Č. 10931.

Pojištění nemocenské veřejných zaměstnanců. Řízení před nss-em: 1. * Stálými požitky podle § 30 zák. č. 221/1925 Sb., pokud jde o zaměstnance korporací prohlášených za rovnocenné nuceným svazkům územním (§ 1 odst. 1 lít. e), jsou všechny požitky služební, pokud nejsou poskytovány za určité mimořádné práce, pokud se jich zásadně dostává všem zaměstnancům s nárokem na ně. — II. * Zákon č. 221/25 Sb. nevylučuje dodatečný předpis pojistného v případě nesprávného přihlášeni požitků pojištěnců. — III. * Z dlužného pojistného nepřísluší Léčebnému fondu veřejných zaměstnanců úrok z prodlení. — IV. »Rozhodnutí« (Ústředního sboru Léčebného fondu veř. zaměstnanců?
(Nález ze dne 12. prosince 1933 č. 21.380.) Prejudikatura: ad III: Boh. A 2649/23, 7104/28; ad IV: Boh. A 8826/30.
Věc: Úrazová pojišťovna dělnická v Praze (adv. Dr. Frt. Březina z Prahy) proti ústřednímu sboru Léčebného fondu v Praze (odb. předn. v. v. Dr. Jos. Lukáš) o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jedná o předpisu pojistného z jednorázové nouzové výpomoci a vánoční odměny zaměstnanců stěžující si strany, zrušuje se pro vadnost řízení a, pokud jedná o úrocích z prodlení, zrušuje se pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická v Praze byla okr. sborem léčebného fondu veř. zaměstnanců pro Prahu upozorněna na to, že z povahy jednotlivých složek služebních požitků zaměstnanců Úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy jest zřejmo, že jsou stálými požitky služebními, a že jest nutno pojistné vyměřiti ze součtu všech těchto složek (jež jsou: základní služné, příbytečné, dočasné drahotní přídavky odovolatelné, přídavky na děti, odměna na vánoce, odměna na dovolenou). — Úrazová pojišťovna dělnická setrvala na názoru, že stálými požitky ve smyslu § 30 zák. č. 221/25 Sb. jsou pouze služné, příbytečné a odměna na dovolenou, kdežto ostatní požitky zaměstnanců ústavu, právě tak jako výpomoce poskytnuté jednou v roce, takovými stálými požitky nejsou.
Na to vydal okresní sbor léčebného fondu veřejných zaměstnanců pro Prahu stěžujícímu si ústavu výměr ze 17. září 1930, kterým stěžujícímu si ústavu předepsal za zaměstnance aktivní a pensionované dodatečně na pojistném Kč 282.220.70, a to na základě usnesení představenstva léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Praze, učiněného ve schůzi konané dne 10. června 1930, ve kterém usneseno bylo, trvati na rozhodnutí a názoru projeveném 11. ledna 1930, které bylo úrazové pojišťovně oznámeno dopisem 25. ledna 1930. Tomuto výměru byly jako přílohy připojeny platební výměry s vypočtením pojistného podle jednotlivých zaměstnanců. — — — —
Ústřední sbor léčebného fondu veřejných zaměstnanců zamítl nař. rozhodnutím stížnost Úrazové pojišťovny dělnické v Praze proti tomuto výměru a dodatečným předpisům s ním zaslaným a rozhodl, že pojistné za zaměstnance ústavu jest vyměřovati ze stálých požitků těchto zaměstnanců podle § 30 odst. 1 zák. č. 221/1925 Sb. Ústřední výbor vyhověl stížnosti jen pokud brojila proti účetním chybám, jež se při vyměřování staly a uložil okr. sboru, aby v těchto případech vydal nové správné výměry. — — — — — —
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost Úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy v Praze.
Nss musil se zabývati především výtkou nepříslušnosti žal. úřadu, kterou při veřejném ústním líčení vznesl zástupce stěžující si strany: Mínil, že ústřední sbor léčebného fondu není oprávněn předepisovati pojistné, kompetence k tomu nedává mu ani § 20 zák. č. 221/25, upravující jeho působnost, ani jiná norma, stejně že není příslušným vydávati platební výměry na pojistné ani okresní sbor léčebného fondu, neboť cit. zák. nic takového nestanoví a vl. nař. č. 145/26, vydané podle zmocnění uděleného § 33 cit. zák., v § 5 povolává okresní úřad, aby provedl předpis pojistného a vydal platební výměr.
Názoru tomuto nemohl nss přisvědčiti.
Podle § 13 cit. zák. č. 221/25 jest povolán k provedení pojištění Léčebný fond veřejných zaměstnanců, jenž ovšem funkci mu svěřenou vykonává svými orgány, jimiž jsou podle § 14 ústřední sbor, jeho představenstvo a okresní sbory. K podstatě provádění pojištění ve smyslu § 13 zák. náleží samozřejmě předpisování pojistného a tato pravomoc orgánů Léčebného fondu má svůj zákonný podklad právě v cit. § 13 a nemá pravdu zástupce stížnosti, když tvrdil, že zákon sám nic nestanoví, nýbrž že i tuto věc odkazuje v § 33 na cestu nařizovací. § 33 o předpisování pojistného vůbec nemluví, nýbrž jedná toliko o způsobu zapravování a účtování pojistného, což je pojmově něco zcela jiného. Na této právní situaci, plynoucí ze zákona samého, nemohlo ovšem vl. nař. č. 145/26 nic měniti a také nic nezměnilo, což je patrno již z 2. odstavce § 1 a hlavně z § 2, kdež okr. úřadu se ukládá jen obstarávání kancelářských prací pro okr. sbor, k nimě náleží i předpisování a účtování platby pojistného, uvedené pod bodem 2 § 2, čemuž v řečené spojitosti nelze rozuměti jinak, nežli že okr. úřad toliko provádí usnesení okr. sboru a v tomto rámci i vydává podle § 5 platební výměry.
Dále pak uvážil nss toto:
Stížnost především míní, že nař. »rozhodnutí« Ústředního sboru léčebného fondu jest vadným proto, poněvadž je to prostý dopis Ústředního sboru, adresovaný okr. sboru, ve kterém se orgánu posléze jmenovanému jen sděluje, že Ústřední sbor o stížnosti Úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy rozhodl, není to však rozhodnutí straně svědčící, což patrno již z toho, že není straně adresováno a neobsahuje poučení o opravných prostředcích. Námitkou touto stížnost zřejmě vyslovuje pochybnost o tom, zda nař. enunciace Ústředního sboru jest rozhodnutím ve sporu Úrazové pojiťovny o pojistné, či pouhým dopisem okr. sboru. Kdyby tu nebylo rozhodnutí, pak ovšem by nss nemohl zakročiti podle § 6 zák. o ss, jak stížnostní námitka žádá, a musil by stížnost odmítnouti vzhledem k předpisu § 2 cit. zák.
Než nss nesdílí pochybností stížnosti. Nař. dopis Ústředního sboru — jak vpředu je doslova citován —, výslovně praví, že »Ústřední sbor léčebného fondu veřejných zaměstnanců zamítl . . . . . stížnost Úrazové pojišťovny dělnické v Praze proti výměrům okresního sboru pro Prahu . . . . . a rozhodl . . . . .«. Dopis ten končí příkazem, aby okresní sbor o tomto rozhodnutí vyrozuměl Úrazovou pojišťovnu. Nemůže proto býti vážně pochybováno o tom, že Ústřední sbor zamýšlel rozhodnouti a také skutečně rozhodl o opravném prostředku stěžující si strany podle § 20 č. 9 zák. o nemoc. pojištění veřejných zaměstnanců z 15. října 1925 č. 221 Sb. Rozhodnutím pak nepřestává býti snad proto, že nebylo Ústředním sborem samým adresováno straně, nýbrž jí sděleno v opise prostřednictvím okr. sboru, nebo tím, že nebylo opatřeno právním poučením, neboť okolnosti ty nemohou nic měniti na obsahu a podstatě zmíněného aktu. Za vady řízení ve smyslu § 6 zák. o ss je pak nelze uznati již proto, poněvadž těmito domnělými vadami nebyla stěžující si strana zkrácena ve své obhajobě. — — — —
V dalším stížnost uplatňuje, že revise a i dodatečné předpisy se vztahují na rok 1926, 1927, 1928, 1929 a 1930 (do 1. září 1930) zcela proti zákonu a právu. Od počátku tohoto pojištění až včetně do února 1930 jsou všecky platby pojistného kryty definitivními platebními výměry předpisujícího Okr. sboru a § 5 nař. č. 145/26 předpisuje, že takovéto platební výměry jsou předpisem pojistného na tak dlouho, dokud nenastanou změny pro placení pojistného rozhodné a v tomto paragrafu demonstrativně uvedené. Nepraví se tedy, že tyto výměry jsou předpisem pojistného potud, pokud nenastaly změny. Revise však se zřejmě nezabývala takovými změnami a dodatečný předpis pojistného jich nevyjadřuje (přijetí nových sil, úmrtí, pensionování), nýbrž zabývá se a vyjadřuje druhy ústavních požitku, které od počátku pojištění jsou tytéž, a které nyní jen dodatečně, se zpětnou platností a proti jich právoplatným předpisům pojistného jsou prohlašovány za stálé ve smyslu zákona, a to vesměs. Poněvadž tedy v druzích požitků, v jejich povaze, v jejich právních základech změna nenastala, nemůže býti vydán výměr nový, kterým by podle odst. 2 § 5 cit nař. byly zrušeny staré, pravoplatné výměry, vydané bez výhrady dodatečné revise. Ve světle těchto ustanovení, chtěl-li Okr. sbor svá práva zachovati, měl před vydáním již pravoplatných výměrů provésti revisi podle § 2 č. 3 cit. nař., nebo měl vydati výměry s výhradou revise dodatečné, neboť právo takové dodatečné revise za období již pravoplatně předepsaná Okr. sborům nedává ani zák. č. 221/25, ani nař. č. 145/26, a je tedy v daném případě právo předpisu za definitivně předepsaná období (rok 1926 až včetně únor 1930) již konsumováno a právo dodatečné revise těchto období prekludováno. Tento účinek je podle náhledu stížnosti nepochybně citovanými normami chtěný, neboť tyto normy se vesměs vztahují na útvary, které rozpočtují a které tedy zpředu musí míti jasno ve svých vydáních. To je patrno i ze striktního příkazu 1 odst. § 5 cit. nař., podle něhož jest předpis pojistného provésti a výměr vydati ihned po učiněné přihlášce a o promlčení předpisového nebo revisního práva se — odklonem od jiných sociálně pojišťovacích norem — nic neuvádí.
O námitce této uvažoval nss takto:
Zákon č. 221/25 stanoví v § 30 odst. 1, že pojistné činí 2% ze stálých požitků služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích, § 31 odst. 1 pak ukládá zaměstnavateli povinnost při výplatách služebních, odpočivných a zaopatřovacích požitků zaplatiti celé pojistné Léčebnému fondu, § 33 konečně praví, že způsob, jakým bude pojistné zapravováno a jak bude účtováno, určí nařízení.
Nař. ze 16. července 1926 č. 145 Sb., provádějící některá ustanovení zákona v § 2 pod č. 2, přikazuje do působnosti okr. sborů Léčebného fondu »předpisování a účtování platby pojistného . . .« a stanoví v § 5 způsob, jak okr. sbor si má počínati při předpisování pojistného. Nařízení nemá a z nedostatku zákonné delegace nemůže ani míti předpisy, jež by něco měnily na podkladě výměry pojistného a na platební povinnosti zaměstnavatelově. To ostatně uznává sama stížnost, když praví, že § 33 zák. vyhražuje nařízení »jen způsob zapravování pojistného, nikoliv způsob určovánk.
Pohlíží-li se takto na cit. nař., nelze ovšem přisvědčiti výkladu, který konstruuje stížnost v § 5 nař., jakoby ustanovení to nepřipouštělo dodatečného předpisu pojistného kromě případu, že nastaly změny v požitcích tam vypočtené. Této otázky, dotýkající se materielně-právní stránky předpisu pojistného, cit. nařízení neřeší a nemohlo ji ani řešiti, a z jeho shora cit. předpisů, čtou-li se s hlediska cit. § 33 zák., se nikterak nepodává, že stanovilo nebo chtělo stanovití nepřípustnost dodatečného předpisu v případech nesprávného přihlášení požitků zaměstnavatelem. Ze zákona pak plyne, že pojistné jest vyměřili a platiti ze stálých požitků pojištěnců. Z toho přece důsledně plyne, ježto zákon nemá nikde omezujícího ustanovení, že Léčebný fond smí žádati placení pojistného vyměřeného z tohoto základu zákonem stanoveného, a to i tentokráte, byl-li již vydán platební výměr na pojistné dle nesprávného, nižšího přiznání požitků zaměstnavatelem. Diference požitků resultující z této nesprávnosti přihlášky nebyla ještě základem předpisu pojistného, nemůže tedy býti řeči o tom, že je tu res iudicata.
K témuž právnímu závěru došel i Ústřední sbor, byť i odchylným postupem myšlénkovým. Úvahy, které jej tu vedly — jež vpředu, při citaci nař. rozhodnutí jsou doslova uvedeny — potírá stížnost, dovozujíc zejména, že argumentace založená na § 5 zák. č. 221/25 jest v rozporu se zákonem.
Nss nemá za nutno s těmito vývody stížnosti se vypořádati, neboť stížnost svými vývody nemohla by docíliti zamýšleného účinku, t. j. zrušení nař. výroku, i kdyby napadená argumentace rozhodnutí byla snad v jednotlivostech nebo i v celku nesprávná, když závěr, k němuž úřad dospěl, jest se shodě se zákonem.
Předpis § 20 č. 9 cit. zák. vyhražuje Ústřednímu sboru léčebného fondu rozhodovati s konečnou platností o stížnostech na opatření okr. sboru. Z tohoto předpisu stížnost dovozuje, že, »je-li dopis okr. sboru ze 17. září 1930 vůbec správním aktem, může býti řeč jen o »opatření«, pro opatření však je právě specifickou vlastností, že jsou akty konstitutivními a že tudíž působí ex nunc, tedy jen pro futuro«.
Námitce stejného obsahu nepřiznalo nař. rozhodnutí právem významu, upozornivši st-lku na to, že výraz »opatření« v § 20 č. 9 jest míněn v širším smyslu, který v sobě zahrnuje výměr, rozhodnutí a pod., tedy i akty deklaratorní. Předmětem sporu jest předpis pojistného. Předpis není však aktem konstitutivním, takovýto správní akt jest deklarací závazku zaměstnavatelova, založeného zákonem samým (§§ 30 a 31 cit. zák.). Že by pak tento správní akt nespadal pod pojem »opatření« podle § 20 č. 9, zřejmě ani stěžující si strana nemíní, ježto by tím popírala kompetenci Ústředního sboru rozhodovati meritorně o její stížnosti. Jiného orgánu však není, jenž by judikátně mohl přezkoumati a případně korigovati činnost okresních sborů v oboru léčebné péče. Tyto momenty a úvaha, že zákonu nelze imputovati, že by byl chtěl platební výměry okr. sborů učiniti nenaříkatelnými, nutí vyložiti výraz »opatření«, použitý v cit. § 20 tak, že zahrnuje v sobě také výměry okr. sborů Léčebného fondu o pojistném. Totéž vysloveno již ve zdejším usnesení z 1. října 1932 č. 3306/31, vydaném ve věci téže st-lky (sr. také Boh. A 8826/30 in fine).
Nař. rozhodnutí stížnost Úrazové pojišťovny dělnické proti výměru okresního sboru ze 17. září 1930 a předpisům pojistného stížností napadeným zamítlo in toto — kromě oprav početních chyb — a postavilo se tedy na stanovisko, že veškerA požitky zaměstnanců stěžující si strany, jež sloužily za podklad předpisu pojistného, jsou stálými služebními požitky po rozumu § 30 cit. zák. Názor tento nař. rozhodnutí také odůvodnilo, dovozujíc, že stálými požitky zaměstnanců Úrazové pojišťovny dělnické — jakožto korporace prohlášené za rovnocennou nuceceným svazkům územním — jsou všechny jejich požitky, pokud nejsou podmíněny vykonáváním určitých mimořádných prací (odměny za mimořádné výkony, cestovné požitky a pod.) a pokud se poskytují zásadně všem zaměstnancům s právním nárokem na ně. Za tohoto stavu věci skutečnost, že nař. rozhodnutí výslovně v odůvodnění se zmiňuje jen o jednorázové nouzové výpomoci a o ostatních sporných požitcích jednotlivě nejedná, nemůže ospravedlniti výtku stížnosti, že nař. rozhodnutí vlastně nevyřizuje stížnost Úrazové pojišťovny dělnické na to, že jako stálé požitky se započítávají dočasné drahotní přídavky odvolatelné, přídavky na děti a odměna na vánoce.
Jak vpředu uvedeno, vykládá si nař. rozhodnutí pojem »stálých služebních požitků« podle cit. § 30, pokud jde o zaměstnance korporací prohlášených za rovnocenné nuceným svazkům územním — k nimž nesporně patří i zaměstnanci stěžujícího si ústavu —tak, že jsou jimi všechny požitky služební, pokud nejsou poskytovány za určité mimořádné práce a pokud se jich zásadně dostává všem zaměstnancům s právním nárokem na ně, a zdůraznilo jako pojmový znak stálosti pravidelnost a trvalost požitků těch.
Podle názoru stížnosti jest stálým požitkem takový služební požitek, který zůstává dnes, zítra, týden po týdnu, měsíc po měsíci, od roka do roka, který — to zvlášť se akcentuje, neboť služební poměry zaměstnanců jsou poměry soukoromoprávními — nelze jednostranným opatřením ústavu libovolně změnit, snížit, vzít a který může býti změněn, snížen, odňat jen buď shodnou vůlí obou stran, nebo nastanou-li služebními pro obě strany závaznými řády předvídané skutečnosti, vížící se k osobě zaměstnancově.
O této námitce uvážil nss toto:
Jest mimo spor, že poměr mezi stěžující si stranou a jejími zaměstnanci je povahy soukromoprávní. S tohoto hlediska třeba za služební požitky těchto zaměstnanců považovati všechny příjmy, na něž mají vůči zaměstnavateli z titulu služební smlouvy žalovatelný nárok. Takovými služebními požitky jsou nejen ony platy, jež byly zaměstnanci zajištěny individuelní úpravou (smlouvou služební), ale i všechny příjmy, zavedené pro zaměstnance ústavu úpravou generelní, jež se mohla státi nejen výslovnou dohodou mezi správou ústavu a zaměstnanci, ale také tím, že příslib nových požitků nebo jejich zvýšení byl dán zaměstnancům na vědomí. Na takové požitky poskytnuté jako úplatu ze služebního poměru má zajisté zaměstnanec dle norem soukromého práva žalovatelný nárok, není-li výslovného smluvního ustanovení jej vylučujícího. Za takové ustanoveni nelze však uznati omezení »do odvolání« nebo »na dobu potřeby« a pod., jež nevylučuji nároku pro praeterito. Normy upravující nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců samy nedefinuji pojmu stálých požitků služebních. V zákonech upravujících poměry veřejných zaměstnanců je sice opětovně řeč o »stálých požitcích« (na př. v zák. z 22. prosince 1924 č. 286 Sb. o úsporných opatřeních ve veřejné správě — § 24 —, nebo v platovém zákoně ze 7. července 1926 č. 103 Sb. — § 196 —), není tu však definice těchto požitků stálých, nýbrž jsou jen vyjmenovány podle druhu ony požitky, které dotyčný zákon pro své účely prohlašuje za stálé. Cit. platový zákon v § 140 odst. 2 přímo normuje, že pojistné podle zák. č. 221/25 jest státním zaměstnancům, na něž se tento platový zákon vztahuje, vyměřiti ze služebního platu, přídavku na děti a doplňovacího přídavku ženatých. Než těchto předpisu nelze na daný případ ani analogicky použiti, poněvadž není provedena aeqiparace požitků zaměstnanců stěžujícího si ústavu s požitky zaměstnanců státních podle plat. zák. a nelze proto provésti ani srovnání vzájemných požitků různých co do druhu : kvality.
Než toliko je jisto, že tu jde vesměs o požitky pobírané zaměstnanci s jistou pravidelností s právním nárokem na ně a způsobem, že za obyčejných poměrů může zaměstnanec s nimi počítati. Že takovýto příjem byl fakticky poskytnut jen jednou nebo dvakráte, nezbavuje jej ještě kvality stálého požitku, nebylo-li toto časové omezení určeno již předem. Pro otázku, zda jsou splněny shora uvedené pojmové znaky stálého požitku, jest rozhodná jeho kvalita, podávající se ze smlouvy, a jeho určení, nikoliv dostavení se události předem nejisté (odvolání požitků, nová úprava zákonem nebo smlouvou a pod.) nebo spiaté s osobou zaměstnancovou (resignace, pense, úmrtí a pod.).
Veden jsa těmito úvahami, nemohl nss shledati, že by žal. úřad si byl nesprávně vykládal sporný § 30 zák. č. 221/25, a musil za bezpodstatné uznati výtky stížnosti, pokud směřují proti tomuto výkladu.
Pokud jde o jednotlivé ze sporných požitků, stěžující si strana již ve své instanční stížnosti namítala, že vánoční odměna jest upravena pravidly předem stanovenými a jen, jsou-li tato pravidla splněna, ji ústavní zaměstnanci obdrží, nemají však na ni nároku, neboť jest odvolatelná kdykoliv a nad to presidiu ústavnímu přísluší volně rozhodnouti, bude-li tomu či onomu zaměstnanci udělena či nikoliv; že i přídavky na děti a jednotné drahotní přídavky jsou požitky dočasnými, které budou odbourány, jak se již stalo na př. usnesením správní komise ústavní z 25. června 1926, nejsou stálé, neboť zůstávají jen do změny nebo odvolání těchto pravidel, což může nastati kdykoliv. Za naprosto nezákonné má pak stížnost, byly-li vzaty za základ pro výpočet pojistného jednorázové nouzové výpomoce z roku 1926 a 1927, neboť ty jistě nebyly pravidelnými ani podle pojmosloví Léčebného fondu. Pokud pak jde o tuto výpomoc z roku 1926, je předpis nad to nezákonný ještě i proto, poněvadž tato výpomoc byla vyplacena v červnu 1926, tedy v době před platnosti cit. zák. Námitky tyto v podstatě opakuje i stížnost, podaná k nss.
Podle shora uvedených úvah postrádají relevance výtky stížnosti, směřující proti tomu, že byly uznány za stálé služební požitky jednotný drahotní přídavek a přídavek na děti, ježto okolnost, že pravidla, podle nichž se tyto přídavky vyplácejí, mohou býti kdykoliv změněna nebo odvolána, sama o sobě požitky ty nezbavuje charakteru požitků stálých. Okolností, které by mohly odůvodniti názor stěžující si strany, že uvedené požitky nelze kvalifikovati za požitky stálé podle hořejší definice, stížnost neuplatňuje.
Pokud jde o jednorázové nouzové výpomoci a odměnu na vánoce, tvrdila, jak shora uvedeno, stěžující si strana již během správního řízení, že zmíněné výpomoci byly poskytnuty pouze v letech 1926 a 1927 bez nároku na ně, a že odměnu na vánoce poskytuje presidium ústavu podle své volné úvahy a rozhoduje, bude-li tomu nebo onomu zaměstnanci udělena či nikoliv.
Žal. úřad vytýčil si sice správně pojem »stálých požitků«, opomenul však, ač šel o to spor, zjistiti kvalitu těchto dvou druhů sporných požitků, ač stěžující si strana vznesla proti zařádění zmíněných požitků mezi požitky stálé podle § 30 odst. 1 cit. zák. námitky, jež s hledisek shora vytčených nejsou bez relevance. Na námitku pak, že nouzová výpomoc byla za rok 1926 vyplacena ještě před účinností zák. č. 221/25 a že Léčebný fond může požadovati pojistné jen z požitků vyplacených po té, kdy zákon vstoupil v platnost, žal. úřad v nař. rozhodnutí rovněž neodpověděl. Pro toto opomenutí bylo nař. rozhodnutí v této části zrušiti pro vadnost řízeni.
Stížnost vytýká ještě nař. rozhodnutí jako nezákonnost, že uložilo stěžující si straně placení úroků z prodlení z dodatečně předepsaného pojistného. Míní, že nelze se dovolávati ani obecného zákona občanského, ani zákonů jej měnících, ježto nejde o poměr soukromoprávní, nýbrž o poměr veřejnoprávní a muselo by ustanovení o úrocích býti aspoň ve stanovách. Tato námitka nezákonnosti je důvodná.
Pojištění nemocenské podle zák. z 15. října 1925 č. 221 Sb. jest institutem práva veřejného a závazek zaměstnavatelův platiti pojistné, stanovený § 30, je obligační povinností veřejnoprávní (srov. Boh. A 8826/30).
Ustanovení § 1333 o. z. o., jehož se nař. rozhodnutí dovolává, jednající o úrocích z prodlení, platí jenom pro obor práva soukromého. Pro pohledávání veřejnoprávní takové všeobecné normy není, platný právní řád obsahuje však četné specielní předpisy, v nichž při platbách veřejnoprávních se ukládá dlužníku platiti úrok z prodlení, a to i v oboru sociálního pojištění (viz na př. § 72 pensijního zák. č. 26/29, § 4 zák. č, 29/1909 ř. z., platný dosud pro úrazové pojištění, a §§ 20 a 174 zák. č. 221/24 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří). Kde takového specielního ustanovení není, nelze úroků z prodlení požadovati (srov. Boh. A 2649/23, 7104/28). Pokud se týče pojištění podle zák. č. 221/25 o nemocenském pojištění veř. zaměstnanců, není normy ani v tomto zákoně ani jinde, jež by stanovila povinnost dlužné pojistné zúročiti. Takového ustanovení nemá zejména ani § 2 zák. č. 77/1885 ř. z., který stanoví pouze úrokovou míru pro případy, jsou-li úroky ujednány bez určité míry, nebo příslušejí-li ze zákona. Nezbylo proto, nežli nař. rozhodnutí, pokud ukládá stěžující si straně úrok z prodlení z dodatečně předepsaného pojistného, zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

Č. 10931. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 823-831.