Č. 1160.

Horní právo: 1. Majitel povrchu, který je ohrožen účinky dolování, jest oprávněn jako procesní strana dovolávati se báňskopolicejního přispění proti těmto škodným účinkům. Má tedy také nárok na vydání a doručení nálezu o svém zakročeni. Nestačí ho odkázati na nález, vydaný již v obdobné věci jiného účastníka, nýbrž musí býti i v novém nálezu opakován podstatný obsah dřívějšího nálezu. Neučinil-li tak úřad, je to podstatnou vadou řízení. — 2. Úkolem báňské policie není, aby poskytovala ochranu proti všelikým a jakýmkoli škodám, jež vznikají z dolování, nýbrž jen potud, pokud se tvrzené bezpráví dotýká zároveň zájmu veřejného. Není-li tohoto předpokladu, musí se poškozený dovolati ochrany před řádným soudem. — 3. Hraditi útraty řízení před báňskými úřady ve věcech stran jsou dle § 234 ob. zák. horn. povinny strany, které k řízení zavdaly pravou vnitřní příčinu. To nemusí býti vždycky strana, která u báňského úřadu zakročila a tak dala bezprostřední podnět k řízení.
(Nález ze dne 7. února 1922 č. 1891.)
Věc: Josef M. a soudr. v H. L. proti báňskému hejtmanství v Praze (min. rada Jar. Máslo — za stranu zúčastněnou těžařsťvo B. K. adv. Dr. T. Rindskopf v Teplicích) stran bezpečnostních opatření při dolování a výloh úředního šetření.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje v té části, která se týká ochranných opatření proti dolování ve 3. vrstvě jámy P., pro vadné řízení, výrok o útratách řízení zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se zamítá stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: K žádosti dnešních st-lů, majitelů domů čp. v 11. L., k nimž v pokročilém stadiu řízení připojil se ještě majitel domu čp. — tamže, Josef M., který rovněž si stěžuje, provedl revírní báňský úřad v Mostě za opětovných protestů těžařstva B. K. rozsáhlá šetření, aby zjistil, zdali je zapotřebí bezpečnostních opatření podle § 220 ob. hor. zák. proti dolování v jamách P., náležejících řečenému těžařstvu, ježto dle opětovných oznámení majitelů jmenovaných domů, domy tyto v poslední době trpěly prudkými otřesy půdy, které nejen způsobily na domech trhliny, nýbrž vyskytujíce se někdy i za doby noční, vyrušily opětovně obyvatele domů těchto povážlivým způsobem z nočního klidu.
Slyšení znalci, a to jak znalci horničtí, tak i znalci stavební, vyslovili se v ten smysl, že konstatované trhliny ve zdivu řečených domů aspoň z části ukazují na vnější příčiny, které hledati sluší v dolování, že však zjištěné škody neznamenají nebezpečenství ani pro obyvatele a ani pro trvání budov. Pokud důvod řečených trhlin spočívá v ranách pilířových, dostoupily tyto dle mínění znalců hornických již svého vrcholného účinku, který v budoucnosti bude se zmenšovati. Následkem toho, bude ubývati i rušení nočního klidu ranami z pilířů, kteréž dle mínění hornických znalců ovšem jsou způsobilé, aby obyvatele úzkostlivých povah po případě z budov vypudily. Pokud však jde o účinky dolového stahování, s nimiž rovněž sluší počítati jako s příčinou trhlin, prohlásili horničtí znalci, že je nutno na místě přezkoušethi, zdali dosavadní ochranný pilíř stanovený pro druhou vrstvu jámy P. vskutku dostačí, kdežto pro porub v třetí vrstvě řečené jámy že bude třeba ochranný pilíř rozšířiti.
Revírní úřad báňský vyslovil pak nálezem ze dne 2. června 1918 č. —, že není důvodu naříditi bezpečnostní opatření pokud jde o dosavadní porub v jamách P., kdežto v příčině porubu ve třetí vrstvě řečených jam že budou opatření taková nařízena, jakmile a pokud potřeba se objeví. Útraty řízení byly uvaleny na podnikatele hor, poněvadž rány pilířové a zjevy je provázející byly způsobilé, vzbuditi v majitelích domů subjektivní pocit nebezpečenství a zavdaly jim tedy podnět, aby u úřadu báňského hledali ochranu.
Tento nález byl rozhodnutím báňského hejtmanství ze dne 24. dubna 1919 k odvolání dnešních st-lů i těžařstva zrušen pro vady řízení, jednak proto, že vyskytování se ran pilířových nebylo náležitě zjištěno, jednak proto, že nebylo vyvráceno mínění znalců o nutnosti přezkoumání dosavadních opatření bezpečnostních proti porubu ve druhé vrstvě jam P.
Když po té byli vyslechnuti svědci, kteří potvrdili, že pozorovali v různých dobách otřesy budov provázené zvukem podobným ráně dělové, jež v noční době obyvatelstvo řečených domů ze spánku vyděsily, a když horničtí znalci byli přezkoumali stanovený pilíř ochranný a dne 18. prosince 1919 podali o něm dobré zdání v ten smysl, že účinky porubu nejsou a ani v roce 1916, kdy řízení byly zahájeno, nebyly nebezpečny dotčeným domům a jejich obyvatelům, a že není zapotřebí žádných opatření bezpečnostních, vydal báňský úřad revírní, odmítnuv řadu otázek stěžovateli pro hornické znalce formulovaných, nový nález ze dne 10. dubna 1920 č. —, jímž vyslovil, že opatření bezpečnostní ve prospěch řečených domů proti dolování v jamách P. se nenařizují, a uložil st-lům, aby zaplatili útraty konaných šetření. Nález jest odůvodněn výsledky šetření, pokud pak jde o porub ve třetí vrstvě jámy P. odkazuje se na vynesení téhož úřadu ze dne 3. prosince 1919 č. —, kterým byla nařízena opatření bezpečnostní, jichž je třeba na ochranu všech staveb pozemních a jiných objektů, které přicházejí v úvahu. Svůj výrok o útratách odůvodnil řečený úřad v ten smysl, že naříditi opatření bezpečnostní není možno a že horní podnik jednání úřední nezpůsobil, ježto porub pohybuje se již od roku 1916 v takové vzdálenosti, že škodlivé účinky jeho, ať již ty, které působí na blízko,, či ty, jež působí na dálku, jsou, pokud jde o jmenované domy vyloučeny.
Nález tento byl v postupu instančním rozhodnutím dnes naříkaným potvrzen, v podstatě z důvodů prvé stolice, k nimž připojeny jen některé dodatky, o nichž ještě bude zmínka. Na tato rozhodnutí podali majitelé domů stížnost k tomuto soudu. Stížnost formuluje tyto stižné body:
1. ---------
2. Vytýká, že byla st-lům báňskými úřady zásadně odepřena žádaná bezpečnostní opatření proti porubu ve třetí vrstvě jámy P. a že bylo tím porušeno jejich právo na ochranu jejich majetku. K tomu pojí se námitka formálního rázu, že úřady opominuly vyšetřiti, zdali a do jaké míry je těchto bezpečnostních opatření v zájmu st-lú zapotřebí a že odepřeli učiniti opatření tato předmětem projednání a o nich věcně rozhodnouti. Jmenovitě se vytýká, že případné rozhodnutí věci této se týkající, nebylo st-lům doručeno.
3. Úřady neprávem odepřely st-lům povinnou ochranu proti zjištěným škodám a poruchám pocházejícím od dovolání již provozovaného a že neprávem odůvodňují to ustanoveními §§ 11 a 12 třetí dílčí novely k o. z. o., ježto obecný zákon horní zabezpečuje v §§ 171 a 220 báňskopolicejní ochranu proti každému nebezpečenství osobám nebo majetku hrozícímu, tedy i tehdy, když trvání budov není ohroženo.
4. Útraty řízení byly neprávem uvaleny na st-le, neboť podnět k řízení zavdaly prokázané škody na majetku jejich jakož i otřesy noční klid rušící, jichž příčinou byl porub v jámě P. Byl to tedy podnik báňský, který zavdal podnět ke konanému řízení, a na něj proto podle § 234 ob. zák. hor. náleží, aby hradil útraty úředním řízením vzešlé. Nejvyšší správní soud byl veden těmito úvahami:
ad 1.-------
ad 2. Aby bylo lze odpověděti na námitky tyto, jakož i námitku pod č. 3 probíranou, je třeba zabývati se zásadní otázkou, to jest, zdali vskutku majiteli povrchu přináleží právní nárok na báňskopolicejní ochranu jeho majetku proti účinkům porubu, jak stížnost tomu chce, neboť na rozřešení této otázky závisí i existence a dosah práv procesních, majiteli povrchu příslušejících, jmenovitě jeho, postavení jako strany procesní a tedy i jeho procesní nárok na rozhodnctí.
Obecný zákon horní nařizuje v 12. hlavě pod nadpisem: »Vrchní dohled nad dolováním« úřadům báňským (§ 220), aby bděly nad plněním povinností, jež zákon horní uložil podnikateli hor, a aby zakročily ve všech případech, kdy udržování dolů a jejich vztahy k veřejným zájmům vyžadují zvláštních opatření. K povinnostem majiteli hor uloženým náleží především dle § 170 držeti hory v díle, za kterýmžto účelem se požaduje, aby dobývání odkryté i podzemní bylo co, možná zajištěno proti všelikému nebezpečenství hrozícímu osobám i majetku. Úřadu báňskému náleží tedy dozírati i na plnění této povinnosti a učiniti potřebná opatření, když podnikatel hor povinnosti této nesplnil a když se opomeutí takové dotýká zájmů veřejných (§ 220 ob. zák. hor.). »Vrchní dohled« úřadů báňských v tomto ustanovení zákonném vymezený má tedy ráz pravomoci policejní (srov. nálezy správního soudu Budw. 4739 A, 4818 A a j.). Důsledně sluší podle § 221 veškerá šetření k tomu směřující konati z povinnosti úřední stejně jako podle § 222 má úřad z povinnosti úřední zakročiti, sběhnou-li se při provozování hor příhody, které bezpečnost lidí, budov atd. ohrožují, tedy v případech, kdy nebezpečenství pro lidi a majetek stává se docela zjevným. Bezpečnost osob a majetku je tedy, pokud jest ohrožována děláním hor, podle vůle zákona horního předmětem báňskopolicejní ochrany, arci však hledíc k podstatě policie vůbec a k ustanovení § 220 ob. hor. zák. pro policii báňskou směrodatnému zvlášť, jen do té míry, pokud jsou dotčeny zájmy veřejné.
Ačkoli tedy policie báňská jako policie vůbec koná se již dle pojmu svého z povinnosti úřední, neodsoudilo přece positivní právo horní ty, kdož policejně závadnými poruchami jsou ohroženi, veskrze jenom k pasivní úloze objektu úředně chráněného, nýbrž propůjčilo jim, podobně jako je tomu i v jiných odvětvích právních (srovnej právní postavení sousedů v různých policejních řízeních konsensních), také úlohu aktivní, vyzbrojivši aspoň užší kruh interesentů subjektivním nárokem právním na policejní ochranu, kterouž poskytnouti jest úřad vůči nim povinen. Z toho nutně vyplývá procesní právo uplatňovati onen nárok na ochranu v řízení báňskopolicejním. Při tom arci třeba stále míti na mysli, že nemůže býti úkolem policie, aby nahrazovala justici civilní a není proto možno dožadovati se v policejním řízení ochrany proti poruchám, které zasahují výlučně jen soukromoprávní sféru účastníkovu, nemajíce pro obecné zájmy žádného významu.
Jest proto třeba přesně rozlišovati hledisko policejní od hlediska soukromoprávního, a pravomoc báňskopolicejní, nejsouc nic více než právě policie, musí se bez ohledu na procesní účast interesentův držeti jen v mezích policie, t. j. v mezích požadavků diktovaných veřejným zájmem.
Procesní postavení strany oněch účastníků, kteříž jsou účinky dolování dotčeni, jest (počínajíc nálezem správního soudu Budw. 3221) judikaturou důsledně uznáváno (na př. nálezy Budw. č. 9011, 10326, 5628 a mn. j.). Námitky, které se proti tomu v odborné literatuře ozvaly, neshledal nss přes jejich závažnost tak pádnými, aby opustil právní náhled, který ve zdejším životě právním od desetiletí se zakořenil, zvláště když bylo uvážiti, že nechybí positivně právních opor, jichž se právní náhled v judikatuře zastávaný může přidržeti. Sám horní zákon na několika místech dosvědčuje, že právní postavení účastníků jakožto stran procesních v řízení před úřady báňskými není mu neznámo, najmě když jde o vztahy mezi majitelem povrchu a podnikatelem hor. Je to především ustanovení § 221 lit. d), dle něhož mohou jednotliví účastníci dovolávati se báňskopolicejního přispění, dále lze uvésti předpisy o výchozu k horám, dle nichž (§§ 54 lit. e), 55, 57 a 61) sluší majitele povrchu přibrati k výchozu a zabývati se poměrem jeho k zamýšlenému dolování (srovnej nález tohoto soudu z 26. dubna 1921 č. 4938, Boh. č. 824). Podobně i ustanovení §§ 81 a 86 ob. zák. horního. Může-li se však majitel povrchu již při výchozu k horám brániti proti škodným účinkům dolování, jež teprve v budoucnosti snad nastanou, a je-li již v tomto řízení vypraven právy strany procesní, není dojista možno odpírati mu postavení strany procesní, když se již doluje a škodné účinky dolování se již vskutku objevily.
Jakmile však je jisto, že majitel povrchu dolováním ohroženého má v řízení báňsko-pojicejním v 2. hlavě ob. zák. horního upraveném postavení strany procesní, nezbývá než vyvoditi z toho všecky důsledky. Je to mimo jiné právo strany na vydání nálezu o petitu stranou předneseném. Nárok na doručení formálně dokonalého nálezu je pak jen další samozřejmý důsledek.
Pojetí toto může arci vésti k situaci, že opatření báňské policie podle §§ 220 resp. 221 budou projednávána v několika časově následujících nebo i souběžných řízeních, byla-li řízení tato zahájena bud z moci úřední neb k žádosti různých interesentův, a neuznal-li úřad za vhodné sloučiti je v jediný procesní celek. Učinil-li pak úřad na základě předchozího nebo souběžného řízení svým nálezem nějaká opatření a vyřídil-li žádost jiného, ochrany hledajícího interesenta sdělením, že opatření, která byla již nařízena, i jemu zabezpečují potřebnou ochranu, pak je procesní situace výrokem tímto vytvořená taková, že úřední výrok dříve učiněný byl pojat do nálezu vydaného žadateli pozdějšímu jako jeho integrující součástka. Aby však takovýto způsob vyřízení i vůči posléze dotčenému žadateli měl podobu nálezu formálně správného, nesmí se úřad spokojiti s pouhým poukazem na nález, jehož se dovolává, nýbrž musí opakovati i v novém nálezu jeho podstatný obsah, neboť nelze od strany žádati, aby pátrala po výroku úředním, na nějž jí přísluší procesní nárok, teprve cestou soukromou.
Posuzuje-li se sporný případ z těchto všeobecných hledisek, jeví se věc takto: St-lé žádali v řízení za bezpečnostní opatření proti porubu ve třetí vrstvě jámy P. Báňský úřad revírní dal jim nálezem ze dne 10. dubna 1920 č. — vyřízení toho obsahu, že pokud jde o porub povolený v třetí vrstvě jámy P., odkazuje se na vynesení téhož úřadu ze dne 13. prosince 1919 č. —, kterým nařízena byla opatření bezpečnostní na ochranu všech pozemních staveb a jiných objektů, o které se může jednati. St-lé ve svém rekursu pojímali nález tento vskutku jako meritorní vyřízení svého petita a žádali důsledně, aby vynesení, jehož nález se dovolává, bylo jim sděleno v plném obsahu. Podnikatel hor nepodal proti nálezu prvé stolice žádného opravného prostředku, nestěžoval si tedy ani proti vyřízení, jehož se st-lům v něm dostalo v příčině bezpečnostních opatření proti porubu v třetí vrstvě jámy P. Rozhodnutím před tímto soudem naříkaným však netoliko nebyl nález prvé stolice doplněn zněním vynesení v něm dovolaného, nýbrž žal. úřad ještě nad to prohlásil, že báňský úřad revírní neměl příčiny již nyní nařizovati proti porubu v třetí vrstvě nějakých opatření bezpečnostních. Nař. rozhodnutí praví ovšem dále, že pokud porub v této vrstvě již byl zahájen nebo v nejbližší době zahájen bude, stala se již opatření dostatečná. Těmito opatřeními jsou však, jak z dalšího kontextu vychází, míněna právě ona opatření, jež byla zmíněným, prvou stojící dovolaným vynesením nařízena k podnětu firem P. a Sch. Odkázala tudíž i druhá stolice i přes svůj dvojsmyslný způsob řeči přece jen právě tak jako prvá stolice na obsah zmíněného vynesení a nakládala s ním rovněž jako se součástkou nálezu vydaného dnešním st-lům. Za tohoto stavu věci nemohou st-lé ovšem důvodně tvrditi, že policejní ochrana, které se dožadovali, byla jim zásadně odepřena, neboť — jak svrchu vyloženo — dostalo se jim positivního vyřízení jejich nároku na tuto ochranu. Bezdůvodná je dále formální námitka, že úřady opomenuly náležitě vyšetřiti, zdali je ochranných opatření jimi žádaných zapotřebí, neboť úřad přiznav jim opatření bezpečnostní, musil vycházeti z předpokladu, že potřeba opatření těchto jest dána a považoval tedy skutkovou okolnost, jejíž zjištění stížnost pohřešuje, za nepochybnou.
Stížnosti sluší však, jak z hořejších vývodů vyplývá, potud dáti za pravdu, pokud vytýká jako vadu řízení, že st-lům nebyl sdělen obsah vynesení z 13. prosince 1919 č. —, jehož obsahu obě stolice se dovolávají, učinivše jej věcně součástkou svého nálezu ve věci st-lů vydaného. Nař. rozhodnutí jest tudíž, pokud st-lům nedává dostatečného poučení o obsahu nařízených opatření bezpečnostních, kusé, což zakládá již proto podstatnou vadu řízení, že st-lům brání zaujati stanovisko k věcné stránce nařízených opatření bezpečnostních.
ad 3. Tato námitka obrací se patrně proti tomu, že nebylo st-lům přiznáno žádných bezpečnostních opatření proti účinkům porubu, které se již objevily. Nemá tedy námitka tato žádného vztahu k úřednímu výroku v příčině třetí vrstvy jámy P., nýbrž týká se porubu již prováděného, totiž porubu ve vrstvě druhé. Námitkou touto dle toho, jak je blíže provedena, chtí st-lé říci, že báňskopolicejní ochrana, kterou má na zřeteli ob. zákon horní v §§ 220 a 170, má zabezpečiti majetek povrchový proti všelikému nebezpečenství. Vidí tedy st-lé nezákonnost v tom, že žal. úřad odkázav na ustanovení §§ 11 a 12 třetí dílčí novely k o. z. o., nechce poskytovati báňskopolicejní ochranu proti všelikým a jakýmkoli škodám, jež z dolování vznikají. Než již svrchu pod č. 2 bylo vyloženo, že nemůže býti úkolem policie, aby bránila napořád všelikému bezpráví civilnímu, neboť by jinak kompetence civilních soudů a kompetence báňskopolicejní ocitly se v úplném zmatku. Bezpráví civilní, jež dolováním bylo přivoděno, může — jak bylo rovněž již svrchu vyloženo — báňskou policii zajímati jen potud, pokud se dotýká zároveň zájmu veřejného. Jestliže však škody, které z dolování vzcházejí majitelům povrchu, nedotýkají se veřejného zájmu, jest jen poškozený sám povolán, aby se s podnikatelem hor vypořádal před řádným soudem.
Použije-li se této zásady na případ tohoto sporu, sluší především konstatovati, že stížnost výslovně ani neuvádí, že by zjištěné škodlivé účinky porubu dotýkaly se zájmu veřejného. Než i kdyby námitka stížnosti měla tento smysl, bylo by nutno uznati ji za bezdůvodnou. Žal. úřad považoval na základě souhlasných dobrých zdání státního technika a montanistických znalců za prokázáno, že zjištěná poškození nejsou řečeným budovám a jejich obyvatelům nijak nebezpečna a že v budoucnosti škodlivé účinky dolování podle všeho očekávání budou se zmenšovati, nikoli však zvětšovati. Způsob a rozsah účinků, které se dosud objevily, totiž jak trhliny na budovách, tak i rušení nočního klidu ranami pilířovými, byl zjištěn podrobně a bezvadně. Uznal-li úřad za těchto okolností, že zjištěné škody na budovách a rušení nočního klidu, které se za dlouhou dobu jen několikrát opakovaly, nedosahují významu poruchy, která ohrožuje veřejný zájem, a že tedy není tu závady policejní, nemohl v tom nss shledati ani vadu řízení ani právnicky nesprávné hodnocení oněch účinků dolování, které byly zjištěny.
ad 4. Pokud běží o útraty řízení před úřady báňskými, stanovil ob. horní zákon v § 234 dvě základní pravidla. Hraditi výlohy šetření, jež vedou k uložení trestu, má ten, kdo byl odsouzen. Útraty řízení ve věcech stran postihují zpravidla ony strany, které k řízení zavdaly příčinu (»veranlasst haben«). Kdežto tedy v prvém případě pojí se břímě útrat k deliktní vině, mluví se v druhém případě zcela všeobecně o příčině (»Veraniassung«). Nic nenasvědčuje tomu, že by zákonodárce i v druhém případě chtěl »příčinu« nějak spínati s mementem zavinění. Mluva zákonů bývá zcela jiná, když se chce naznačiti, že zavinění má míti pro otázku útrat právní význam (§ 99 česk. vodn. zák., § 31 živn. řádu: »svévolné námitky«, srovn. též § 24 min. nař. z 3. července 1854 č. 169 ř. z.). Záleží tedy jedině na příčině (»Veranlassung«) čili na kausální spojitosti a je lhostejno, zda konkuruje zavinění čili nic. Než právě proto, že zákon staví povinnost hraditi útraty jenom a výlučně na »příčinu«, nemohl míti na zřeteli ani prostě toho, kdo na úřad se žádostí se obrátil, ani prostě a vůbec podnikatele hor. Neboť oni oba zavdávají v jistém smyslu příčinu k řízení úřednímu, a kdyby zákon byl takto rozřešil otázku útrat, byl by ji nechal nerozřešenu. Z toho je viděti, že není to bezprostřední vnější podnět, totiž podání k úřadu učiněné, ani nejvzdálenější příčina, totiž dělání hor, nýbrž že je to — jak ustálená judikatura se vyjadřuje — »vnitřní příčina«, v čem sluší hledati příčinu (die Veranlassung) ve smyslu § 234 ob. zák. hor. (srov. nálezy správního soudu Budw. 874, 9011, 10326, 12968, 2264 A, 4818 A a j.).
Je arci pravda, že v nálezech správního soudu, jichž se dovolává zúčastněná strana (zejména nálezy Budw. č. 8432 A, 7209 A, 7040 A a j.), byly útraty řízení uvalovány vždycky, proto, že konaným šetřením vyšlo na jevo, že je potřebí uložiti hornímu podniku nějaká opatření bezpečnostní. Leč to, se vysvětluje prostě tím, že ve všech těchto případech nebylo pochybnosti, že pravá čili »vnitřní příčina« konaného řízení spočívala v tom, že podnikatel hor opomenul provésti zajištění, jichž bylo potřebí, takže soud neměl žádného důvodu, aby blíže precisoval pojem »vnitřní příčiny«, na níž dle jeho judikatury záleží. Není však možno sestrojiti z citovaných nálezů obecně platnou zásadu, že by podnik důlní měl nésti útraty řízení jen tehdy, když úřední jednání mělo výsledek kladný a když bylo možno podnik viniti z nějakého zanedbání povinnosti. Neboť takto by břímě útrat procesních bylo zase spjato s momentem viny, což však již svrchu bylo nutno odmítnouti.
»Vnitřní příčinou« v duchu citovaných nálezů sluší rozuměti asi totéž, co se jindy nazývá příčinou adaequatní (srovnej Kries, Rúmelin, Bar, Tilsch a j.) a co lze vyjádřiti asi tak, že je to onen článek v řetězci bližších a vzdálenějších příčin, který dle obvyklého běhu věci je provázen účinkem, o který jde. Za takovouto »vnitřní příčinu« nelze ovšem uznati zakročení strany, jestliže toto zakročení bylo jen nahodilým podnětem konaného řízení (causa occasionalis), takže by k řízení tomuto dle obvyklého běhu věcí bylo musilo či mělo dojíti i když si zakročení strany odmyslíme.
Posuzujeme-li případ sporu s tohoto hlediska, objeví se tento obraz:
Účinky vycházejícími nesporně od dolování byli, jak je zjištěno, obyvatelé jmenovaných domů opětovně nočního času vyrušeni. Otřesy půdy měly podobu zemětřesení. Na domech objevily se trhliny a staré vyspravené trhliny znovu se rozestoupily. Když byli majitelé domů učinili v té příčině podání k báňskému hejtmanství, naléhal úřad tento, nedbaje uklidňující zprávy báňského úřadu revírního, na vyšetření věci. Báňské úřady nebyly si dle toho samy jisty, zdali řečené zjevy nevyžadují úředního zakročení. Za normálního průběhu byl by si báňský úřad sám musil zjednati jasno o povaze a dosahu dotčených účinků dolování, ať již podnět k tomu vyšel od kohokoli, buďsi od orgánu úředního neb od kterékoli osoby soukromé. Za tohoto, stavu věci nelze ani říci, že provedené řízení úřední bylo podáním st-lů podmíněno, natož pak že podání to bylo pravou vnitřní jeho příčinou. Úvahy tyto přiměly nss, že ve výroku, kterým veškeré útraty řízení byly uvaleny na st-le, shledal nezákonnost, při čemž ovšem zůstává neřešena otázka, zdali snad některé oddíly řízení, na něž dle náhledu soudu (srovnej slovo »zpravidla«) dlužno použíti analogicky zásady § 234 ob. hor. zákona, nebyly přiváděny návrhy st-li podanými, takže snad, pokud jde o tyto jednotlivé oddíly řízení a výlohy s nimi spojené, pravou vnitřní příčinu (causa efficiens) sluší hledati nikoliv v řečených, dolováním způsobených zjevech, nýbrž v návrzích důkazních, na jejichž provedení st-lé naléhali, ačkoli toho nebylo nutně zapotřebí.
Z těchto důvodů bylo nař. rozhodnutí, pokud se jím st-lům ukládá uhraditi veškeré útraty řízení, zrušiti jako nezákonné. Pokud pak se v něm st-lům odpírá sdělení obsahu výnosu báňského úřadu revírního ze dne 13. prosince 1919 č. —, pokud pro ně má právní význam, bylo je zrušiti pro vadu řízení, kdežto ve všech ostatních směrech slušelo stížnost k zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1160. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 269-276.