Č. 1127.Pozemková reforma: Průmyslové podniky nejsou všeobecně vyloučeny ze záboru již podle §§ 1 a 2 zák. zábor., nýbrž toliko, byly-li splněny předpoklady uvedené v § 3 a) zák. zábor. (Nález ze dne 18. ledna 1922 č. 636.) Věc: Drnovický cukrovar Offermann a spol. ve Vyškově (adv. Dr. L. Krupka z Vyškova) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran knihovního poznamenání záboru. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Stpú v Praze přípisy svými z navrhl, aby zemský soud v Brně v deskách zemských a okresní soudy v B. a ve V. v pozemkových knihách daly poznamenati, že nemovitosti zapsané ve vložkách, jež v návrzích stpú byly vyznačeny, jsou zabrány státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. Proti těmto opatřením stpú podal st-l jako majitel oněch nemovitostí stížnost k nss, o níž uvážil tento soud: Knihovní poznamenání záboru nemovitostí patřících k velkostatku K. a Š. bere stížnost v odpor pouze potud, pokud poznámkou záboru postiženy byly také stavební parcely č. kat. — —, na nichž zřízen jest hostinec, o němž stížnost tvrdí, že jest objektem dle § 3 lit. a) ze záboru vyloučeným. Co do ostatních nemovitostí náležejících st-li tvrdí stížnost jednak, že nemovitosti ty skládající se z cukrovaru a pozemků k němu náležejících jsou vesměs v celém svém rozsahu ze záboru vyloučeny, jednak že mezi těmito nemovitostmi nacházejí se četné ze záboru dle § 3 lit. a) záb. z. vyloučené objekty, jež poznámkou záboru postiženy býti neměly. Nejdříve bylo zabývati se otázkou, zda skutečně cukrovary v této své vlastnosti a jejich vlastní ekonomie jsou ze vší akce pozemkové reformy, mající za podklad zábor, již a priori vyloučeny, ježto, jak tvrdí stížnost, jde o podniky průmyslové, jež prý zákon záborem postihnouti nechtěl. Tento úmysl zákona snaží se stížnost dovoditi především ze sloy zákona samého, a usuzuje z toho, že zákon mluvě ve svém nadpisu o velkém majetku pozemkovém, v § 2 pak o půdě zemědělské a půdě vůbec a v§ 3 o hospodaření na zabraných nemovitostech, při čemž má na zřeteli hospodaření zemědělské, dává tím jasně na jevo, že chtěl postihnouti záborem pouze pozemkový majetek zemědělský, nikoliv půdu a budovy sloužící účelům průmyslovým. Správnost tohoto názoru snaží se stížnost dále odvoditi i z účelu zákona záborového, jenž prý chtěl odstraniti pouze latifundie, nechtěl však zasáhnouti v průmysl zemědělský, k němuž v prvé řadě náležejí cukrovary. Pokud stížnost svými vývody stojí na stanovisku, že průmyslové podniky hospodářské a s nimi souvisící podniky zemědělské jsou ze vší akce záborové a priori (již dle §§ 1 a 2 zák. zábor. a contr.) vyňaty, poněvadž jde o podniky průmyslové, nemohl se nss k tomuto názoru stížnosti přikloniti, a to již z toho důvodu nikoli, že zákon sám činí disposice o přídělu průmyslových podniků (§ 13 příděl. zák.) a mluvě o udržování zabraného majetku v dobrém stavu, nařizuje provádění nutných přestaveb a novostaveb nejen při hospodářských a obytných budovách, nýbrž i při provozovnách a závodech (§ 2 zák. o hospodaření na zabraném majetku), z čehož patrno, že zákon předpokládá, že i průmyslové podniky a tím spíše také polní hospodářství s nimi souvisící mohou záborem býti postiženy a nejsou tedy všeobecně již pro tuto svou vlastnost z předpisu o pozemkové reformě vyňaty. Že tomu skutečně tak, vyplývá i z § 3 lit. a) zák. záb. a contrario. Otázku, který majetek pozemkový jeví se dle vůle zákona zabraným, třeba dojista řešiti nejen dle §§ 1 a 2 zák. zábor., nýbrž také se zřetelem na předpis § 3 tohoto zákona, který vytýká, jaké kusy majetkové a za jakých podmínek se vymykají nexu záborovému, jenž by je jinak dle §§ 1 a 2 stihl. Ustanovení to vyznačujíc ony nemovitosti, jež zákon záborem postihnouti nechce, jeví se proti předchozím všeobecným ustanovením §§ 1 a 2 jako výjimka ze zásady v těchto předchozích paragrafech vyslovené. Nutno proto odpověď na otázku, které z těchto objektů jsou prosty záboru §§ 1 a 2, dáti nikoli z těchto předpisů, nýbrž jediné z positivního ustanovení § 3 lit. a) sama, jenž vyloučení ono připouští pouze tenkráte, když dotčený objekt jest hospodářsky i právně samostatný a neslouží hospodaření na zabraném majetku. Z toho a contrario vyplývá úsudek, že ty průmyslové objekty, u nichž zmíněné předpoklady splněny nejsou, v záboru zůstávají, a nutno je zahrnouti pod všeobecné ustanovení §§ 1 a 2 zák. zábor. Potom však nelze průmyslové podniky zásadně ze záboru vylučovati, nýbrž jen za podmínek uvedených v § 3 lit. a). Opačný názor stížnosti nemá tedy v zákoně opory. Pokud pak stížnost opírá své tvrzení, že cukrovar s pozemky k němu náležejícími záboru nepodléhá a tudíž poznámkou záboru postižen býti nemůže, právě o uvedené ustanovení § 3 lit. a) zák. zábor., nutno o závažnosti této námitky pojednati v souvislosti s námitkami stížnosti směřujícími proti tomu, že žal. úřad vůbec ze svých návrhů na poznamenání záboru nevyloučil jednotlivé objekty, o nichž stížnost tvrdí, že dle § 3 lit. a) zák. zábor. ze záboru jsou vyloučeny. V tom směru uvážil nss: Stížnost dovolává se ustanovení § 3 lit. a) zák. zábor. jednak co do celého komplexu nemovitostí k cukrovaru náležejících, jednak zvlášť co do jednotlivých nemovitostí, zejména parcel č. kat. , na nichž jest hostinec náležející ke statku K. a Š, dále co do průmyslové dráhy, mlýnů, továrních a obytných budov, úřednických a dělnických domků i jiných objektu. Při tom vychází stížnost z toho právního názoru, že tyto objekty jsouce dle § 3 lit. a) zák. zábor. po zákonu samém ze záboru vyloučeny, nemohou býti postiženy ani poznámkou záboru. Názor ten však neshoduje se se stanoviskem, jež zaujal nss ve svých četných nálezech dřívějších, zejména též ve svém nálezu ze dne 21. září 1921 č. 10762, Boh. č. 946, na který se tímto dle § 44 jedn. řádu poukazuje, kde vyslovil, že objekty vyloučené dle § 3 lit. a) zák. zábor. ze záboru lze tak dlouho pokládati za zabrané, dokud deklaratorním výrokem úřadu není o nich uznáno, že dle tohoto zákonného ustanovení jsou ze zaberu vyloučeny. Že úřad rozhodnutí o vyloučení objektů ze záboru může vydati dříve, než učiní opatření o knihovním vyznačení záboru dle § 16 zák. zábor., jest nesporno, jde jen o to, zda také tak vždy učiniti musí. V tom směru ve svrchu citovaném nálezu svém dovodil nss, že vzhledem k ustanovení § 7 bodu 1 zák. o poz. úřadě není nezákonným postup ten, při kterém stpú nejprve vyšetřuje, zda jsou tu podmínky záboru dle §§ 1 a 2 zák. zábor., a dospěje-li na základě dat tímto šetřením zjednaných k přesvědčení, že tu jde o majetek patřící témuž subjektu a přesahující 250 ha půdy vůbec nebo 150 ha půdy zemědělské, vymůže poznámku záboru na celek, a přenechá straně, aby své právo na vyloučení objektů dle § 3 uplatnila dodatečně a vymohla si rozhodnutí o tom. Může tedy stpú půdu, o které zjistí, že jest součástí souboru nemovitostí dle § 2 zák. zábor., uvésti v patrnost knihovní poznámkou záboru, aniž dříve vyloučí objekty dle § 3 lit. a) zák. zábor., a nelze v postupu tom spatřovati ani stížností vytýkané nezákonnosti ani vady řízení. Opačné stanovisko stížnosti nelze také opříti ani o ustanovení § 3 lit. b) zák. zábor. ani o § 16 tohoto zákona, jak snažil se učiniti zástupce stížnosti při ústním líčení, tvrdě, že z právního názoru svrchu uvedeného nebylo by lze vycházeti také při vyloučení nemovitého majetku dle § 3 lit. b), a že při tomto výkladu neměl by pak § 16 zak. zábor. valného významu, když by již poznámkou záboru nebylo na jisto postaveno, které objekty ze záboru jsou vyloučeny a které nikoliv. V § 3 lit. b) vylučuje zákon ze záboru určitý pozemkový majetek jedině proto, že náleží obcím, okresům a zemím, a stanoví tak další výjimku ze zásady vyslovené v §§ 1 a 2 zák. zábor. To, co svrchu s ohledem na poznámku záboru řečeno o vyloučení jednotlivých objektů ze záboru, platí také o vyloučení majetku dle lit. b) cit. ustanovení, a nelze při svrchu uvedeném výkladu shledávati nějaký rozpor mezi ustanovením lit. a) a lit. b). Při tomto výkladu nepostrádá také § 16 zák. zábor. praktického významu. Jest jisto, že není veškerý nemovitý majetek vůbec státem zabrán, a že se může v určitém případě naskytnouti pochybnost o tom, jde-li o nemovitost náležející do souboru přesahujícího výměru § 2 zák. zábor., nebo patří-li nemovitost témuž vlastníku nebo týmž spoluvlastníkům, takže třeba výrokem úřadu formalisovati, který majetek již dle §§ 1 a 2 zák. zábor. jest státem zabrán. To se děje vydobytím poznámky záboru, kterou se zároveň uvědomuje každý, kdo v knihu pozemkovou nahlédne (a nahlédnouti má každý, kdo na věci má zájem), o tom, že také formálně bylo již úřadem vysloveno, že ta která nemovitost zásadně záboru podléhá. Zapsaná poznámka záboru má tedy nejen význam, že vylučuje možnost omlouvati nevědomost nastaléto záboru důvěrou v knihy pozemkové, nýbrž i působí jako veřejné sděleni o tom, že se již i úřad konkrétně zabýval otázkou, zda určitý pozemek nexu záborovému dle §§ 1 a 2 zák. zábor. podlehl a že na tuto otázku odpověděl kladně. Vzhledem k tomuto svému stanovisku a se zřetelem na předpis § 3 zák. o ss nemohl nss také přezkoumati, zda skutečně objekty ve stížnosti uvedené jsou dle § 3 lit. a) ze záboru vyloučeny, neboť nař. opatření nemají o této otázce žádného rozhodnutí a nemůže tudíž nss otázku tu in merito řešiti. Bude věcí strany, aby se sama domáhala vyloučení zmíněných objektů ze záboru, což může učiniti do té doby, dokud dotyčné nemovitosti nebudou státem převzaty. Pokud se konečně stížnost proti nař. opatřením žal. úřadu dovolává toho, že parcelací bude ohroženo trvání celého průmyslového podniku, a následkem toho i dělnictvo a úřednictvo v něm zaměstnané, a že nepříznivě dotčena bude produkce cukru důležitá pro konsum, vývoz i finance státní, nemohl se nss těmito vývody stížnosti zabývati již z toho důvodu, poněvadž může naříkaná rozhodnutí přezkoumati jen v tom směru, zda jsou zde zákonné předpoklady pro to, aby uvedený soubor nemovitostí postižen byl poznámkou záboru, nemůže však rozhodovati o tom, zda důsledky ze záboru plynoucí srovnávají se také s požadavky hospodárnosti, vhodnosti a účelnosti. Při tom ani nepřihlížel k tomu, že vůbec není ještě jisto, zda stát tuto zabranou půdu bude parcelovati, či zda podrží ji pro sebe nebo v celku ji přidělí sdružením dle § 4 příděl. zákona. Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.