Č. 10822.

Obecní dávky. — Řízení správní: I. Za platnosti zák. č. 125/27 rozhoduje okresní úřad s platností konečnou o odvolání z roz- hodnutí obecního zastupitelstva ve věci předpisu obecní dávky ze zábav. — II. Povoliti paušalování dávky ze zábav přísluší obecní radě.
(Nález ze dne 2. listopadu 1933 č. 18008.)
Věc: Julius G. v K. (adv. Dr. Rich. Stránský z Prahy) proti okresnímu úřadu v Chebu o dávku ze zábav.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Starosta města Ch. vyměřil dne 6. srpna 1930 st-li dávku ze zábav z představeni v cirku ve dnech 14., 15. a 16. července 1930, a to podle počtu a cen prodaných lístků částkou 71376 Kč 95 h; poněvadž 15. a 16. července 1930 bylo splaceno 19836 Kč 20 h, zbývá zapraviti 51542,75 Kč.
Odvolání v pořadí instancí zamítl žal. úřad z těchto důvodů:
Co se týče námitek st-lových uplatňujících vadnost řízení pro nedostatek poučení o opravných prostředcích a lhůty splatnosti dávky, poukazuje se na správné důvody nař. rozhodnutí. Ohledně ostatních vývodů odvolatelových nutno uvésti, že ustanovení § 6 odst. 1—3 výběrčích pravidel jsou podle smyslu a znění povahy kogentní, takže může býti s právním účinkem vybírána obecní dávka ze zábavy, byla-li uspořádána za úplatu předem stanovenou, jenom podle výše vstupného. V daném případě šlo podle spisů o zábavy, které byly uspořádány za vstupné předem stanovené. Vstup do těchto zábav (cirku) byl dovolen na vstupenky obecním razítkem opatřené. Připadající dávka ovšem nebyla zapravena podle výše vstupného, nýbrž na základě dohody s měst. důchodním uzavřené. Obec není však vázána na toto paušalování, poněvadž dotyčná dohoda odporuje kogentním předpisům § 6 výběrčích pravidel, paušalování v daném případě vylučujícím, jest v důsledku toho zmatečná a nemůže míti právní účinek. Mimo to nepřísluší ani důchodnímu, ani starostovi povolovati paušalování dávky ze zábav, nýbrž povolovati paušalování s právním účinkem pro obec jest podle § 12 odst. 2 výběrčích pravidel vyhrazeno obecní radě, jsou-li k tomu dány zákonité předpoklady. Že městská rada povolila v daném případě paušalování dávky, netvrdí ani odvolatel. Ustanovení odst. 3 § 6 výběrčích pravidel, že ten, kdo by v takovém případě v zastoupení obce povolil paušalování dávky, ručí osobně za škodu obci tím způsobenou, neosvobozuje poplatníka od zaplacení zákonité dávky a nevylučuje právo obce vybírati i dodatečně dávku vypočtenou podle výše vstupného, nýbrž znamená podle svého smyslu a znění, že musí vinník nahraditi obci škodu, kdyby to z jakýchkoliv důvodů nebylo možno. K námitce odvolatelově, že zákon nezná žádné dodatečné vybírání dávky ze zábav, dlužno podotknouti, že výběrčí pravidla neobsahují ustanovení, které vylučuje právo obci podle všeobecných zásad příslušející, uplatňovati nárok na dodatečné zaplacení dávky podle výběrčích pravidel přípustné, načež již poukazují ustanovení o promlčení dávky (§ 16 výběr. pravidel). K námitce konečně, že se jedná o cizího státního příslušníka, nelze přihlížeti, poněvadž také pro cizího státního příslušníka platí zdejší zákony, a obzvláště tak veliký podnik má možnost a povinnost, informovati se důkladně o předpisech v úvahu přicházejících. Stížnost podaná k nss namítá po stránce íormelní, že neprávem žal. úřad své rozhodnutí označuje jako konečné, neboť z rozhodnutí okr. úřadu jest přípustr.o další odvolání na zem. úřad, takže strana byla připravena o jednu instanci. Námitku svou opírá stížnost o § 99 zák. org. (č. 125/27) a o důvodovou zprávu k němu, podle které dosavadní pravomoc okr. výboru, rozhodovati cestou instanční o stížnostech proti usnesením obecních zastupitelstev, přenáší se na okresní úřad, z jehož rozhodnutí jde podle čl. 8 org. zák. další odvolání na zem. úřad, pokud opravný prostředek není vyloučen, což však v daném případě není.
Nss neshledal tuto námitku důvodnou. Stížnost se neprávem dovolává § 99 org. zák. č. 125/27, neboť tento paragraf upravuje jenom dozor nad obcemi, a výslovně praví, že výkonem dohlédací moci se nevyrozumívá rozhodování pořadem stolic. V daném případě okr. úřad však neučinil opatření dozorčího, nýbrž rozhodoval k odvolání strany pořadem stolic jako odvolací instance nad obecním zastupitelstvem.
Stížnost má ovšem pravdu, že podle čl. 8 odst. 1 org. zák. z rozhodnutí okr. úřadu je zásadně přípustno odvolání na zem. úřad — ale, jak cit. předpis výslovně uvádí a stížnost také sama cituje, jen pokud odvolání není vyloučeno. V daném případě však odvolání na zem. úřad jest vyloučeno, a to ustanovením § 14 odst. 3 dávk. prav. č. 143/22, jenž v souhlasu s § 44 ob. fin. nov. č. 329/21 stanoví, že rozhodnutí bezprostředního úřadu dohlédacího (kterým podle § 48 ob. fin. nov. jest okr. výbor, resp. podle §§ 4 a 99 org. zák. okr. úřad) o odvolání z rozhodnutí obecního zastupitelstva ve věci předpisu dávky jest konečné. Tím méně lze se ovšem dovolávati s úspěchem důvodové zprávy k § 99 org. zák., neboť nehledě ani k tomu, že výklad, jaký jí dává st-l, těžko dal by se z ní vyvoditi, jsou motivy návrhu zákona, — nedojdou-li vyjádření v zákoně samém, — po stránce právní zcela bezvýznamný.
Co se věci týče, opřel žal. úřad svůj výrok o přípustnosti dodatečného vyměření dávky podle vstupenek o dva důvody, totiž jednak že ustanovení § 6 dávk. prav., — podle něhož paušalování dávky, jde-li o zábavu pořádanou za úplatu předem stanovenou, jako v daném případě, není dovoleno, — jest ustanovením kogentním, takže paušalování, stalo-li se, jest bez právního účinku, jednak že, i kdyby snad bylo paušalování proti předpisu § 6 povolené platným, paušalování povolené dů- chodním resp. starostou není účinným, když povoliti je může pouze obecní rada.
V tomto druhém svém důvodu žal. úřad zjišťuje tedy, že v daném případě paušalování dávky nebylo povoleno obecní radou. Proti tomuto zjištění stížnost pouze namítá, že sice dohodu podepsal pouze důchodní, ale že nejednal z vlastního popudu, nýbrž z příkazu a se zmocněním zodpovědných činitelů. Tím není však zjištění žal. úřadu, že paušalování nepovolila městská rada, vyvráceno.
Otázkou je nyní, zda skutečně — jak za to má žal. úřad — pouze městská rada je kompetentní povoliti paušalování dávky ze zábav. Nss musil v tom směru dáti žal. úřadu za pravdu.
Dávková pravidla upravují otázku paušalování dávky v § 12. Rozeznávají se tu dva případy: v prvním, upraveném v odst. 1 § 12, platí se paušální dávka ex lege, v druhém případě, normovaném v odst. 2 cit. paragrafu, je třeba k paušalování dávky zvláštního povolení, jež uděliti může toliko obecní rada. Obecní starosta je podle § 13/2 prav. pouze povolán stanoviti výměru paušálu. Jestliže tedy i v případech, kde dávková pravidla připouštějí paušalování dávky, vyhražují zásadní rozhodnutí o paušalování — pokud nejde o paušální dávku ex lege podle odst. 1 § 12 — obecní radě, takže by paušalování povolené pouze starostou nebo orgánem jemu podřízeným pro nedostatek kompetence jejich bylo právně bezúčinno, nutno tím spíše usuzovati, že je podle vůle pravidel naprosto bezúčinným paušalování povolené jiným orgánem nežli obecní radou v případech, kde pravidla paušalování vůbec nepřipouštějí.
Proti tomuto závěru nelze se s úspěchem dovolávati ani — jak činí stížnost — povšechného znění § 6 odst. 3 věty 2 dávk. prav. Neboť nehledě k tomu, že dikce tuto volená nevylučuje nijak případu, kde by paušalování proti předpisu věty prvé povolila obecní rada, dlužno uvážiti, že tento předpis nemá za účel ochranu poplatníka, nýbrž ochranu obce proti úkonům jejích orgánů, a že tedy nelze z něho ničeho dovozovati pro vzájemný poměr mezi obcí a poplatníkem. Rovněž nelze nic dovozovati z citace § 5 zák. č. 329/21 v posl. odstavci § 6 pravidel. Cit. předpis v odst. 1—3 normuje předpoklady závazku k náhradě škody, v odst. 4 a 5 pak kompetenci resp. řízení. Poněvadž předpoklady závazku k náhradě škody podle § 6 dávk. prav. jsou normovány v § 6 odst. 3, může se citace § 5 ob. fin. nov. v odst. 4 vztahovati přirozeně jen na odstavce 4 a 5 tohoto paragrafu, totiž jen na předpisy o kompetenci event. řízení.
Nebylo-li — jak zjištěno a nevyvráceno — paušalování dávky v daném případě povoleno obecní radou, která jedině mohla by podle toho, co řečeno, přicházeti v úvahu jako orgán kompetentní paušalování po- voliti, pak je, vycházejíc od orgánu nekompetentního, právně zcela bezúčinno a pro obec nezávazno. Nebyla-li však příslušná úmluva, ujednaná mezi nekompetentním městským důchodním a st-lem, pro obec závaznou, pak byla obec oprávněna vyměřiti dodatečně dávku zákonnou až do doby, pokud vyměřovací právo její podle § 46 ob. fin. nov. resp. § 16 dávk. prav. nebylo promlčeno, aniž vzhledem k naprosté bezúčinnosti úmluvy o paušalování, která nebyla ani sjednána s osobou oprávněnou zastupovati obec na venek, lze mluviti o tom, že by obec jednala contra bonos mores.
Za tohoto stavu není závažnou ani námitka vadnosti řízení, kterou stížnost shledává v tom, že úřad neprovedl důkaz slyšením svědků v odvolání navrhovaných o okolnostech v tom směru v rekursu relevovaných, neboť ani odvolání netvrdilo, že paušalování bylo povoleno měst. radou, nýbrž namítalo pouze, že se st-l ve věci paušalování dávky obrátil na obec, a že mu se směrodatného místa byl označen jako k tomu kompetentní městský důchodní Viktor H. a uplatňovalo tedy okolnost, která již vzhledem k zásadní nepřenositelnosti kompetencí jeví se irelevantní.
Pokud st-l ještě namítá, že bylo bráti zřetel k tomu, že jest cizozemcem, neznalým zdejších předpisů, dlužno podotknouti, že neznalost zákona nikoho, ani cizozemce, neomlouvá (§ 2 o. z. o.), a že bylo věcí st-lovou, aby, zjednaje si znalost příslušných předpisů, obrátil se na ty orgány obce, které podle dávkových pravidel jsou kompetentní paušalování dávky povoliti. Opomenul-li tuto opatrnost, musí sám nésti toho důsledky.
Za tohoto stavu netřeba se zabývati otázkou, zda paušalování dávky je přípustno i mimo případy § 12 prav., resp. jaký právní význam by mělo paušalování povolené proti předpisům pravidel kompetentní jinak měst. radou, neboť důvod nař. rozhodnutí na druhém místě uvedený o sobě již postačí, aby rozhodnutí podepřel. Odpadá proto nutnost, zabývati se námitkami, jež stížnost v onom směru uplatňuje.

Citace:

Č. 10822.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 528-532.