodňovacímu, což platí zejména také o námitce, že znalci zemědělští převzali nekriticky za základ svého posudku znehodnocení pozemku, jak je odhadl znalec horní, neboť, jak již uvedeno, nemůže ani v tomto směru býti st-lům bráněno, aby v řízení soudním nežádali o nové zjištění této otázky slyšením znalců z oboru hornictví.
Zbývá pak již jen jediná námitka formulovaná ve stížnosti jako výtka, že bylo odepřeno stanoviti — byť i jen prozatímně — náhradu za ovocné stromy na vyvlastněných pozemcích, resp. uložiti vyvlastnitelkám, aby za možné poškození těchto stromů složily kauci. Leč ve své podstatě je i tato námitka namířena jen proti stanovení výše odškodného za vyvlastněné pozemky, neboť ve vyvlastňovacím výměru bylo za pozemky, jichž se námitka tato týká, odškodné stanoveno, a jde jen o to, má-li toto odškodné býti zvýšeno z toho důvodu, že snad na pozemcích těch budou poddolováním poškozeny také ovocné stromy. Ale pak platí i o této námitce totéž, co bylo shora řečeno o námitkách proti odškodňovacímu výroku vůbec, a slušelo proto i tuto námitku odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

Č. 10975. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 947-952.