Č. 1274.

Zaměstnanci státní: I. * Aktivnímu státnímu zaměstnanci, jehož manželství bylo rozloučeno, třebas byl povinen pečovati o výživu svojí dřívější manželky, nepřísluší nárok na zařazení do vyšší rodinné třídy drahotních přídavků podle odst. 3. § 4 nař. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. — II. Manželce a jiným členům rodiny stát. zaměstnance, na něž se mu dostává drahotních přídavků, nepřísluší přímý nárok na tyto přídavky proti státu.
(Nález ze dne 1. dubna 1922 č. 4489.)
Věc: Marie H. na K. V. proti ministerstvu pošt a telegrafů v Praze stran drahotních přídavků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením zemského soudu v Praze bylo k souhlasné žádosti vrchního poštovního oficiála Antonína H. a st-lky jejich manželství rozvedeno. Usnesením téhož soudu ze dne 30. června 1920 č. j. — bylo pak k žádosti Antonína H. manželsví toto pro nepřekonatelný odpor rozloučeno. Antonín H., který dne 23. května 1919 zavázal se st-lce platiti alimenty penízem 120 K měsíčně, požíval jako státní úředník i po rozvodu a po rozloučení drahotního přídavku podle 2. třídy jako ženatý (rozvedený) bezdětný. Dne 2. března 1921 uzavřely zmíněné strany u zemského soudu v Praze soudní smír, jímž se Antonín H. zavázal, že st-lce zaplatí za dobu od 1. dubna do 30. června 1920 rozdíl mezi výživným 120 K a drahotním přídavkem 195 K, kterého od státu na manželku požíval; poněvadž i po rozluce, tedy od 1. července 1920 byl mu tento přídavek poukazován, a to penízem 195 K a od 1. listopadu 1920 penízem 315 K, tak že tímto způsobem obdržel do konce března 1921 celkem 1275 K, zavázal se tento peníz složiti u soudu za tím účelem, aby byl vydán st-lce, prohlásí-li poštovní správa, že na tuto částku nečiní nároků a s vydáním st-lce souhlasí. Stane-li se tak a bude-li mu i nadále drahotní přídavek na st-lku vyplácen, bude jí mimo dosavadní 120 K platiti měsíčně 195 K do té doby, než vstoupí sám do nového manželství. Dne 5. března 1921 učinil Antonín H. u poštovního úřadu Praha 15 prohlášení, v němž uvedl, že zemský soud rozhodl, že vyplácení drahotního přídavku po rozluce bylo nesprávné, a že proto bylo mu rozdíl mezi placenými alimenty a tímto přídavkem složiti k soudu a nebude-li poštovní správa naň činiti nároků, že jest jej st-lce vyplatiti. Vzhledem k tomu žádal, aby poštovní ředitelství svoje nároky na tento obnos uplatnilo a jemu dnem 1. dubna 1921 (ač je povinen dále platiti výživné 120 K měsíčně) přídavek zastavilo. Zmíněný úřad předkládaje toto prohlášení připomenul, že rozluka manželství potud ohlášena nebyla. Dne 10. března 1921 došlo na poštovní ředitelství v Praze podání st-lky, v němž poukazujíc na uzavřený smír a zřeknutí se přídavku, o kterém se dověděla, žádá, aby jí od »nynějška byly drahotní přídavky přímo vypláceny«. Dále poukazuje st-lka na to, že podle smíru nemůže se Ant. H. drahotního přídavku zříci a že rozvod nebyl jí zaviněn. Ředitelství pošt a telegrafů v Praze předložilo prohlášení Ant. H. žal. úřadu a tento výnosem ze dne 31. května 1921 č. — nařídil, aby Ant. H. byl dnem 1. července 1920 počínajíc vyměřen drahotní přídavek podle 1. třídy rodinné, a vyplacený vyšší drahotní přídavek podle 2. třídy rodinné byl mu předepsán k náhradě. Ředitelství pošt a telegrafů v Praze intimovalo tento výnos Ant. H. a sdělilo přípisem ze dne 9. června 1921 č. — st-lce obsah výnosu tohoto podotýkajíc, že její žádosti z 10. března 1921 nelze podle toho vyhověti.
Stížnost do rozhodnutí žal. úřadu podaná vytýká mu nezákonnost proto, že soudním smírem byly drahotní přídavky »předány« st-lce a podle zákona již náležejí manželce anebo družce a nemohl se jich proto Antonín H. vzdáti. Patrno z toho především, že st-lka užívá pojmu »drahotních přídavků« netechnicky a že tím rozumí jednak ono zvýšení, které podle § 1 čl. IX. zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. a nařízení ze dne 11. září 1918 č. 333 ř. z., případně i nařízení ze dne 23. června 1919 č. 348 sb. z. a n. přísluší státnímu zaměstnanci z titulu ženatého nebo jemu na roveň postaveného stavu, jednak také obdobné zvýšení mimořádných výpomocí podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 214 sb. z. a n. a nouzových výpomocí podle zákona ze dne 25. listopadu 1920 č. 625 sb. z. a n., k čemuž vede obsah soudního smíru ze dne 2. března 1921, o který se st-lka opírá, zejména jeho číselné výpočty (činíť při platu VIII. hodn. třídy prvý rozdíl 75 K, každý v obou dalších po 120 K). Cítí se pak dotčenou ve svých právech tvrdíc, že zmíněné drahotní přídavky po zákonu patří manželce nebo družce.
Podle § 2 nařízení min. fin. ze dne 11. září 1918 č. 333 ř. z., vyplácejí se drahotní přídavky v nařízení vytčeným aktivním státním zaměstnancům a mají tedy jen tito a nikoliv i osoby, na které se jim vyměřují, tedy manželky a jiní členové rodiny, přímý nárok na poskytované přídavky proti státu, což také vyslovuje § 3 zák. ze dne 15. dubna 1920 č. 374 sb. z. a n. Nemohla tudíž vůbec s tohoto hlediska práva st-lčina býti dotčena.
Dalším bodem stížnosti je, že st-lce byl soudním smírem »předán«, tedy postoupen rozdíl mezi smluvenými alimenty a drahotními přídavky za dobu od 1. července 1920 do 31. března 1921, pokud tyto byly Ant. H-ovi podle 2. třídy na manželku vyplaceny a že se jmenovaný zavázal, že rozdíl tento i na dále bude jí vypláceti, pokud se neožení. Šlo by tedy o to, zda práva st-lčina nebyla porušena tím, že žal. úřad neprávem neuznal právo na ty nároky jejího bývalého manžela, které jí byly smírem postoupeny.
Z obsahu smíru je patrno, že tvrzený postup či správněji závazek Antonína H. stal se pod podmínkou, že tomuto budou přiznány přídavky podle 2. třídy rodinné od 1. července 1920 do 31. března 1921 a i dále, pokud nebude znova ženat.
Žal. úřad vycházel pak ve svém rozhodnutí z právního názoru, že státní zaměstnanec, jehož manželství bylo rozloučeno, pozbývá tím nároku na vřadění do druhé třídy rodinné, pokud tento mu přísluší jako že- natému nebo rozvedenému. Názor tento jest správný. Kladeť § 4, odst. 3 cit. nařízení ženatým na roveň toliko rozvedené, jsou-li povinni pečovati o výživu rozvedené manželky, není však předpisu, že by totéž platilo i pro manžele rozloučené, ač právní institut rozluky manželství byl v době, kdy nařízení zmíněné bylo vydáno, nejen znám, ale i positivními předpisy upraven a doznal pozdějším zákonodárstvím pouze nové širší úpravy. Z toho jde, že zastavení drahotních přídavků pro ženaté v daném případě, kde šlo o rozloučené manželství, jest ve shodě se zákonem.
Můžeť zákonnost nař. rozhodnutí býti posuzována jen podle práva, které skutečně platí, a jest proto zcela nerozhodno, zda, jak st-lka tvrdí, otázka zde vytčená bude snad jinak upravena nějakým zákonem, který se teprve připravuje.
Pokud konečně stížnost vyvozuje, že se nař. rozhodnutí opíralo o vzdání se Ant. H-a a toto jest vzhledem k právům st-lčiným nepřípustné, bylo již uvedeno, že by mohlo přijíti v úvahu jen smírem založené její právo, odvozené z právního nároku Ant. H-a, a že závazky tohoto stipulovány ve smíru výslovně jen s výhradou, že jeho nárok na drahotní přídavky podle 2. třídy rodinné bude mu přiznán a st-lka nemohla smírem nabýti více práv, než která příslušela Ant. H-ovi.
Avšak ze správních spisů jde, že posléz jmenovaný nějakého práva svého se vůbec nevzdal, nýbrž že oznámením svým splnil pouze — byť dodatečně — svoji povinnost vytčenou v § 3 cit. nařízení, podle níž jest zavázán, aby okolnosti, které způsobují změnu ve výměře přídavků, oznámil před nejbližší jejich splatností.
Bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

Č. 1274. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 517-519.