Č. 10 690.

Vojenské věci. — Řízení správní: I. * Bývalý rakouský vojenský gážista z povolání, který nebyl převzat do čsl. vojenské činné služby proto, že nepodal přihlášku o převzetí jako vojenský gážista z povolání v činné službě ve smyslu zák. č. 194/20, resp. vl. nař. č. 514/20, nenabyl nároku na zaopatřovací požitky ani podle zák. č. 159/26 Sb. — II. Předpisy vl. nař. č. 8/1928 Sb. neplatí pro řízení před úřady vojenskými o požitkových věcech voj. gážistů. — III. O podmínkách obnovy řízení.
(Nález ze dne 6. září 1933 č. 14.562.)
Věc: Oto W. v M. proti ministerstvu národní obrany o voj. zaopatřovací platy a obnovu řízení.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l sloužil v býv. armádě rak.-uher. od 6. října roku 1902 aktivně až do státního převratu, posléze jako účetní nadporučík a žádal přihláškou z 19. října 1919 za převzetí do čsl. armády v hodnosti aktivního gážisty. Podáním z 15. října 1920 žádal, aby změnou oné přihlášky nebyl převzat do aktivního stavu, nýbrž do výslužby a aby mu byly přiznány zaopatřovací platy.
Výnosem z 31. května 1921, doručeným dne 6. června 1921, byl st-l vyrozuměn, že byl převzat do čsl. armády do výslužby a dodáno, aby do 60 dnů podal žádost o zaopatřovací požitky podle § 11 vl. nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb., činí-li si na tyto požitky nárok.
Potvrzuje doručení tohoto výnosu oznámil st-l podáním ze 6. června 1921 doplňovacímu okr. velitelství ve Vysokém Mýtě, že podá k mno žádost o převzetí do aktivního stavu nebo o propůjčení úřednického místa a že až do rozhodnutí si činí nárok na zákonitou pensi podle cit. § 11. Tuto žádost vznesl dne 14. června 1921 v kanceláři presidenta republiky a po vyrozumění, že přejímání býv. gážistů jest ponecháno volnému uvážení mno a že president republiky opatření takové nemůže měniti, žádal podáním ze 6. října 1921 mno o propůjčení úřednického místa ve státních službách a nebude-li to možno, o převzetí do stavu aktivního, dále o to, aby mu byly vypláceny buď dále existenční příspěvky nebo zaopatřovací požitky.
Rozhodnutím mno ze 16. listopadu 1921 nebylo st-lově žádosti o aktivování vyhověno z důvodu, že jeho přihláška o přijetí do svazku čsl. armády byla dne 1. dubna 1921 osobní a stížnostní komisí i revisní komisí definitivně vyřízena verdiktem »vyhovuje ve výslužbě«, kteréž usnesení bylo dne 10. května 1921 ministrem potvrzeno, a z dalšího důvodu, že ho nelze pro nedostatečnou znalost služebního jazyka umístiti a dodáno, že zaopatřovací požitky mu nebyly proto poukázány, že si žádosti o ně, ač upozorněn, dosud nepodal.
St-l pak podal žádost ze 3. února 1922 o přiznání zaopatřovacích požitků, o níž rozhodlo mno výnosem z 21. prosince 1923 zamítavě v podstatě z důvodu, že st-l podáním z 15. října 1920 změnil — před meritorním vyřízením přihlášky — svoji původní prosbu o přijetí do činné služby jako gážista z povolání a žádal výslovně, aby byl převzat do výslužby, takže není čsl. vojenským gážistou do čsl. vojska nepřevzatým ve smyslu § 2 zák. č. 194/20; přihláškou za gážistu ve výslužbě resignoval na činnou službu v armádě čsl. státu a tím zároveň na dobrodiní, které z nepřevzetí do činné služby pro něj zák. č. 194/20 stanovil.
Výnosem z 5. února 1924 nařídilo pak mno, aby v osobním věstníku byl mezi důstojníky hospodářské služby uveden st-l jako nadporučík v záloze, při čemž pro domo podotknuto, že st-l, jenž byl převzat do výslužby, ale nároku na zaopatřovací požitky nemá, byl již osobním věstníkem č. 13 z. r. 1923 přeložen do zálohy. Nařízené uveřejnění stalo se v osobním věstníku z 23. února 1924 č. 14.
Do posledních dvou rozhodnutí vznesl st-l stížnost k nss-u namítaje mimo jiné, že předpokladu nároku na zaopatřovací požitky podle § 2 zák. č. 194/20, t. j. přihlášce vyhověl, protože přihláškou z 19. října 1919 žádal o převzetí do činné služby a že na tomto faktu nezměnila nic jeho dodatečná přihláška o převzetí do výslužby z 15. října 1920, neboť ta byla ještě před rozhodováním o jeho nároku na zaopatřovací požitky odvolána jeho opětnou žádostí za převzetí do činné služby; stížnost ta byla nál. Boh. A 4760/25 zamítnuta pro bezdůvodnost a v důvodech uvedeno ke zmíněné st-lově námitce toto: »Gážisté býv. branné moci nebyli vůbec povinni se do čsl. armády přihlásiti, i byli již proto oprávněni svoji přihlášku před jejím vyřízením odvolati nebo změniti, Žádal-li st-l dne 15. října 1920 o převzetí ve výslužbě, dal tím ještě před vyřízením původní přihlášky své proti žal. úřadu zřejmě najevo, že nechce konati činnou službu, k níž se původně přihlásil a odňal tím úřadu možnost, aby rozhodoval, má-li býti převzat do činné služby čili nic. Byl-li st-l na základě toho převzat ve smyslu své žádosti výnosem žal. úřadu z 31. května 1921 do výslužby, bylo tím o jeho převzetí rozhodnuto s konečnou platností, kteréž rozhodnutí nebyl úřad povinen měniti vzhledem k později, t. j. v červnu, resp. říjnu 1921 podané žádosti o přijetí do služby činné, a to tím spíše, když tu šlo o žádost, kterou st-l jako důstojník převzatý do čsl. armády ve výslužbě podal mimo rámec cit. zák. č. 194/20, tedy o žádost, kterou mohl úřad posuzovati jen s hlediska předpisů branného zákona. Rozhodnutí žal. úřadu ze 16. listopadu 1921, jímž byla tato žádost o převzetí do činné služby zamítnuta, se rovněž stalo nenaříkatelným, neboť si st-l do něho k nss-u nestěžoval.«
Podáním z 19. března 1926 žádal st-l o zahájení superarbitračního řízení. Při superarbitraci konané dne 2. července 1926 žádal, aby mu byly přiznány zaopatřovací požitky, ježto jako důstojník z povolání konal 16 let činnou službu. Rozhodnutím ze 4. listopadu 1926 bylo st-li sděleno, že mno prozkoumalo jeho žádost, ale že hledíc i k výsledku této superarbitrace provedené u Zem. voj. velitelství v Praze dne 2. července 1926 neshledalo důvodu ke změně svého rozhodnutí z 21. prosince 1923, podle něhož nemá st-l nároku na vojenské zaopatřovací požitky.
St-l domáhal se pak znovu podáním z 24. září 1927 přiznání odpočivných požitků jednak podle předpisů platných v den 28. října 1918 pro gážisty propuštěné z činné služby, jednak podle mezistátních úmluv sjednaných v Římě dne 6. dubna 1922 a ve Vídni dne 30. listopadu 1923. Pro případ, že by mno shledalo, že st-lův nárok na odpočivné požitky podle předpisů platných v době převratové a podle cit. úmluv mezinárodních není oprávněn, žádal st-l in eventum o přiznání odpočivných požitků podle § 1 odst. 2 zák. č. 159/26 odůvodňuje tento petit tím, že bez své viny nedostal dosud zaopatřovacích požitků, které mu odepřeny z důvodu ryze formálního, že totiž původní svou žádost o převzetí do činné služby změnil pozdější žádostí o převzetí do výslužby, a že následkem útrap válečných a těžké choroby stal se k občanské činnosti takřka nezpůsobilým.
Rozhodnutím mno z 23. listopadu 1927 bylo st-li sděleno, že mno prozkoumalo vývody st-lovy z 24. září 1927, ale znovu neshledalo důvodů v přítomné době měniti své rozhodnutí z 21. prosince 1923, podle něhož st-l nemá nároku na vojenské zaopatřovací platy.
Toto rozhodnutí bylo na základě st-lovy stížnosti nálezem nss-u ze 3. září 1930 č. 13 644 zrušeno pro nezákonnost v podstatě z důvodu, že žal. min. nemohlo se spokojiti odkazem na právní moc svého dřívějšího rozhodnutí, poněvadž nebyla dána identita sporné věci jakožto jednoho z předpokladů rei iudicatae. Kdežto rozhodnutím z 21. prosince 1923 bylo vysloveno, že st-li nepřísluší nárok na zaopatřovací požitky ve smyslu zák. č. 194/20, žádal st-l podáním z 24. září 1927, vyřízeným rozhodnutím z 23. listopadu 1927, o zaopatřovací požitky na základě předpisů t. zv. římské a vídeňské konvence (č. 194 a 195/26 Sb.) a vznesl i eventuelní petit o přiznání zaopatřovacích požitků podle § 1 odst. 2 zák. č. 159/26 Sb.
Kromě stížnosti na nss vznesl st-l podáním z 15. června 1928 žádost o obnovu řízení ve věci zaopatřovacích požitků dovozuje, že se mu podařilo zjistiti nové okolnosti a důkazy, jež mu dříve známy nebyly a které by byly přivodily příznivé pro něho rozhodnutí mno, resp. nss-u, kdyby mu při rozhodování o st-lově žádosti byly bývaly známy. Na základě nál. nss-u z 30. září 1930 vydalo mno nové rozhodnutí z 12. února 1931 tohoto obsahu: »Mno nevyhovuje žádosti z 24. září 1927, podané Vaším zástupcem, ve které uplatňujete nárok na vojenské zaopatřovací platy podle zák. č. 159/26 a prosíte in eventum o přiznání zaopatřovacích platů podle § 1 odst. 2 téhož zák. Vzhledem k ustanovení § 2 zák. č. 159/26 nelze ve Vašem případě užiti ustanovení § 1 téhož zák. pro posouzení nároku na vojenské zaopatřovací platy, protože Váš nárok na vojenské zaopatřovací platy nebyl zamítnut proto, že byste nevyhovoval — pokud se týče státní příslušnosti — podmínkám §§ 2 resp. 5 zák. č. 194/20. Pro výjimečné přiznání zaopatřovacích platů podle ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 159/26 neshledalo mno prozatím důvodu. — Proto také neuznalo mno za vhodné, učiniti návrh na přiznání vojenských zaopatřovacích platů cestou milosti, o něž jste žádal v podání z 15. června 1928 u vojenské kanceláře presidenta republiky. — Vaše podání z 15. června 1928, v němž navrhujete obnovu řízení ve věci zaopatřovacích platů, bude vyřízeno zvláště. . .«
O posléze zmíněném podání vydalo pak mno toto rozhodnutí z 26. února 1931: »Žádost za obnovu řízení se zamítá. — Obnova řízení může býti adm. úřadem povolena a provedena tehdy, vyšly-li dodatečně, po vydání původního rozhodnutí, najevo takové nové okolnosti (nova), které kdyby byly známy již před vydáním původního rozhodnutí, byly by jako jiné důvody (motivy rozhodnutí) determinovaly i jiné rozhodnutí než ono, které bylo vydáno. Předpokladem jest, že tyto okolnosti nebyly straně samé před vydáním původního rozhodnutí známy a že jí tedy nebylo možno tyto okolnosti, dodatečně jako nové (nova) najevo vyšlé, před vydáním původního rozhodnutí uplatniti. — Z této úvahy obecné theorie právní vyplývá, které okolnosti možno ve smyslu řečeném pokládati za nové okolnosti (nova). Jsou to nové okolnosti vnějšího světa, vnějšího dění mimo stranu jako subjekt ve správním řízení, tedy okolnosti skutkové, které dodatečně vyšly jako důležité motivy event. nového adm. rozhodnutí najevo a byly prokázány provedeným důkazem. — Z řečeného vyplývá, že návrh na obnovu řízení není opodstatněn, resp. nemůže obnova řízení správním úřadem býti povolena a provedena tehdy, jestliže strana ve správním řízení skutkové okolnosti již dříve známé dodatečně jinak syntetisuje, dávajíc jim novou vzájemnou asociací a novou syntesou nový význam, který má jiným hodnocením po stránce abstraktně-právní u rozhodujícího úřadu vyvolati jiné rozhodnutí nikoli na základě nových okolností vnějšího viditelného světa, nýbrž vyvoláním jiné spekulativní konstrukce po stránce abstraktně-duchovní. — Mno v žádosti za obnovu řízení, o kterou jde, nových okolností, jež by ve shora uvedeném smyslu mohly býti podkladem pro povolení obnovy řízení, neshledalo: Pokud žádost uvádí v ní uvedené okolnosti o původní přihlášce z 19. října 1919 stran převzetí do činné služby, o pozdější žádosti z 15. října 1920 o převzetí do výslužby a o ještě pozdější žádosti opakující původní žádost za převzetí do činné služby, opakuje jen okolnosti, o nichž již bylo v cestě adm. a nss-em rozhodnuto. — Pokud žádost za obnovu řízení dedukuje, že k žádosti za přeložení do výslužby (a pak tím spíše ovšem ještě k pozdější [opětovné] žádosti za přijetí do činné služby) nemělo býti přihlíženo, nýbrž jen k původní žádosti za přijetí do činné služby, sluší poukázati v tom směru na právoplatné platné rozhodnutí nss-u Boh. A 4760/25, v němž nss rozhodl, že projevy vůle strany jsou ve smyslu tam uvedeném autonomními a svrchovanými a proto — žádala-li strana podáním z 15. října 1920 za převzetí v poměru »ve výslužbě« — jest tím původní její projev, kterým žádala za převzetí do činné služby, novou žádostí za převzetí do výslužby před vyřízením původní žádosti (za převzetí do činné služby) pokládati za anulovaný. — Pokud jde o argumentaci žádosti za obnovu řízení ohledně opětovné (pozdější) žádosti za převzetí do činné služby, poukazuje mno na zmíněný nál. nss-u a argumentaci v něm obsaženou. — Pokud žádost za obnovu uvádí, že Vám nebylo rozhodnutí ze 16. listopadu 1921 řádně doručeno, sluší poukázati na opětovné Vaše zákroky povahy administrativní i procesuelní, které jste od této doby učinil, aniž jste námitku tu vznesl, jakož i na to, že otázka doručení jest povahy formelní a nemůže na meritorní rozhodnutí po stránce právní, jak se nálezem nss-u a opětovnými výnosy mno stalo, míti vlivu. — Z těchto důvodů bylo rozhodnouti jak shora uvedeno.«
St-l podal dvě samostatné stížnosti k nss-u, a to jak do rozhodnutí z 12. února 1931, tak do rozhodnutí z 26. února 1931. Rozhoduje o nich řídil se nss těmito úvahami:
Ad I. Rozhodnutí z 12. února 1931, vyřizující st-lovy žádosti z 24. září 1927 a z 15. června 1928, obsahuje tři výroky: 1. zamítá st-lův nárok na vojenské zaopatřovací požitky podle § 1 odst. 1 a § 2 zák. č. 159/26, 2. nevyhovuje prozatím eventuelní žádosti jeho o přiznání těchto požitků podle § 1 odst. 2 téhož zák. a 3. sděluje, že neuznalo za vhodné učiniti návrh na přiznání jich cestou milosti.
Stížnost brojí pouze proti výrokům uvedeným pod č. 1. a 2. a pokládá je za nezákonné a vadné. Neprávem.
Jak patrno ze znění nař. rozhodnutí, popřel žal. úřad, že by bylo lze použíti § 1 zák. č. 159/26 na případ st-lův se zřetelem k ustanovením § 2 cit. zák. v podstatě proto, že nárok st-lův na přiznání vojenských zaopatřovacích požitků nebyl zamítnut pro nedostatek podmínek v příčině státního občanství ve smyslu §§ 2 resp. 5 zák. č. 194/20. Ježto § 1 odst. 1 cit. zák. podle svého obsahu vtěluje v čsl. právní řád pravidla obsažená v římské a vídeňské konvenci pro pensijní zaopatření osob tam uvedených, stál žal. úřad v nař. rozhodnutí na stanovisku, že zmíněných konvencí se zřetelem k slovnému znění § 2 zák. č. 159/26 použíti lze jen tehdy, byl-li nárok vojenského gážisty na přiznáni vojenských zaopatřovacích požitků podle zák. č. 194/20 zamítnut jedině z toho důvodu, že žadatel nevyhověl podmínkám o státním občanství. Tento právní názor považuje stížnost za mylný a to v podstatě proto, že prý římská konvence ustanovuje, že státy smlouvu uzavírající jsou povinny vypláceti svým příslušníkům odpočivné požitky bez zřetele k zákonodárství dotyčného státu, je-li zjištěno, že dotyčný gážista vojenský jest příslušníkem tohoto státu. Z § 2 zák. č. 159/26 prý jasně plyne, že ustanovení § 1 téhož zák. použíti dlužno i pro přiznání vojenských zaopatřovacích požitků oněm osobám, které v příčině státního občanství nevyhovují podmínkám §§ 2 a 5 zák. č. 194/20, jestliže v tomto směru vyhovují aspoň čl. 1 římské konvence.
Této argumentaci nemohl nss přisvědčiti. Konvence římská, vyhlášená pod č. 194/26 Sb. týká se podle svého nadpisu a podle znění čl. 1 převzetí pensí civilních a vojenských pensistů, které byly v den 3. listopadu 1918 býv. rak. vládou oprávněným osobám již poukázány a nevztahuje se nijak na ony vojenské gážisty, kteří zmíněného rozhodného dne nebyli v poměru rak. pensisty. jak nesporno, nepatřil st-l dne 3. listopadu 1918 ke kategorii rak. vojenských pensistů a nemůže se proto právem dovolávati norem této konvence, recipovaných zák. č. 159/26. Míjí se proto cílem ony vývody a dedukce, které vyvozuje stížnost z cit. římské konvence a nemohou domnělý st-lův nárok na zaopatřovací požitky odůvodniti.
Než stížnost jest na omylu i pokud se snaží opříti nárok st-lův o konvenci vídeňskou. Jak již shora bylo zmíněno, byla § 1 zák. č. 159/26 převzata do čsl. zákonodárství mimo jiné i ustanovení konvence uzavřené dne 30. listopadu 1923 ve Vídni. Tato obsahuje v čl. 2 ustanovení, podle kterého »ti rakouští civilní a vojenští zaměstnanci, kteří v den 3. listopadu 1918 ani nebyli do výslužby přeloženi, ani převzati do služeb stran smlouvu uzavírajících, obdrží od 1. prosince 1923 zaopatřovací požitky od oné smluvní strany, jejímiž státními příslušníky se stali v důsledku mírové smlouvy St. Germainské buď ipso facto, nebo opcí či reklamací, pokud na ně měli nárok podle ustanovení býv. rak. císařství plativších v den 3. listopadu 1918.« — V čl. 8 ustanovuje zmíněná konvence, že čl. 1 až 7, tedy i uvedený čl. 2, nedotýkají se vnitřních zákonů a předpisů, pokud jde o poměr mezi každým ze smluvních států a jeho vlastními příslušníky. Tím bylo tedy stanoveno, že se konvencí nic nemění na oněch normách, které upravují otázku přiznání, výplaty a nároku na zaopatřovací požitky ve státech smlouvu uzavírajících. Pokud se týče vojenských gážistů býv. císařství rak., upravuje zmíněnou otázku v čsl. republice zákon č. 194/20 a vl. nař. č. 514/20 Sb. Podle ustanovení cit. čl. 8 zůstaly tyto normy v celém svém rozsahu vídeňskou konvencí nedotčeny, pročež zůstalo v platnosti i ustanovení § 2 odst. 5 tohoto zák., které z přiznání odpočivných požitků vylučuje ony vojenské gážisty, kteří nabyli čsl. státního občanství opcí podle smlouvy St. Germainské. Srovnají-li se ustanovení čl. 2 a 8 vídeňské konvence s hlediska čsl. zákonodárství, jak v předcházejícím o nepřevzatých býv. rak. vojenských gážistech bylo vyloženo, vyplývá z nich pro obor čsl. právního řádu rozpor, který chtěl zákonodárce při recepci této konvence vzhledem k převzatým smluvním závazkům odstraniti, čehož mohl dosíci jen novelisací zák. č. 194/20. To stalo se v § 2 zák. č. 159/26, který poskytuje nárok na zaopatřovací požitky oněm rakouským vojenským gážistům, kteří podle ustanovení § 2 resp. 5 zák. č. 194/20 byli z nároku toho pro nedostatek čsl. státního občanství vyloučeni. V ostatním však § 2 zák. č. 159/26 zachoval v platnosti ustanovení zák. č. 194/20 a zákonů jej doplňujících. Z uvedeného vyplývá, že z býv. rak. vojenských gážistů, kteří ani nebyli rak. státem pensionováni, ani čsl. republikou do činné služby převzati, poskytl zák. č. 159/26 nárok na zaopatřovací požitky jen oněm, kteří nabyli čsl. státního občanství ve smyslu smlouvy St. Germainské. Poměr ostatních býv. rak. aktivních vojenských gážistů vůči čsl. vojenské správě, tedy i oněch, jimž státní občanství nebylo ve smyslu zák. č. 194/20 překážkou pro přiznání odpočivných požitků, nedoznal ustanoveními zák. č. 159/26, pokud se týče vídeňské konvence ve znění tohoto zák., žádné změny. Důsledkem toho nemohou tito z cit. zák. a z vídeňské konvence jím recipované odvozovati nároky na odpočivné požitky. Protože st-l, jak ze stavu správních spisů zřejmo, náleží do kategorie posléze zmíněných vojenských gážistů, nemůže se právem považovati za poškozena ve svých právech, jestliže mu žal. úřad nepřiznal zaopatřovací požitky podle § 1 zák. č. 159/26.
Je-li tomu tak, pak nelze spatřovati ani vadu řízení v tom, že žal. úřad se blíže nezabýval ustanoveními římské a vídeňské konvence, pokud se týče že se nezabýval nárokem st-lovým na přiznání zaopatřovacích požitků s hlediska předpisů plativších v době převratu.
Že by st-l byl uplatňoval nárok na vojenské zaopatřovací požitky podle předpisů platných v býv. mocnářství v době státního převratu, zejména podle zák. č. 158/1875 ř. z. zcela samostatně a neodvisle od zmíněných úmluv resp. zák. č. 159/26, stížnost netvrdí a ze zmíněného podání z 24. září 1927 nelze to dovoditi. Neměl proto žal. úřad ani důvodu, aby se v nař. rozhodnutí takto formulovaným nárokem mimo rámec zák. č. 159/26 zabýval a o něm rozhodoval. V tomto směru byla by námitka stížnosti, i kdyby bylo lze jí tak rozuměti, podle § 5 zák. o ss nepřípustnou.
Rovněž tak nemohl nss shledati podstatnou vadu řízení v tom, že se žal. úřad blíže nezabýval vývody st-lova podání z 24. září 1927 o mimořádném přiznání odpočivných požitků ve smyslu odst. 2 § 1 zák. č. 159/ 26, pokud se týče že neprovedl žádného šetření o závažnosti uvedených důvodů.
Zákon č. 159/26 stanoví v § 1 odst. 2, že »v případech zvláštního zřetele hodných mohou býti podle volného uvážení přiznány odpočivné požitky v předcházejícím (t. j. v prvním) odstavci uvedené osobám, které jsou nebo se stanou čsl. státními příslušníky a nespadají pod ustanovení odstavce prvního.« Již z dikce tohoto předpisu: »mohou býti .... podle volného uvážení přiznány....« — na rozdíl od dikce volené zákonodárcem v odst. 1 téhož §, jímž »...přiznávají se zaopatřovací požitky osobám...« — jde jasně a nepochybně najevo, že zákonodárce nechtěl ustanovením odst. 2 založiti pro osoby tam zmíněné právní nárok, neboť ani nestanovil znaků a hranic pro určení, které případy nutno považovati za případy zvláštního zřetele hodné, ani neuložil úřadu povinnosti, že by tam, kde takové případy dány jsou, zaopatřovací požitky přiznati musel, nýbrž ponechal rozhodnutí v obojím směru volné úvaze úřadu. Neplyne-li však z cit. předpisu žadateli nárok na přiznání zaopatřovacích požitků a může-li proto úřad žádost o ně zamítnouti, i když jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, pak nemá žadatel ani nárok, aby úřad zjišťoval podmínky pro posouzení, jde-li o případ zvláštního zřetele hodný. Zamítl-li proto úřad st-lovu žádost na základě své volné úvahy, aniž nějaké šetření konal a aniž odůvodnil, proč jí nevyhovuje přes to, že st-l tvrdí v žádosti okolnosti, které považuje za rozhodné pro kvalifikaci případu jako zvláštního zřetele hodného, nedotkl se žádného subj. práva st-lova, které by podle § 2 zák. o ss požívalo ochrany tohoto soudu. Nemůže tudíž vytýkaný nedostatek býti vadou řízení, tím méně vadou podstatnou ve smyslu § 6 odst. 2 zák. o ss.
Z předeslaného vysvítá, že je stížnost, podaná na rozhodnutí žal. úřadu z 12. února 1931 bezdůvodná. Ad II. Důvodnou neshledal však nss ani stížnost, která se obrací proti rozhodnutí žal. úřadu z 26. února 1931, jímž byla zamítnuta st-lova žádost z 15. června 1928 o obnovu řízení skončeného rozhodnutím mno z 21. prosince 1923. Stížnost vytýká v tom směru nezákonnost dovozujíc, že obnova správního řízení byla upravena vl. nař. č. 8/28 Sb., podle jehož ustanovení § 86 odst. 1 bodu 2 st-l produkoval nové skutkové okolnosti a důkazy, a že tedy akademické úvahy naříkaného rozhodnutí o předpokladech obnovy řízení, pokud tímto vl. nař. nejsou kryty, nemají významu.
Leč st-l přehlíží, že vl. nař. č. 8/28 o řízení ve věcech náležejících do oboru působnosti politických úřadů (správní řízení) nevztahuje se vzhledem k ustanovení § 1 na záležitosti, týkající se služebního poměru resp. přiznání zaopatřovacích požitků vojenských gážistů, jež spadají do oboru působnosti úřadů vojenských. Nelze ho tudíž v daném případě použiti a jest proto námitka stížnosti bezdůvodnou.
Stížnost uplatňuje pak v souhlasu se st-lovým podáním z 15. června 1928 jako nové skutečnosti, pokud se týče průvody: 1. Mno rozhodovalo výnosem z 31. května 1921 pouze na základě přihlášky st-lovy z 19. října 1919 o přijetí do činné služby vojenské podle § 2 zák. č. 194/20, nikoli na základě dodatečné žádosti jeho z 15. října 1920. O této bylo jednáno teprve mnohem později, po pravoplatnosti výnosu prve citovaného, který min. již nemohlo změniti. — 2. Mno nemělo prý k žádosti z 15. října 1920 o převzetí do výslužby přihlížeti, protože byla podána až po vypršení lhůty. Mimo to žádost ta podána z podnětu mno, neboť podle informace dané úřadujícím dsůtojníkem posádkového velitelství v Mostě měl st-l podati pro případ, že přihláška z 19. října 1919 o přijetí do činné služby nebude přijata, zároveň žádost o přijetí do výslužby a o přiznání zaopatřovacích požitků. — 3. Mno a nss neměly prý zření k tomu, že st-l již 29. prosince 1920, t. j. asi za 2 měsíce po žádosti z 15. října 1920 o převzetí do výslužby, podal u mno žádost novou o převzetí do aktivní služby, kterou vznesl ještě před meritorním vyřízením své prvotní přihlášky z 19. října 1919 o aktivování, takže mělo min. o této žádosti podle zák. č. 194/20 rozhodnouti. — 4. Rozhodnutí mno ze 16. listopadu 1921, o němž nss v nál. Boh. A 4760/25 uvádí, že se stalo nenaříkatelným, protože si st-l do něho k nss-u nestěžoval, nemohlo prý býti pravoplatným, protože, jak dodatečným šetřením vyšlo najevo, st-l byl dne 21. listopadu 1921 podle ritu katolického zaopatřen, takže prý v době od 1. listopadu 1921 do konce února 1922 byl životu nebezpečně nemocen. Dovozuje pak nezákonnost nař. rozhodnutí, pokud těmto momentům odpírá povahu novot odůvodňujících obnovu řízení, a vadnost řízení, pokud neprovedlo důkazů st-lem o tom nabízených.
Nss nemohl však ani v tomto směru dáti stížnosti za pravdu. Momenty st-lem uplatňované jako nové okolnosti a průvody, nejsou vůbec skutečnostmi ve smyslu všeobecných zásad platných pro obnovu v řízení správním, nýbrž jsou to námitky rázu právního, které byly by způsobilé státi se podkladem ať adm. stížnosti, ať stížnosti k nss proti oněm rozhodnutím, jichž se týkají, nemohou však založiti důvod pro obnovu řízení skončeného rozhodnutím žal. úřadu z 21. prosince 1923 jako okolnosti skutkové. Jestliže proto žal. úřad přihlížeje k všeobecným zásadám o obnově řízení správního odepřel povoliti na základě nich obnovu řízení tohoto rozhodnutí se týkajícího, nelze uznati, že by výrok jeho nebyl v souhlasu se zákonem. Jest proto i druhá stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 10 690. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 215-223.