Č. 1303.

Úředníci obecní (Morava): I. * Usnesení obecního zastupitelstva o ustanovení obecního úředníka a zařazení jeho do určitého stupně platového může býti legitimovanou stranou bráno v odpor podle § 98 ob. zříz. mor. — II. * Ze zákonů ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. a ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. pro Čechy nelze vyvozovati žádné maximální hranice pro služební příjmy obecních úředníků.
(Nález ze dne 19. dubna 1922 č. 5397.)
Věc: Městská obec Přerovská a Dr. Ladislav P. proti zemskému výboru moravskému (přišed. Dr. J. Budínský) o zařazení Dra Ladislava P.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud je bráno stížností v odpor, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Městské zastupitelstvo v Přerově schválilo dne —, aby byla vypsána soutěž na uprázdněné místo ředitele městských úřadů, jako na místo VI. hodn. třídy s podmínkou dlouholeté samosprávné praxe. Ve schůzi městského zastupitelstva dne — zvolen byl za ředitele spolustěžovatel Dr. Ladislav P. s požitky VI. hodnostní třídy. Týž ve svojí žádosti uvedl, že slouží od 1. listopadu 1912 a z toho 6 roků ztrávil u městského úřadu v Přerově. Do usnesení jmenovacího podána byla poplatníky Františkem D. a soudr. stížnost, o níž žal. úřad, když byl prve vyvolal usnesení městského zastupitelstva ze dne — o definitivním jmenování, rozhodl v ten rozum, že schválil usnesení ze dne —, kterým byl Dr. P. jmenován ředitelem městských úřadů, současně však vyhověl stížnosti, pokud v ní st-lé protestovali proti zařazení jmenovaného ihned při nastoupení do VI. hodn. třídy, a nařídil obecnímu zastupitelstvu, aby se znova usneslo o správném zařazení Dra P. Ostatně byla stížnost zamítnuta.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí jak městskou obcí Přerovskou, tak Drem P. co do výroku nařizujícího nové usnesení o zařazení, v níž se vytýká jak vadnost řízení, tak nezákonnost nař. rozhodnutí, uvážil nss toto:
Stížnost namítá především, že žal. úřad není povolán k tomu, aby v přítomné věci rozhodoval jako stolice odvolací, protože prý jediná norma, která zemskému výboru dává kompetenci ve věcech týkajících se ustanovení obecních úředníků, jest obsažena v zákoně ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., resp. v § 43 zák. ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. pro Čechy. Kompetence tato jest prý pouze dozorčí a dozor tento je prý omezen na jedinců věc, totiž zda bylo šetřeno ustanovení citovaných zákonů. Stížnost má tudíž za to, že kompetence žal. úřadu ve věcech ustanovení obecních úředníků se týkajících spočívá výlučně na ustanovení § 43 cit. zákona z r. 1908, a upírá proto žal. úřadu právo, aby přes meze takto určené dozorčí moci přezkoumával k odvolání poplatníků usnesení, kterým byl obecní úředník ustanoven a upraveny jeho služební požitky.
Názor tento jest však mylný a nss vyslovil již ve svém nálezu ze dne 29. března 1922 č. 4244, že usnesení, jímž se ustanovuje obecní úředník neb upravují tužební požitky jeho, jsou k odvolání legitimované strany přezkoumatelna zemským výborem také jako stolicí odvolací. Na tomto právním názoru soud setrval, a to po této úvaze:
Zákonem ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., a to jeho čl. II. rozšířena byla působnost zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. pro Čechy se změnami a doplňky oním zákonem provedenými také na území Moravy a Slezska. Zákon posléz citovaný (z r. 1908) podle svého § 1 doplňuje a mění ustanovení § 32 ob. zříz. čes. Jest tedy zákon z r. 1908 se změnami zákonem z r. 1919 provedenými, ježto působnost jeho rozšířena byla na Moravu, také doplňkem a změnou moravského zřízení obecního, a to doplňuje a mění § 31 tohoto ob. zříz., kterýž v tomto zákoně odpovídá § 32 česk. zříz. ob. Musí tedy býti vykládán v rámci tohoto obecního zřízení a v souvislosti s jeho předpisy. Moravské zřízení obecní má však ve svém § 98 jednotně jako český řád obecní v § 99 všeobecný předpis o právu odvolacím do všech usnesení obecního zastupitelstva. Z tohoto předpisu pramení stížné právo, zejména poplatníků v obci a to zásadně proti všelikým usnesením obecního zastupitelstva, jež jsou vůbec s to dotknouti se jejich poplatnických zájmů. Toto zákonem založené stížné právo musilo by v příčině usnesení týkajících se ustanovení úředníků obecních a úpravy jejich požitků služebních býti zákonem výslovně odňato, aby bylo lze je poplatníkům odepírati. Leč nic takového v obou citovaných zákonech z r. 1908 a 1919 ustanoveno není. Kompetenční normy o dozoru vyšších úřadů samosprávných v zákonech těchto obsažené platí tedy jen vedle instanční kompetence z § 98 zem. ob. zříz. plynoucí.
V daném případě nesporně rozhodoval žal. úřad o odvolání poplatníků Františka D. a soudr., které bylo do usnesení městského zastupitelstva včasně podáno. Byl tedy podle § 98 ob. zříz. mor. příslušný řečené usnesení instanční přezkoumávati.
Rozhodnutí, které žal. úřad k odvolání vydal, obsahuje trojí výrok: a) žal. úřad schválil usnesení obecního zastupitelstva, pokud jím byl spolustěžovatel Dr. P. jmenován ředitelem městských úřadů; b) vyhověl odvolání a zrušil usnesení obecního zastupitelstva, pokud jím byl Dr. P. zařazuje do VI. hodn. třídy, a nařídil, aby bylo provedeno »správné zařazení«; c) zamítl jiné ponejvíce formální námitky odvolání.
Proti prvému a třetímu výroku nebyla k nss stížnost podána a nemůže se tedy soud podle § 5 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 nijak zabývati výrokem, kterým jmenování bylo schváleno, nýbrž kognice jeho jest obmezena pouze na naříkanou část rozhodnutí, to jest na výrok uvedený na druhém místě, kterým žal. úřad odvolání poplatníků vyhověl. V odvolání tomto bylo vytýkáno, že obecní zastupitelstvo zařadivši Dra P. do VI. hodn. třídy nešetřilo konkursní podmínky, vyžadující dlouholetou samosprávnou praxi, a že nedbalo zájmů obce a poplatnictva, které prý tímto zařazením byly značně poškozeny.
Žal. úřad zrušiv k této námitce »zařazení« Dra P. do VI. hodn. třídy, odůvodnil toto své rozhodnutí obšírnými důvody, jejichž jádro dlužno hledati ve větě, že obec stanovíc služební příjmy svých úředníků nad zákonné minimum jest vázána určitou hranicí maximální; tato hranice podává se dle názoru žal. úřadu z »analogie platů služebně stejně ustanovených úředníků státních a zemských«. Poněvadž pak zařazením Dra. P. do VI. hodn. třídy byla hranice tato překročena, nařídil žal. úřad, aby obecní zastupitelstvo provedlo »správné zařazení«. Smysl tohoto odůvodnění je ten, že zařazení Dra. P. do VI. hodn. třídy stojí v cestě překážka právní. Žal. úřad má patrně za to, že obecní zastupitelstvo, stanovíc služební požitky úředníků obecních, netoliko nesmí sestoupiti pod minimální výměru v zákoně stanovenou, nýbrž že není také oprávněno překročiti jistou hranici maximální. Tuto právní hranici snaží se žal. úřad sestrojiti z »analogie platů služebně stejně ustanovených úředníků státních a zemských«, čemuž jest dle podrobnějších vývodů nař. rozhodnutí rozuměti tak, že výše služebních požitků, které dosahuje normálně, to jest podle norem o tom daných, zemský (pokud se týče státní) úředník téže skupiny úřednické, představuje zároveň nejvyšší přípustnou hranici služebních požitků úředníků obecních. Shledav, že usnesení obecního zastupitelstva Přerovského o »zařazení« Dra. P. již z tohoto důvodu nemůže před právem obstáti, nezabýval se žal. úřad námitkami odvolání, že zařazení Dra. P. je v rozporu s konkursní podmínkou a že nemírně zatěžuje obecní finance.
Z toho plyne však pro nalézací činnost nss nutný důsledek, že jest mu omeziti se rovněž jen na otázku žal. úřadem řešenou a ponechati mimo své úvahy námitky odvolání, jimž se v nař. rozhodnutí nedostalo vyřízení, třeba že jak stížnost k tomuto soudu podaná, tak i odvodní spis žal. úřadu obsahem těchto námitek se obírá. Soudu také nepřísluší, aby se vyslovoval o otázce, zdali snad žal. úřad, aby nezkrátil poplatníky k němu se odvolavší v jejich právu stižném, byl nebo bude povinen námitkami těmito se zabývati, neboť tato otázka nebyla soudu k rozhodnutí předložena.
Vytýčiv takto hranice svého úkolu mohl soud přistoupiti k řešení otázky, dá-li se právní náhled žal. úřadu, na němž spočívá naříkané rozhodnutí, srovnati se zákonem.
Zákon ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. vyměřuje zcela shodně s českým zemským zákonem z 28. května 1908 č. 35 z. z. základní služné úředníků obecních pro případ, že »obecní zastupitelstvo neustanovilo, služného vyššího« (§ 19 II.), rovněž předpisy o časovém zvyšování služného (§ 19 III.) a předpisy o příbytečném (§ 19 IV.) vyměřují požitky služební, na něž úředníci obecní již ex lege mají nárok.
Nemůže býti pochybnosti, že ustanovení tato určují jen nejnižší hranici služebních požitků úředníků obecních a že jen v tomto směru omezují disposice obecního zastupitelstva, jemuž dle § 19 I. cit. zákona »přísluší ustanoviti, jaké příjmy služební mají míti úředníci při obci ustanovení*. Jiného omezení v této příčině zákony o obecních úřednících neznají. Pokud však není positivního ustanovení zákonného, jež by obec omezovalo v oboru její správy hospodářské, k níž náleží i finanční stránka organisace služby úřední, dlužno jí ve smyslu § 27 ob. zříz. přiznati plnou svobodu, plynoucí z tak řečeného práva volného sebeurčení obci náležejícího. Zákony o obecních úřednících zůstavily tedy jen prozíravosti a hospodárnému smyslu obce samé, do jaké míry chce služební požitky svých úředníků nad minimum zákonem stanovené upraviti, a ponechaly ovšem také na druhé straně, jak již svrchu bylo vyloženo, nedotčeno právo poplatníků, aby pomocí opravných prostředků (§ 98 ob. zříz.) dali opatření obce, jež považují za nehospodárná, přezkoumati vyšším úřadem samosprávným, a to nikoliv jen po stránce zákonnosti, nýbrž i po stránce účelnosti a vhodnosti jejich.
Žal. úřad dotýká se sice v důvodech nař. rozhodnutí i toho, že úprava služebních požitků přiznaných Dru P. mohla by míti »prejudicielní« vliv na obce jiné, což patrně vyjadřuje obavu, že případ přerovský mohl by snadno i jiné obce sváděti k přehmatům a tedy nehospodárnému honorování úředníků. Chtěl-li tím žal. úřad dáti na jevo, že usnesení obecního zastupitelstva přerovského posuzoval i s hlediska účelnosti, pak vykládá si mylně dosah své pravomoci, pokud jde o instanční zkoušení účelnosti usnesení obecních, neboť hodnocení účelnosti, byť v zásadě stolici odvolací příslušelo, může se díti právě jen s hlediska zájmů oné obce, o kterou v konkrétním případě běží, a mohl tedy žal. úřad v okruh svých úvah pojmouti jen poměry obce přerovské, v daném případě tedy zejména otázku, jaká jest hospodářská situace obce přerovské, které jsou konkrétní potřeby úřední služby v obci této, zdali je za daných okolností možnost potřebu tuto uspokojiti i bez finanční oběti, kterou na obec uvalují vyšší služební požitky ustanoveného ředitele, či je-li kvalifikací úředníka tohoto a prospěchem z toho očekávaným vyvážena i větší oběť finanční. Jen na premisách tohoto rázu mohl žal. úřad vybudovati svůj úsudek o účelnosti »zařazení« Dra P. do VI. třídy, nebyl však oprávněn založiti jej na úvahách, zdali a jaké reflexní účinky by opatření obce přerovské mohlo snad míti na obce jiné, pro kteréž by mohly býti rozhodnými rovněž jen konkrétní poměry tam se vyskytující.
Spočívá tudíž nař. rozhodnutí na mylných názorech právních, pročež bylo je dle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

Č. 1303. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 582-585.