Č. 10935.

Rybářství. — Vodní právo: I. Zákaz používati slupi podle vyhlášky býv. místodržitele pro král. české z 23. června 1913 č. 34 z. z. nepříčí se zásadě nedotknutelnosti vlastnictví podle § 109 úst. list. — II. Ze zákazu čl. III zmíněné vyhlášky jsou vyňaty pouze ony slupi, které existovaly již před vydáním zákazu místodržit. vyhlášky ze 14. května 1897 č. 25 z. z. čes. a jejichž trvání se zakládá na staré výsadě listinné, na vrchnostenském nebo úředním povolení. — III. K výkladu pojmu »vrchnostenské povolení« k používání slupi.
(Nález ze dne 13. prosince 1933 č. 21.386.)
Prejudikatura: Boh. A 1083/21, 1729/22, 9079/31.
Věc: Hynek, Jaroslav a Stanislav G. ve St. (adv. Dr. Otto Reiman z Prahy) proti zemskému úřadu o používání slupi.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se vztahuje na slup u mlýna v P., se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem okresního hejtmanství v Jindř. Hradci z 28. června 1911 byl Hynek G., mlynář v P., vzhledem k tomu, že neprokázal, že slup u jeho mlýna v P. stává na základě zvláštního určitého právního titulu (bod 6. místodržitelské vyhlášky ze 4. března 1908 č. 22 z. z.), vyzván, aby slup tu odstranil. Z výměru tohoto podal Hynek G. odvolání, v němž uváděl, že mlýn koupil jeho praděd Josef S. v r. 1807 od panství St., které tehdy patřilo Josefu rytířovi z L., a předkládal kupní smlouvu, v níž podle bodu 4 a) se mlynáři se strany vrchnosti na všecky budoucí časy povoluje, aby mlynář na své útraty pod jezem zhotovil slup na chytání úhořů a po vyjití nájemního kontraktu H.-ských manželů, od mostu až k jezu u papírny řeku lovil, z kteréhožto důvodu mlynář milostivé vrchnosti každoročně 10 liber úhořů pod titulem činže byl povinen odváděti. Z povinnosti dávati ryby velkostatku se děd odvolatelův Josef S. vykoupil v r. 1848.
Nař. rozhodnutím bylo vedle vyřízení několika jiných odvolání, týkajících se jiných majitelů slupi a jiných slupi, zamítnuto i zmíněné odvolání st-lovo, a sice z důvodů nař. výměru, při čemž bylo podotčeno, že ve skutečnosti, že slupi užíváno bylo již dřívějšími majiteli, a že užívání slupi jest vydrženo, lze spatřovati pouze průkaz trvání slupi v dřívější době, po případě před vydáním vyhlášky býv. místodržitelství v Praze ze 14. května 1897 č. 25 z. z., pokud se týče, že jest tu řádný titul nabytí slupi. Ale aby slup byla vyloučena ze zákazu shora uvedeného, musí býti splněn ještě další požadavek, totiž, že trvání zakládá se na určitém právním důvodu. Takového zvláštního právního důvodu však st-l neprokázal.
O stížnosti uvážil nss:
Prvá stolice zakázala Hynku G. používání slupi na základě tehdy platné místodržitelstké vyhlášky ze 4. března 1908 č. 22 z. z. Žal. úřad, potvrdiv rozhodnutí to z jeho důvodů, neopírá se sice v dalších svých důvodech nař. rozhodnutí, pokud se toto týká st-le, výslovně o vyhlášku býv. místodržitele pro král. České z 23. června 1913 č. 24 z. z., leč z té okolnosti, že žal. úřad poukazuje na vyhlášku býv. místodržitelství ze 14. května 1897 č. 25 z. z., plyne, že žal. úřad daný spor ve skutečnosti posoudil podle čl. III. místodržitelské vyhlášky z r. 1913. Jde tedy v prvé řadě o to, zda žal. úřad tak učinil právem:
Na sporu je otázka, zda st-l jest oprávněn při výkonu svého rybářského práva používati slupi jako lapacího zařízení na chytání ryb. Je sice pravda, že právo rybářské je právem soukromým, leč omezení, která zákonem z 9. října 1883 č. 22 z. z. z r. 1885 resp. vyhláškami býv. místodržitele pro království České ze 4. března 1908 č. 22 z. z. a z 23. června 1913 č. 34 z. z. byla výkonu práva rybářského uložena, dána byla za účelem zvelebení rybářství ve vodách vnitrozemských, tedy v zájmu veřejném. Vzhledem k zásadě, vyslovené v § 364 o. z. o., mohou se omezení výkonu práva rybářského sice opírati toliko o normu, mající moc záknoa, leč byla-li norma taková vydána, pak nutno všechna omezení výkonu práva toho posouditi podle normy právě vydané a nikoli podle dříve snad platné normy starší. Byla-li tedy vydána nová místodržitelská vyhláška z r. 1913, pak ovšem nutno otázku, zda st-l je oprávněn na dále slupi používati, na účinnosti této vyhlášky posuzovati podle této vyhlášky, třebaže rozhodnutí prvé stolice bylo vydáno za účinnosti vyhlášky z r. 1908. Posoudil tedy žal. úřad daný spor správně podle vyhlášky z r. 1913 (srov. Budw. 10.830 A). Pokud tedy stížnost namítá, že místodržitelská vyhláška z r. 1908, vybočujíc z mezí daného zákonnného zmocnění, je v rozporu se zákonem, dotýká se otázek, které pro řešeni dnešního sporu jsou zcela ireleventní, a nemusil se proto nss námitkami tohoto obsahu obírati.
Stížnost však na jiném místě sama uznává, že žal. úřad byl vázán vyhláškou platnou v době, kdy žal. úřad rozhodoval, tedy vyhláškou z r. 1913, brojí však proti nař. rozhodnutí dvojím směrem. Namítá jednak, že i vyhláška z r. 1913 vybočuje z mezí daného zákonného zmocnění, jednak vytýká, že žal. úřad, posoudil-li věc s hlediska vyhlášky z r. 1913, měl st-lům poskytnouti možnost, aby se mohli hájiti i vůči této vyhlášce z r. 1913.
Pokud jde v prvé řadě o právní účinnost místodržitelské vyhlášky z r. 1913, má stížnost za to, že vyhláška ta je v rozporu se zákonem, ježto 1. zákon z 9. října 1883 č. 22 z. z. z r. 1885 obsahuje některá ustanovení rázu policejního na ochranu rybí násady (§ 3, § 4), a býv. místodržitel mohl tedy zakázati pouze takové slupi, které by rybí násadě škodily, t. j., které by odporovaly zvláštním ustanovením ochranným, nařízeným sub C) čl. I. nařízení (slupi s menšími otvory než 2/2 cm), 2. zmocňovací klausule § 7 cit. zák. neposkytuje zmocnění k zákazu slupí, neboť to mohl vysloviti zákon sám, kdežto z § 4 zák. naopak vyplývá, že zákon slupi zakázati nechtěl, jsa si vědom toho, že představují majetkoprávní objekty (soukromoprávní služebnost lapání ryb v cizích vodách), které lze jen vykoupiti a nikoli bez náhrady vyvlastniti; tomu prý nasvědčuje i § 2 zák., 3. zákaz tento co do svého významu soukromoprávního se rovná konfiskaci bez náhrady, což se po názoru stížnosti příčí zásadě nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, vyslovené státním základním zákonem z r. 1867, a zásadě § 365 o. z. o., podle níž vyvlastniti lze jen za náhradu a na základě zvláštního zákona, kdežto podle § 109 nyní platné ústavní listiny lze soukromé vlstnictví omeziti jen zákonem a za náhradu.
Nss nemohl žádné z těchto námitek dáti za pravdu. Zákon č. 22 z. z. z r. 1885, vydaný na zvelebení rybářství, tedy v zájmu veřejném, omezuje výkon práva rybářského v několika směrech. Mimo jiné stanoví jednak, že politický úřad zemský má pro vzácnější druhy ryb vzhledem k době jejich tření stanovití čas hájení (§ 1), resp. že pro jisté vody může rovněž vzhledem na dobu tření vzácnějších druhů ryb stanovití doby, v nichž v dotyčné době se nesmí vůbec ryby loviti (§ 3), v § 4 pak stanoví, že v dobách podle § 3 stanovených je lovení ryb zakázáno, a že obzvláště se nesmí do vody vkládati sítě, koše na ryby, slupi, lapací haltéře a podobná chytadla, resp. že chytadla ta, byla-li tam již dříve vložena, musí před početím zakázané doby býti odstraněna nebo k chytání ryb učiněna nezpůsobilými. Výjimky z těchto zákazů normuje § 5 cit. zák., kdežto § 6 zakazuje užívání třaskavých a omamujících látek, jakož i střelných zbraní a bodců k chytání ryb. V § 7 pak stanoví cit. zákon, že další zákazy ve příčině jistých způsobů lovení, lapadel a přístrojů k chytání ryb vůbec, které by byly rybí násadě na škodu, může politický úřad zemský vydati pro jednotlivé vody nebo pro obvody vodní.
Ze systematiky zákona toho, jakož i z doslovu § 7 plyne, že zmocnění, kterého se zem. úřadu politickému předpisem tím dostalo, se neomezuje na pouhé provedení disposic v zákoně samém normovaných, nýbrž že zem. úřadu politickému dáno bylo zmocnění, aby nad rámec zákazů v zákoně samém již normovaných vydal další zákazy ve směrech v předpise tom naznačených, t. j. jak ve příčině jistých způsobů lovení, tak i ve příčině lapadel a přístrojů na chytání ryb vůbec, pokud by způsoby ty nebo lapadla a chytací přístroje byly na škodu rybí násadě. Zmocnění, které bylo uděleno § 7 zák., slouží pro zvelebení rybářství po zcela jiné stránce, než zákazy vydané na základě §§ 3 a 4, ježto zákazy tyto mají na zřeteli ochranu ryb vzhledem k době tření, tedy vzhledem k přirozenému rozmnožování, kdežto zákazy vydanými na základě § 7 má býti poskytnuta ochrana rybí násadě vůbec bez ohledu na dobu přirozeného rozmnožování ryb. Z té okolnosti tedy, že zákon v § 4 v odst. 2 zakazuje v době hájení ryb, vzhledem k době jejich tření podle § 3 stanovené, vkládati do vody lapací přístroje, mezi nimiž jsou výslovně uvedeny i slupi, nelze ještě dovozovati, jak to činí stížnost, že by zákaz používání slupí nemohl býti vysloven z jiného důvodu, t. j. z důvodu ochrany rybí násady bez ohledu na dobu tření, ježto rybí násadou nelze rozuměti toliko rybí potěr nebo ryby, které nedosáhly dosud určité velikosti, a které by mohly proplouti i oky o rozměrech 2½ cm, nýbrž, jak plyne i z německého, stejně autentického textu zákona (»der Fischbestanck), sluší rybí násadou rozuměti stav ryb vůbec, tedy veškeré ryby, které té doby v určité rybné vodě žijí (srov. i Boh. 1729/22 a Budw. 12.181 A). Nemůže tedy stížnost z předpisů §§ 3 a 4, tím méně pak z § 2 cit. zák., pro sebe nic dovozovati, ježto § 2 nestanoví nic jiného, nežli že ryby, které by se v době hájení dostaly za živa v moc rybáře, mají rybářem s náležitou opatrností býti zase puštěny do vody. Pak ovšem jsou námitky ad 1. a 2. bezdůvodné.
Z toho, co právě bylo uvedeno, plyne dále, že zákon č. 22/1885 z. z. v § 7 zmocnil zem. úřad politický, aby i nad rámec zákazů v zákoně samém vyslovených i co do lapadel a přístrojů k chytání ryb vydal další zákazy. Toto omezení výkonu práva rybářského nedotýká se nikterak podstaty nebo dalšího trvání rybářského práva samotného, ani vlastnictví k dotyčným lapacím zařízením a dáno je v zájmu veřejném; musí se mu proto majitelé slupi při výkonu práva rybářského vzhledem k předpisu § 364 o. z. o. podrobiti, aniž lze mluviti o konfiskaci jejich práv majetkových a aniž jim proto přísluší nárok na náhradu (srov. Budw. 7480 A, 10.830 A). Pak ovšem nemůže stížnost důvodně tvrditi, že zákaz používati slupi se příčí zásadě nedotknutelnosti vlastnictví zabezpečené býv. státním základním zákonem z r. 1867 nebo nyní § 109 úst. listiny (námitka ad 3), ježto soukromé vlastnictví ke slupím je co do používání jich jako lapadel na chytání ryb omezeno zákonem (§ 364 o. z. o., § 7 zák. č. 22 z. z. z r. 1885).
Vyhláška býv. místodržitele pro král. České z r. 1913 byla tedy vydána v rámci zákonného zmocnění, a nelze jí proto ve směrech ve stížností naznačených vytýkati rozpor se zákonem (srov. Boh. A 1038/21 a 1729/22).
Stížnost však vzhledem k místodržitelské vyhlášce z r. 1913 vznáší ještě formální námitku, že st-l nebyl před vydáním nař. rozhodnutí slyšen, ač vyhláškou z r. 1913 byl právě rozhodující čl. III. odst. 6 změněn.
V zásadě sluší přisvědčiti, že rozhodl-li úřad na základě nové, teprve během odvolacího řízení vydané normy, v níž legální skutková podstata je jinak vymezena než v normě starší, sluší straně poskytnouti možnost, aby skutečnosti teprve podle nové normy relevantní uplatnila. V případě dnešního sporu uplatnil však st-l skutečnosti podle nové normy relevantní již v řízení odvolacím, takže nemohla mu z toho, že nebyl opětně slyšen, vzejiti žádná újma, zejména když ani sám netvrdí, že by vzhledem k nové normě byl uplatnil ještě další skutečnosti dříve neuvedené. Za této situace nelze vadu procesní, kterouž stížnost v této námitce vytýká, uznati za vadu podstatnou ve smyslu § 6 zák. o ss.
Stížnost se brání dále námitkou, že výpočet zvláštních titulů právních, které odůvodňují výjimku ze vešobecného zákazu užívání slupi, jak to stanoví čl. III. č. 6 cit. místodržitelské vyhlášky z r. 1913, není výpočtem taxativním, a dovozuje, že i trhová smlouva, jíž se st-l dovolával již v řízení správním, je řádným titulem právním k držení slupi, ježto podle listiny té přísluší st-li právo rybolovu a st-l právo to také na základě listiny té dosud vykonává. Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou, setrvav na právním názoru důsledně zastávaném jak judikaturou býv. ss (srov. na př. Budw. 10796 A), tak i nss (srov. Boh. A 1729), že výpočet ten je taxativní. Nss nenalezl již proto příčiny, aby se od tohoto právního náhledu odchýlil, že kdyby bylo bývalo ve vyhlášce z r. 1913 zamýšleno, uvésti pouze příklady zvláštních právních titulů, bylo by se to musilo státi jiným způsobem než uvedením titulů těchto v závorce, která sama o sobě nenaznačuje, že uvádí pouhé příklady. Jsou tedy ze zákazu ve čl. III. místodržitelské vyhlášky z r. 1913 vyjmuty pouze ony slupi, které existovaly již před vydáním zákazu místodržitelským vyhlášením ze 14. května 1897 č. 25 z. z. a jejichž trvání se zakládá na staré výsadě listinné, na vrchnostenském nebo úředním povolení.
Stížnost konečně namítá, že slup byla zřízena na základě povolení vrchnosti z 2. února 1808, které je zřejmě odlišné od trhové smlouvy z 15. dubna 1807, jíž dominikální mlýn byl se všemi od vrchnosti přicházejícími dobrodiními prodán. Jde tedy ještě o to, zda právní titul, který st-l uplatňoval, lze kvalifikovati jako vrchnostenské povolení, a zda toto vrchnostenské povolení ke zřízení sporné slupi také skutečně bylo dáno.
Místodržitelská vyhláška z r. 1913 mluví sice ve čl. III. pod č. 6 o vrchnostenském povolení, leč z toho ještě neplyne, že vyhláška ta měla na mysli výlučně zvláštní vrchnostenský akt listinný. Jak nss již v nálezu Boh. A 9079 dovodil, jest —arciť za splnění i ostatních podmínek cit. vyhláškou z r. 1913 stanovených — právní důvod právního trvání slupi uznati i v takovém případě, když z jiných skutečností by bylo možno logicky dospěti k závěru, že vrchnostenské povolení k používání slupi bylo uděleno. Za okolností bylo by k úsudku takovému možno dospěti i v případě, když při prodeji tak zv. mlýnů dominikálních bylo býv. vrchností jako takovou kupiteli dominikálního mlýna uděleno povolení ke zřízení, nebo k používání slupi, třebaže o povolení tomto nebyla vyhotovena zvláštní listina, nýbrž vedle soukromoprávních disposic bylo pojato jako vrchnostenské povolení do obsahu trhové smlouvy samotné.
V daném případě uplatňoval st-l již v řízení před I. stolicí i v řízení odvolacím jako zvláštní titul právní k používání slupi u svého mlýna vrchnostenské povolení, a prokazoval je předložením opisu trhové smlouvy z 15. dubna 1807, dovolávaje se zvláště ustanovení bodu 4 této smlouvy. Žal. úřad, vyřizuje současně odvolání i jiných odvolatelů a ohledně jiných slupi, zamítl odvolání st-lovo v úvaze, že v používání slupi dřívějšími majiteli lze pouze spatřovati průkaz o trvání slupi, že však tím není prokázán ještě určitý právní důvod pro její trvání. Z odůvodnění toho je zřejmo, že žal. úřad k obraně st-lově, jenž ve svém odvolání pro svoji slup uplatňoval právní titul vrchnostenského povolení, vůbec nepřihlédl a obsah listiny st-lem předložené ve smyslu shora uvedeném nehodnotil. V tom spočívá podstatná vada řízení.

Citace:

Č. 10935. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 838-842.