Č. 1251.

Zabírání budov: I. Na Slovensku je vládní referát veřejných prací u ministra s plnou mocí pro správu Slovenska oprávněn rozhodovati jako druhá stolice ve věcech zabírání budov k veřejným účelům podle zák. z 11. června 1919 č. 332 resp. z 19. března 1920 č. 180 sb. z. a n., a to i když by byl dal sám podnět k zabrání tomu. — II. Zrušilo-li min. nár. obrany ubytování vojska v určité budově vzhledem k histor. a uměl. významu jejímu, není to na překážku, aby byla budova ta zabrána k účelům veř. podle zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., resp. z 19. března 1920 č. 180 sb. z. a n. — III. Majitel zabírané budovy nemá práva, aby se bránil zabrání poukazem na jiné vhodné budovy, které by však bylo třeba k účelu tomu teprve zabrati nebo jinak získati. — IV. K námitce, že se budova pro účel, pro který se má zabrati, nehodí, není vlastník budovy legitimován.
(Nález ze dne 24. března 1922 č. 3951.) Prejudikatura: Boh. č. 1216 adm.
Věc: Firma »Domovný lesný priemysl, úč. spol. v Trenčíně« (adv. Dr. J. Nebesář z Prahy a Dr. L. Ringwald z Trenčína) proti ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska stran zabrání zámku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Županský úřad v Trenčíně zabral k žádosti školského referátu ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě podle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. pro zřízení ústavu hluchoněmých a spojeného s ním internátu kastel v Dubnici, patřící stěžující si společnosti, i s vnitřním dvorem, vyjímaje 6 pokojů v 1. poschodí, jež tvoří byt majitelův a byty dosavadních uživatelů, a vyjímaje zařízení, k jehož uložení budou st-lce v kastelu vykázány vhodné místnosti, z těchto důvodů:
Poněvadž jiných vhodných budov není k disposici, požádal školský referát o zabrání toto pro ústav hluchoněmých v Kremnici, Jelšavě a Komárně, které jsou přeplněny, pro ústav v Klášteře pod Zniovem, jenž jest uzavřen, a pro ústav Bratislavský, jenž jest částečně přeložen, vyžaduje tedy zabrání to zájem veřejný. Účelu tomuto vyhovuje budova zabraného kastelu, jenž až na malé výjimky není obýván. Dle znaleckého dobrozdání nemá budova sama umělecké ceny a historický význam její neutrpí zabráním v žádném směru, Připojeno poučení, že stěžovati si lze dle § 3 cit. zák. do 8 dnů na min. veřejných prací v Praze cestou županského úřadu v Trenčíně.
Šetření ve smyslu § 3 cit. zák. konaného zúčastnili se zástupci referátu školského a zdravotního, pak referátu veřejných prací, sociální péče a zemědělství při ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska jako zástupcové oněch ministerstev, dále státní stavební úřad v Trenčíně, hlavní služný s okresním lékařem a zástupce obce i majitelky zámku.
Ve svém odvolání uvedla majitelka zámku toto:
Naříkaným rozhodnutím zamítlo min. s plnou mocí pro správu Slovenska, vládní referát pro veřejné práce, toto odvolání a potvrdilo rozhodnutí první instance z těchto důvodů:
K posouzení umělecké a historické ceny zabíraných objektů jest povoláno podle § 4 cit. zák. výlučně min. školství a národní osvěty, zastoupené na Slovensku vládním komisariátem pro zachování uměleckých památek v Bratislavě, jehož vyjádření a souhlas byl před zabíracím řízením vyžádán. Rozhodnutí min. národní obrany, jímž se od ubytování vojska v zabraném zámku upouští, váže pouze ministerstvo, které rozhodnutí to vydalo a neprejudikuje řízení zabíracímu. Objekty označené v odvolání jako vhodné pro zabrání budou zabrány pro účely jiné. Pro otázku způsobilosti objektů pro ústav hluchoněmých jest směrodatným rozhodnutí státem vyslaných znalců. V zabraném kastelu umístí se dočasně uzavřený ústav hluchoněmých v Klášteře pod Zniovem a státní ústav hluchoněmých z Bratislavy, který nemá nyní vůbec žádných vhodných místností, pročež ústavy ty nemohou úkoly své plniti. Zástupci referátu veřejných prací navrhovali při komisionelním jednání zabrání zámku ve srozumění se zástupcem státního stavebního úřadu v Trenčíně a za jeho spolupůsobení, tedy jako zástupci veřejné služby technické, jejichž orgánem jsou jak státní stavební úřad tak i referát veřejných prací —, a nikoliv jako zástupcové min. s plnou mocí pro správu Slovenska. Příslušnost tohoto ministerstva rozhodovati jako konečná instance spočívá na zákoně ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n.
Stížnosti do rozhodnutí tohoto majitelkou zámku podané nemohl nss přiznati důvodncst.
Pokud stížnost namítá, že k vyřízení odvolání nebyl příslušným vládní referát veřejných prací u min. s plnou mocí pro správu Slovenska, nýbrž jedině ministerstvo veřejných prací v Praze, nelze jí přiznati oprávněnost z důvodů v nálezu tohoto soudu ze dne 16. června 1921 č. 7741 blíže uvedených, při nichž nss i nyní trvá a na něž se ve smyslu § 44 j. ř. poukazuje.1
Pokud však stížnost dále namítá, že vládní referát veřejných prací nebyl také pro inkompatibilitu oprávněn k vyřízení odvolání, poněvadž sám navrhl zabrání, dlužno poukázati k tomu, že účastenství zástupců referátu veřejných prací při šetření konaném na místě samém má právě tak jako účast zástupců ostatních shora uvedených referátů resp. ministerstev podklad v předpisu § 3 cit. zák., že šetření se má provésti s majetníkem budovy neb jeho zástupcem a se zástupci příslušných nejvyšších úřadů a zájemníků. Nezastupovali tedy zástupcové referátu veřejných prací, jak naříkané rozhodnutí správně uvádí, odvolací instanci, nýbrž nejvyšší úřad technické služby. Třeba bylo jejich vyjádření označeno v protokole jako návrh, nelze v něm viděti více než souhlas, daný se stanoviska státní služby technické k navrženému zabrání, o něž ve skutečnosti zadal pouze školský referát, jak to výslovně konstatuje nejen tento protokol, nýbrž i rozhodnutí první instance. Předpisuje-li však zákon v §3, odst. 1 účast zástupců nejvyššího úřadu, aniž z ní vylučuje zástupce min. veřejných prací, a určuje-li v jeho druhém odstavci za odvolací instanci totéž min. veřejných prací, pak nelze v účasti zástupců tohoto ministerstva na šetření právem shledávati vadu řízení, nehledě ani k tomu, že by zákonu neodporovalo ani kdyby referát veřejných prací byl sám dal podnět k zabrání.
Dále namítá stížnost, že zabrání Dubnického kastelu nebylo nevyhnutelně potřebí a že pro ně není důvodů, poněvadž pro umístění ústavu hluchoněmých jsou k disposici jiné vhodné budovy jinde, poněvadž zabraný kastel se pro tento účel nehodí a poněvadž bratislavský ústav hluchoněmých je dosud ve svých místnostech a pro jeho přeložení důvodů není.
V ohledu prvém uvedla st-lka již v odvolání, že v K., v P., P. a v P. B. jsou vyhovující a dosud nezabrané kastely, které nemají historického významu a umělecké ceny.
Ve stížnosti poukazuje opět na tyto kastely a mimo to na dvě vily, které by řečenému účelu vyhovovaly a které jsou na prodej.
§ 1 cit. zák., resp. § 1 zák. z 19. března 1920 č. 180 sb. z. a n. zmocnil županské úřady k zabírání budov pro účely veřejné jen potud, pokud není vhodných místností pro účely ty. Tím však vyloučil zákon přípustnost zabrání jen pro případy, kde pro účel, o který jde, jsou vhodné místnosti k disposici. Budovy, jež by bylo teprve třeba zabrati nebo koupiti, nejsou ani nositeli účelu ani úřadu k disposici i nemá majitel zabírané budovy nároku, aby bylo v prvé řadě postaráno o dotyčný účel zabráním nebo koupí jiného objektu.
K námitce druhé, že zabraný zámek nevyhovuje účelu, pro který byl zabrán, poněvadž v Dubnici není lékaře ani lékárny a poněvadž vodovod není v zámku zaveden a potřebná zahrada by se teprve musila zříditi, schází st-lce legitimace. St-lka není povolána k tomu, aby hájila zájem subjektu, pro jehož účel se budova zabírá, otázka vhodnosti budovy nedotýká se st-lčiných zájmů právních. Námitka třetí, že není důvodu pro přeložení ústavu hluchoněmých v Bratislavě, nebyla v řízení administrativním uplatňována i nelze k ní jako k nepřípustné novotě dle § 5 a § 6, odst. 1 zák. o ss hleděti a jest při tom jen k tomu poukázati, že dubnický kastel byl zabrán nejen pro umístění bratislavského ústavu, nýbrž i ústavu v Klášteře pod Zniovem.
Konečně namítá stížnost, že zabrání zámku jest vyloučeno pro jeho historický význam a uměleckou cenu a že o okolnosti té nebylo u porušení předpisu § 4 cit. zák. slyšeno min. školství a národní osvěty, že však okolnost tuto uznalo i min. národní obrany výnosem z 25. března 1921, jehož se st-lka dovolává i na důkaz svého dalšího tvrzení, že se erár zavázal, že zámek tento nebude nikdy více zabrán.
Proto vzdala se prý st-lka nároku na náhradu škody v částce 200 000 K přesahující utrpěné dřívějším ubytováním vojska a proto váže tento závazek také min. veřejných prací.
V tomto směru ustanovuje § 4, odst. 4 cit. zák., že před zabráním a úpravou budovy jest třeba opatřiti souhlas min. školství a národní osvěty, jde-li o budovy umělecky neb historicky cenné. Tím je řečeno, že zákon nevylučuje budovy takové ze záboru, nýbrž že jejich zabrání připouští, ovšem s podmínkou souhlasu zmíněného úřadu. Pokud jde o projev takového souhlasu, zastupuje ministerstvo školství na Slovensku vládní komisariát pro zachování uměleckých památek. Přehlížejíc, že mínění tohoto komsariátu bylo vyžádáno, namítala ostatně st-lka již ve svém odvolání, že mělo býti min. školství zastoupeno tímto svým památkovým oddělením, když samo zabrání navrhlo. Nelze tedy v tomto postupu úřadu shledati vady řízení.
Jmenovaný komisariát byl o podání posudku požádán v průběhu řízení a před zabráním. Nález i posudek jeho byl dne 20. ledna 1921 protokolárně sepsán a předložen při šetření na místě samém za účasti zástupců školského referátu konaném a byl k protokolu připojen. Posudek tento zní:
»Se stanoviska komisariátu pro zachování památek nebylo by proti umístění ústavu hluchoněmých námitek s podmínkou, že veškeré cenné předměty budou ze zabraných chodeb a pokojů přeneseny do jiných místností a že nebudou podnikány žádné opravy ani úpravy, jimiž by se porušil starobylý ráz zámku a že zůstanou nedotčeny místnosti přepychově zařízené.«
Tímto posudkem projevilo tedy min. škoství svůj souhlas se zabráním dle § 4 cit. zák. i nelze vyslovenému zabrání z tohoto důvodu právem vytýkati nezákonnost a to tím méně, když ani zařízení budovy ani přepychově zařízené místnosti zabrány nebyly.
Prohlášením z 25. března 1921, jehož se stížnost dovolává, osvobodilo min. národní obrany Dubnický zámek vzhledem k jeho historickému a uměleckému významu trvale od ubytování vojska a jen od tohoto. V tomto prohlášení, které je přesné, jasné a určité, nelze spatřovati nějaké překážky, která by bránila, aby bylo na tuto budovu použito předpisů cit. zákona o zabírání budov pro veřejné účely.
Není tedy stížnost v žádném směru důvodná i slušelo ji zamítnouti.

Příslušný odstavec cit. nálezu zní:V prvé radě bylo nutno, aby se nss vypořádal s výtkou stížnosti, že vládní referent veřejných prací ministra s plnou mocí pro správu Slovenska není kompetentním rozhodovati o zabírání budov pro účely veřejné jako druhá a konečná instance. Je pravda, že podle § 3, odstavec 2 zák. z 11 června 1919 č. 332 sb. z. a n. má ministerstvo veř. prací rozhodovati o stížnostech do rozhodnutí první stolice a že ani zákon z 19. března 1920 č. 180 sb z. a n. nestanoví v té přičíně úchylkuPřes to však neshledal nss, že by rozhodnutí, které v daném případě bylo vydáno »vládnim referátem veř. prací ministra s plnou mocí pro správu Slovenska«, tedy orgánem tohoto ministra a které se proto musí pokládat za rozhodnutí samotného ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, bylo vyšlo od orgánu k tomuto rozhodování absolutně nepříslušného.Podle § 64 ústavní listiny čsl. republiky přísluší vládě všecka moc vládní a výkonná, dokud ústavní listinou nebo zákony čsl rep. vydanými po 15. listopadu 1918 není a nebude výslovně vyhrazena presidentovi republiky.Podle § 80 úst. listiny rozhoduje vláda ve sboru a to jmenovitě v případech uvedených v § 81 Je z toho patrno, že zdrojem a ústředím veškeré exekutivy podle ústavy čsl. rep. je vláda, která si může vyhradit i rozhodnutí v konkrétních záležitostech, spadajících do působnosti jednotlivých ministerstev; tomu nasvědčuje ustanovení § 81 lit b), podle něhož vláda rozhoduje ve všech věcech politické povahy, kterou mohou mít ovšem právě tak případy konkrétní jako otázky rázu povšechného.Vláda má však podle zák. z 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n o mimořádných přechodných ustanoveních na Slovensku právo dáti některému členu svému plnou moc, aby vydával nařízení a konal všecko k udržení pořádku, ke konsolidování poměrů a zabezpečení řádného státního života. K zabezpečení řádného státního života přináleží dojista i péče o řádné konání funkcí správních, tedy i správní judikatury. Může-li však vláda úkony tohoto druhu svěřiti na Slovensku některému členu svému, není proto možno právem tvrditi, že by tento, t. j ministr s plnou mocí pro Slovensko, jednající na zákonném podkladě v mezích plné moci jemu vládou a tudíž i členy jejími dané, přisvojoval si kompetenci, která mu nepřináleží. Takováto úprava vztahů ve středu vlády jest ovšem čistě interní záležitostí vlády, jež se vymyká jakékoli vnější ingerenci.

Citace:

č. 1251. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 469-473.