Č. 1398

.
Vyučování (Morava): 1. Rodiče dítěte, o jehož vyloučení ze školy určitého jazyka dle zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. z r. 1906 jde, nejsou oprávněni ve stížnosti k nss vytýkati, že v řízení správním nebyla slyšena příslušná místní školní rada. — 2. Není předepsáno, že by v řízení o vyloučení dítěte ze školy určitého jazyka dle mor. zák. č. 4 z. z. z r. 1906 musila vedle otce slyšena býti vždy též ještě matka jeho. — 3. Právní věty jako u č. 1397 podl 1., 2. a 3.
(Nález ze dne 7. června 1922 č. 6958.)
Věc: Josef a Emilie B. v Ženklavě (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (min. místotaj. Dr. R. Stránský) stran vyloučení dítek z německé školy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad toto:
1. Správa české školy obecné v Ženklavě oznámila, že do německé školy obecné v Ženklavě byly přijaty dítky Emilie, Josef a Alois B., které jsou národnosti české.
Šetřením zjištěno bylo, že Emilie a Josef B. jsou národnosti české a že znají vyučovací řeč českou.
U Aloisa B. nebylo zjištěno, zda a do jaké míry zná českou vyučovací řeč; je tedy nutno šetření v tomto smyslu doplniti.
2. Jest tedy jedině slušno ve smyslu §u 20 zákona ze dne 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906, aby dítky Emilie a Josef B. docházely nadále do školy české obecné v Ženklavě, neboť návštěva jejich v německé obecné škole tamní nesrovnává se s výše uvedeným ustanovením zákonným.
Stížnost podaná oběma rodiči vytýká nezákonnost a vadnost podstatně v těchto směrech:
1. Úřední šetření bylo provedeno vadně bez slyšení místní školní rady a rodičů a bylo a to vadným způsobem vyslýcháno toliko dítě Alois B.
2. Žal. úřad nebyl oprávněn rozhodovati hned jako první stolice; též zemská politická správa nebyla příslušná k intimaci, která se měla státi německým okresním výborem školním.
3. Rozhodnutí odporuje § 20 mor. zákona ze dne 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z roku 1906, neboť nař. rozhodnutí netvrdí, že by děti německého jazyka vyučovacího nebyly mocny a že by proto do německé školy nesměly býti přijaty. Pouhé tvrzení, že jsou české národnosti a ovládají český jazyk vyučovací, neničí skutečnost, že děti, ovládající německý jazyk, německou školu navštěvovati mohou, neboť podle zákona do ní patří i když děti ovládají jazyk český.
4. Děti nejsou národnosti české, ale německé.
5. Nař. rozhodnutí porušuje předpisy §§ 134, 106 a 107 ústavní listiny. Nss neshledal stížnost důvodnou z těchto úvah:
ad 1. Pokud stížnost vytýká jako vadu řízení, že nebyla slyšena místní školní rada, jest námitku tuto odmítnouti jako nepřípustnou; neboť neslyšením místní školní rady nemohla vůbec býti zasažena práva rodičů; bylo by ve smyslu vývodů rozvedených blíže v nálezu tohoto soudu z dnešního dne č. 6962/22 (Boh. č. 1397), na který se podle § 44 jedn. řádu poukazuje, věcí a právem místní školní rady vytýkati vadnost v tomto směru; stížnost jest však dle svého záhlaví, podpisu a obsahu podána toliko rodiči dítek, nikoliv též místní školní radou; na tom nemění ničeho ta okolnost, že plná moc pro právního zástupce je též vydána místní školní radou, když pak — jak uvedeno — stížnost sama nebyla též za místní školní radu podána.
Pokud pak stížnost vytýká způsob výslechu dítěte Aloisa B., jest námitka tato v tomto sporu zřejmě nemístná a proto nedůvodná; neboť nař. rozhodnutí týče se výslovně toliko dětí Emilie a Josefa B.
Výtka, že nebyli slyšeni rodiče, odporuje spisům, a je námitka proto bezdůvodná; neboť ze správních spisů jde na jevo, že otec Josef B. podle protokolu ze dne 17. září 1921 č. — byl toho dne u okresní politické správy v Novém Jičíně slyšen; že by pak vždy vedle otce musila býti slyšena také ještě matka, není předepsáno; neboť v důsledku zásady §§ 147 a násl. o. z. o. jest především věcí otce vychovávati dítě pro stav přiměřený a jest též otec zákonným zástupcem dítěte.
K námitce ad 2. uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí vyslovuje jednak, že se nesrovnává se zákonem, aby Emilie a Josef B. navštěvovali německou školu, jednak že mají nadále docházeti do školy české; nař. rozhodnutí činí tedy výrok, který se dotýká jednak německé školy v Ženklavě, jednak české školy tamže. Z této konkurence zájmů a kompetenčního konfliktu dvou škol podléhajících různým orgánům plyne, že ve věci jim oběma společné rozhodovati může jedině onen úřad nebo orgán, který oběma školám společně jest nejblíže nadřízen. I v tomto směru poukazuje se co do bližšího odůvodnění podle § 44 jedn. ř. na vývody nálezu tohoto soudu z dnešního dne č. 6962/22.
Německá škola v Ženklavě podléhá podle zákona ze dne 12. ledna 1870 č. 3 z. z. ve znění zákona ze dne 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. ex 1906 se změnami provedenými zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 292 a vládními nařízeními ze dne 6. listopadu 1920 č. 605 a 608 sb. z. a n. a ze dne 21. dubna 1921 č. 185 sb. z. a n. příslušné místní školní radě, okresnímu školnímu výboru a zemské školní radě a konečně v nejvyšší stolici podle § 1 zák. ze dne 25. května 1868 č. 48 a § 1 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. ministerstvu školství a národní osvěty.
Naproti tomu česká škola v Ženklavě jest školou menšinovou, která podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n., §§ 2 a 38, podléhá od 1. ledna 1921 přímo ministerstvu. Jest tedy ministerstvo školství a národní osvěty nejbližším společně nadřízeným úřadem obou škol a tudíž dle shora vylíčeného povoláno, aby ve věci této přímo a jako první a jediná řádná instance rozhodovalo.
Konečně jde ze spisů, že nař. rozhodnutí ministerstva školství bylo výnosem předsednictva zemské školní rady v Brně ze dne 24. listopadu 1921 č. — sděleno správci okresní politické správy v N. Jičíně, který ze zákona jest zároveň předsedou okresní školní rady resp. okresního školního výboru a že dalším intimátem ze dne 29. listopadu 1921 č. — sděleno bylo st-lům.
Tvrzení stížnosti, že nař. rozhodnutí bvlo intimováno zemskou politickou správou, není tedy správné.
Pokud pak stížnost namítá, že k intimaci byl příslušný jedině německý okresní školní výbor, jest námitka tato bezdůvodná, poněvadž jednak jde o pouhou intimaci ministerského rozhodnutí, která na určitý pořad instanční není vázána a kterou úřad může opatřiti způsobem, jenž se jemu zdá vhodným, jednak jest — jak shora vyloženo — přednosta okresní politické správy zároveň též předsedou okresního školního úřadu, který jako takový — jelikož nejde o věc, o které by podle § 26 zákona ze dne 12. ledna 1870 č. 3 z. z. bylo nutné kolegiální projednání — jest zajisté oprávněn vydávati intimáty jménem okresního úřadu školního. Jest tedy i námitka uvedená shora ad 2. bezdůvodná.
ad 3. Co do tvrzené materielní nezákonnosti nař. rozhodnutí uvážil
nss toto:
Z důvodů blíže rozvedených v uvedeném již nálezu tohoto soudu z dnešního dne č. 6962/22 plyne, že dítě školou povinné má zásadně a zpravidla navštěvovati podle zákona školu, jejíž vyučovací jazyk odpovídá národnosti jeho; z toho jde, že nař. rozhodnutí není nezákonné, jestliže děti jsou národnosti české; je-li podmínka tato — jak vyloženo bude níže (ad 4.) — splněna, jest i námitka ad 3. bezdůvodná.
ad 4. Jsou-li děti národnosti české či německé, jest — jak rovněž vyloženo v uvedeném nálezu č. 6962/22 — otázkou skutkovou, kterou nss může podle § 6 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 zkoumati toliko s hlediska formálního a jest národnost zjistitelná a musí také v pochybnosti býti zjištěna různými objektivními znaky, které nutno za šetření všeobecných zásad řízení správního, zejména zásady slyšení stran, najisto postaviti.
Žal. úřad dospěl podle spisů ke svému závěru, že Emilie a Josef B. jsou národnosti české a že znají vyučovací řeč českou, v podstatě na těchto podkladech:
Při zmíněném již protokolárním výslechu u okresní politické správy v Novém Jičíně dne 17. září 1921 prohlásil otec dítek, stěžovatel Josef B., že 1. jeho a jeho rodičů mateřskou řečí jest česká, jeho manželky však a její rodičů německá, 2. že dítky jsou vychovány doma matkou německy, že však znají česky i německy a 3. že on i jeho žena si přejí, aby děti chodily do německé školy.
Dále prohlásili dle téhož protokolu dne 8. října předvolaní svědkové Eduard Ž. a Kamil Z., že otec Josef B. je Čech, který německy dobře nemluví, jeho žena jest Němkyně, ovládá však český jazyk plynně, že dále v domácnosti se mluví více česky než německy a že zejména otec mluví s dětmi výhradně česky, dále že dítky ovládají český jazyk dokonale a že B. se vůči svědkům sám vyjádřil, že by si přál, aby dítky chodily do české školy, že vsak jest pod vlivem své ženy a občanů, a že mu bylo starostou obce vyhrožováno, že pošle-li děti do české školy, mu budou veškeré výhody odebrány.
Dále oznámila správa české školy podáním ze dne 10. září 1921 č. — předsednictvu okresního školního výboru v Novém Jičíně, že st-l Josef B. připojil dobrovolně svůj podpis na žádost jiných rodičů českých za zřízení české školy v Ženklavě.
Dospěl-li úřad na základě těchto údajů k závěru shora uvedenému, nelze tomu vytknouti ani odpor se spisy, ani neúplnost, ani — jelikož soud k vadě neslyšení místní školní rady, protože podle toho, co shora řečeno ad 1., není oprávněným činitelem, totiž místní školní radou vytýkána, podle zásad §§ 2, 5 a 18 svého zákona přihlížeti nemůže — porušení podstatných forem řízení, a jest tudíž i nss na skutkové zjištění, z kterého žal. úřad vycházel, vázán.
Na tom nemění ničeho námitka stížnosti, že děti byly při sčítání lidu zapsány s národností německou, neboť nehledě ani k tomu, že nebyla tato okolnost st-lem Josefem B. při jeho výslechu uvedena, jest patrno, že údaj při sčítání lidu učiněný není závazný pro úřad, který v relaci podléhající jeho příslušnosti hodnotí skutkové okolnosti a průvody samostatně a od sčítání nezávisle.
Jest tedy i námitka ad 4. bezdůvodná.
Z toho, co uvedeno ad 3. a 4., plyne však i bezdůvodnost námitky citované shora sub 5.
Neboť jsou-li děti podle tohoto výkladu ad 4. národnosti české a jsou-li v důsledku zásad uvedených sub 3. jejich rodiče (resp. otec) povinni posílati děti do české školy, nelze v tom, že žal. úřad přikazuje je do školy české, spatřovati »násilné odnárodňování«, jaké zakazuje § 134 úst. listiny, ani porušení života a svobody, ani omezení nebo odnětí osobní svobody podle §§ 106 a 107 ústavní listiny; naopak jest zřejmo, že tím příslušný státní úřad uvádí skutečný národnostní stav ve shodu s vůlí zákona odnárodnění zakazujícího.
Že pak ministerstvo školství a národní osvěty jest povoláno jménem státu opatření takové učiniti, plyne z předpisů § 1 zákona ze dne 25. května 1868 č. 48 ř. z. a § 1 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n., podle kterých státu přísluší nejvyšší správa veškerého školství a dozor k němu, a podle kterých stát tuto správu a tento dozor vykonává povolanými úřady a orgány; tímto povolaným úřadem pak ve věcech národního školství jest v instanci nejvyšší právě ministerstvo školství a národní osvěty.
Z uvedených úvah dospěl nss k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 1398. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 791-794.