Č. 1223.

Pozemková reforma: I. Obec, uplatňujíc přednostní nárok na pozemky dle posl. odst. § 1 zák. o zajištění půdy drobným pachtýřům, není povinna předem přesněji určiti, ke kterým specielním účelům svého stavebního rozvoje pozemků těch potřebuje; není tedy podstatnou vadou řízení, když úřad v řízení o uznání přednostního nároku obce nepožaduje detailních údajů v tom směru. — II. Zda jsou dány zákonné podmínky pro vyloučení objektu ze záboru, má úřad vyšetřiti za účasti strany o vyloučení zažádavší v řízení oficiosním. — III. Co rozuměti sluší slovem objekt v § 3 a) zák. zábor.
(Nález ze dne 15. března 1922 č. 3579.)
Prejudikatura: k III. nál. č. 1133 adm.
Věc: Frant. J. A. v S. (adv. Dr. A. Posselt z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran uznání přednostního nároku obce Ž. na pozemky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V řízení o postoupení pozemků od panství Ž. drobným pachtýřům podle zák. ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. vznesla obec Ž. přednostní nárok dle posl. odst. § 1 cit. zák. na role č. kat. — a —, dále na stodolu č. kat. — a na cestu č. kat. — vedoucí k této stodole a zanesenou v parcelním protokolu jako pastva, udávajíc, že pozemků těch potřebuje pro svůj stavební rozvoj, ježto leží uprostřed města a jsou znamenitými parcelami stavebními pro každého občana a ideálním stavebním místem pro, budoucí ž-skou školu.
K dožádání stpú provedla okresní politická správa v Č. o žádosti obce Ž. šetření na místě samém za účasti zástupce st-lova, pak zástupců obce a drobných pachtýřů, při kterém zjistila, že pozemky jsou vhodné pro výstavbu rodinných domků. Cesta č. kat. — vede mezi parcelami č. kat. — a — ke stodole na parcele č. kat. —, od níž pak jde pěšina podél parku dolů k řece. Při řízení namítal zástupce velkostatku, že obec nemůže ony pozemky požadovati, ježto nejsou půdou zabranou. Uvedené parcely byly prý teprve as před 30 lety velkostatkem koupeny a jsou svojí povahou objekty právně i hospodářsky samostatné, mající svoji samostatnou knihovní vložku, jež nikdy nebyly velkostatkem obhospodařovány, nýbrž byly a jsou dosud stále v užívání osob jiných.
Výnosem z — uznal stpú přednostní nárok obce na veškeré svrchu uvedené pozemky požadované drobnými pachtýři, odůvodniv své rozhodnutí tím, že konaným šetřením bylo zjištěno, že obec Ž. potřebuje zmíněných pozemků i stodoly pro svůj stavební rozvoj a k zajištění svých komunálních podniků, hlavně pak pro stavbu vlastní školní budovy. K námitce st-lově nemohlo prý býti hleděno, ježto nebyl podán průkaz o tom, že nemovitosti uvedené jsou právně i hospodářsky samostatné a neslouží hospodaření na zabraném majetku, pouhá pak okolnost, že určité nemovitosti bylo samostatně nabyto a že byla pronajímána, k odůvodnění vyloučení ze záboru dle § 3 lit. a) zábor. zák. ještě nestačí; mimo to prý dle jasného zákonného ustanovení nelze slovo objekty vztahovati na pozemky vůbec (arg. slovo: objekty). Do tohoto rozhodnutí podává majitel panství stížnost k nss, o níž soud uvážil takto:
Námitky stížnosti ve věci samé vycházejí vesměs z názoru, že pozemky poradované obcí Ž. nemohou býti předmětem nároku drobných pachtýřů a tím také jsou vyloučeny z požadovacího práva obce, poněvadž nepodléhají ustanovením zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Názor svůj opírá stížnost o tyto tři důvody:
1. Pozemky, o které jde, nacházejí se v zastavěné části obce, nevztahují se tudíž na ně dle § 1 zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. předpisy zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům.
2. Obec nemůže uplatňovati přednostního nároku ke stodole, poněvadž dle § 1 b) zák. o zajištění půdy drobným pachtýřům (novela 3.) vyloučen jest přednostní nárok obce na hospodářská stavení s pozemky, na nichž tato jsou zbudována. Ani však pachtýř nemohl by požadovati uvedenou stodolu, poněvadž jde o čistý nájem a ne o pacht pozemků s budovami (§ 2 zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n.).
3. Předpoklad úřadu, že jde o půdu zabranou, na kterou se vztahují ustanovení zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům, jest mylný, neboť obcí požadované pozemky nejsou půdou zabranou, jsouce objekty dle § 3 lit. a) zábor. zák. ze záboru vyloučenými. Pozemků těch bylo samostatně nabyto, mají svoji samostatnou vložku knihovní, jsou samostatně jiným osobám pronajímány a nebylo jich nikdy velkostatkem používáno. Tvoří tedy pozemky ony právně a hospodářsky samostatné objekty, jež neslouží hospodaření na zabraném majetku a jež jsou proto ze záboru a tím také z požadovacího práva drobných pachtýřů i obce vyloučeny.
Z těchto tří námitek uplatňoval st-1 ve správním řízení proti požadavku obce pouze námitku poslední. Prvá i druhá námitka nebyly st-lem ve správním řízení vzneseny a nebyly také úřadem v tomto řízení vyřízeny, proto se nemůže nss vzhledem k ustanovení § 5 svého zákona s nimi zabývati, nýbrž musil je jako nepřípustné odmítnouti.
Zbývá tedy jen námitka, že řečené pozemky jsou objekty ze záboru vyloučené. Námitku tuto zamítl úřad naříkaným rozhodnutím jednak proto, že ve správním řízení nebyl podán průkaz o veškerých předpokladech zákonných pro vyloučení objektů ze záboru, jednak z důvodu, že jde o pozemky a nikoli o »objekty« ve smyslu zábor. zák.
Co se týče prvého důvodu, nemohl nss ovšem uznati, že by pouze na něm mohlo býti založeno zamítavé vyřízení úřadu. Zda jsou zde zákonné podmínky pro vyloučení řečených objeků ze záboru, žal. úřad nevyšetřoval, maje patrně za to, že průkaz ten má býti podán výhradně od strany samé.
V řízení správním, jež ovládáno jest zásadou oficiosní a zásadou materielní pravdy, nelze však břímě průkazní ukládati jedné straně, nýbrž jest věcí úřadu, aby o předpokladech řádně formulovaného nároku, resp. námitky strany sám řízení zavedl a za účasti strany skutkovou podstatu pro své rozhodnutí si opatřil. Kdyby tedy nař. rozhodnutí spočívalo jen na prvém důvodu, bylo by je pro nedostatečné řízení, případně pro nezákonnost zrušiti. Naříkané rozhodnutí však opírá se ještě o důvod další a sice uvádí, že v daném případě nejedná se o »objekty« ve smyslu zákona, ježto jde o pozemky vůbec. Upírá tedy naříkané rozhodnutí uvedeným nemovitostem vlastnost »objektů« dle § 3 lit. a) zábor. zák. a má za to, že nelze je dle tohoto ustanovení ze záboru vyloučiti.
Jak vychází na jevo ze spisů, jsou předmětem nároku obce role nacházející se v drobném pachtu, dále stodola a konečně příjezdní cesta k této stodole zanesená v parcelním protokolu jako pastvina, tedy vesměs nemovitosti sloužící hospodaření zemědělskému. Nss však v nálezu svém ze dne 23. ledna 1922 č. 7851/21 (Boh. č. 1133 adm.), na který se tímto ve smyslu § 44 jedn. ř. poukazuje, vyslovil názor, že objekty ve smyslu § 3 lit. a) zábor. zák. rozuměti jest jen samostatné hospodářské jednotky, jež svou podstatou a svým hospodářským určením jsou věnovány jinému účelu než hospodaření zemědělskému v širším slova smyslu, to jest zahrnujíc v to i hospodářství lesní. Ježto však nemovitosti, o které jde, beze sporu hospodářství zemědělskému slouží, nemohou dle toho, co právě uveneno, již proto býti objekty ve smyslu cit. zákonného ustanovení, a nelze tudíž výrok úřadu, odepřevší těmto nemovitostem vlastnost »objektů« dle cit. zákona, uznati za nezákonný.
Z důvodů těch nemohl se nss přikloniti k námitkám stížnosti vzneseným ve věci samé a sluší jen ještě uvážiti, zda výtky činěné rozhodnutí žal. úřadu po stránce formální nepostrádají důvodnosti.
V tom směru st-1 především vytýká, že obec při komisionelním řízení neprecisovala řádně účel, pro který pozemků potřebuje, prohlašujíc pouze povšechně za účel ten stavební svůj rozvoj, dále že nař. rozhodnutí mluví o stavbě školní budovy, ač ani v podání obce, jímž tato st-li oznámila svůj nárok, ani v komisionelním protokolu o stavbě školy zmínka se neděje. Konečně namítá stížnost, že nebylo zjištěno, zda se pozemek ten hodí pro stavbu školní budovy, a nemá-li obec pro svůj stavební rozvoj jiných vhodných míst.
K těmto výtkám třeba poznamenati, že obec, uplatňujíc svůj přednostní nárok, nemusí dle zákona předem závazně přesněji určovati, ke kterým specielním účelům svého stavebního rozvoje bude pozemků těch potřebovati; stačí zajisté, když jich pro svůj stavební rozvoj vůbec potřebuje, a není vadou řízení, když úřad při komisionelním řízení od obce detailních údajů v tom směru nepožadoval. Rovněž není vadou řízení, že úřad ve svém rozhodnutí, opíraje se o sdělení obce ze dne 10. ledna 1921 č. —, jako na jeden z možných způsobů stavebního rozvoje obce poukázal hlavně na stavbu školní budovy.
Že obec pro svůj stavební rozvoj řečených pozemků nepotřebuje, majíc dostatek jiných vhodných míst, neb že by pozemky ty pro stavební rozvoj obce se nehodily, st-1 v řízení správním vůbec nenamítal a nemůže tedy vytýkati před nss, že úřad nekonal šetření o okolnostech jím nepopřených, nehledě ani k tomu, že st-1 ve stížnosti své uvádí, že pozemky ty nacházejí se v zastavěné části obce a tím vhodnost a možnost jejich zastavení sám připouští.
Nejsou tedy ani výtky činěné rozhodnutí po stránce formální důvodné.
Ježto nss ani vytýkané nezákonnosti, ani podstatné vady řízení neshledal, musil stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1223. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 409-411.