Č. 10 726.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí. — Řízení správní (Slovenska): Podle dávkového řádu č. 143/1922 Sb. platí pořad instanční, tam stanovený, také pro rozhodování o přípustnosti opravného prostředku podaného proti vyměření dávky.
(Nález ze dne 21. září 1933 č. 15 923.)
Věc: Magdalena K. v R. proti obecnímu zastupitelstvu obce R. o přípustnost opravného prostředku. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro vadnost řízení.
Důvody: Smlouvami trhovými z 1. prosince 1924 prodala st-lka nemovitosti v obci R. ve vložkách pozemnoknižních č. ... za 17 500 Kč a 17 500 Kč. Platebními rozkazy ze 13. září 1930 vyměřil starosta obce st-lce dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí. Obecní zastupitelstvo podaná odvolání zamítlo. Další odvolání podepsaná jen nevykázaným právním zástupcem Drem Antonínem P. obecní rada výměry z 8. ledna 1931 ve smyslu § 5 zák. čl. XX:1901 odmítla, poněvadž byla podána stranou nelegitimovanou. — Stížnosti do těchto výměrů obecní zastupitelstvo nař. rozhodnutími zamítlo jako neodůvodněné a připojilo právní poučení, že z rozhodnutí není dalšího opravného prostředku.
Maje rozhodovati o stížnostech, musil se nss z povinnosti úřední zabývati otázkou, zda předmětem stížnosti je rozhodnutí poslední přípustné stolice administrativní po rozumu § 5 odst. 2 zák. o ss.
Pravidla o vybírání dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí, vydaná vl. nař. č. 143/22, kterých je v těchto případech použíti, když převody zavdavší příčinu k vyměření dávky, staly se 1. prosince 1924, jednají o opravných prostředcích v § 19, který ustanovuje, že z plat. rozkazu, vydaného podle § 18 starostou obce, lze podati odvolání, o němž rozhoduje obecní zastupitelstvo, a do rozhodnutí obecního zastupitelstva lze si stěžovati k bezprostřednímu úřadu dohlédacímu, a v dalším postupu instančním k vyššímu dohlédacímu úřadu. Tímto předpisem upravena tedy všeobecně otázka přípustnosti opravných prostředků a instančního pořadu pokud jde o vyměření dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí.
V daném případě šlo o odvolání z rozhodnutí obecního zastupitelstva, vydaných o rekursech do plat. rozkazů starosty obce. Není tedy pochybností, že šlo o případ spadající pod ustanovení § 19 dávk. prav. Ovšem jednalo se o otázku přípustnosti onoho odvolání. Než otázku přípustnosti opravného prostředku musí si řešiti zpravidla úřad povolaný rozhodovati o opravném prostředku meritorně, a jenom na základě výslovného předpisu lze uznati pro spornou otázku přípustnosti opravného prostředku instanční pořad jiný nežli který platí pro otázku meritorní. Takový předpis obsahuje ovšem § 5 zák. čl. XX:1901, žal. úřadem, resp. obecní radou dovolaný. Než ustanovení tohoto § 5 dlužno pro obor dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí podle vl. nař. č. 143/22 pokládati za změněné výše citovaným § 19 tohoto nař., jež instanční postup ve věcech předpisu dávky té normuje zcela všeobecně, tedy také jde-li o otázku přípustnosti opravného prostředku, a jako norma pozdější deroguje pro svůj obor předpisu § 5 zák. čl. XX:1901.
Podle toho nař. rozhodnutí obecního zastupitelstva nebyla konečná, nýbrž podléhala dalšímu rekursu na bezprostřední úřad dohlédací (okresní úřad), a stížnosti proti nim podané přímo na nss byly by tedy ve smyslu § 5 zák. o ss nepřípustný. Když však žal. úřad připojil k svým rozhodnutím poučení nesprávné, že jsou konečná, uvedl tím sám stranu v omyl a svedl ji k tomu, že místo řádného instančního odvolání podala stížnost přímo k nss. V tom spočívá podstatná vada řízení.

Citace:

č. 10 726. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 297-298.