Č. 10 711.

Váleční poškozenci: O hranici příjmu, která vylučuje válečného invalidu-trafikanta z invalidního důchodu — věta jako při Boh. A 10 713/33.
(Nález ze dne 16. září 1933 č. 15 596.) Prejudikatura: srov. Boh. A 8372/30.
Věc: Ludvík R. v D. (adv. Dr. Čeněk Brune z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. Vojt. Elsnic) o invalidní důchod.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 21. listopadu 1930 byl st-li za dobu od 1. července 1930 do 30. listopadu 1930 přiznán pouze částečný důchod invalidní. Stížnost jeho, ve které dovozoval, že ohledně důchodů válečných invalidů, jimž byla propůjčena trafika, platí jen předpis § 4, nikoliv však § 2 požitkového zákona, zamítlo min. soc. péče nař. rozhodnutím. K námitce st-lově, že mělo býti postupováno podle § 4 odst. 1 požitk. zák., poukázal žal. úřad na ustanovení vl. nař. č. 363/22, k § 4 (odst. 4), podle něhož i pro příjem z trafiky platí všeobecná hranice vylučující z nároku na důchod podle § 2 zák., a teprve ve případě, že příjem z uvedených podniků nedosahuje této hranice, přichází k platnosti ustanovení § 4 odst. 1 zák.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Stížnost nebrojí proti skutkovému zjištění, z něhož žal. úřad vycházel, nýbrž shledává nezákonnost v tom, že žal. úřad za podklad svého rozhodnutí nevzal ustanovení § 4 odst. 1 požitk. zák., nýbrž založil je na ustanovení § 2 vycházeje z názoru, který vychází též z vl. nař. k § 4 odst. 4 č. 363/22, podle kterého pro příjem válečných poškozenců z podniků uvedených v § 4 odst. 1 požitk. zák. platí všeobecná hranice vylučující z nároku na důchod podle § 2, a ustanovení § 4 odst. 1 přichází k platnosti teprve, jestliže příjem z těchto podniků nedosahuje této hranice.
Stížnost tvrdí, že v § 4 požitk. zák. není nejmenšího poukazu, který by mohl odůvodniti tento názor žal. úřadu, nýbrž, že tento předpis má platnost neomezenou pro válečné poškozence, o nichž § 4 odst. 1 pojednává. Ustanovení zák. nemohlo býti pozměněno vl. nař. č. 363/22, jehož žal. úřad se dovolává, kteréžto nařízení proto odporuje zákonu.
Námitku tuto uznal nss důvodnou.
Paragraf 4 odst. 1 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 stanoví: »válečný poškozenec, jemuž byly uděleny licence (koncese) ku provozování biografu, místo třídní loterie, trafika nebo podnik,.... má nárok na důchod pouze tenkráte a potud, když a pokud příjem z těchto podniků nepřevyšuje o 100% požitky, jež by mu jinak podle tohoto zák. příslušely.« Výkladem tohoto ustanovení zabýval se nss podrobně v nál. Boh. A 8372/30, v němž vyslovil, že zák. č. 39/22, který zlepšiv ve prospěch válečných poškozenců dřívější právní stav sjednaný zák. č. 142/20, přiznává válečnému poškozenci nárok na plný důchod, nepřekročil-li příjem z trafiky o 100% zvýšenou hranici normálních požitků invalidních. Pokud tedy příjem tento pohybuje se již v mezích tohoto zvýšení, potud zmenšuje se nárok na důchod o onu částku, která zabíhá do onoho zvýšení. Výše částečných požitků rovná se oné částce, která zbývá ze 100%ního zvýšení požitků (rovnajícího se normálním požitkům) po srážce obnosu, o který příjem z podniku převyšuje normální požitky.
Normální tyto požitky, t. j. požitky, »jež by jinak podle tohoto zák. oříslušely« válečnému poškozenci, jest vypočísti podle předpisů požitk. zák. § 7 a násl. Požitky takto vypočtené a zvýšené o 100% jsou pak základnou, se kterou srovnati je příjem válečného poškozence-trafikanta z propůjčené mu trafiky.
Žal. úřad vychází z názoru, že hranice určená §em 2 odst. 1 jest absolutní mezí pro výši důchodu válečných poškozenců vůbec, tedy i válečných poškozenců-trafikantů, a opírá se o vl. nař. č. 363/22, které k § 4 stanoví, že pro příjem trafik platí všeobecná hranice vylučující z nároku na důchod podle § 2, a že ustanovení § 4 odst. 1 požitk. zák. přichází k platnosti teprve, jestliže příjem z trafiky nedosahuje této hranice.
Leč takový výklad nemá, jak dovoženo, opory v zákoně, který sice v § 4 odst. 1 poukazuje na požitky, jež by jinak »podle tohoto zák. příslušely« jakožto základ pro výpočet důchodu válečných poškozenců upravovaného tímto odstavcem, avšak stanoví zvláštní, speciální omezení výše důchodů těchto poškozenců a nepřipouští svým obsahem výkladu, jaký mu dal žal. úřad. To vyslovil nss v nál. Boh. A 10 713/33. V témž nálezu vysloveno, že ustanovení vl. nař. č. 363/22 k § 4 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22, podle něhož pro příjem z podniků, uvedených v § 4 odst. 1 cit. zák. platí všeobecná hranice, vylučující z nároku na důchod podle § 2 zák. a teprve v případech, že příjem z uvedených podniků nedosahuje této hranice, přichází k platnosti ustanovení § 4 odst. 1 zák., není kryto zákonem a je tedy neplatné.
Spočívá tedy nař. rozhodnutí na nesprávném výkladě zákona a na neplatném ustanovení vl. nař.

Citace:

č. 10 711. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 264-266.