Č. 10903.

Stavební právo: I. Státní regulační komise podle zák. č. 88/ 1920 Sb. je oprávněna provádětí také regulační úpravu ploch, které jsou dosud sady veřejnými nebo soukromými, tím způsobem, že plochy ty určí k zastavění. — II. Státní regulační komise není oprávněna stanoviti na jednom místě řešení esteticky závadné jako kompensaci za to, že na jiném místě se regulací získají nové hodnoty estetické.
(Nález ze dne. 29. listopadu 1933 č. 12.984/31.)
Věc: Hlavní město Praha proti ministerstvu veřejných prací o přehledný regulační a zastavovací plán výstupní petřínské komunikace.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká zastavění části Strahovské zahrady sedmi vilovými domy, se zrušuje pro vadnost řízení, v ostatním se stížnost zamítá dílem pro nepřípustnost, dílem pro bezdůvodnost. Důvody: Vyhláškou státní regulační komise ze 7. července 1927 byl podle § 10 zák. z 5. února 1920 č. 88 Sb. na dobu 4 týdnů počínajíc dnem 13. července 1927 veřejně vyložen částečný přehledný regulační a zastavovací plán, kterým se upravuje výstupní komunikace Petřínská z Újezda-IIl. přes zahrady Seminářskou, Lobkovicovou a Strahovskou na Pohořelec-IV. a okolí. Již v tomto plánu bylo vyznačeno, že Petřínská komunikace bude v oné části, jež je vedena zahradou Seminářskou, resp. vybíhá do dolejší části sadů na Nebozízku, provedena ve dvou zákrutech, a že celá silnice má míti šířku 14 m a v zákrutech 17.5 m. — Proti tomuto regulačnímu plánu hlavní město Praha ve stanovené lhůtě námitek nepodalo, naopak sdělilo státní regulační komisi přípisem z 31. července 1927, že městská rada projevila ve schůzi z 29. července 1927 souhlas s tímto plánem.
Další vyhláškou z 21. ledna 1931 dala státní regulační komise podle § 10 cit. zák. vyhlásit! změnu částečného přehlédného regulačního a zastavovacího plánu, kterým se upravuje část území Praha-l11. a IV. (území Strahovské zahrady) v okolí projektované výstupní komunikace Petřínské a na změnu trasy této komunikace. Jak 7 plánu samého a také z důvodové zprávy k němu připojené je patrno, spočívala tato změna v podstatě jen v tom, že v konečné části projektované komunikace, počínajíc od hranice území Praha-III. a IV., kteráž probíhá Strahovskou zahradou na sever od poslední, stupňovité části ulice Vlašské, byla trasa této komunikace přeložena o nepatrnou část (maximálně o 12 m na východ), že část Strahovské zahrady, ležící východně od této komunikace, byla prohlášena z velké části za veřejný sad a jen v partiích, hraničících na ulici Vlašskou a na ulici »Úvoz«, připuštěno zastavění zahrady té 7 rodinnými domky v zahradách. Stalo se tak na námitky kláštera Strahovského, jenž se domáhal toho, aby uvedená komunikace byla odsunuta dále od klášterní budovy, a namítal, že přeříznutím jeho zahrady veřejnou komunikací stane se tato zahrada pro něj bezcennou.
K tomuto změněnému plánu podalo hlavní město Praha dne 20. února 1931 připomínky, v nichž namítalo, že řešení pokračování výstupní komunikace Petřínské svým způsobem a rozsahem se dotýká velmi a to nepříznivě prospěchu veřejných sadů, že každé její rozšíření nad míru nejnutnější potřeby komunikační mělo by neblahý vliv na estetický ráz a rekreační význam nejkrásnějšího komplexu pražských veřejných sadů, že tato výstupní komunikace v regulované části má bytí znovu uvážena tak, aby její šířka byla řešena pouze pro dvojí proud vozby automobilové a úzký chodník, při čemž by vypuštěním provozu elektrických drah a z toho vyplývající možnosti zúžení trasy bylo lze uskutečniti komunikaci mnohem menším nákladem a zároveň vyřešiti v ostatních partiích (na území zahrady Seminářské a Petřína) tak, že by vystupovala po svahu bez dvou serpentin. Dále upozornilo a doporučilo nové úvaze projektované zastavění Strahovské zahrady bloky vilovými, jimiž bylo by zabráno více jak polovina Strahovské zahrady; projekt tento je prý neestetický a v odporu s oprávněným požadavkem zachování zelené plochy ve vnitřním městě. Nař. rozhodnutím potvrdilo žal. ministerstvo, přihlížejíc k ustanovení § 10 zák. č. 88/20 Sb.: I. přehledný regulační a zastavovací plán výstupní komunikace Petřínské tak, jak byl vyložen vyhláškou státní regulační komise ze 7. července 1927, avšak jen, pokud navržená úprava souvisí s tratí této komunikace od Újezda až ke křižovatce její se schodištěm vedoucím z ulice Vlašské na Petřín, a II. změněný návrh na úpravu této komunikace ve zbývající části, tak jak byl vyložen vyhláškou státní regulační komise z 21. ledna 1931. Současně zamítnuty námitky obce Pražské a to, pokud v nich byla žádána změna navržené komunikace co do její šíře po celé její délce a změna trasy na pozemcích bývalé Seminářské zahrady, pro opožděnost, pokud pak brojeno proti částečnému zastavění zahrady Strahovské, z důvodů věcných.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvažoval nss takto:
Pokud obec proti zamítnutí prvé části svých připomínek pro opožděnost namítá, že se tak stalo neprávem, poněvadž prý jak vyhláška Státní regulační komise, tak i min. samo mluví o změně trasy, tudíž o projektu komunikace vůbec, podává se bezdůvodnost této námitky již z děje shora vylíčeného. Jak celková trasa výstupní komunikace Petřínské až na část probíhající zahradou Strahovskou, tedy zejména celá část trasy v zahradě Seminářské a Lobkovické, vykazující právě oba potírané zákruty, tak i otázka šířky této komunikace po celé její trati, byla vyřešena již v onom prvním plánu, jenž byl vyložen již vyhláškou ze 7. července 1927 a proti němuž obec Pražská včas námitek nepodala. Těchto otázek se změna, provedená plánem vyloženým vyhláškou z 21. ledna 1931 vůbec netýkala, třebas ovšem tato již dříve vyřešená úprava musila do nového pozměňovacího plánu býti také zakreslena. Také tím, že Státní regulační komise ve své nové vyhlášce a žal. min. v nař. rozhodnutí mluví o »změně trasy«, nedaly nijak najevo, že otázka trasy výstupní komunikace má býti v celém rozsahu učiněna opětně předmětem regulačního řízení, kdyžtě jak v uvedené vyhlášce, tak i v nař. rozhodnutí je rozsah změny trasy té zcela určitě a jasně vymezen tak, že jde výhradně o dílčí úpravu v mezích shora naznačených. Lze sice připustiti, že by i za procesního stavu, jak se v daném případě rozvinul, byla obec Pražská za jistých předpokladů mohla i proti vyložené změně původního plánu vznésti námitky namířené proti regulačním úpravám, vyřešeným již v plánu původním v partiích, jež novou dílčí úpravou zůstaly formálně nedotčeny. Námitky by však byly přípustný jedině tenkráte, kdyby nová dílčí úprava měla na regulační disposice jí formálně nedotčené ve skutečnosti přece takový reflex, že by se tím regulační hodnota dřívějších disposic změnila do té míry, že by v důsledku provedené dílčí úpravy nabyla povahy nového regulačního efektu. Za takového stavu byla by se arci státní regulační komise nebyla mohla omeziti jen na opětné vyložení oné části plánu, jenž byl formálně změněn, nýbrž byla by musila vyložiti k opětnému řízení námitkovému znovu celý původní plán, resp. kdyby tak byla neučinila, nebylo by bývalo možno námitky obce Pražské odmítnouti jako opožděné, třebas že čelily pouze proti části plánu znovu již nevyhlášené. Avšak v daném případě obec Pražská ani během řízení netvrdila, a netvrdí ani ve stížnosti k tomuto soudu podané, že by nově vyložená dílčí úprava měla efekt shora zmíněný na onu část dříve již vyloženého plánu, jež zůstala touto dílčí úpravou formálně nedotčena. Ale pak žal. min. právem odmítlo námitky její v tomto směru vznesené pro opožděnost a je proto stížnost po této stránce bezdůvodná.
Námitky obce, čelící proti zastavění části Strahovské zahrady sedmi vilovými domky, zamítl žal. úřad poukazem na to, že projektovaným zastavěním se na dosavadním stavu mnoho nezmění, neboť souhrn půdorysné plochy povolovaných domků je proti celku zeleně poměrně nepatrný, že nezastavěné části parcel k domkům těm přihlehlých zůstanou soukromými zahradami, jako tomu bylo dosud, a že ztráta, kterou připuštěnými isolovanými domy při Úvoze utrpí snad pohled z Úvozu na Prahu, bude bohatě nahrazena opatřením nových krásných výhledů z projektované výstupní komunikace.
Ve stížnosti podané k nss-u připouští obec Pražská, že zastavitelné plochy navržené ve Strahovské zahradě jsou celkem nepatrné vůči celé ploše zahrady, namítá však, že ve svých připomínkách netvrdila, že by přímo stavby vilové zmenšovaly celek zeleně, nýbrž brojila proti tomu, že se vůbec porušuje charakter Strahovské zahrady jako plochy zelené, ač přední povinností Státní regulační komise jest, aby hájila zachování zeleně ve vnitřním městě a neporušovala zakládáním soukromých zahrad to, což již po staletí jako přirozená zeleň trvá a co se nehodí pro řešení bytové krise, nýbrž pouze pro přepychové vily, zvláště když se uváží, že Strahovská zahrada aspoň občas je přístupna veřejnosti, kdežto zastavěním jejím tato možnost odpadne. Tímto zastavěním části Strahovské zahrady zhoršují se stávající veřejné zdravotní poměry ve prospěch soukromých zájmů.
V těchto námitkách lze předem spatřovati uplatnění právního názoru, že Státní regulační komise v důsledku své povinnosti přihlížeti k veřejným zájmům zdravotním a estetickým není oprávněna prováděti regulační úpravu ploch, jež jsou až dosud zabrány veřejnými nebo též soukromými sady, určováním jich k zastavění. Jen výjimečně by chtěla st-lka připustiti takovouto úpravu tam, kde si toho žádá nějaký důležitý zájem veřejný, za jaký by uznávala na př. ulehčení bytové krise.
Po této stránce nelze stížnosti přisvědčiti, neboť není předpisu, jenž by regulační činnost státní regulační komise takovýmto způsobem omezoval, a také z pojmu a podstaty regulace se žádné takovéto omezení dovoditi nemá. Naopak je státní regulační komise i v tomto směru — právě tak jako při veškeré své činnosti ostatní — povinna prováděti regulaci jí uloženou tak, jak toho vyžaduje potřeba, t. j. souhrn všech oněch zájmů, k nimž po zákonu má přihlížeti.
Leč v námitkách shora uvedených lze spatřovati také výtku, že v daném případě jsou konkrétní potřeby takové, že zachování zelených ploch je nezbytně třeba, resp. výtku, že na námitku tohoto obsahu vznesenou již během řízení vyhláškového nebylo v nař. rozhodnutí vůbec odpověděno. K tomu sluší konstatovati ze spisů, že obec Pražská ve svých námitkách proti vyloženému dílčímu plánu skutečně již poukazovala na to, že přikázáním části Seminářské zahrady do soukromého vlastnictví, třebas i se závazkem ponechati je na zahrady, byla by mařena možnost vytvořiti v budoucnosti spojením se zahradami Lobkovicovou, Seminářskou, Kinských a Petřínskou rozsáhlý objekt veřejných sadů. Na námitku takto formulovanou nedal žal. úřad v nař. rozhodnutí odpovědi. Zůstalo tedy v tomto bodě nař. rozhodnutí neúplným a proto podstatně vadným.
Procesně vadným je však nař. rozhodnutí také v té části, kde zamítá výtku obce Pražské, že zřízení 4 domů při ulici Úvoz bude znemožňovati krásný pohled na Prahu, který se otvírá po celé cestě Úvozem. Odpověď, kterou žal. úřad na tuto námitku dává, to jest že tato ztráta bude bohatě nahrazena opatřením řady nových krásných výhledů z projektované výstupní komunikace, není vůbec srozumitelná. Doslovně vzato znamenala by tato odpověď, že žal. úřad uznává, že povolené zastavění zakládá závadu — tedy patrně tvrzenou závadu estetickou — zároveň však vyslovuje právní názor, že je oprávněn stanovití v těchto místech řešení esteticky závadné, jako kompensaci za to, že na jiném místě získají se regulací nové hodnoty estetické. Nedá se předpokládati, že by byl žal. úřad takovýto, se zákonem nesrovnatelný názor chtěl vysloviti. Lze sice připustiti, že při provádění regulace nelze všechny existenční přednosti nebo hodnoty regulační absolutně zachovati a že je nutno některé z nich obětovati tam, kde silnější zájmy si toho žádají. Takovéto obětování některé dosavadní přednosti musí však býti právě v příčinné souvislosti s dosažením hodnoty jiné, které přísluší dáti přednost před hodnotou obětovanou. Obětování dosavadních hodnot bez takovéto příčinné souvislosti nedá se však ospravedlnit intencemi zákona, jež lze z něho vyčisti. Nař. rozhodnutí trpí v tomto bodu nejasností dikce. Ježto však tato nejasnost je takového rázu, že nedává poznati pravý smysl nař. rozhodnutí, dlužno i tuto část nař. rozhodnutí uznati za podstatně vadnou.
Pokud stížnost ještě brojí proti zamítnutí domnělého svého námětu, týkajícího se vyústění Petřínské komunikace na Pohořelec, dlužno poukazati na to, že obec Pražská ve svých připomínkách proti vyloženému změněnému plánu žádný námět tohoto obsahu neučinila. Jestliže přes to žal. úřad tento její domnělý námět zamítl, nemohlo tím žádné subjektivní právo obce býti porušeno a je proto stížnost v tomto bodě nepřípustná.

Citace:

Č. 10903. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 752-756.