Č. 10 672

Církevní věci: O povinnosti kanovníků kolegiátních kapitol platiti pensijní příspěvky podle § 2 zák. č. 128/1926 Sb.
(Nález ze dne 30. června 1933 č. 9776.)
Věc: Josef B. v P. (adv. Dr. Jos. Sklenář z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o pensijní příspěvek pro náboženský fond. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 15. září 1931 předepsal zem. úřad v Praze st-li, jakožto sídelnímu kanovníku kolegiátní kapitoly na Vyšehradě podle zák. č. 122/26 a podle §§ 29 a 30 vl. nař. č. 124/28 pensijní příspěvek ode dne 1. ledna 1926. Odvolání proti tomuto výměru podanému, které uplatňovalo, že podle dvoř. dekretu z 24. května 1794, podle církevního práva a podle statut kapitolních sídelní kanovník Vyšehradské kapitoly vůbec nemůže býti pensionován a jest o něho dostatečně postaráno pro případ, že by nemohl zastávati svého úřadu, takže tu jest použiti analogie zákona o Všeobecném pensijním ústavu soukromých úředníků, pokud osvobozuje zaměstnance závodů a ústavů, majících vlastní pensijní fondy neb pensijní ústavy, od povinnosti, platiti pensijní příspěvky, — nebylo vyhověno nař. rozhodnutím z důvodů v napadeném výměru uvedených, k nimž žal. úřad připojil toto: 1
O stížnosti nss uvážil:
Pokud jedná stížnost o věci samé, tu nelze přihlíželi k jejím tvrze- ním, že žal. úřad při jmenování jednoho dignitáře Vyšehradské kapitoly se dovolával kapitolního statutu, a že v určitém případě uznal, že duchovní ustanovený za reálního administrátora na inkorporované faře není povinen platiti pensijní příspěvek, a to proto, že tyto okolnosti by byly s to prokázati nanejvýše rozpor naříkaného rozhodnutí s rozhodnutím jiným, jehož správnost zde nelze přezkoumávati, nikoli však rozpor se zákonem, jak předpokládá § 2 zák. o ss.
Stížnost proti odůvodnění nař. rozhodnutí, které dovozovalo povinnost sídelních kanovníků kolegiátních kapitol k placení pensijních příspěvků, tvrdí, že platné kongruové zákony rozeznávají dva druhy duchovních, a to jednak duchovní, kteří na jedné straně béřou celou kongruu neb její doplněk, anebo, kteří mají dostatečné požitky aktivní, a na druhé straně v případě nemoci, stáří a podobně odcházejí do pense, jednak duchovní, kteří nebéřou ani kongruy, ani jejího doplňku, kteří však nemohou uplatňovati nároku na pensi, poněvadž mají zajištěny požitky aktivní doživotně i pro případ deficience, a na doklad toho dovolává se nikoli zákona, nýbrž toliko §§ 4 a 182 prov. nař. Avšak ani z těchto posléze cit. ustanovení neplyne podstatné rozlišení stížností tvrzené, když právě cit. § 182 pro kanovníky kolegiátních kapitol v ohledu pensijním stanoví analogicky totéž, co v předcházejících předpisech bylo stanoveno pro duchovní nižší. Stížnost však zvláště uplatňuje názor, že postavení sídelního kanovníka jest potud různé od postavení nižších duchovních, že sídelní kanovník nemůže býti nikdy pensionován. Pro otázku, uznává-li zákon zásadní možnost pensionování sídelních kanovníků, jest rozhodným ustanovení § 4 kongr. zák. č. 122/26, vztahující na členy kapitol, tudíž i na kanovníky, předpis § 2 téhož zák., jenž přiznává duchovním v § 1 označeným, ke kterým náležejí také sídelní kanovníci, nárok na pensi, maje zřejmě zřetel k tomu, že jejich zaopatření ze jmění kapitolního, resp. dotyčné prebendy, které je toho času svými užitky dostatečně zabezpečuje pro dobu dohlednou, ale přes to nevylučuje možnost, že by tento pramen zaopatření mohl v budoucnosti zaniknouti. Tomuto základnímu názoru zák. kongr. plně pak odpovídají ustanovení §§ 60 a násl. a 182 prov. nař. č. 124/28. — 2
Za vylíčeného stavu právního může konečně i úvaha stížnosti o tom, že od členů kapitol nemohou býti požadovány pensijní příspěvky, jestliže kapitola má o své členy svým statutem pro případ neschopnosti k službě postaráno, míti význam toliko de lege ferenda, když nyní platný zákon sám neobsahuje pro kanovníky nijakého výjimečného předpisu, obdobného předpisům zák. o pojištění zaměstnanců ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z roku 1907 ve znění cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. a zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., pokud se týče zák. z 21. února 1929 č. 26 Sb., jehož se st-l v řízení správním dovolával a jehož analogické použití jest vyloučeno.

Následují důvody v podstatě stejné jako v rozh. min. škol. při nál. Boh. A 10673/33.
Následují vývody stejné jako při Boh. A 10673/33.*)

Citace:

č. 10 672. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 171-173.