Č. 1352.

Úředníci města Brna: Na usnesení obecního zastupitelstva obce Brna o služebním poměru městských úředníků vztahuje se předpis § 90 statutu města Brna z r. 1905 a jsou tedy usnesení ta konečná.
(Nález ze dne 10. května 1922 č. 6242.)
Věc: Dr. Eduard G. a spol. v B. (adv. Dr. B. Mautner v Praze) proti moravskému zemskému výboru v Brně (přísedící Dr. J. Budínský) o přeložení do výslužby.
Výrok: Stížnost Dra Adolfa M. se odmítá jako nepřípustná, stížnost ostatních stěžovatelů se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě usnesení městského zasupitelstva z — byli st-lé Dr. Eduard G., Dr. Otakar P., Jindřich D., Dr. Josef W. a Richard Sch., vesměs vrchní magistrální radové města Brna, Dr. Adolf M., vrchní okresní lékař, dále vrchní veterin. radové Emanuel K. a Dr. Frant. P. a posléze ředitel městské zaopatřovny Dr. Robert K., dáni z úřední moci na trvalý odpočinek. Z usnesení toho odvolali se jmenovaní mimo Dra M. k zemskému výboru namítajíce, že tu není podmínek pro pensionování jich z moci úřední, a žádajíce, aby usnesení jako nezákonné bylo zrušeno. Zemský výbor nař. dnes rozhodnutím z — odmítl rekurs pro svoji nepříslušnost, poněvadž usnesení v odpor vzaté spadá do samostatného oboru působnosti obce Brna a tedy dle § 90 městského statutu nepodléhá dalšímu odvolání.
Nss rozhoduje o stížnosti podané do výroku toho rekurenty a mimo ně také vrchním okresním lékařem Drem Adolfem M. řídil se těmito úvahami: Stížnost Dra M. je nepřípustná, poněvadž se tento st-l z usnesení městského zastupitelstva z —, jímž pensionování jeho vysloveno, k zemskému výboru neodvolal, a proto dle § 5, odst. 3 zák. o ss nemá stížnosti k nss.
Stížnosti ostatních st-lů soud shledal bezdůvodnými.
Žal. úřad vyslovil toliko, že není příslušným k věcnému rozhodování o rekursu st-lů z usnesení obecního zastupitelstva Brněnského, jímž byli dáni z úřední moci na trvalý odpočinek. Nss může se proto zabývati jen otázkou příslušnosti zemského výboru v konkrétním případě a musí nechati stranou všechny ony námitky stížnosti, které se týkají merita věci.
V onom směru uznal pak stanovisko zemského výboru, opřené o ustanovení § 90 brněnského statutu z 3. května 1905 z. z. č. 56, správným.
Stížnost brojí proti názoru zemského výboru především námitkou, že se § 90 měst. stat. vůbec nevztahuje na právní poměr mezi obcí a městskými úředníky, který je upraven služební pragmatikou, a v době vydání statutu (1905) a pragmatiky (1914) pokládán byl za poměr soukromo-právní, kdežto § 90 má na mysli poměry mezi obcí jako orgánem správním a občany ve věcech vlastního oboru působnosti obecní. Námitka ta jde však zcela mimo. Neboť pokud by tím st-lé chtěli říci, že služební poměr městských úředníků brněnských je stále ještě služebním poměrem soukromoprávním, odnímali by tím půdu svému vlastnímu stanovisku, ježto by pak usnesení obecního zastupitelstva mělo povahu pouhého prohlášení strany, které by mohlo býti úředníky bráno v odpor nikoli rekursem k vyšší instanci správní, nýbrž toliko žalobou u řádného soudu. Dlužno-li však — jak stížnost sama uznává — služební poměr městských úředníků považovati za poměr veřejnoprávní, a usnesení obecního zastupitelstva o poměru takovém učiněné tedy za úřední rozhodnutí, pak nutno důsledně — ježto dle § 36 statutu úprava poměrů městských úředníků, ať již generelní či individuálními akty, spadá do vlastního oboru působnosti obce — vztáhnouti na usnesení to také předpis § 90 statutu, jenž obsahuje generelní normu pro instanční postup administrativní ve všech záležitostech vlastního oboru působnosti, jež podle povahy své podléhají kognici administrativních úřadů a tedy i instančnímu postupu správnímu.
§ 90 statutu stanoví pak, že z usnesení obecní rady (nyní obecního zastupitelstva , srv. § 1 nov. k obecnímu zřízení ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n.) ve všelikých záležitostech vlastního oboru působnosti obce není dalšího odvolání, leda že by odvolání takové bylo připuštěno v jiných zákonech. Tím je tedy jasně vysloveno, že usnesení obecního zastupitelstva brněnského ve věcech vlastní působnosti obecní jsou konečná, a že odvolání k zemskému výboru je přípustno jenom tam, kde je zákon nějaký zvlášť dopouští. Na tomto ustanovení, upravujícím všeobecně instanční postup ve věcech vlastní působnosti, nebylo ničeho změněno ani novelou k obecnímu zřízení ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n., která v § 12, odst. 2 stanovila sice lhůtu pro stížnosti do usnesení obecních zastupitelstev měst statutárních k zemskému výboru tam, kde dosavadní předpisy stížnost takovou připouštěly, o lhůtě ničeho neurčujíce, nezavedla však z usnesení těch další instanční postup na zemský výbor tam, kde ho dosud nebylo.
Jde tedy pouze o to, zda pro spory ze služebního poměru obecních úředníků je normována výjimka ze všeobecné zásady § 90 statutu. Stížnost spatřuje takovou normu v § 40 zák. o obec. úřednících z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. Než dovolání to spočívá na nedorozumění. § 40 cit. zák. vyvodil po stránce kompetenční správné důsledky ze zásady § 2 t. zák., že obecní úředníci jsou úředníky veřejnými a služební poměr jejich tedy poměrem veřejnoprávním. Aplikaci této zásady a kompetenčních důsledků z ní plynoucích také na městské úředníky brněnské žal. úřad však nijak st-lům neodepřel; neboť neodmítl rozhodovati o jejich sporu meritorně snad proto, že by rozhodnutí to příslušelo soudům, nýbrž popřel svou kompetenci jedině z toho důvodu, že podle § 90 statutu administrativní postup instanční usnesením obecního zastupitelstva je vyčerpán. Pro otázku však, jak daleko administrativní postup instanční ve sporech ze služebního poměru obecních úředníků jde, neposkytuje § 40 zákona z 23. července 1919 žádné direktivy, a nelze proto — nehledě ani k tomu, že se zákon tento na úředníky měst statutárních vůbec nevztahuje, — spatřovati v něm žádné normy stanovící výjimku ze zásady § 90 statutu.
Stejně bez významu je, co po této stránce stanoví služební pragmatika pro zaměstnance města Brna, která spočívá toliko na usnesení obecního zastupitelstva a nemohla tedy změniti zákonných ustanovení městského statutu.
Pro otázku onu směrodatny jsou jedině předpisy obecních zřízení a statutů jednotlivých měst o řízení, specielně o instančním postupu ve věcech vlastní působnosti obecní, a tedy v Brně ustanovení § 90 obec. statutu. Namítá-li však stížnost — bijíc zřejmě na to, že podle obecních zřízení pro obce nestatutární instanční postup jde až na zemský výbor — že není myslitelno, aby se úředníkům města Brna dostávalo slabší právní ochrany nežli úředníkům obcí venkovských, stačí poukázati na to, že zákonodárce normoval ustanovení § 90 statutu brněnského v r. 1905 úmyslně proto, aby vyloučil ingerenci moravského zemského výboru na samosprávu obce brněnské, a že ovšem náprava tohoto stavu zákonem výslovně a úmyslně normovaného cestou judikatury není možna.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1352. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 696-698.