Č. 10934.

Vodní právo. — Řízení správní: I. Propůjčil-li majitel soukromé vody užívání její osobě jiné, jest poměr mezi oběma stranami poměrem soukromoprávním. — II. Vodoprávní úřady nejsou příslušný rozhodovati spor o užívání vody ze soukromého rybníka pro účely mlýna, nabyl-li majitel mlýna práva na užívání vody smlouvou s majitelem rybníka.
(Nález ze dne 13. prosince 1933 č. 21.246.)
Věc: František X. K. v Ch. (adv. Dr. Milan Krupka z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. Frant. Hlávku v H. odv. Dr. Alex. Čižirnský z Prahy) o rozsahu vodních práv při mlýně. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na základě místního šetření konaného dne 4. září 1928 k žádosti Františka H. za zjištění rozsahu vodních práv při jeho mlýně v H. uznala osp v Novém Bydžově výměrem z 10. září 1928, že skutečný stav vodních poměrů při tomto mlýně, k němuž se přivádí voda z rybníka P., náležejícího majiteli velkostatku v Ch., potrubím uloženým v rybniční hrázi, odpovídá stavu právnímu. Žádosti majitele mlýna, aby majitel velkostatku byl uznán povinným nadržovati vodu v rybníce vtakové výši, aby byl umožněn racionelní provoz mlýna, vodoprávní úřad nevyhověl.
Z tohoto výměru se majitel mlýna odvolal, domáhaje se uznání svého požadavku jednak na základě zápisu ve vodní knize, podle něhož »se vody z rybníka P. užívá ke hnaní mlýnských strojů«, jednak na základě skutečnosti, že k tomuto účelu se používá vody rybniční již přes 200 let, takže se jedná o staré vydržené právo, konečně na základě tabely o vyvážení pozemků jednotlivců, která byla vydána okresní vyvažovači komisí v Ch. dne 30. června 1852 a podle které »vrchní vody mlýn tak nazvaný P. ve vsi H. pozůstávající o dvou složeních dostává potřebnou vodu z rybníka P. nazvaného«.
Za účelem zjištění některých po názoru úřadu směrodatných okolností nařídil zem. úřad v Praze místní komisionelní jednání na den 9. dubna 1930.
Přihlížeje k výsledkům a zjištěním řízení vyhověl zem. úřad v Praze výměrem z 25. března 1931 odvolání Františka H., zrušil nař. výrok nálezu osp-é a vyslovil, že velkostatek jest podle § 21 vod. zák. povinen, pokud to výkon rybničního hospodářství připouští, aby udržoval hladinu rybníka v takové výši, aby majitel mlýna mohl řádně své vodní právo vykonávati, t. j. ve výši cejchu 9.09 m. V důvodech uvedeno: Zem. úřad vycházel při tom z názoru, že voda rybníka P., který je napájen značným množstvím průtočné a dále tekoucí vody, je sice, jakmile do rybníka přitekla, soukromým vlastnictvím jeho majitele, ale že tohoto postihují předpisy vod. zák. zejm. § 10 odst. 2 a 3 a § 17 odst. 2, ježto k vodě z rybníka odtékající, byť soukromé, přísluší majiteli mlýna Františku H. nesporné a také v knize vodní vyznačené právo užívací, jež jako správo cizí« požívá ochrany vodoprávní.
Proti tomuto rozhodnutí zemského úřadu čelí stížnost majitele rybníka k tomuto soudu podaná. O stížnosti této uvažoval nss následovně:
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že st-l je jako majitel rybníka P. podle § 21 vod. zák. povinen udržovati hladinu rybníka v takové výši, aby majitel mlýna — dnešní zúčastněná strana — mohl řádně své vodní právo vykonávati. Tato výše byla zároveň číselně určena. Nss musil se především a to již z úřední povinnosti zabývati otázkou příslušnosti vodoprávního úřadu k vydání nař. rozhodnutí, jež je ostatně stížností výslovně popírána.
Z kompetečních norem § 75 vod. zák. má pro daný případ význam ustanovení, že do kompetence úřadů vodoprávních náležejí záležitosti, které se týkají užívání vod podle tohoto zákona. Nař. rozhodnutím bylo rozhodnuto ve sporu mezi majitelem rybníka a majitelem mlýna, jenž z tohoto rybníka potrubím v hrázi tohoto rybníka odbírá vodu pro pohon svého mlýna. Předmětem tohoto sporu byl tvrzený nárok majitele mlýna proti majiteli rybníka na udržování vody v rybníce P. na určité výši. Jde tedy o to, zdali tento spor jest záležitostí, jež se týká užívání vody podle vod. zák. Propůjčil-li majitel vody soukromé užívání její někomu jinému, jest poměr mezi majitelem vody soukromé a jeho kompaciscentem poměrem soukromoprávním i když užívání vody bylo propůjčeno k pohonu vodního díla. Na tom nic nemění okolnost, že vodní dílo bylo zřízeno na základě konsensu vodoprávního, neboť tento konsens se podle § 17 vod. zák. uděluje toliko vzhledem ke vlivu užívání vody soukromé na vodu veřejnou nebo na cizí práva vodní. Užívání vody soukromé samo se konsensem vodoprávním nepropůjčuje, neboť může býti založeno toliko právním jednáním toho, komu soukromá voda náleží. Ve správních spisech není ostatně ani žádné opory pro předpoklad, že vodní zařízení mlýna bylo úřadem vodoprávním vůbec konsentováno.
Spor vzniklý z poměru mezi majitelem soukromé vody a uživatelem této vody jest tedy sporem soukromoprávním, který nenáleží na pořad úřadů vodoprávních, poněvadž nejde tu o užívání vody podle vod. zák., nýbrž podle soukromoprávní smlouvy, tedy na základě titulu práva občanského. Užívá-li kdo vody soukromé na základě soukromoprávního poměru k jejímu majiteli, není také vodním oprávněncem podle vod. zák. a nemůže se již proto v této relaci dovolávati ani ustanovení § 10 odst. 2 vod. zák., který upravuje poměry vodoprávní a nikoliv soukromoprávní. Ze stejného důvodu není možno dovolávati se ani ustanovení § 21 vod. zák. Je-li rybník P. vodou soukromou, není tedy spor mezi jeho majitelem a uživatelem vody z něho sporem vodoprávním.
O příslušnosti žal. úřadu k vydání nař. rozhodnutí dalo by se uvažovati jen tehdy, kdyby rybník P. nebyl vodou soukromou. Žal. úřad vskutku založil své rozhodnutí na předpokladu, že tento rybník není vodou soukromou a to proto, že je to rybník průtočný. Avšak právní názor, že rybník průtočný nemá povahy vody soukromé, jest mylný. Ustanovení § 4 lit. c) vod. zák. v té příčině nijak nerozeznává a také ustálená judikatura zastává důsledně právní názor, že voda, která se dostala v moc majitele rybníka, je — pokud jest v jeho moci, vždy vodou soukromou a to i tehdy, když protéká rybníkem voda veřejná. (Srov. Budw. 2978, 6760, 7863 A, 9788 A, Pantůček, Právní vztahy k rybníkům, Právník 1914 str. 407 a násl.).
Na povaze práva mlynářova odebírati vodu z rybníka P. jako práva soukromého nic nemění ani okolnost, že právo to jest zaneseno ve vodní knize, neboť právo soukromé nenabývá zápisem do vodní knihy povahy vodního práva na vodním zákoně založeného. Vodní kniha jest pouhou evidenční pomůckou, takže zápisem do ní se práva nezřizují, tím méně se co do své právní povahy mění. Je-li určité právo podle svého vzniku kvalifikováno jako právo soukromé, nemůže se tedy zápisem do vodní knihy proměniti v právo veřejné. (Srov. Budw. A 8226/1911).
Na právní povaze tohoto práva nemění konečně nic okolnost, že mlýnské zařízení existovalo již před platností vod. zák., tedy že jde o tak zvaný »starý stav« podle § 102 vod. zák.; toto ustanovení ovšem zachovává v platnosti práva před účinností vod. zák. nabytá, ale na jejich právní povaze nic nemění. Bylo-li tedy právo na odběr vody z rybníka před účinností vod. zák. nabyto jako právo soukromé, zůstalo právem soukromým i za platnosti vod. zák.
Poněvadž podle toho, co bylo řečeno, jde v daném případě o spor z poměru soukromoprávního, nebyl žal. úřad k vydání nař. rozhodnutí příslušný.

Citace:

Č. 10934. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 835-838.