Č. 1229.

Pozemková reforma: I. Tvrdí-li stěžovatel ve stížnosti, že převzetí jeho zabraných statků jest zásadně nepřípustné a že proto je opatřením stát. poz. úřadu ohlašujícím mu zamýšlené převzetí ve svých subjektivních právech zkrácen, nelze stížnost jeho odmítnouti beze všeho a limine podle § 21 zák. o spr. s. — II. Povinnost vlastníka trpěti, aby stát převzal zabrané statky, vzniká již záborem (§ 5 zák. zábor.) a stát může kdykoli naléhati na splnění této povinnosti, nejsa při tom vázán na žádné pořadí. — III. Na vyhotovení, obsah a řádné zachovávání pracovního programu nebo plánu státního poz. úřadu podle § 7 č. 4 zák. o poz. úřadě, § 2 zák. náhr. a §§ 18 a násl. zák. příděl, nepřísluší vlastníku zabraných nemovitosti žádný právní vliv. Nemůže proto také ani s úspěchem vytýkati, že souhlas k pracovnímu plánu dal správní výbor poz. úřadu nesprávně složený. A rovněž nemůže se pokládati za stížena, změní-li stpú svůj úmysl stran rozsahu převzetí určitého statku, i kdyby snad byl již s vlastníkem ve směru tom vyjednával.
(Nález ze dne 16. března 1922 č. 3640.)
Prejudikatura: Boh. č. 1136 adm.
Věc: Dr. Alfred W. v T. (adv. Dr. A. Posselt z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. Dr. Č. Dubovský) stran převzetí zabraného majetku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Proti rozhodnutí resp. opatření státního pozemkového úřadu ze dne — týkajícímu se zamýšleného převzetí nemovitostí stěžovatelových podal vlastník zabraných nemovitostí stížnost k nss pro vadnost řízení a nezákonnost, o níž soud uvažoval takto:
V první řadě bylo nutno vypořádati se s námitkou obsaženou v odvodním spise žal. úřadu, který pokládá stížnost za nepřípustnou proto, že nebyla naříkaným rozhodnutím o převzetí nemovitostí vůbec dotčena subjektivní práva stěžovatelova, jemuž prý přísluší při převzetí jeho zabraného majetku toliko nárok uvedený v § 11 zákona záborového a nárok na náhradu, o níž však dosud žalovaným úřadem rozhodnuto nebylo. Aby vysvitla nesprávnost námitky této, stačí poukázati na obsah stížnosti, dle něhož se stěžovatel pokládá oznámeným mu zamýšleným převzetím za zkrácena ve svých právech i z důvodu toho, že převzetí jest v daném případě zásadně vůbec nepřípustné a v příčině některých objektů zvláště i proto, že to jsou nemovitosti ze záboru vyloučené. Zdali se stěžovatel cítí naříkaným opatřením žalovaného úřadu jako nejvyšší instance správní dotčeným důvodně, to má býti právě předmětem rozhodnutí nejvyššího správního soudu a jest tedy zřejmo, že stížnost jest dle § 2 zákona o správním soudě přípustná.
Pokud jde o stížnost samu, dlužno především konstatovati, že nekonkretisuje žádného stížného bodu, pokud jde o návrh na poznámku záboru nemovitostí zapsaných ve vl. č. 1331 a 938 desk zemských, naopak všude sama mluví o zabraných nemovitostech, zejména tam, kde se dovolává předpisu § 3 a) zákona záborového a proto jest míti za to, že v tom směru se opatření Státního pozemkového úřadu nebéře v odpor.
O výtkách čelících proti oznámení o zamýšleném převzetí a jeho poznamenání uvážil nejvyšší správní soud takto: 1. St-1 brojí proti nař. rozhodnutí proto, že postrádá náležitého zákonného podkladu, neboť není prý tu řádného zákonem předepsaného generelního plánu pro přejímání a přidělování zabraného majetku, řádně sestaveného pracovního plánu a rozhodnutí o převzetí ve smyslu § 2 zák. náhrad. schváleného správním výborem dle zákona zvoleným a složeným, jakým nynější správní výbor stpú není.
Naproti tomu sluší zdůrazniti, že právo státu k převzetí zabraných statků jest založeno již samotným záborem (§ 5 zák. zábor.), že tudíž i povinnost vlastníka zabraného statku, trpěti, aby stát zabraný statek převzal, stane se existentní již po zákonu tím jediným faktem, že statek se jeví dle §§ 1 a 2 zák. zábor. zabraným. Proto může stát po tomto momentu záboru nastalého ex lege kdykoliv naléhati na splnění oné povinnosti vlastníkovy, nejsa při tom vázán na nějaké určité pořadí. Důsledek ten vyplývající z ustanovení § 5 zák. zábor. nedoznal nijaké modifikace zákonem ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n., kterým byl zřízen stpú, zejména ne předpisem § 7 č. 4, v němž jest úřadu tomu uloženo »stanoviti postup, v jakém zabraný majetek má býti přejímán«. Neboť předpisem tím byla stanovena toliko směrnice pro úřadování stpú, vymezena jeho úřední povinnost a má tedy předpis ten pouze ráz instrukcionelní direktivy. Nelze proto v předpisu, že stpú má postupovati dle stanoveného programu, spatřovati nějaký předpis daný ve prospěch soukromých stran, z něhož by pro ně vyplýval subjektivní nárok žádati, aby se stpú vždycky a všude zachoval dle § 7 č. 4, nebo právo odmítati splnění své povinnosti plynoucí z § 5 zák. zábor. proto, že stpú po jejich náhledu přesně dle tohoto předpisu nejednal. Totéž platí o předpisu § 2 zák. náhr., kterýž zmínkou o pracovním plánu naráží rovněž jen na ustanovení § 7 č. 4 zák. z 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n., neukládaje stpú žádný nový závazek a neposkytuje straně žádného subjektivního nároku na to, aby pracovní plán takový byl vypracován snad za její součinnosti neb aby s ní byl alespoň sdělen a aby měl určitý obsah.
Tím nemístnější jest výtka st-lova, že tu není potřebného plánu o přidělování zabraného majetku, o němž se zmiňují předpisy §§ 18 a násl. zák. náhr. Příděl předpokládá, že jde o objekty skutečně převzaté, tedy do vlastnictví státu přešlé, k tomuto stadiu však věc v daném případě dosud vůbec nedospěla. Ale i když k němu dojde, pak jen stát sám bude moci rozhodovati, co s převzatou nemovitostí učiní, zejména, zda ji nadále podrží pro sebe, či zda ji ve smyslu § 10 zák. zábor. a podle zákona přídělového přidělí zájemníkům a kterým.
Na toto rozhodnutí a na způsob jeho provedení nemůže již bývalý vlastník, který převzetím statku státem přestal býti vůbec v jakémkoliv právním vztahu ke statku tomu, vykonávati nižádný právní vliv a nemůže tudíž v tomto směru reklamovati pro sebe jakákoliv práva, na př. i pokud jde o vyhotovení určitého pracovního plánu.
Z uvedených příčin jest nepřípustná také další námitka stížnosti, že souhlas k pracovnímu plánu udělen byl správním výbojem nesprávně složeným, neboť nemůže-li strana vůbec s úspěchem vytýkati, zda a jak byl pracovní plán sestaven, nemůže také namítati, že souhlas k tomuto plánu udělen byl orgánem nesprávně složeným.
2. Těmito úvahami jest také prokázána nemístnost výtky, že nař. rozhodnutí není náležitě odůvodněno, pokud jest opřeno o fakt, že v rozhodnutí chybí poukaz na stanovený plán generelní a pracovní a na faktické okolnosti, které odpovídajíce předpokladům oněch plánů vedly k převzetí právě těchto objektů. Žal. úřad odvolává se ve svém návrhu na §§ 2 a násl. zák. ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. a tento poukaz k odůvodnění naříkaného opatření úplně stačí, neboť z cit. zákonných ustanovení jest jasně zřejmá jak skutková podstata, tak i právní názor, z nichž žal. úřad při svém návrhu vycházel. Nebyl tedy také st-1 zkrácen nijak ve svém právu přezkoumati odůvodněnost nař. rozhodnutí a vystoupiti proti němu stížnosti k nss.
3. St-1 spatřuje také neúplnost a nezákonnost řízení, které předcházelo nař. rozhodnutí, v tom, že převzetí určitých nemovitostí z komplexu zabraného velkého majetku jest vázáno těmito předpoklady, jichž žal. úřad nedbal:
a) aby bylo organickým článkem vyžadovaného všeobecného plánu v provádění pozemkové reformy a aby byl řádně sestaven pořad pozemků, které mají býti vyvlastněny podle zásad a cílů zákona o pozemkové reformě;
b) aby vyvlastnění oněch pozemků opravdu sloužilo v zákoně výslovně uvedeným cílům pozemkové reformy;
c) aby předcházelo aa) určení uchazečů o půdu a pořadu, v jakém by se jim půda měla přidělovati po zjištění jejich způsobilosti a záruky řádného hospodařeni (zák. ze dne 11. června 1919 č. 330, § 7 bod 8; příděl. zák. ze dne 30. ledna 1920 č. 81 § 1); bb) nástin rozdělení, použití a výměry jednotlivých pozemků, stanovení, zda tyto mají se dáti do nájmu nebo vlastnictví atd. (zákon ze dne 11. června 1919 č. 330 § 7 bod 8, příděl. zák. § 15 bod 1 a 2, § 17), cc) zjištění, zda tu jsou hospodářské budovy, po případě, zda jest nutno postaviti budovy nové, dle čehož se má říditi detailní příděl půdy (zákon ze dne 11. června 1919 č. 330 § 7 bod 9); dd) vyšetření, zda tu jest mrtvý i živý inventář, nutný k řádnému hospodaření, resp. opatření k pořízení jeho (zákon ze dne 11. června 1919 § 7, bod 7 a 9; zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 § 12); ee) stanovení, ve kterém pořadu se mají jednotlivé pozemky přidělovati, určení, kterým hospodařícím osobám jest dáti výpověď (§ 7 zákona ze dne 11. června 1919 bod 6 a § 10 zábor. zák.), zjištění práv zaměstnanců a pensistů (§ 9 zák. zábor.), zajištění stávajících práv pachtovních (§ 7 zák. ze dne 11. června 1919 bod 7); ff) určení, na které meliorace a komasace jest vzíti ohled a které nové jest zříditi, poněvadž tato hlediska jako hlavní účely skutečné pozemkové reformy hrají při přídělu půdy rozhodující roli (§ 7 zák. ze dne 11. června 1919 bod 9; příděl. zák. § 21); gg) určení, jak má býti naloženo s hospodářstvím lesním a rybničním; hh) určení objektů samostatných ze záboru vyloučených.
Ale tyto výtky jsou vesměs nepřípustné, resp. bezdůvodné, neboť se jimi jednak znovu uplatňuje neexistující subjektivní právo strany na kontrolu pohnutek, které přiměly stpú k tomu, aby uplatnil v určitém případě právo státu na převzetí zabraného majetku, založené ustanovením § 5 zák. zábor., jemuž odpovídá povinnost vlastníka zabraného majetku trpěti toto převzetí v okamžiku, který se stpú uzda vhodným, jak o tom bylo pojednáno již výše pod č. 1, jednak požaduje se tu splnění předpokladů, o kterých se může jednati teprve při skutečném převzetí zabraného majetku, o jaké tu zatím nejde, a hlavně v řízení přídělovém, které teprve po něm může nastati (arg. § 1 zák. příděl.: »zabranou a převzatou půdu... přidělí pozemkový úřad...«).
Pouze poslední z výtek tuto uplatněných — že nepředcházelo určení objektů samostatných ze záboru vyloučených — nespadá pod toto hledisko. Bude o ní řeč níže.
4. Jak již pod č. 1 bylo vyloženo, nemá strana subjektivního práva na to, aby uplatňovala nějaký právní vliv na pořadí, v jakém stpú chce přejímati jednotlivé zabrané statky a nepřísluší jí tedy také právo stížnosti, pakliže úřad změní svůj úmysl stran rozsahu převzetí statku téhož vlastníka, i kdyby snad původně již s vlastníkem ve směru tom vyjednával, zvláště když stížnost ani netvrdí, že se vzdal práva na převzetí některých statků.
5. Nss vyslovil již opětně na př. v nálezu ze dne 27. září 1921 č. 11 859 (Boh. č. 959 adm.) právní názor, na němž trvá i dnes, že není nezákonným postup stpú, dle něhož nejprve pouze vyšetří, zda tu jsou podmínky záboru dle §§ 1 a 2 zák. zábor. a dospěl-li na základě dat tímto šetřením zjednaných k přesvědčení, že tu jde o majetek patřící témuž subjektu a přesahující 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec, nakládá s majetkem tím jako se zabraným po tak dlouho, dokud si vlastník nevymůže vyloučení nebo propuštění určitých objetků ze záboru. Že by byl st-1 nárok na vyloučení objetků ve stížnosti zmíněných ze záboru již uplatnil, nebylo ani tvrzeno, poz. úřad sám však k výroku ex officio v tom směru jest sice oprávněn, nikoli v však povinen.
6. I výtky uvedené pod tímto číslem stížnosti, které brojí proti tomu, že žal. úřad nešetřil předpisů zákona přídělového, aby jednak prospěl co nejvíce řádné výrobě a prospěchu obyvatelstva, jednak také, aby nebyly zkráceny zájmy veřejné a nešetřil také ustanovení, aby zjistil potřebu reformní a aby vypracoval povšechný plán, kterým by bylo zajištěno řádné hospodaření jak na půdě přidělené, tak i na půdě propuštěné, že nepřihlédl k tomu, že bylo od velkostatku Š. do dlouhodobého a vnuceného pachtu postoupeno již tolik, že více půdy odejmouti nelze, nemá-li býti rušena možnost hospodářské existence jednotlivých dvorců, že místně není oprávněného hladu po půdě, že s dvory Š. souvisejí 2 hospodářské lihovary, nepřihlédl k vzornému ovocnářství Š., k rozsáhlému rybnikářství na panství Š., ani k lesnímu hospodářství tamže, mají vesměs za předmět úvahy, které se týkají doby, kdy snad dojde ke skutečnému převzetí velkostatku Š. a kdy se bude jednati o příděl z něho, které by se však dle toho, co pověděno bylo výše pod č. 1, vymykaly naprosto jakémukoliv právnímu vlivu někdejšího vlastníka statku toho.
Jest tedy stížnost ve všech směrech bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 1229. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 417-421.