Č. 10891.

Pojištění nemocenské, starobní a invalidní: Služební poměr pracovní nebo služební není dán již každým faktickým vykonáváním prací.
(Nález ze dne 25. listopadu 1933 č. 19.872.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 4330/25, 6480/27, 8001/29, 9455/31.
Věc: Václav T. v H. proti zemskému úřadu v Praze o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zemědělská nemocenská pojišťovna v Chrudimi předepsala st-li výměrem z 24. října 1929 za Růženu V. pojistné nemocenské od 1. června 1926 a invalidní od 1. července 1926, obojí do 31. prosince 1928 s úroky z prodlení, úhrnnou částkou 1.196 Kč 80 h. Okresní úřad v Chrudimi stížnosti podané do tohoto platebního výměru nevyhověl v podstatě z těchto důvodů: Podle § 2 zák. č. 221/24 podléhají nemoc, pojistné povinnosti všechny osoby, které jsou ve služebním, resp. pracovním poměru, na jehož základě vykonávají práce nebo služby u svého zaměstnavatele. Tento poměr zaměstnance k zaměstnavateli má sice býti podle cit. § smluveným poměrem, avšak cit. zákon nestanoví normy, jakým způsobem tato smlouva má býti sjednána, takže za poměr smluvený sluší považovati každé faktické vykonávání prací služebních, resp. pracovních, pokud nejde o zaměstnání vedlejší nebo příležitostné, jak cit. § výslovně ustanovuje. Tímto poměrem jest — jak bylo zjištěno — též poměr Růženy V. jako služebné k st-li, který ji přijal k vykonávání veškerých prací při svém hospodářství k celému zaopatření bezplatně, avšak s podmínkou, že ji bude také šatit a dále, že bude též živit a šatit jejího bratra Josefa, což se také skutečně stalo. Má tedy platební výměr vzhledem k § 20 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 zákonitý podklad.
Nař. rozhodnutím zem. úřad v Praze další stížnosti st-lově nevyhověl a v odpor vzatý výměr potvrdil z jeho správných důvodů, k nímž dodal ještě toto: Konaným šetřením bylo zjištěno, že Růžena V. byla u st-le v době od 1. června 1925 do 31. prosince 1928 zaměstnána při hospodářství za byt, stravu a ošacení jako služka a následkem toho podléhá pojistné povinnosti podle § 1 zák. č. 268/19, pokud se týče § 2 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28. Okolnost, že st-l nesjednal s ní za vykonávání služeb a prací žádné mzdy, je s ohledem na ustanovení § 1152 o. z. o. pro posouzení její pojistné povinnosti nerozhodnou, jak tomu nasvědčuje též konstantní praxe nejvyššího správního soudu. Ani příbuzenský poměr mezi Růženou V. a chotí st-lovou (sestřenice) nezprošťuje ho, aby jmenovanou k nemoc, pojištění přihlásil, poněvadž ona není členem rodiny; členy rodiny jsou podle § 40 o. z. o. toliko rodiče a děti.
O stížnosti, domáhající se zrušení tohoto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Na sporu jest otázka pojistné povinnosti Růženy V., a to nemocenské od 1. června. 1925 a invalidní od 1. července 1926. Pro řešení této otázky jsou proto rozhodné, pokud jde o pojistnou povinnost nemocenskou do 30. června 1926, předpisy § 1 zák. č. 268/19, od 1. července 1926 pak ustanovení § 2 zák. č. 221/24, a pokud běží o pojistnou povinost invalidní, toliko tato ustanovení. Podle obou těchto norem jest nezbytným základním předpokladem pojistné povinnosti dotčené osoby, aby vykonávala práce nebo služby na základě (smluveného) poměru pracovního, služebního neb učňovského a nekonala jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Z toho plyne jasně, že vznik pojištění nepojí se k pouhému faktu vykonávání prací nebo služeb, nýbrž že musí tu býti ještě také právní titul, t. j. (smluvený) poměr pracovní, služební neb učňovský (srov. Boh. A 6480/27). Jen tehdy, jsou-li splněny oba tyto zákonné předpoklady, jest dána pojistná povinnost podle cit. norem. Pracovní (služební) poměr — a jen takový poměr má v nynějším sporu význam — vzniká podle konstantní judikatury nejvyššího správního soudu tím, že strany uzavřely služební smlouvu podle § 1151 o. z. o., t. j., zavázal-li se někdo (zaměstnanec) na nějaký čas konati jinému (zaměstnavateli) služby. Podstatným pojmovým znakem služební smlouvy, tedy i služebního poměru, jest podle toho na straně zaměstnancově smluvní závazek konati služby, a z toho vyplývající poměr podřízenosti a vázanosti na rozkazy zaměstnavatelovy (sr. Boh. A 4330/25, 8001/29, 9455/31 a j.). K tomu pak, aby došlo ke smlouvě služební, jest třeba projevu souhlasné vůle smluvních stran, což může se státi arci nejen výslovně, ale také mlčky (konkludentními činy) podle § 863 o. z. o.
Žal. úřad dospěl v nař. rozhodnutí na základě výsledků vykonaného šetření k úsudku, že Růžena V. byla u st-le v rozhodné době za byt, stravu a šatstvo zaměstnána při hospodářství jako služka. Tímto obratem chtěl snad vyjádřiti , že její poměr k st-li byl mlčky (smluveným) poměrem služebním ve smyslu § 1 zák. č. 268/19, resp. § 2 zák. č. 221/24, neodůvodnil však sám blíže, ze kterých zjištěných skutkových momentů tento svůj úsudek čerpá, a oč jej opírá, nýbrž odkázal v té příčině jen na důvody rozhodnutí první stolice, které uznal za správné a tím je recipoval. V důvodech těch jest sice správně uvedeno, že poměr zaměstnance k zaměstnavateli má býti podle cit. předpisů poměrem smluveným, a že zákon nestanoví žádné formy, v níž tato smlouva má býti sjednána, avšak závěr z toho učiněný, že »za poměr smluvený sluší považovati každé faktické vykonávání prací služebních, resp. pracovních, pokud nejde o zaměstnání vedlejší nebo příležitostné«, jest nesprávný, neboť z toho, že nějaká osoba fakticky vykonává nějaké práce, jež jsou zpravidla předmětem smlouvy pracovní (služební), nevyplývá ještě logicky nezbytně, že je koná na základě takovéto smlouvy mlčky sjednané, a že již proto musí býti k osobě, pro kterou je koná, ve smluveném poměru pracovním (služebním), vždyť jest přece možno, že práce ty koná na základě jiného smluvního právního titulu, na př. podle smlouvy mandátní, o dílo nebo pod. Ve skutečném vykonávání služebních prací může býti spatřován nejvýše toliko jeden z rozhodných momentů při řešení otázky, jde-li o sjednání smlouvy konkludentními činy. Pouhý fakt vykonávání prací nebo služeb o sobě nestačí však ještě, jak shora bylo již dovoženo, k tomu, aby založil zákonnou pojistnou povinnost, takže jen o tuto zjištěnou skutečnost kladný výrok ) pojistné povinnosti opříti nelze.
Stížnost nepopírá, že Růžena V. vykonávala u st-le jisté práce, namítá však, že nečinila tak jako služka, nýbrž za pohostinství a zaopatření poskytované jí a jejímu bratru, kteří byli přijati jako sirotci a příbuzní jeho manželky jen z útrpnosti, a dovozuje z toho, že v tomto poměru nelze spatřovati služební poměr ani mlčky uzavřený, jak to vyžaduje zákon o soc. pojištění. Po této stránce vytýká pak nař. rozhodnutí nezákonnost.
Ježto podle toho, co shora bylo uvedeno, nař. rozhodnutí založeno jest na právním názoru, že již každé faktické vykonávání prací sluší považovati za smluvený poměr pracovní, resp. služební ve smyslu § 1 zák. č. 268/19, resp. 221/24, názor ten jest však, jak dovoženo, právně mylný, není nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem a muselo býti proto zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 10891. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 720-723.