Č. 1281.

Vyvlastnění: I. §3, posl. odst. zák. o stav. ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. chce toliko zabrániti, aby se další vedení hospodářství nebo živnosti nestalo odnětím požadované půdy nemožným, nikoli chrániti jen možnost lepšího hospodaření a výhodnějšího použití zbytkových pozemků. — II. * Zákon o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n., stanově v § 3 určité pořadí, v němž pozemky jest vyvlastňovati, nepřiznává, na rozdíl od zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. ex 1920, na jehož místo vstoupil, stavebníku právo libovolně si voliti pozemek pro zamýšlenou stavbu, bez ohledu na zájmy vlastníka pozemku. Pouhá větší výhoda stavebníkova nesmí býti tedy vyvažována újmou osoby třetí, do jejíž vlastnické sféry se vyvlastněním zasahá. — III. * Nabízí-li vyvlastněnec za platnosti zákona o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. na místě požadovaného pozemku pozemek jiný, může býti přes to na vyvlastnění pozemku žádaného jen tehdáž uznáno, když buď z okolnosti případu jest patrno, že vyvlastnitel nabídku tuto činí ve vědomí, že stavebník ji nemůže přijati a že raději od úmyslu stavby upustí, čímž se vyvlastněnec doufá vyhnouti své zákonné povinnosti vyvlastnění trpěti, nebo když pozemek v náhradu nabízený jest pro účely staveb zákonem citovaným podporovaných nezpůsobilým. — IV. * Nabízí-li vyvlastněnec za platnosti zákona o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. na místě požadovaného pozemku pozemek jiný, nemůže vyvlastňovatel namítati nezpůsobilost (§ 3, odst. I. cit. zák.) pozemku nabízeného jen proto, že se tento pozemek ať svojí polohou, ať svým tvarem pro konkrétní, již hotový projekt nehodí, nebo že snad neskytá stavebníkovi stejné výhody při provádění stavby, zejména že by větších nákladů stavby vyžadoval, leč by toto zvýšení nákladu bylo tak veliké, že by, nejsouc v žádném poměru k zamyšlené stavbě, činilo stavbu nemožnou.
(Nález ze dne 5. dubna 1922 č. 4664.1)
Věc: Dr. Bedřich D. v P. proti zemské správě politické v Brně stran vyvlastnění pozemku k účelům stavby obytných domů.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody:
Nss rozhoduje o stížnosti vycházel z těchto úvah:
Pokud st-l pod č. 3 své stížnosti namítá, že bez vyvlastňovaného kusu pozemku č. kat. — vůbec nelze racionelní hospodářství na zbytku jeho velkostatku prováděti, chce patrně uplatňovati předpis § 3, posl. odst. zák. z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n., jenž vylučuje možnost vyvlastnění u nemovitostí, o kterých vlastník prokáže, »že jich nevyhnutelně potřebuje pro vlastní živnost, hospodářství, dům nebo domácnost.« Ustanovení toto dle svého smyslu a obsahu nechce chrániti jen možnost lepšího hospodaření a výhodnějšího použití zbytku pozemku, nýbrž chce zabrániti, by se další vedení hospodářství nebo živnosti nestalo následkem odnětí požadované půdy nemožným (arg. slovo »nevyhnutelně potřebuje«).
Tuto nemožnost sám st-l netvrdí, tím méně prokazuje, když vyzvedá, že další racionelní, t. j. výhodné hospodaření na statku zbývajícím bude stíženo. Nelze tudíž pokládati za důvodnou tuto námitku, která směřuje proti vyvlastnění žádanému vůbec a kterou bylo následkem toho v první řadě řešiti.
Jinak však jest co do námitky, kterou se uplatňuje, že neprávem nebyl přijat pozemek nabízený st-lem v náhradu za pozemek požadovaný. Tím jest ve spor uvedena otázka, může-li vlastník odvrátiti vyvlastnění určitých požadovaných pozemků tím, že nabídne vyvlastňovateli na místě pozemků žádaných pozemky jiné, k zastavení budovami obytnými způsobilé, či zda naopak, dospěje-li vyvlastnění k určité kategorii pozemku tak, jak jsou v pořadí § 3 zák. o stavebním ruchu vyznačeny, výběr pozemku v této kategorii jest bez ohledu na přání vyvlastněnce úplně a naprosto přenechán vyvlastniteli.
Otázku tuto, na kterou odvodní spis žal. úřadu odpovídá úplně ve smyslu prvé alternativy, nelze řešiti se všeobecných hledisek bez ohledu na positivní předpis zákona. Z pojmu »vyvlastnění« jako instituce výjimečně dovolující zásah v soukromou vlastnickou sféru jen tenkráte, kdy nelze jinak, než tímto zásahem splniti naléhavou potřebu diktovanou veřejným zájmem, by pouze plynulo, že vyvlastnění již dle svého pojmu jest vždycky vyloučeno, kde ona potřeba jest nebo může býti jinak ukojena než zásahem v cizí vlastnictví.
Ale co jest veřejným zájmem, zejména kam až sahá jeho ochrana a podpora, jíž jedním z jejích prostředků jest také vyvlastnění, dá se vyčísti a odvoditi toliko z oněch předpisů zákonných, jež toto vyvlastnění dovolují. Předpisy těmito může býti dojista vysloveno, že jest veřejným zájmem podporovati každé soukromé podnikání stavební až tak daleko, že se stavebníkovi umožní vybrati si libovolně kterýkoli pozemek, na němž doufá stavěti co nejvýhodněji, co nejpohodlněji a pro svůj prospěch i vkus co nejlépe. Může však z dotčených předpisů jen plynouti, že zákon zamýšlí toliko ulehčiti stavbychtivému, aby došel vůbec nějakého místa stavebního, jehož cestou smluvního jednání získati jest mu nemožno nebo příliš obtížno. V prvém případě by arciť pro výběr vyvlastňovaného pozemku byla rozhodnou výlučně libovůle stavebníkova, v případě druhém by však bylo prohlásiti potřebu jeho po nutném staveništi za ukojenu, jakmile by mu byl k disposici kterýkoli pozemek, jenž by se pro účel oněch staveb, jaké zákon chce podporovati, jevil způsobilým.
Zda zákon pojímá veřejný zájem v onom širokém smyslu prvním, či zda jej obmezuje ve smyslu poslednějším, lze odvoditi jen náležitým jeho výkladem. Při tomto výkladu nesmí však býti puštěno se zřetele, že expropriační zákon jest vlastně výjimkou ze zásady naprosté nedotknutelnosti práva vlastnického ústavou samou zaručené (§ 109 úst. list.) a že následkem toho předpisy zákona expropriačního nutno vykládati vždy restriktivně ve prospěch co nejmenšího obmezování volnosti vlastníkovy.
Má-li se všechno toto na zřeteli a zkoumá-li se, zda zákon spornou expropriaci povolující, přiznal vyvlastniteli naprosto libovolný výběr staveniště, dospěje se k tomuto výsledku: Zákon ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n., jenž poprvé myšlenku takové expropriace k účelu opatření vhodných stavenišť uvedl v život, postavil se na stanovisko co nejširší podpory stavebního podnikání a proto naprosto přenechal stavebníku právo volby místa stavebního. Vlastník se podle tohoto zákona mohl vyhnouti expropriaci proti němu vymáhané pouze tím, že se sám odhodlal na pozemku tom stavěti a tím učinil zadost idei zákona usilujícího podnítiti stavební podnikání (srvn. nález nss ze dne 7. června 1921 č. 7063, Boh. č. 873 adm.).
Ale zákon ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. byl §em 11 zák. o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. prohlášen výslovně za zrušený. Na jeho místo vstoupily předpisy §§ 1-10 zák. posléz uvedeného upravující »opatření stavenišť«, ze kterých již nelze odvoditi ono neobmezené podporování stavebníka bez ohledu na zájmy vlastníka pozemku. Ani jeden předpis tohoto zákona nestanoví již ani výslovně ani obsahově, že by stavebník měl právo vyvoliti si libovolně pozemek, jenž se jemu pro zamyšlenou stavbu nejlépe zamlouvá, zejména že by mohl dle své vůle a záliby určiti polohu budoucího staveniště.
Naopak tento zákon pojal ve svůj obsah nový předpis v § 3, jenž stanoví, že jde-li o vyvlastnění, přijde především v úvahu půda neplodná, pak teprve půda úrodná. A dojde-li se na půdu úrodnou, ani tu není dána stavebníku volnost rozhodování o tom, který z pozemků si za své staveniště vyvolí ježto nelze vyvlastňovati pozemky soukromé, je-li tu půda zabraná nebo půda fondů veřejných nebo pozemky obecní.
Z tohoto předpisu jest nade vši pochybnost jasno, že zákon tento již nespočívá na myšlence podporovati chuť k stavbě tím, že stavebníku přenechá se libovolně vyvoliti si místo, kde doufá stavěti nejvýhodněji a pro sebe nejpříznivěji, nýbrž že účel jeho obmezuje se pouze na to, opatřiti cestou nuceného prodeje nějaký k zastavění schopný pozemek vůbec.
Zákon tím vyhovuje veřejné potřebě, která nenese se k tomu přinésti stavebníku na účet vlastníka prospěch, aby stavbu provedl co nejlaciněji a s užitkem co největším, nýbrž jen umožniti stavbu s náležitým ohledem na cizí soukromé vlastnictví, zejména však na vlastnictví osob soukromých. Tím přivádí k plné platnosti základní myšlenku expropriace, jež zastavuje se ihned, když potřeba, pro kterou jest vyvlastnění jako poslední prostředek dáno, jest jinak s dostatek kryta.
Tato myšlenka nedovoluje tomu, aby žádal stavebník expropriaci určitého konkrétního místa stavebního, je-li jisto, že mu jest k disposici místo jiné pro tyto účely způsobilé, buď že on sám místo takové jako vlastník má, nebo že mu řádně jest nabízeno.
Z toho plyne, že nabízí-li vyvlastněnec na místě požadovaného pozemku pozemek jiný, může býti uznáno přes to na vyvlastnění pozemku žádaného jen tehdáž, když buď z okolností případu jest patrno, že vyvlastnitel nabídku tuto činí ve vědomí, že stavebník ji přijati nemůže a že raději od stavby upustí, čímž vyvlastněnec doufá vyhnouti se své zákonné povinnosti vyvlastnění trpěti, nebo když pozemek v náhradu nabízený jest pro účely stavby zákonem o stavebním ruchu podporované nezpůsobilým. Jeví se tudíž náhled v odvodním spise žal. úřadu zastupovaný nesprávným.
Nař. rozhodnutí samo arciť přísně na tomto náhledu nestojí, nýbrž uvažujíc vhodnost pozemku nabízeného a porovnávajíc výhody stavby na pozemku požadovaném s jedné a nabízeném se strany druhé, odmítá pozemek nabízený proto, že prý stavba na pozemku požadovaném jest pro stavebníka výhodnější.
Ale, jak již shora vyloženo, nemůže odmítnutí pozemku nabízeného odůvodniti nic jiného, než jeho nezpůsobilost pro účely stavby, o kterou jde. Nezpůsobilost tato arciť není tu již proto, že by se pozemek ať svojí polohou ať svým tvarem pro konkrétní již hotový projekt nehodil, nebo že by snad stejné výhody při provedení stavby stavebníkovi neskytal, zejména vyžadoval větších nákladů stavby, leč by toto zvýšení nákladů bylo tak veliké, že by nejsouc v žádném poměru k zamýšlené stavbě, činilo stavbu nemožnou. Vždyť zákon stanově určité pořadí, v němž pozemky jest vyvlastňovati, již sám právo volby polohy stavebníku nepřiznává a projekt konkrétní nutno přizpůsobiti tvaru místa stavebního, nikoli naopak. Vyšší pak náklady činí stavbu snad méně výhodnou., nikoli však nemožnou. Větší výhoda stavebníkova nesmí býti však vyvažována újmou osoby třetí, do jejíž vlastnické sféry se zásahá.
V případě sporném však takovouto nezpůsobilost obou pozemků st-lem nabídnutých provedené šetření neprokázalo ani naříkané rozhodnutí samo nezjistilo, ježto všechny námitky, které proti těmto pozemkům uvádí, dokazují nejvýše jen pouhou větší výhodnost požadovaného pozemku.
Spočívá tudíž rozhodnutí toto na mylném právním názoru a bylo je proto jako nezákonné zrušiti (§ 7 zák. o ss).

Stejně i v nálezu z téhož dne č. 4665 a j.

Citace:

Č. 1281. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 530-534.