Č. 10 730.

Občanství státní (Slovensko): Osvědčení vydané straně příslušným úřadem o tom, že straně bylo podle § 9 úst. zák. č. 236/20 přiznáno čsl. občanství státní, lze i podle čl. 10 vl. nař. č. 601/20 dodatečně odvolati jen za podmínek obnovy řízení.
(Nález ze dne 23. září 1933 č. 15 677.)
Prejudikatura: Boh. A 10 056/32.
Věc: Alfred T. v Bratislavě proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Žal. úřad vydal nař. rozhodnutí tohoto znění: »Osvědčením býv. min. pro Slov. z 25. září 1922 bylo potvrzeno, že Alfredu T., který v r. 1911 nabyl domovského práva v Bratislavě, bylo přiznáno čsl. státní občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20. Min. vnitra odvolává toto osvědčení po rozumu čl. 10 vl. nař. č. 601/20, poněvadž jest zjištěno, že v čas vydání této listiny nebylo tu podmínek ani formálního ani materielního práva. Jest totiž obsahem spisů zjištěno, že žadatel nebyl k podání této žádosti podle § 9 cit. zák. vůbec legitimován, nemaje v době mezi 1. lednem 1910 a 16. červencem 1920 dom. práva v žádné obci na území Čsl. republiky. Byl přijat sice — jak sám doznává — usnesením rady býv. municipálního města Bratislavy z 10. května 1919 do svazku obce, přijetí to však jest zmatečné a tudíž neplatné, poněvadž on byl tehdy vůči čsl. státu cizincem a nemohl tedy se zřetelem k ustanovení § 5:1 zák. čl. XXII: 1886 a § 16:2 a 3 zák. čl. V:1903 nabýti dom. práva na území republiky čsl. Min. vnitra následkem toho prohlašuje za neplatné i domovské listy této obce z 21. listopadu 1920 a ze 17. ledna 1923, jimiž mu bylo na základě uvedeného usnesení osvědčeno domovské právo. Kromě toho žádost nebyla ani podána po rozumu čl. 1 a 8 ve lhůtě tam stanovené u příslušného župana, neboť župana bratislavského došla teprve 17. května 1922, tedy opožděně a musila by býti i jinak z tohoto důvodu odmítnuta.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Min. pro Slov. vydal st-li výměrem z 25. září 1922 osvědčení, podle něhož mu bylo podle § 9 úst. zák. č. 326/20 čsl. státní občanství přiznáno; při tom vyslovil jmenovaný ministr, že st-l v roce 1911 získal domovské právo v Bratislavě. Žal. úřad rozhodnutí to odvolal, shledávaje podklad pro tento svůj výrok v ustanovení článku 10 vl. nař. č. 601/20. Stížnost v podstatě uvádí, že nabyté právo nelze st-li bráti, kteréžto stanovisko blíže rozvádí.
Citovaný výrok min. pro Slov. jest podle svého znění výrokem judikátním, z kterého — jelikož pochází od úřadu příslušného — strana nabyla práv. Jde tedy o to, zda žal. úřad mohl na základě cit. článku vl. nař. č. 601/20 onen judikátní výrok min. pro správu Slov., který ve smyslu § 14 zák. č. 64/18 má stejný význam, jako by ho byl učinil min. vnitra sám, odvolati.
Po té stránce zaujal nss již v nál. Boh. A 10 056/32 stanovisko, že ustanovení článku 10 cit. vl. nař. vyslovuje vlastně jen přípustnost obnovy řízení, kterouž může úřad z moci úřední naříditi resp. provésti jen za splnění všeobecně uznaných podmínek obnovy. Předpoklad obnovy řízení může ovšem býti toliko skutkový, nikoliv právní. Nemůže proto býti předpokladem obnovy řízení změna právního názoru na straně úřadu; proto nemůže pouhá změna právního nazírání úřadu po právu vésti k zákroku podle cit. čl. 10.
Svůj zákrok podle čl. 10 vl. nař. č. 601/20 opřel žal. úřad o dva důvody, jednak 1. o důvod formální, že žádost st-lova o přiznání čsl. státního občanství podle § 9 zák. č. 236/20 byla podána opožděně, jednak 2. o důvod materielní, že totiž st-l nenabyl v době po 1. lednu 1910 (do 16. července 1920) domovského práva v obci nyní československé.
Důvod prvý opírající se o okolnosti skutkové mohl by pojmově býti podkladem obnovy řízení, avšak v daném případě jím býti nemůže, poněvadž nejde tu o novou skutečnost, která by byla úřadu v době vydání prvního rozhodnutí bývala neznáma. Bylo by tedy nař. rozhodnutí, pokud jest opřeno o tento důvod, nezákonné.
Pokud pak jde o důvod druhý, uvedený v nař. rozhodnutí na prvním místě, totiž, že st-l nenabyl po 1. lednu 1910 do 16. července 1920 domovského práva na území Čsl. republiky, mluví se v nař. rozhodnutí jedině o usnesení rady býv. municipálního města Bratislavy z 10. května 1919, jímž byl st-l přijat do svazku jmenované obce a jehož platnost žal. úřad popírá. Okolnost však, nabyl-li st-l dom. práva v Bratislavě v roce 1919, není pro daný spor v prvé řadě rozhodná, ježto min. pro Slov. cit. rozhodnutím z r. 1922 uznal, že st-l nabyl dom. práva v této obci již v roce 1911.
Z nař. rozhodnutí není patrno, z jakého důvodu žal. úřad tuto okolnost ponechává stranou; zejména není zřejmo, zda rozdíl v nazírání min. pro Slov. v rozhodnutí z r 1922 a v nazírání nař. rozhodnutí byl snad způsoben změnou právního názoru co do nabývání domovského práva podle § 10 zák. čl. XXII:1886 ipso facto po případě výslovným přijetím do svazku obce.
Proto nemůže nss posouditi, byl-li tu ve směru uvedeném shora ad 2. přípustný důvod pro obnovu řízení; nezbývá tudíž, než nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss, ježto přes nezákonnost důvodu druhého, mohlo by nař. rozhodnutí zásadně býti platně opřeno o důvod ad 2., kdyby ovšem důvod ten byl po právu. Zda tomu tak jest, nemůže však nss, jak již uvedeno, pro shora zmíněný nedostatek v odůvodnění nař. rozhodnutí posouditi.

Citace:

č. 10 730. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 306-308.