Č. 10872.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní: I. Může vládní komisař (města Jihlavy) pensionovati městského úředníka? — II. K výkladu ustanovení § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22 o parifikaci úředníků obecních se státními.
(Nález ze dne 22. listopadu 1933 č. 19475.)
Prejudikatura: ad. 1.: srov. Boh. A 1069/21, 9211 /31; ad II.: srov. Boh. A 3537/24, 4131/24.
Věc: Antonín H. v H. (adv. Dr. Alfr. Schwarz z Jihlavy) proti zemskému úřadu v Brně o výslužné. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Vládní komisař města Jihlavy oznámil st-li, městskému revírnímu lesníku, výnosem ze 4. prosince 1924, že zkušební komise vládním komisařem ustanovená uznala jej na základě zkoušky z českého jazyka, jíž se st-1 podrobil dne 23. dubna 1924 a dne 11. října 1924, »nezpůsobilým«. Dále ve výnosu uvedeno, že podle ustanovení § 115 obecního statutu města Jihlavy musí obecní zaměstnanci míti k zastávání úřadu tytéž schopnosti jako úředníci státní, tedy také bezpodmínečnou znalost státního jazyka — st-1 však státní řeči neovládá, zamýšlí proto vládní komisař přeložiti jej na základě ustanovení odst. 2 § 79 městské služební pragmatiky počínaje 1. lednem 1925 na trvalý odpočinek, poněvadž nedostatečnou znalostí státní řeči je trvale neschopným řádně zastupovati své služební místo. Konečně připojeno ve výnosu upozornění, že st-1 je oprávněn podati během 14 dnů proti tomuto rozhodnutí námitky; nepodá-li v uvedené lhůtě námitek, bude postupováno jako by sám žádal o přeložení na trvalý odpočinek.
V dalším výnosu z 24. prosince 1924 oznámil vládní komisař st-li, jelikož proti výnosu ze 4. prosince 1924 nepodal ve 14denní lhůtě námitek, že se postupuje ve smyslu odst. 2 § 81 měst. služební pragmatiky tak, jakoby st-1 byl sám žádal o přeložení na trvalý odpočinek. Proto vládní komisař dává st-le od 1. ledna 1925 na trvalý odpočinek. V dalším obsahu tohoto výnosu vyměřeno st-li výslužné podle započítatelné služební doby 27 roků 80.80% ze základu pro výměru pense, což činí 9376.03 Kč kromě jednotného drahotního přídavku 4646.40 Kč.
Podáními ze 6. prosince 1927 a z 23. dubna 1928 žádal st-1 jednak o vyplacení diference mezi požitky činné služby a požitky odpočivnými až do dne vydání platného pensijního dekretu, neboť pensionování st-le vládním komisařem bylo nezákonné, jednak o připočtení 10 let k době započítatelné pí o výměru výslužného podle ustanovení § 63 a) služební pragmatiky zaměstnanců města Jihlavy a o úpravu výslužného podle nových předpisů se zřetelem k platovému zvýšení, kterého st-1 mohl v mezidobí dosáhnouti.
Městská rada v Jihlavě usnesením z 8. října 1928 a obecní zastupitelstvo usnesením ze 14. prosince 1928 žádosti nevyhověly, poněvadž pensionování st-le se stalo svého času pravoplatným a je tudíž res judicata.
Odvolání st-lovo okresní úřad v Jihlavě výměrem z 13. května 1930 zamítl jednak poukazem na usnesení městského zastupitelstva, jímž toto uznalo pensionování st-lovo tím, že je prohlásilo za pravoplatné, jednak v úvaze, že pensionování městského zaměstnance, provedené podle ustanovení služební pragmatiky, jest považovati za akt běžné agendy, ke kterému byl vládní komisař oprávněn. Dále uvedl okresní úřad, že o předpis § 63 a) služební pragmatiky zaměstnanců města Jihlavy nemůže st-1 nárok na přípočet 10 let opírati, poněvadž předpis ten byl zrušen rozhodnutím vládního komisaře z 24. prosince 1923; neplatnost tohoto předpisu vyplývá ostatně i z ustanovení § 3 zák. č. 495/1921, resp. § 19 zák. č. 394/1922 Sb.
Dalšímu odvolání st-lovu zemský úřad v Praze výměrem z 28. května 1931 nevyhověl z těchto důvodů: Z podstaty vládního komisaře vychází, že je oprávněn spravovati záležitosti jako samostatný gerent až do té doby, kdy se ustaví městské zastupitelstvo. Z § 127 statutu města Jihlavy nikterak nevyplývá, že by byl omezen pouze na běžnou agendu, jelikož tento výklad není vyřčen ve zmíněném paragrafu. I kdyby však tento výklad byl připuštěn, není omezení vládního komisaře na běžnou agendu bezvýhradným, nýbrž připouští zavedení nových obecních platů a dávek ke krytí obecních výdajů, dovoluje každé vybočení z mezi běžné agendy hospodářské, pokud nebezpečí neodvratné škody nepřipouští odkladu, dává mu dokonce možnost sestaviti rozpočet, a stanoviti výši přirážek obecních, neučinilo-li tak poslední zastupitelstvo. Tím spíše musí mu býti přiznáno právo k pensionování městského úředníka, zjistí-li se u jeho osoby nedostatky, které podle platných zákonů i tehdy platného statutu města Jihlavy pensionování opodstatňovaly. Do správy obce patří výkon všech práv obci svěřených a takovým právem je také právo pensionování úředníka. Právem podotýká rozhodnutí okr. úřadu, že jak městská rada, tak i městské zastupitelstvo v Jihlavě schválilo opatření vládního komisaře, poněvadž v příslušných sezeních usneslo se st-lovým pensionováním vůbec se nezabývati a považovati toto za res judicata, tedy za věc pro sebe vyřízenou již rozhodnutím vládního komisaře. Jiný výklad, nežli schválení opatření vládního komisaře, nelze z jednání městské rady a zastupitelstva vyvozovati. Zem. úřad plně přistupuje k vývodům rozhodnutí okr. úřadu, pokud tvrdí, že § 63 a) služební pragmatiky jihlavské byl zrušen §em 3 zák. č. 495/21 a §em 19 zák. č. 394/22 a že tedy rozhodnutí vládního komisaře právem tuto zrušenou výhodu nepoužilo při předmětném pensionování.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Pokud jde především o otázku, zda st-1 byl platně pensionován, založil žal. úřad své rozhodnutí na názoru, že pensionování st-le dekretem vládního komisaře z 24. prosince 1924 je pravoplatným právním aktem, poněvadž se akt ten jednak stal v mezích pravomoci vládního komisaře, jednak byl dodatečně schválen městským zastupitelstvem. Stížnost naproti tomu hájí právní názor, že přeložení obecního zaměstnance do výslužby nespadá do pravomoci vládního komisaře, poněvadž vládní komisař je povolán pouze ke správě nejnutnější běžné agendy města, která odkladu nepřipouští, není však oprávněn k takovým činům, které mají v zápětí nějaké zatížení obce, jako je tomu při pensionování st-le, které znamená zatížení městských financí, neboť bude nutno st-li platiti pensijní požitky a místo obsaditi osobou jinou, ačkoliv st-1 byl nepochybně způsobilý k dalšímu zastávání své služby. K námitce té uvážil nss, že podle § 127 odst. 4 obec. statutu pro město Jihlavu z 24. listopadu 1874 č. 64 z. z. mor., v době pensionování ještě platného, má místodržitelství (jehož kompetence v době, kdy byl vydán sporný pensijní dekret vládního komisaře, náležela zem. správě pol.), smluvivši se prve o tom s výborem zemským, učiniti opatření pro spravování záležitostí do toho času, až bude nové zastupitelstvo obecní dosazeno.
Podle judikatury nss-u o rozsahu pravomoci obecního gerenta (srov. Boh. A 1069/21, 9211/31) je obecní gerent oprávněn za obec prováděti jen akty běžné správy nebo akty neodkladné.
Jak jest souditi z důvodů nař. rozhodnutí, jest žal. úřad sice toho názoru, že obecní gerent zásadně není omezen jen na běžnou agendu obecní, poněvadž takové omezení není v § 127 obecního statutu jihlavského vysloveno, ale žal. úřad vyslovil dále, že i kdyby tomu tak bylo, není gerent omezen na běžnou agendu bez výhrady, neboť jest oprávněn vybočiti z mezí běžné agendy, nepřipouští-li nějaké opatření odkladu vzhledem k hrozící škodě, jež by obci mohla nastati, na př. opatření ve věcech obecního rozpočtu. Za takové opatření považuje žal. úřad i pensionování městského zaměstnance, zjistí-li se u jeho osoby nedostatky, které podle platných předpisů odůvodňují jeho pensionování.
Soustřeďuje se tudíž spor na otázku, zda obecní gerent, ustanovený podle § 127 měst. statutu jihlavského, je oprávněn provésti pensiono- vání obecního úředníka.
Nss nemohl uznati, že by přeložení obecního úředníka do trvalé výslužby pojmově nemohlo spadati buď do okruhu věcí běžné správy obecní, nebo mezi záležitosti neodkladné, neboť mohou nastati poměry, za nichž by nebylo v zájmu obce nebo v zájmu obecního úředníka, aby setrval dále v činné službě. Z toho plyne, že provede-li gerent pensionování obecního úředníka, nešlo by o akt absolutně inkompetentní, nýbrž bylo by možno mluviti nejvýše o vybočení gerenta z mezí jeho působnosti z toho důvodu, že v tom kterém případě nejsou splněny skutkové předpoklady, za nichž by gerent k pensionování obecního úředníka přikročiti směl. Takové vybočení z hranic příslušnosti nezakládá však zmatečnost, nýbrž jen nezákonnost aktu, která nebrání tomu, aby akt takový, nevzala-li jej legitimovaná strana včas v odpor opravným prostředkem, nabyl právní moci. St-1 však proti výnosu vládního komisaře z 24. prosince 1924, jímž vládní komisař st-le dal do trvalé výslužby, tehdy opravného prostředku nepodal a nemůže teprve nyní u příležitosti sporu o přípočet 10 let pro výměru výslužného bráti v odpor platnost svého tehdejšího pensionování. Žal. úřad právem tudíž vycházel z toho, že st-1 byl aktem vládního komisaře z 24. prosince 1924 platně přeložen do trvalé výslužby ode dne 1. ledna 1925 a námitka stížnosti, že pensionování st-le, provedené oním aktem vládního komisaře, jako zmatečné nemohlo se nikdy státi pravoplatným, jest bezdůvodnou.
Tím však odpadá nutnost zabývati se otázkou, relevovanou jak v nař. rozhodnutí, tak i ve stížnosti, zda opatření vládního komisaře se dostalo dodatečného schválení městským zastupitelstvem, neboť, stalo-li se opatření vládního komisaře v mezích jeho zákonné pravomoci, nebyla právní platnost onoho opatření závislá od dodatečného schválení měst. zastupitelstvem, a je proto lhostejno, zda městské zastupitelstvo pensionování st-le vládním komisařem dodatečně schválilo nebo ne.
Proti odepření připočtu 10 let do doby započítatelné pro výměru pense, odůvodněnému tím, že předpis § 63 a) služební pragmatiky zaměstnanců města Jihlavy pozbyl platnosti, dovozuje stížnost, že v době pensionování st-le nebyl onen předpis ještě zrušen, že nemohla dříve dosažená práva st-lova býti zasažena jednostranným pozdějším aktem vládního komisaře, zrušujícím platnost cit. předpisu, nehledíc k tomu, že vládní komisaž nebyl ke zrušení onoho předpisu ani oprávněn. Tu však stížnost přehlíží, že žal. úřad v nař. rozhodnutí připojil se k důvodům okr. úřadu jen, pokud okr. úřad opřel svůj názor, že předpis § 63 a) služební pragmatiky není platnou právní normou, o ustanovení § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22, tudíž nikoli také v tom směru, pokud se okr. úřad dovolával též rozhodnutí vládního komisaře, vyslovujícího neplatnost ustanovení § 63 a) služ. pragmatiky. Jde tudíž uvedená námitka mimo obsah nař. rozhodnutí.
Proti vlastnímu důvodu nař. rozhodnutí, opřenému o ustanovení zákonů prosincových č. 495/21 a 394/22, uplatňuje stížnost, že podle zásady, že nabytá práva nemohou bytí pozdějším zákonem dotčena, není-li v zákoně výslovně vyřčena zpětná účinnost, nemůže pozdější zrušení § 63 a) služ. pragmatiky býti st-lovým nárokům na újmu. Ani v tom nemohl nss dáti stížnosti za pravdu.
Nss měl ve své judikatuře opětně příležitost zabývati se výkladem dosahu ustanovení § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22. Tak vyslovil nss v nál. Boh. A 3537/24, že předpis § 3 zák. č. 495/21 i předpis § 19 zák. č. 394/22 — kterým byl předpis § 3 zák. č. 495/21 pouze rozšířen — obsahují normu, kterou práva a nároky samosprávných úředníků, stanovené služebními řády nebo usneseními, bez rozdílu, jde-li o usnesení generelní nebo individuelní příslušných korporací, pokud pře- sahují míru práv a nároků, ipsa lege pozbyly platnosti, a to — jak nss vyslovil v dalším nál. Boh. A 4131/24 — dnem 1. ledna 1923. Proti těmto předpisům zákonným nemůže se tedy st-1 dovolávati dříve snad nabytých práv, neboť zákon může rušiti i nabytá práva, což cit. zákonné předpisy také skutečně činí. Že pak předpisem § 63 a) cit. služební pragmatiky nestanoví se snad pro zaměstnance města Jihlavy nárok, přesahující míru práv a nároků úředníků státních, písemná stížnost netvrdí a důvodně by ani tvrditi nemohla, neboť pro státní úředníky je připočtení 10 let ke služební době pro výměru výslužného přípustno jen za podmínek, uvedených v § 62 služ. pragrti. státních úředníků, jež však u st-le zřejmě splněny nejsou.
Pak dlužno však vycházeti z toho, že platnost předpisu § 63 a) cit. služ. pragmatiky pro zaměstnance města Jihlavy dnem 1. ledna 1923 v důsledku ustanovení zákonů prosincových č. 495/21 a 394/22 zanikla ipsa lege, takže v době pensionování st-le, totiž v r. 1924, nebyla již normou, z níž by st-1 byl mohl dovozovati nějaké právní nároky. Nebylo proto lze nalézti v tom, že žal. úřad zamítl nárok st-lův na přípočet 10 let ke služební době, rozhodné pro výměru pense, dovozovaný z předpisu § 63 a) měst. služ. pragmatiky jihlavské, nezákonný zásah v práva st-lova.
Pokud konečně st-1 poukazuje v písemné stížnosti na to, že pensionování st-lovo stalo se v důvěře, že předpisu § 63 a) služ. pragmatiky bude jako platné normy na st-le použito, jest k tomu poznamenati, že motivy, které vedly st-le k tomu, že byl srozuměn se svým pensionováním, nemohou býti rozhodné pro právní posouzení sporné otázky připočtu 10 let pro výměru výslužného.

Citace:

č. 10872. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 672-676.