Č. 10907.

Mimořádné poměry poválečné. — Řízení správní (Slovensko): I. * Nařízení ministra pro Slov. z 31. května 1919 č. 4665 pres. (91/19) o vývozu tokajského vína, uveřejněné v »Úrádných Novinách« dne 7. června 1919 č. 15 nevybočilo z mezí zmocněni, daného jmenovanému členu vlády zákonem č. 64/1918 Sb. — II. Nařízení min. pro Slov. č. 3/1918 o publikaci nařízení vydaných tímto min., je kryto zmocněním podle § 14 zák. č. 64/1918 Sb. — III. Min. pro Slov. byl podle § 14 cit zák. oprávněn vydávati v rozsahu svého zmocnění i nařízení contra legem.
(Nález ze dne 30. listopadu 1933 č. 15.111.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 2314/23, 6230/27.
Věc: Leopold S. v B. (adv. Dr. Jiří Edelstein z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (vrch. odb. r. Dr. Karel Suchý) o poplatek za vývoz vína z oblasti tokajské.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Žádostí z 25. června 1920 domáhal se st-l u gfř v Bratislavě, aby mu byla poukázána zpět částka 32.500 Kč, již zaplatil dne 18. října 1919 na stanici v N. jako zvláštní poplatek za vývoz tokajského vína, na základě nař. č. 91/1919, č. 4665 pres., otištěného v Úradných Novinách pod č. 15. Žádost tuto opřel o to, že min. pro Slov. neměl zákonného práva ustanoviti nařízením nová cla, veřejné poplatky nebo jiné státní daně, neboť právo takové nevyplývá ze zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., ani ze zák. čl. LXIII:1912 a zák. čl. L:1914. Postrádá proto nařízení to všeho státoprávního základu.
Ministr pro Slov. zamítl rozhodnutím z 19. října 1920 tuto žádost jako bezdůvodnou, připojiv, pokud st-l pochybuje o tom, že min. pro Slov. měl právo vydati ono nařízení, nechť se obrátí k nss-u.
Nálezem z 19. dubna 1921 č. 4136 zrušil nss toto rozhodnutí pro vady řízení, poněvadž ani z nař. rozhodnutí, ani ze spisů správních nejsou patrny skutkové okolnosti, z nichž žal. úřad vycházel a o něž výrok svůj opřel.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. zeměd. žádost st-lovu za vrácení poplatku zaplaceného za vývoz vína z oblasti tokajské. V odůvodnění se konstatuje, že pojem oblast tokajská, o němž jest řeč v § 1 nař. č. 91/19, není blíže určen a nutno oblastí tokajskou rozuměti všechny obce, které podle zák. čl. XLVII:1908 o zákazu falšovati vína a obchodovati s falzovaným vínem náleží k oblasti tokajské. Podléhalo tudíž zpoplatnění podle tohoto nařízení víno, které se vyváželo z tokajské oblasti jinam. Zpoplatnění postihovalo tedy zásilky bez ohledu na to, šlo-li s hlediska čsl. práva o dovoz tokajského vína z Maďarska do zdejšího státního území, nebo jen o přepravu tokajského vína z té části oblasti tokajské, která leží ve zdejším státním území, resp. která byla v době, o niž jde, administrativně v moci čsl. vlády, jen když místo určení, ležící v Čsl. republice — ať již při dovozu či přepravě — nenáleželo k oblasti tokajské. Žal. úřad konstatoval, že víno bylo vyvezeno z N., kterážto obec náleží podle § 15 odst. 1 lit. a) zák. čl. XLVII:1908 k oblasti tokajské, a že určeno bylo do B., tedy do čsl. obce, nenáležející k oblasti tokajské, a dospěl k závěru, že povinnost platiti poplatek vinařské kontrole jest odůvodněna v předpisech cit. nař. Pro posuzování věci jest otázka placení cla nerozhodnou. Úřad konstatoval, že byl tu dostatečný právní podklad pro předpisy poplatku a jest tudíž žádost za vrácení jeho bezdůvodná. K námitce, že min. pro Slov. neměl zákonného práva stanovití nařízením takovéto poplatky, poukázal žal. úřad k tomu, že jde o poplatky stanovené nařízením, tedy právní normou, která má svůj zákonný podklad v § 14 zák. č. 64/18. — — —
Maje přezkoumati nař. rozhodnutí co do jeho zákonitosti a formelní správnosti, musil přihlédnouti nss především k vývodům stížnosti, které se obracejí proti účinnosti a právní závaznosti nařízení min. pro Slov., uveřejněného v »Úradných Novinách« dne 7. června 1919 č. 91/1919 (č. 4665 pres.), jež tvoří právní základ naříkaného rozhodnutí. Stížnost vychází z názoru, že uvedené nařízení nelze považovati za všeobecně závaznou právní normu již proto, že nebylo vyhlášeno způsobem předepsaným v zák. č. 1/1918 a č. 139/1919 Sb. o vyhlášení zákonů a nařízení. Nedostatek ten nemůže prý odstraniti ani skutečnost, že nařízení to bylo pojato do Úradných Novin ze 7. června 1919 a to v podstatě proto, že podle §§ 1 a 2 zák. č. 139/19 je veřejné vyhlášení ve »Sbírce zákonů a nařízení státu čsl.« obligatorní a zařádění v Úředních Novinách vyhlášení to nenahrazuje.
Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Podle § 14 zák. č. 64/18 má vláda právo dáti některému svému členu plnou moc, aby vydával nařízení a konal vše na udržení pořádku, na konsolidaci poměrů a na zabezpečení řádného státního života. Opíraje se o toto ustanovení, vydal a vyhlásil min. pro Slov. v Úředních Novinách z 1. ledna 1919 nařízení z 23. prosince 1918 č. 3/1918 o zřízeni Úředních Novin pro Slov. a ustanovil v § 3 tohoto nař., že všechny publikace, které podle platných uherských zákonů dály se dosavad v »Budapesti Kozlony«, uveřejňují se v Úředních Novinách. V době vydání tohoto nařízení platil o publikaci zákonů a nařízení zák. č. 1/18, který stanovil, že zákony a nařízení se vyhlašují platně v »Sbírce zák. a nař. státu čsl.«. Zákon č. 139/19 nebyl tedy ještě součástí právního řádu a nemohlo proto býti uvedené nař. ministra pro Slov. o vyhlašování jeho nařízení se zákonem tím v rozporu. Nedopadá tudíž argumentace stížnosti, pokud se dovolává k podpoře svého stanovisko zák. č. 139/19 a nebylo třeba dále ji sledovati. Leč obrana st-lova selhává také pokud čerpá své důvody ze znění zák. č. 1/18 a tvrdí, že je nař. ministra pro Slov. o uveřejňování nař. v »Úradných Novinách« protizákonné a tudíž neplatné.
Jak patrno z předeslaného znění § 14 zák. č. 64/18, byl člen určený vládou oprávněn vydávati nařízení a konati vše na udržení pořádku, na konsolidování poměrů a na zabezpečení řádného státního života. K platnosti vydaných jím nařízení stačil jeho podpis. Tím stanoven zákonodárcem podklad, na jehož základě a meze, v jakých může delegovaný člen vlády vykonávati svou mimořádnou moc na území Slov. Jeho pouvoir vztahoval se podle toho na vydávání abstraktních norem, při čemž jednak udržení pořádku a konsolidace poměrů, jednak zabezpečení řádného státního života měly určovati hranice a meze jeho působnosti. Z toho je patrno, že zákon chtěl pomocí a prostřednictvím vlády delegovati jednoho jejího člena ke všem opatřením a zákrokům, jež tehdejší mimořádné poměry na území Slov. vyžadovati budou. Jeho nařizovací moc neměla býti omezena předpisy tehdejšího zák. č. 37/18 o prozatímní ústavě, čemuž svědčí i okolnost, že nařízení jeho nepotřebovala podpisu předsedy vlády a nejméně 9 ministrů, jak ustanovoval § 19 odst. 3 cit. zák. Šlo o veřejnou delegaci sui generis, která opravňovala delegáta, aby vydával nařízení nejenom k provedení zákonů, nýbrž aby je v rámci zmocnění vytčeného druhou větou § 14 zák. č. 64/18 doplňoval i měnil. Správnost tohoto výkladu potvrzuje skutečnost, že § 14 má povahu zákona ústavního (srov. prohlášení předsedy sněmovny při projednávání osnovy zákona, těsnopisecká zpráva o osmé schůzi Nár. Shrom. z 10. prosince 1918 str. 173) a že proto zmocnění v něm obsažené nutí k samostatnému výkladu bez zřetele na ustanovení ústavy, jež má v příčině nařizovací moci vlády omezení. Ale i genese zákona svědčí názoru, že zákonodárce chtěl vybaviti zmocněnce vlády mimořádnou plnou mocí. Tak konstatuje předseda vlády v prohlášení, kterým doprovodil v Nár. Shromáždění návrh zákona, že jde o dobu, kdy vyklizeno bude Slov., a že jest třeba, aby byl především vyhlášen tam zákon, který by uspořádal prozatím všechny věci, jež uspořádati nutno, aby tam nenastal nepořádek. Dále dodal předseda vlády, že se vláda usnesla jednomyslně požádati svého člena Dra Šrobára, aby se odebral na Slov. s plnou mocí zaříditi prozatím všechny věci na Slov. A také zpravodaj odůvodnil vydání zákona nutností zachovati pořádek a právní řád na Slov.
Z předeslaného vysvítá, že nařízení, jež vydal min. pro Slov. podle zák. č. 64/18, nelze a priori považovati za neplatné jedině a již proto, že mění, resp. odporuje jinému zákonu. Závaznost nařízení těch bude záviseti na zodpovědění otázky, zda jsou kryta cit. zákonem, zejména jeho paragrafem 14, či nikoliv. Z tohoto hlediska sluší vycházeti také při zodpovědění otázky platnosti nařízení min. pro Slov. o zřízení Úradných Novin a vyhlašování nařízení v nich. Plyne z povahy věci a nepotřebuje zvláštního zdůvodnění, že mimořádnost poměrů v zemi Slovenské, které vyvolaly v život zákon č. 64/18 a jeho daleko jdoucí zmocnění ministra pro Slov., vyžadovaly také, aby nařízení, jež pro přechodnou dobu ministr pro Slov. vydá, byla uvedena co možno nejrychlejším způsobem ve veřejnou známost. Netřeba tedy pochybovati o tom, že i určení publikačních prostředků spadalo do plné moci dané §em 14 zák. č. 64/18 členu vlády, a nelze proto nařízení č. 3/1918 o publikaci nařízení, vydaných ministrem pro Slov., pokládati za neplatné (srov. Boh. A 2314/23, 6230/27).
Publikoval-li proto nimistr pro Slov. své nařízení č. 4665 pres. o vývozu tokajského vína v Úradných Novinách dne 7. června 1919 pod č. 91/1919, sluší míti za to, že bylo vyhlášeno přípustným způsobem, a nemá stížnost pravdu, postrádá-li řádnou a závaznou publikaci nařízení toho.
Leč stížnost se mýlí, i pokud pokládá uvedené nařízení č. 4665 pres. o vývozu tokajského vína za nezákonné a snaží se z ustanovení §§ 6 a 10 zák. č. 64/18 a contrario dovoditi, že ministr pro Slov. nebyl oprávněn zaváděti poplatky toho druhu, o nichž citované nařízení mluví. Ustanovením § 6 zák. č. 64/18 o placení daní a dávek byly prý recipovány dosavadní předpisy finančního práva, jež nemohou býti měněny nebo doplňovány na základě všeobecného zmocnění § 14 cit. zák., majícího na mysli opatření policejního rázu, vydávaná z důvodů ústavněpolitických, nikoli však hospodářských. Také znění § 10 cit. zák., který dává zmocněnci vlády právo upravovati vývoz do ciziny, svědčí podle vývodů stížnosti názoru, že ministr pro Slov. nemohl míti v § 14 cit. zák. dostatečnou zákonnou oporu pro zavedení poplatků při vývozu ze Slov. do ostatních částí republiky.
Jak patrno z nař. ministra pro Slov. č. 4665 pres., obsahuje předpis ten ustanovení různého druhu. Omezuje vývoz vína z tokajské oblasti tím, že jej dovoluje pouze na dopravní osvědčení, předpisuje u příležitosti vydávání těchto dopravních osvědčení dávku 1 K z litru a dává posléze v § 4 předpisy trestní. Podle § 5 cit. nař. spravuje poplatky z dopravních osvědčení, pokuty a obnosy získané zpeněžením zabavených a propadších zásob vinařská kontrola. Podrobuje tedy uvedené nařízení vývoz vína z oblasti tokajské zvláštní státní kontrole zjevně za účelem ochrany vinařství a doplňuje tak předpisy dosavadní. Se zavedením kontroly a jejím účinným prováděním spojeny byly zvláštní výdaje, k jichž úhradě měl sloužiti uvedený poplatek. Z této povahy uvedeného poplatku a způsobu jeho použití vysvítá, že se poplatek ten liší svou podstatou od státní daně neb jiného veřejného poplatku daním na roveň postaveného a že tedy zavedení jeho není výronem výsostného práva finančního státu, nýbrž že jde o poplatek správní. Nebylo proto k jeho zavedení třeba zachování ústavních předpisů o ukládání daní a veřejných dávek.
Bylo již uvedeno shora, že ministr zmíněný v § 14 zák. č. 64/18 mohl na základě tohoto předpisu vydávati nařízení v rozsahu zmocnění tam popsaného, nejenom secundum, nýbrž i contra legem a že hranice i mez jeho působnosti v tom směru určovaly jak udržení pořádku a konsolidace poměrů, tak i zabezpečení řádného státního života. Zákon nečiní na uvedeném místě žádného rozdílu co do povahy a rázu oněch nařízení, jichž vydávání svěřuje ministrovi pro Slov., a sluší proto míti za to, že tento člen vlády nebyl omezen toliko na nařízení policejní, jak za to má stížnost, nýbrž že i nařízení jiné povahy jsou kryta zněním cit. § 14. Nemá proto stížnost pravdu, domnívá-li se, že nařízení ministra pro Slov. č. 4665/1919 pres. není kryto zákonem proto, že jest opatřením rázu obchodně-politického. Stížnost není však na správné cestě, ani pokud se snaží opříti svou argumentaci o nezákonnosti cit. nařízení předpisem § 10 zák. č. 64/18 a z ustanovení toho úsudkem a contrario dovozuje, že ministr pro Slov. nebyl oprávněn regulovati vývoz vína z území tokajského do ostatních částí republiky, tím méně pak zatěžovati jej nějakými dávkami.
Ustanovení § 14 cit. zák. má podle svého znění na mysli úpravu právních poměrů na Slov. s hlediska vnitrostátního života a nepostihovalo by tedy zmocnění v něm obsažené i úpravu obchodních styků mimo hranice země. Chtěl-li proto zákonodárce vybaviti zmocněnce svého i oprávněním regulovati mezinárodni obchod, zejména vývoz do ciziny, bylo k tomu třeba výslovného zmocnění v § 10 cit. zák. Selhává proto argumentace, budovaná na výkladu, opírajícím se o předpis § 10 zák. č. 64/18, a neprokázala ani v tomto směru nezákonnost uvedeného nař. č. 4665/1919 pres.
Z předeslaného vysvítá, že nař. ministra pro Slov. č. 4665/1919 pres. jest platnou právní normou a mohl se proto žal. úřad právem předpisu toho dovolati. Když se věci takto mají, nebylo třeba obírati se další výtkou stížnosti, která uvažuje o platnosti uvedeného nařízení jako prováděcího nař. k zák. čl. XLVII:1908 a popírá platnost í s tohoto hlediska. Neboť i kdyby měla stížnost pravdu, nemohlo by to nic změniti na platnosti a účinnosti uvedeného nař., jež má svůj právní základ v § 14 zák. č. 64/18.
Důvodnou neshledal nss stížnost ani pokud obírá se výkladem uvedeného nařízení a má za to, že se nařízení to týkalo jen vývozu vína z oné části tokajského území, vymezeného v čl. XLVII:1908, která leží v obvodu Čsl. republiky, že však nepostihuje dovoz, tím méně jen průvoz vína územím tím do ostatních částí našeho státu.
Podle § 1 cit. nař. povoloval se vývoz vína z oblasti tokajské po dráze anebo vozmo jen na osvědčení, které vydává vinařská kontrola při župním úřadě v N. za poplatek 1 K za jeden litr. Ustanovení to mluví o vývozu vína z území tokajského zcela všeobecně a nerozeznává, jde-li o víno pěstěné na území tom, či o víno do území toho dovezené a poté jinam dopravované. I víno tohoto druhu postihuje široká dikce § 1 cit. nař. Výklad ten podporuje i znění zák. čl. XLVII:1908 o zákazu falšovati víno a obchodovati s falšovaným vínem. Podle druhého odstavce cit. zák., který se stal recepčním zákonem č. 11/18 součástí čsl. právního řádu, poskytuje norma ta ochranu vínu z území tokajského podrobnými předpisy o výrobě a obchodu s ním, k nimž patří i předpis § 23. Tento zakazuje mimo jiné také vývoz vína, které bylo do oblasti tokajské dopraveno a odtud dále disponováno. Zákon zakazuje na tomto místě vývoz vína z oblasti tokajské bez jakéhokoliv omezení, zejména snad v tom směru, kam má býti vyvezeno, zda uvnitř či mimo hranici celního území státního. Jest proto na snadě závěr, že i ministr pro Slov. chtěl postihnouti shora uvedeným svým předpisem i vývoz vína z území tokajského, jež tam bylo dopraveno a odtud dále disponováno. Při tom lze ovšem rozuměti »územím tokajským« ve smyslu § 15 cit. zák. čl. XLVII:1908 jen onu terrítoriální část území toho, jež se stala součástí Čsl. republiky. To chce v podstatě vysloviti, byť i ne dosti přesným způsobem, i žal. úřad, mluví-li o »dovozu vína z Maďarska do zdejšího státního území a o přepravě z té části oblasti tokajské, která leží ve zdejším státním území, do místa určení, ležícího v Čsl. republice, jež nenáleželo k oblasti tokajské«. Názor tento odpovídá, jak dolíčeno, platnému právu a nelze dáti stížnosti za pravdu, hájí-li opačné stanovisko.
Jak patrno ze spisů správních, byla st-li zpoplatněna zásilka vína, kterou odeslal drahou z místa, jež ležíc v tokajské oblasti, bylo součástí Čsl. republiky, do B. a »vyvezl« proto ve smyslu hořeních vývodů víno z oblasti tokajské do místa ležícího mimo oblast tu. Vývoz ten podléhal podle § 1 nař. min. pro Slov. č. 4665/1919 pres. zpoplatnění a postupoval proto žal. úřad ve shodě s platným právem, odepřel-li vrátiti st-li poplatky zaplacené za vývoz ten.

Citace:

Č. 10907. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 762-767.