Č. 1181.

Pražská konservatoř hudby: Služební poměr zaměstnanců bývalé soukromé pražské konservatoře hudby ke státu založen byl nikoli již jejím sestátněním, nýbrž teprve skutečným jmenováním. — Podmínky jmenování profesorem nebo skutečným učitelem konservatoře té.
(Nález ze dne 21. února 1922 č. 14 457/21.)
Věc: Ludmila U. v P. (adv. Dr. M. Leiser z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (Dr. Jan Jandík) o zařazení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem min. školství a národní osvěty z — bylo st-lce oznámeno, že ji vláda rep. čsl. jmenovala usnesením z — skutečnou učitelkou v 8. hodn. tř. při státní konservatoři hudby v Praze s právní účinností od 1. ledna 1920 a vřadila do kategorie druhé, skupina B stát. úředníků.
Do tohoto výnosu ministerstva podána jest stížnost, v níž se uvádí:
Již před sestátněním pražské konservatoře hudby byla st-lka komisí pro sestátnění konservatoře jmenována ode dne 1. září 1919 definitivní profesorkou konservatoře hudby a zařaděna do kategorie 2. A schváleného osobního statutu. Jelikož toto jmenování se stalo v souhlase s ministerstvem školství, sluší je pokládati za rozhodnutí tohoto ministerstva samého. Výnosem ministerstva ze dne 14. září 1920 byla však st-lka zařaděna do jiné skupiny, totiž kategorie skupiny B, a byl jí též, aspoň zdánlivě, odňat titul profesorský. Tento titul byl jí však definitivně udělen od 1. září 1919 a byl by jí mohl býti odňat jen po disciplinárním řízení, které však proti st-lce provedeno nebylo, pročež st-lka jest i nadále definitivní profesorkou; ježto pak profesorský titul dle zákona z 19. března 1920 č. 179 sb. přísluší toliko učitelům první kategorie skupiny A i B, plyne z toho, že st-lka náleží do této první kategorie.
Do první kategorie měla býti st-lka zařaděna též proto, že u ní dány jsou zákonné podmínky pro takové zařadění, neboť vyučuje hlavnímu předmětu (klavíru) ve všech ročnících, měvši už žákyně i v 5. ročníku.
V odpor braný výnos je nezákonný, neboť st-lku jako profesorku, vyučující hlavnímu předmětu i ve vyšších třídách, zařaďuje do kategorie 2. B a spočívá na nedostatečném řízení, neboť jednak nepřihlíží k předchozímu svrchu uvedenému rozhodnutí min. školství, a jednak nebyla vyšetřena paedagogická a umělecká zdatnost st-lčina, jak se mělo stát dle § 4 odst. 5 cit. zák.
Z uvedeného obsahu stížnosti vychází, že st-lka nebéře v odpor onen akt, jímž byla jmenována skutečnou učitelkou v 8. hodn. třídě, neboť netvrdí, že by bylo tímto jmenováním vsazeno v její práva proto, že měla býti jmenována profesorkou a nikoliv skutečnou učitelkou, nýbrž dovozuje, že i přes toto jmenování jí nadále přísluší titul profesorský, kterého nabyla již od 1. září 1919 a že právě z toho důvodu, že jest profesorkou, jest její zařadění nesprávné. S tím souhlasí i tvrzení stížnosti, že byl st-lce odňat zdánlivě titul profesorský, neboť tento důsledek vidí st-lka jedině v tom, že nebyla zařazena do první kategorie, kdežto přece dle § 4 lit. b) odst. 2 zákona ze dne 19. března 1920 č. 179 sb. z. a n. toliko učitelé této kategorie mají titul profesorský.
Následkem toho nebylo se nss-u obírati otázkou jmenování st-lčina, které se nestalo aktem min. školství, nýbrž ve smyslu § 81 lit. c) úst. listiny usnesením vlády, jak též ve výnosu v odpor vzatém výslovně jest uvedeno; při tom budiž pro úplnost ještě vytčeno, že případná stížnost st-lky do jmenování jako takového byla by podle § 3 lit. f) zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 a § 2 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. nepřípustnou.
Předmětem sporu jest tedy pouze zařadění stěžovatelky. Podle znění výnosu v odpor vzatého zdálo by se, že i toto opatření stalo se usnesením vlády ze dne 3. září 1920, leč ze spisů je patrno, že tomu tak není a že toto usnesení vlády se vztahovalo jen na »jmenování dle návrhu«, jenž zněl ohledně st-lky na »jmenování skutečnou učitelkou 8. tř. hodn. 1. stupně«. Zařadění st-lky do kategorie druhé, skupina B státních úředníků jest tedy opatřením min. školství, které také svoji pasivní legitimaci ve sporu nepopřelo.
Ve věci samé tvrdí st-lka, že tím, že podle přípisu bývalé komise pro sestátnění konservatoře ze dne 23. září 1919 č. 371 byla v souhlase s min. školství jmenována ode dne 1. září 1919 definitivní profesorkou a zařaděna do kategorie 2. A schváleného osobního statutu, vznikl jí i proti státu nárok na to, aby i po sestátnění konservatoře byla jako profesorka zařaděna do kategorie 1. Názor tento jest mylný.
Konservatoř hudby byla ústavem soukromým; teprve zákon ze dne 4. prosince 1919 č. 648 sb. z. a n. účinný dnem 1. ledna 1920 prohlásil konservatoř hudby za ústav státní a teprve zákonem ze dne 19. března 1920 č. 179 sb. z. a n. byly vydány předpisy o úpravě služebního poměru profesorů, učitelů a ostatních zaměstnanců státní konservatoře hudby v Praze. Ze znění obou těchto zákonů neplyne, že by zákony ty byly založily první nárok zaměstnanců bývalé soukromé konservatoře hudby na to, aby byli vůbec přijati do státní služby na státní konservatoři, tím méně, aby byli na této státní konservatoři jmenováni v té neb oné vlastnosti, neboť zákon prvý prohlásil toliko — jak již uvedeno — že konservatoř hudby jest ústavem státním, neustanovil však nikterak, že dosavadní zaměstnanci soukromé konservatoře stávají se zákonem samým zaměstnanci státními, zákon druhý pak upravuje služební poměr zaměstnanců na státní konservatoři, nikoliv poměry bývalých zaměstnanců na bývalé soukromé koservatoři a rovněž nemá předpisu toho obsahu, že všichni zaměstnanci soukromé konservatoře se stávají zákonem samým zaměstnanci státní konservatoře anebo že mají na jmenování jimi nárok; zejména neplyne nárok takový ani z předpisů §§ 10 až 13 zákona.
Třeba, že dřívější zaměstnanci soukromé konservatoře byli později do státní služby na státní konservatoři jmenováni, tedy přec založen byl jejich služební poměr ke státu teprve jmenováním samým a jest teprve toto jmenování, mající význam konstitutivní, základem práv a povinností těchto zaměstnanců státních.
Postavení, tituly a požitky, které tudíž byly správou ústavu přiznány zaměstnancům na soukromé konservatoři hudby, nejsou v právní souvislosti s postavením, tituly a pežitky těchto zaměstnanců po přijetí jich do služby státní.
Bývalá komise pro sestátnění konservatoře byla toliko správním orgánem soukromého ústavu, jehož poměr ke státní správě jest posuzovati podle předpisů prozatímního zákona o soukromém vyučování ze dne 27. června 1850, č. 309 ř. z.
Případné spolupůsobení orgánů státní správy, zejména ministerstva školství a národní osvěty, nemění ničeho na zásadní povaze bývalé konservatoře jako ústavu soukromého, ani na zásadní povaze bývalé komise pro sestátnění jakožto správního orgánu takovéhoto soukromého ústavu.
Uvedený přípis komise pro sestátnění ze dne 23. září 1919 č. 371 jest tudíž toliko prohlášením smluvní strany vůči soukromému zaměstnanci; souhlas udělený ministerstvem školství a národní osvěty k tomuto projevu správce soukromého ústavu jest posuzovati dle tcho jedině s hlediska přednsů uvedeného prozatímního zákona z r. 1850, zejména jeho §§ 19 a 12, tudíž jako akt dozorčí moci, která přísluší státní správě vůči všem soukromým ústavům vyučovacím a ve zvýšené míře bývá vyhrazována vůči ústavům požívajícím hmotné podpory (subvence) státní, nelze z tohoto souhlasu však odvozovati právní závazek státu neb jeho orgánů, aby stát — převezme-li později zaměstnance soukromého ústavu do své služby — byl co do úpravy služebního postavení takového zaměstnance po právu vázán úpravou, která platila na ústavě soukromém.
Dále tvrdí st-lka, že do kategorie 1. měla býti zařazena též proto, poněvadž u ní jsou dány zákonné podmínky pro takové zařadění, neboť vyučuje hlavnímu předmětu (klavíru) ve všech ročnících, majíc už i žákyně v 5. ročníku.
V tomto směru uvážil soud takto:
Podle § 2 zákona z 19. března 1920 č. 179 působí na státní konservatoři hudby v Praze pět kategorií učitelů, vyjmenovaných na uvedeném místě pod lit. a) až e). Jednu z kategorií těchto tvoří podle § 2 lit. b) profesoři a skuteční učitelé střední školy (při konservatoři) jakožto učitelé definitivní.
O právním postavení těchto definitivních učitelů střední školy platí dle § 4 b) zákona ustanovení služ. pragm. z 28. července 1917 č. 319 ř. z. (profesorské) a dělí se tato kategorie (ve smyslu § 2) na další dvě kategorie. Do první kategorie, počínající platem 9. hodn. třídy, náležejí učitelé hlavních předmětů, kteří vyučují ve všech ročnících hlavním předmětům a mají titul profesorský, do druhé kategorie počínající platem 10. hodn. třídy skuteční učitelé, t. j. ti, kteří vyučují předmětům přiřaděným.
Podle ustanovení dalšího 3. odst. lit. b) § 4 zákona řídí se plat a postup těchto kategorií podle ustanovení zákona ze dne 7. října 1919 č. 451 sb. z. a n., jímž se upravují poměry státních zaměstnanců do skupiny A a B zařaděných, a řídí se vřadění do té neb oné z těchto dvou skupin podle pedagogické a umělecké zdatnosti těchto učitelských sil.
Z toho jde, že zákon z 19. března 1920 č. 179 sb. z. a n. roztřídil definitivní učitele střední školy konservatoře (§ 2 lit. b) jednak I. co do počátečního platu a co do titulu na dvě kategorie podle toho, kterým předmětům a na kterých ročnících vyučují, jednak II. co do platu a postupu na dvě skupiny A a B podle zákona č. 541/19 (resp. služební pragmatiky úřednické) a to podle pedagogické a umělecké zdatnosti.
Z toho plyne jednak, že profesorem střední školy konservatoře může býti jmenován jen ten, kdo vyučuje hlavnímu předmětu ve všech ročnících, kdo pak vyučuje sice hlavnímu předmětu, avšak jenom na nižších ročnících, anebo kdo vyučuje jenom předmětům přiřaděným, že může býti jmenován toliko skutečným učitelem, při čemž pro toto jmenování má význam toliko otázka, kterým předmětům a na kterých ročnících kdo vyučuje, po případě má vyučovati, jednak, že jak profesoři, tak skuteční učitelé mohou býti »podle pedagogické a umělecké zdatnosti« své vřaděni buď do skupiny A neb B časového postupu podle služební pragmatiky úřednické.
Podle toho může tedy jednak i profesor střední školy, t. j. učitel vyučující hlavnímu předmětu na všech ročnících býti po případě vzhledem ke své méně vynikající zdatnosti pedagogické a umělecké vřaděn do postupové skupiny B, jednak není závady, aby i pouhý skutečný učitel střední školy vzhledem na svou pedagogickou a uměleckou zdatnost byl po případě vřaděn do postupové skupiny A. Pro otázku, má-li kdo býti jmenován profesorem nebo jen skutečným učitelem, bude tedy rozhodným faktický stav, kterým předmětům a na kterých ročnících vyučuje, pokud se týče jest určen vyučovati, kdežto pro otázku vřadění do postupové skupinv A nebo B bude rozhodovati zdatnost pedagogická i umělecká, tedy jinými slovy odborná kvalifikace.
Ze správních spisů a zejména z odvodního spisu podaného, žal. úřadem jde však, že žal. úřad — zaraduje st-lku do kategorie skutečných učitelů a do skupiny B časového postupu — vycházel z právního názoru, že kategorie 1. (profesoři) dlužno na roven postaviti se skupinou A a kategorie 2. (skuteční učitelé) se skupinou B, takže profesor může býti vřaděn jenom do skupiny A a skutečný učitel jenom do skupiny B. Na tomto základě hodnotil pak žal. úřad též rozhodující okolnosti v případě st-lčině, navrhl ji vládě k jmenování skutečnou učitelkou a v důsledku provedeného jmenování a podle svého názoru, že skutečný učitel může býti vřaděn toliko do skupiny B, vřadil ji do kategorie 2. skupiny B. Jelikož však, jak shora dolíčeno, uvedený právní názor žal. úřadu je nesprávný a neshoduje se s předpisy zákona, bylo nař. rozhodnutí na onom nesprávném právním názoru spočívající, pokud jím žal. úřadem bylo provedeno zařazení st-lky, zrušiti podle § 7 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876.

Citace:

č. 1181. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 317-321.