Č. 10854.

Zaměstnanci veřejní: Právní moc nesprávného výměru úřadu o požitcích zaměstnance s hlediska § 151 odst. 1, 2 a 6 zák. č. 103/1926 Sb.
(Nález ze dne 15. listopadu 1933 č. 18942.)
Věc: Ondřej H. v K. proti ministerstvu spravedlnosti o výchovné a zvláštní drahotní přídavek slovenský.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, soudní kancelářský revident u krajského soudu v Košicích, žádal podáním z 31. srpna 1928 o další povolení rodinného přídavku pro dceru Alžbětu, dne 15. dubna 1905 rozenou, podle lékařského svědectví vrchního zdravotního komisaře v Košicích z 5. září 1928 k výdělku 100%ně neschopnou. Výměrem z 1. října 1928 povolilo na to presidium soudní tabule v Košicích st-li na zmíněnou dceru výchovné do jejího dokonaného 24. roku věku, to jest do konce dubna 1929.
Podáním z 30. dubna 1929 a ze 3. května 1929 domáhal se st-1 dalšího přiznání výchovného na shora uvedenou dceru podle lékařského vysvědčení k jakémukoliv výdělku úplně neschopnou. Výměrem presidia vrch. soudu v Košicích ze 7. května 1929 bylo po té st-li sděleno, že žádosti této nemohlo býti vyhověno pro nedostatek zákonných podmínek. Věkové meze stanovené § 144 odst. 2 č. 1 a) a b) plat. zák. jsou krajní hranicí, do které výchovné může býti povoleno. Do tohoto výměru st-l odvolání k min. sprav. nepodal.
Podáním, došlým ke krajskému soudu v Košicích dne 4. února 1931, žádal však na shora jmenovanou dceru o povolení a dodatečné poukázání výchovného a zvláštního drahotního přídavku slovenského od 1. května 1929 a o poukázání jich i v budoucnosti, dokud budou podmínky tyto trvati. Při tom poukazovad st-l na ustanovení § 144 odst. 2 č. 2 plat. zák., podle něhož má nárok na výplatu výchovného a slovenského drahotního přídavku na dceru i po dokonaném 24. roku věku, ježto jest tělesně i duševně k jakémukoliv výdělku neschopna.
Výměrem z 2. dubna 1931 povolilo presidium vrch. soudu v Košicích st-li podle ustanovení § 144 odst. 2 č. 2 plat. zák. výchovné ročních 1800 Kč na zmíněnou dceru a sice od 1. března 1931 počínajíc. Naproti tomu nevyhovělo žádosti st-lově, aby mu byla povolena: 1. výplata výchovného na jmenovanou dceru se zpětnou platností od 1. května 1929 a 2. výplata zvláštního drahotního přídavku slovenského podle vyšší rodinné třídy.
Z tohoto výměru podal st-l odvolání z 20. dubna 1931, o němž rozhodlo min. sprav. nař. výnosem takto: »Odvolání, pokud se týče povolení výplaty výchovného za dobu od 1. května 1929 do 28. února 1931 a pokud se týče výplaty zvláštního drahotního přídavku podle vyšší rodinné třídy za tutéž dobu se zamítá. Naproti tomu přiznává se odvolatel nárok na zvláštní slovenský drahotní přídavek podle vyšší třídy rodinné ode dne 1. března 1931 až nadále.«
Proti tomuto rozhodnutí, pokud nař. rozhodnutí nepovolilo výchovné a slovenský zvláštní přídavek drahotní již od 1. května 1928, čelí stížnost, o níž nss uvážil takto:
Žal. úřad opírá své rozhodnutí o tyto důvody:
»V odvolání uplatňuje odvolatel: 1. nárok na výchovné od 1. května 1929 do 28. února 1931, 2. nárok na výplatu zvláštního drahotního přídavku od 1. května 1929 až nadále. K bodu 1. namítá, že podal včas — dne 30. dubna 1929 — žádost o ponechání výchovného i slovenského přídavku a že žádosti nebylo vyhověno pouze proto, že bylo nesprávně použito zákonných předpisů. Míní, že nelze mluviti o změně platu, poněvadž vzhledem k první podané žádosti jeho nárok vždycky trval a odvolává se na ustanovení § 151 odst. 6 plat. zák., tvrdě, že lhůtu tří let zachoval.
»Ad. 1. Jisto jest, že usnesení ze 7. května 1929 nebylo v zákonné lhůtě (§ 151 plat. zák.) opravným prostředkem napadeno a že se stalo tudíž pravoplatným. Tato pravoplatnost má za následek, že po dobu, po kterou ono usnesení trvá, přísluší platový nárok v něm pravoplatně určený. Bylo-li o nároku znovu rozhodnuto, jako se stalo v daném případě, působí toto rozhodnutí pouze pro budoucnost. Proto právem nepřiznalo napadené usnesení odvolateli výplatu výchovného i za minulou dobu.
»Ad 2. T. zv. slovenský drahotní přídavek jest platovou adhesí. V daném případě jeho výše řídí se přiznáním nároku na výchovné. Byl-li tento nárok na výchovné přiznán, přísluší také nárok na poměrné zvýšení drahotního přídavku. Okolnost, že výchovné, ač zákonné podmínky pro jeho přiznání byly dány, nebylo pro určitou dobu vypláceno, nemá sama o sobě za následek zánik nároku na drahotní přídavek, resp. na jeho výši. »Napadené usnesení se k svému odůvodnění dovolává usnesení vlády ze 17. prosince 1926 a dovozuje z něho, že opětné povolení drahotního přídavku (sc. jeho zvýšení) jest zásadně nepřípustné. Tento názor není správný. Zmíněné usnesení vlády nedovoluje opětné zvýšení přídavku tehdy, nastala-li již jednou okolnost odůvodňující jeho snížení. V daném případě šlo pouze o dočasné nevyplacení výchovného, na něž nárok sám trval. Proto základ (t. j. výchovné) přídavku nepřestal a přídavek oživuje s přiznáním výchovného.«
Naproti tomu namítá stížnost, že rozhodnutí toto jest nezákonné z těchto úvah: V druhé větě odst. 6 § 151 plat. zák. č. 103/26 jest jasně vyřknuto, že státní zaměstnanec má právo uplatňovati nárok na požitky během tří roků ode dne vzniku tohoto nároku bez nějaké výhrady nebo omezení. Z toho vysvítá, že st-l měl nárok na zmíněné přídavky i tehdy, kdyby ani nebyl svého času o jich poukázání žádal, nýbrž kdyby byl čekal ještě další rok. Nárok ten nebyl by ani tehdy zanikl, kdyby vrchní soud svého času žádost s odvoláním na nesprávné paragrafy zamítl, ježto nutno považovati za nemožné a protizákonné, aby se st-l dostal do horšího postavení pro obyčejný omyl dohlédacího nebo poukazujícího úřadu, když přece svůj nárok v době jeho vzniku ohlásil, než kdyby byl s uplatňováním nároku ještě čekal 2 roky 11 měsíců. Ostatně jest právním pravidlem, že rozhodnutí veřejnoprávních úřadů adm. rázu nemají povahy pravoplatného soudního rozsudku, který jest nenaříkatelným a pro příslušné osoby má bezpodmínečnou moc závaznou. A také vrch. soud v Košicích při vynesení svého rozhodnutí pokračoval nikoliv jako soud, nýbrž jen jako poukazující vrchnost a jako taková nesoudil, nýbrž jen rozhodl, splnění žádosti st-lovy odepřel, avšak tím, že rozhodnutí toto nabylo moci práva, nenabylo rozhodnutí to rázu pravoplatného soudního rozsudku, to jest právního účinku rei judicatae. Dalším právním pravidlem jest, že nikdo nemůže svá práva zakládati na omylu, nikdo nemůže trpěti škodu z omylu jiného. V daném případě stal se omyl, když byla žádost st-lova z 30. dubna 1929 poukazující vrchností na základě odst. 2 č. 1 b) § 144 plat. zák. zamítnuta, aniž bylo vrchností tou přihlédnuto k odst. 2 č. 2 téhož paragrafu, kterého mělo býti v daném případě použito. Ostatně není sporné, že st-lovi žádané výchovné a příspěvky příslušely, kdyžtě to jak vrchní soud v Košicích, tak i min. sprav. uznalo a úřady ty upírají st-li přiznání požitků těch jen za dobu minulou jedině z důvodu, že svého času nepodal opravných prostředků.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
Jak se podává z děje, žádal st-l jako kancelářský úřdeník u kraj. soudu v Košicích podáním z 30. dubna 1929 o přiznání výchovného a ponechání zvláštního drahotního přídavku slovenského podle vyšší rodinné třídy od 1. května 1929 na svou dceru Alžbětu k jakémukoliv výdělku neschopnou, dne 15. dubna 1905 narozenou a tudíž v době podání přes 24 roky starou.
K rozhodování žádosti tohoto druhu bylo povoláno v prvé stolici presidium vrch. soudu v Košicích. Presidium toto rozhodlo také v prvé stolici o žádosti té výměrem ze 7. května 1929 a to zamítavě. Výměr ten byl vydán dne 7. května 1929, tedy již za účinnosti plat. zák. č. 103/26. Jest proto použiti předpisů tohoto zák. na dnešní spor. A tu stanoví stran opravy nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů zákon ten v § 151 zvláštní opravné řízení. K služebním příjmům podle tohoto paragrafu patří ovšem služební plat státního úředníka, skládající se podle § 10 plat. zák. ze služného, činovneho a výchovného. K služebním příjmům ve smyslu § 151 plat. zák. patří však i zvláštní drahotní přídavek slovenský, jak zřejmo z ustanovení § 148 odst. 1 plat. zák. a nál. Boh. A 7743/29.
Podle § 151 odst. 1 plat. zák. může státní zaměstnanec, byly-li opatřením úřadu upraveny služební příjmy zaměstnancovy z moci úřední, když byl o tom výměrem vyrozuměn, do 15 dnů podati námitky, o kterých rozhodne úřad, jenž opatření učinil. Podle odst. 2 tohoto paragrafu může se zaměstnanec z tohoto rozhodnutí (jež bylo vydáno z moci úřední), jakož i z rozhodnutí, které nebylo vydáno z moci úřední, nýbrž na žádost nebo přihlášku zaměstnancovu, odvolali do 15 dnů k ústřednímu úřadu. Odst. 1 a 2 § 151 plat. zák. mluví o rozhodnutí o námitkách a o rozhodnutí o žádosti či přihlášce zaměstnancově a naznačují tím zřejmě, že mají na mysli projev veřejné správy, který autoritativním a judikujícím způsobem upravuje nebo zakládá právní poměr mezi stranami, to jest mezi zaměstnancem na straně jedné a veř. správou na straně druhé a to tak, že judikátní výrok ten jest schopen právní moci se všemi s tím souvisejícími důsledky (viz stať: Akt správní, ve Slovníku veřejného práva čsl., svazek I., stránky 34 a další).
A o takovéto rozhodnutí v pravém slova smyslu šlo i při vydání výměru presidia vrch. soudu v Košicích ze 7. května 1929, ježto jím bylo rozhodováno o nároku na výchovné a přídavky st-lem vzneseném a tudíž o služebních příjmech st-lových. Ale pak měl st-l možnost proti rozhodnutí tomuto podati odvolání ve smyslu 2. odst. § 151 plat. zák. k ústřednímu úřadu, to jest k min. sprav.
Stanoví-li však odst. 1 a 2 § 151 plat. zák., že může zaměstnanec podati do 15 dní námitky proti opatření pokud se týká odvolání z rozhodnutí o námitkách či žádosti nebo přihlášce zaměstnancově, plyne z tohoto zákonného uspořádání opravných prostředků v cit. paragratu, že opatření nebo rozhodnutí, jež nebyla napadena námitkami či odvoláním podanými včas (§ 151 odst. 1 až 5 plat. zák.), nabývají právní moci. Ale pak nejen mohlo nabýti, nýbrž i skutečně nabylo právní moci rozhodnutí presidia vrch. soudu v Košicích ze 7. května 1929 se všemi s tím spojenými důsledky a to bez ohledu na to, zda výrok ten spočíval na právním omylu, zda zákonným předpisům a obzvláště předpisu § 144 odst. 2 č. 2 plat. zák. odpovídal či nikoliv, ježto i nezákonná a na právním omylu spočívající rozhodnutí správních úřadů (vyjímajíc výroky absolutně zmatečné neb nezadatelným zájmům veřejným odporující (viz Boh. A 101/19) mohou nabýti právní moci, jak to vyslovil nss již opětně, na př. Boh. A 101 a 208/19, 315/20, 1434/22, 1881 a 1968/23, 3862/24, 4572/25).
Důsledky formelní a materielní právní moci tohoto judikátního výroku presidia vrch. soudu v Košicích zračí se pak v instituci rei judicatae. Formelní a materielni právní moc určitého judikátního výroku správního úřadu má v zápětí, že výrok takový tvoří podklad pro úpravu právního poměru mezi stranami, to jest v daném případě mezi stěžovatelem a justiční správou, takže jest na tuto emanaci úřadu vázána nejen strana (st-l), nýbrž i úřad správní (justiční správa). O res judicata lze však mluviti jen tehdy, je-li tu identita stran a totožnost věci (viz nál. Boh. A 1073/21, 2338/23, 4008/24). Podmínky tyto jsou v dnešním sporu dány. Že by totiž nebyla dána identita stran, to žádná ze stran netvrdí. Co se týká totožnosti věci, sluší uvésti:
Porovná-li se obsah žádosti st-lovy z 30. dubna 1929, jak jest shora uveden, s ustanovením § 144 plat. zák., patrno, že st-l uplatňoval, třebas se v žádosti nedovolával výslovně ustanovení § 144 odst. 2 č. 2 plat. zák., zřejmě nárok na výchovné (a s tím spojený nárok na vyšší drahotní přídavek) právně zakotvený v § 144 odst. 2 č. 2 plat. zák., podle něhož přísluší na děti starší osmnácti roků zaměstnanci výchovné, jsou-li děti pro trvalou duševní nebo tělesnou chorobu k jakémukoliv výdělku neschopny. A takto skutkově a právně založený nárok st-lův zamítlo presidium vrch. soudu v Košicích výměrem z 7. května 1929 pro nedostatek zákonných podmínek, připojivši dodatek, že věkové meze stanovené § 144 odst. 2 č. 1 a) a b) plat. zák. jsou krajní hranicí, do které výchovné může býti povoleno. Ať již tento právní názor presidia vrch. soudu v Košicích spočívá na omylu právním nebo ne, ať výměr ten odporuje či neodporuje předpisu § 144 odst. 2 č. 2 plat. zák., nabyl výměr tento, jak zjevno z hořejších vývodů, právní moci, ježto st-lem nebyl opravnými prostředky podle § 151 plat. zák. napaden. Tím bylo vysloveno pravoplatně, že st-lovi nepřísluší nárok na výchovné (přídavek) na jeho dceru Alžbětu, přes 24 roky starou a k jakémukoliv výdělku neschopnou za dobu od 1. května 1929 počínajíc.
Důsledky rei judicatae tohoto výroku trvají tak dlouho, dokud nedoznají zákonité změny. Změna ta nastala tím, že st-l novým podáním ze 4. února 1931 uplatnil znovu nárok na výchovné a přídavek, ježto nárok takový nutno zaměstnancem včas ohlásiti a případné podmínky nároku prokázati, jak to praví předpis § 144 odst. 6 plat. zák. Ježto přihláška tato byla učiněna až dne 4. února 1931, byly st-li po rozumu § 139 odst. 2 plat. zák. právem poukázány výchovné a přídavek na řečenou dceru už prvým dnem měsíce, který bezprostředně následuje po okolnosti změnu služebního platu přivodivší, to jest v daném případě od 1. března 1931. Příznivějšího výsledku nemůže konečně stížnost docíliti ani poukazem na ustanovení § 151 odst. 6 věty 2 plat. zák. Na námitku tuto, kterouž st-l uplatnil již v odvolání z 20. dubna 1932, sice žal. úřad v nař. rozhodnutí výslovně neodpověděl, avšak zřejmě proto, že námitku tuto nepovažoval za závažnou a důvodnou. A to právem. Ustanovení § 151 odst. 6 věty 2 plat. zák. normuje totiž, že »totéž« — to jest prekluse nároku na doplatek scházejících částek podle 1. věty tohoto odstavce a paragrafu — »platí, pokud zvláštní předpisy jinak nestanoví, i o nedoplatcích na služební příjmy, jestliže zaměstnanec svůj nárok, ač byl k tomu podle platných předpisů povinen, neuplatnil do tří roků od vzniku nároku«. Norma § 151 odst. 6 věty 2 plat. zák. předpokládá tudíž, že zaměstnanec svého příslušného nároku, ač byl podle platných předpisů k tomu povinen, neuplatnil do tří roků od vzniku nároku vůbec anebo až po uplynutí propadné lhůty tří let.
O takový případ však v daném sporu nejde, ježto st-li nárok na výchovné a přídavek pro dceru Alžbětu, kteráž dosáhla věku 24 let dne 15. dubna 1929, vznikl nesporně dnem 15. dubna 1929 a st-l nárok tento uplatnil již v podáních z 30. dubna 1929 a z 3. května 1929 a tedy v časových mezích daných předpisem § 151 odst. 6 věty 2 plat. zák. a proto včas. Než o nároku tomto bylo, jak se podává z hořeních vývodů, rozhodnuto výměrem presidia vrch. soudu v Košicích ze 7 května 1929 zamítavě, kterýžto výměr, nebyv st-lem brán v odpor opravnými prostředky v řízení správním, nabyl právní moci se všemi pro st-le nepříznivými důsledky, jak již shora bylo zevrubně dovoděno a to až do podání nové žádosti ze 4. února 1931. Žádost tato ze 4 února 1931 byla sice podána taktéž v propadné lhůtě § 151 odst. 6 věty 2 plat. zák. a tedy jinak včas, než za stávající právní moci výměru presidia vrch. soudu v Košicích ze 7. května 1929 mohla projeviti příznivé účinky pro st-le až od 1. dne měsíce následujícího po podání žádosti, jak určuje předpis § 139 odst. 2 plat. zák. a jak bylo taktéž již shora zevrubně vyloženo.

Citace:

č. 10854. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 623-628.