Č. 10898.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Ani za platnosti zák. č. 184/1928 Sb. není z rozhodnutí zem. úřadu, vydaného o odvolání z rozhodnutí okresního úřadu o pojistné povinnosti podle zák. č. 221/1924 Sb., podle čl. 8 odst. 2 organ. zák. č. 125/1927 Sb. přípustno odvolání k min. soc. péče.
(Nález ze dne 28. listopadu 1933 č. 19.010.)
Prejudikatura: Boh. A 9255, 9323/31.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Žilině proti zemskému úřadu v Bratislavě o pojistnou povinnost.
Výrok: Stížnost do rozhodnuti z 11. srpna 1930 odmítá se pro nepřípustnost; stížnost do rozhodnutí z 22. ledna 1931 zamítá se pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 3. dubna 1929 vyslovila stěžující si okr. nemoc, pojišťovna v Žilině, že určuje pojistnou povinnost Marie Č., zaměstnané v době od 1. července 1923 do 1. dubna 1928 u Melanie Sch. v D., ve smyslu ustanovení zák. čl. XIX:1907 a zákonů a nařízení jej pozměňujících a doplňujících, jakož i zák. č. 221/24 Sb.
Dne 15. dubna 1929 podal lesní úřad panství Melanie Sch. proti výměru stížnost u okr. úřadu v Žilině, jenž ji rozhodnutím z 22. května 1930 odmítl z těchto důvodů: Stěžující si pojišťovna doručila dne 4. dubna 1929 odvolatelce výměr, jímž byla určena pojistná povinnost Marie Č. Tento výměr obsahoval zákonné poučeni, že proti němu možno během 15 dní ode dne doručení podati stížnost k zdejšímu úřadu, avšak u pojišťovny. Přes toto ustanovení zákona o místě podání opravného prostředku byla stížnost podána přímo u zdejšího úřadu, jenž ji postoupil pojišťovně, kam došla teprve dne 10. února 1930, je tedy opožděná, a musil ji proto okr. úřad odmítnouti.
Z tohoto rozhodnutí se lesní úřad odvolal. Nař. rozhodnutím z 11. srpna 1930 vyslovil zem. úřad v Bratislavě, že rozhodnutí okr. úřadu v Žilině zrušuje na základě § 189 odst. 4 zák. č. 221/24 a z podnětu podaného odvolání nařizuje okr. úřadu, aby stížnost projednal jako včasně podanou a vydal věcné rozhodnutí. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedeno: V důslelku odvolání zjišťuje se z jednacích spisů, že vý měr pojišťovny obsahuje poučení o tom, že proti výměru pojišťovny možno ve smyslu § 239 zák. č. 221/24 ve znění novely č. 184/28 podati stížnost k okr. úřadu v Žilině u pojišťovny. Lhůta k podání této stížnosti nebyla uvedena. Právní poučení je neúplné. V § 189 odst. 4 cit. zák. je okr. nemoc, pojišťovně uložena povinnost připojiti poučení o opravných prostředcích. Poněvadž právní poučení vydané pojišťovnou nebylo úplné, nemůže býti stížnost pro opoždění odmítnuta, třeba nebyla podána ve lhůtě stanovené §em 239 odst. 5 cit. zák. Připojeno poučení, že toto rozhodnutí je konečné.
Toto rozhodnutí bylo stěžující si pojišťovně doručeno dne 1. září 1930, a podala proti němu pojišťovna k min. soc. péče odvolání, v němž jednak dovozovala, že rozhodnutí to jest věcně nesprávné, případně vadné, jednak vytýkala, že se neprávem označilo za konečné, ač podle § 239 zák. č. 221/24 je proti němu připustno odvolání.
Výměrem z 10. listopadu 1930 okr. úřad v Žilině toto odvolání odmítl, poněvadž podle čl. 8 odst. 2 zák. č. 125/27 rozhodnutí zem. úřadu, vydané v odvolacím řízení, je konečné a není proti němu dalšího opravného prostředku v adm. řízení.
Také z tohoto rozhodnutí podala stěžující si pojišťovna odvolání, o němž rozhodl zem. úřad v Bratislavě nař. výměrem z 22. ledna 1931, vysloviv, že rozhodnutí okr. úřadu potvrzuje na základě jeho důvodů, a dodav v podstatě, že min. soc. péče zůstává vyloučeno ve sporech instančně projednávaných z rozhodování ve věcech nemoc, pojištění podle generální normy odst. 1 a 2 čl. 8 zák. č. 125/27, poněvadž tato norma platí všeobecně od 1. července 1928.
Po doručení tohoto rozhodnutí podala okr. nemoc, pojišťovna v Žilině stížnost k nss-u, napadajíc rozhodnutí zem. úřadu v Bratislavě jak z 11. srpna 1930, tak i z 22. ledna 1931.
Pokud předem stížnost jest podána proti rozhodnutí žal. úřadu z 11. srpna 1930, , je opožděna a proto nepřípustná.
Pokud je stížnost vznesena proti rozhodnutí z 22. ledna 1931, bylo o ni uváženo:
Uvedeným rozhodnutím byla stížnost pojišťovny, podaná proti rozhodnutí žal. úřadu z 11. srpna 1930, odmítnuta v cestě instanční jako nepřípustná z důvodu, že toto posléze uvedené rozhodnutí jest podle současného právního řádu konečné a nemůže již býti bráno v odpor instančním opravným prostředkem.
Stížnost má za to, že toto stanovisko žal. úřadu není po právu, poněvadž šlo o věc, kterou jest posouditi podle 1. a 2. odst. § 239 zák. ze 17. října 1924 č. 221 Sb., jenž v řízení odvolacím připouští jako třetí instanci min. soc. péče s výjimkou, že rozhodnutím druhé stolice bylo rozhodnutí prvé stolice potvrzeno, o kterouž výjimku však zde nešlo, když rozhodnutím žal. úřadu z 11. srpna 1930 bylo rozhodnutí okr. úřadu z 22. května 1930 zrušeno. Po názoru stížnosti nebylo ustanovení 1. a 2. odst. § 239 zák. č. 221/24 zrušeno předpisem 2. odst. čl. 8 organis. zák. č. 125/27, ježto cit. ustanovení § 239 byla předpisem speciálním, jehož se generální norma 2. odst. čl. 8 organ. zák. nemohla dotknouti. I kdyby však se mohlo míti za to, že zmíněné ustanovení § 239 zák. č. 221/24 bylo derogováno předpisem 2. odst. čl. 8 organ, zák., byl tento předpis novelován zákonem pozdějším, a to zákonem z 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. tím, že tento zákon v § 138 zmocnil min. soc. péče, aby sestavil a ve Sbírce zák. a nař. vyhlásil znění zák. č. 221/24, jaké vyplývá ze změn předsevzatých zákonem č. 184/28, a že na základě tohoto zmocnění byl vyhláškou min. soc. péče ze 17. litsopadu 1928 č. 185 Sb. publikován zák. č. 221/24 ve znění, v němž 1. a 2. odst. § 239 byl ponechán v platnosti, ačkoli další předpisy tohoto paragrafu došly podstatných změn.
Těmto názorům stížnosti nebylo možno přisvědčiti.
Otázkou, kterou stížnost vznáší na spor v prvé své části, dotýkajíc se poměru mezi ustanovením 2. věty 1. odst. § 239 zák. č. 221/24, jež stanoví, že v poslední stolici je příslušno ministerstvo sociální péče, a mezi předpisem 2. odst. čl. 8 organ, zák., určujícího, že z rozhodnutí zem. úřadu jako odvolacího není další odvolání přípustno, zabýval se nss již v nál. Boh. A 9255/31 a dospěl zde k názoru, že ustanovení 2. věty odst. 1 § 239 zák. o soc. pojištění č. 221/24 o instanční příslušnosti min. soc. péče bylo derogováno článkem 8 odst. 2 zák. o organisaci politické správy č. 125/27 Na názoru tom trvá nss i v tomto sporu.
Leč na právním stavu, vytvořeném ustanovením 2. odst. čl. 8 org. zák., nebylo změněno nic ani pozdějším zák. č. 184/28, jímž byl novelisován zák. č. 221/24, a nelze proto přisvědčiti ani druhé části stížnosti. Neboť z toho, že zák. č. 184/28 nezměnil 1. a 2. odst. § 239 zák. č. 221/24 a že tato ustanovení byla pojata ve znění původním, nezměněném do přílohy k vyhlášce min. soc. péče ze 17. listopadu 1928 č. 185 Sb., vydané podle zmocnění, daného ve 2. odst. § 139 zák. č. 184/28, nelze nic dovozovati, zejména nikoli, že by byla z toho zřejmá vůle zákonodárcova, aby ustanovení 1. a 2. odst. § 239 platila dále a že by byl takto derogován předpis odst. 2 čl. 8 org. zák. č. 125/27. Zákon dřívější může býti zrušen nebo změněn zase jen zákonem pozdějším nebo pozdější normou, mající moc zákona. Zákon č. 184/28 jest arci pozdější než zák. č. 125/27, leč neobsahuje žádného ustanovení, z něhož by se dalo dovoditi, že by jím bylo derogováno ustanovení 2. odst. čl. 8 org. zák., a — jak řečeno — nelze tak usuzovati zejména z toho, že nezměnil 1. a 2. odst. § 239 zák. č. 221/24, neboť okolnost tato k úsudku takovému nestačí. Vyhláška pak min. soc. péče a příloha k ni č. 185/28 nemá vůbec povahy pravotvorné normy, nýbrž jest svou povahou republikací ustanovení zák. č. 221/24 ve znění, vyplývajícím ze změn, předsevzatých zák. č. 184/28. Vyhláška ta není proto projevem vůle zákonodárcovy, není tedy pramenem práva, a tím, že jest v ní republikován 1. a 2. odst. § 239 zák. č. 221/24, nemohla ještě nastati derogace odst. 2 čl. 8 org. zák. č. 125/27. K tomu by bylo třeba projevu vůle zákonodárcovy v platné normě zákonné, jakou však řečená vyhláška není, a vůle ta ani v zák. č. 184/28 vyjádřena nebyla. Není zde tedy předpokladu pro použití zásady: lex posterior derogat legi priori (srov. Boh. A 9323/31).

Citace:

Č. 10898. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 741-744.