Č. 1213.

Lesní hospodářství: I. Zamítl-li úřad žádost za kácení lesa, podanou kupcem dříví na stojato, z toho důvodu, že žádost nepochází od majitele lesa, který se jí naopak opřel — odpovídá jeho výrok zákonu ze 17. prosince 1918 č. 82 sb. z. a n. — II. Každé kácení lesa po 20. prosinci 1918 musí býti posuzováno dle zák. ze 17. prosince 1918, třebas titul k němu byl založen kdykoli před tím.
(Nález ze dne 13. března 1922 č. 12 879/21.)
Prejudiktatura: Boh. č: 613 adm.
Věc: L. účastinarská společnost na dorábanie vápna a dřeva v L. proti ministerstvu zemědělství, exposituře pro Slovensko v Bratislavě stran kácení lesa.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou z 31. srpna 1916 s pozdějšími dodatky koupila firma S. a S. od Antonína a Kateřiny A. dříví na stojato v obci L. na ploše asi 640 kat. jiter. Když pak správa velkostatku Antonína A. v J. dne 4. června 1920 uvedla, že s kácením bylo započato už v roku 1917, že však bylo výměrem slúžnovského úřadu v S. ze dne 30. října 1919 č. — zastaveno, o nové, dne 22. listopadu 1919 podané žádosti o dovolení k dalšímu kácení nebylo dosud rozhodnuto, pročež žádá, aby se tak stalo pokud možno brzo, aby v případě zrušení oné kupní smlouvy mohlo býti přikročeno k racionelnímu hospodaření, rozhodl ministr s plnou mocí pro správu Slovenska, vyžádav si posudek státního lesního inspektorátu v Bratislavě, výnosem ze dne 19. července 1920 č. —, že firma S. a S. smí káceti pouze v míře odpovídající zákonu ze dne 17. prosince 1918 č. 82 sb. z. a n. a pod podmínkou, že firma je po rozumu nařízení ministerstva ze dne 17. června 1919 č. 17 Ú. N. oprávněna provozovati na Slovensku živnost a že káceti bude pouze ty porosty, které mají nejen zákonité stáří, nýbrž také lesně hospodářskou způsobilost.
Přípisem ze dne 23. října 1920 č. — sdělil pak ministr s plnou mocí pro správu Slovenska slúžnovskému úřadu v S., že ona firma káceti nesmí, ježto jednak nevyhověla dosud cit. nař. min. ze dne 17. června 1919 a jednak kácení vztahuje se dle smlouvy většinou na porosty mladší 60ti let, což se příčí citovanému zákonu o prozatímně ochraně lesů. Na to Vincenc R., komisionář dřívím v Brně, předloživ smlouvu ze dne 23. září 1920, dle které koupil od firmy S. a S. 15 000 plnometrů borové kulatiny z onoho revíru, žádal o povolení, aby toto množství smělo býti vykáceno. Když ani tento krok nesetkal se s výsledkem, zakročila stěžující si firma u ministerstva zemědělství, expositury pro Slovensko, dne 23. dubna 1921 uvádějíc, že nabyla úplatnou cessí od firmy S. a S. práv jejích ke kácení celkem na ploše 510 kat. jiter ze svrchu uvedených kupních smluv jí náležejících, a žádajíc, aby jí bylo toto kácení povoleno.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že st-lčinu žádost nemůže vzíti toho času v úvahu. § 1 zák. o próz. ochraně lesů předpisuje, že majitel lesa je povinen každé mýcení oznámiti na měsíc napřed úřadu, resp. žádati o povolení káceti. V daném případě nebyla žádost majitelem podána, ba ani jím spolupodepsána a byv vyzván, prohlásil se majitel v ten rozum, že vyslovuje se proti kácení z vážných lesně-hospodářských důvodů žádaje, aby povolení uděleno nebylo. Nevyhovuje tedy žádost cit. zákonným předpisům a byla proto odmítnuta.
Uvažuje o stížnosti do rozhodnutí toho podané dospěl nss k tomuto závěru:
Pokud předem st-lka namítá, že smlouva uzavřena byla před vydáním zákona ze dne 17. prosince 1918 č. 82 sb. z. a n. o prozatímně ochraně lesů, že nutno šetřiti práv již nabytých a že zákon ten nemá zpětné působnosti, čímž hledí patrně dovoditi, že v daném případě zákona toho nebylo vůbec použíti, shledal nss tuto námitku bezdůvodnou, trvaje při svém právním názoru vysloveném a blíže odůvodněném již v nálezu ze dne 9. prosince 1920 č. 11 011 (Boh. č. 613 adm.), k němuž se strany podle § 44 jedn. řádu odkazují, že totiž zákon ten nechovaje přechodného ustanovení vztahujícího se na poměry, k nimž základ byl již dříve položen, zasahuje všechny skutkové stavy, které vyvíjejí svou pravotvornou působnost v době, kdy jeho normy jsou už v účinnosti a že tedy každé kácení lesa, ať titul k němu byl založen kdykoliv, spadá-li do doby po 20. prosinci 1918, kterýmžto dnem zákon ten nabyl účinnosti, musí býti dle tohoto zákona posuzováno.
Podle § 1 cit. zák. majitelé lesů hospodařící dle pevných hospodářských plánů jsou povinni hospodařiti i na dále podle plánů těch, pokud se nepříčí ustanovením §§ 2 a 3. Majitelé lesů podle pevných plánů nehospodařící, jsou povinni ohlašovati na měsíc napřed každé mýcení příslušnému politickému úřadu a jsou oprávněni mýtiti, nedojde-li do měsíce zákaz. Podle § 4 pak může ministerstvo zemědělství připustiti z veřejných důvodů výjimky z ustanovení §§ 2 a 3.
V daném případě domáhala se st-lka toho, aby jí bylo povoleno pasečení na holo na ploše 293 ha čili 510 kat. jiter během 5ti let. Netvrdí ani a také správní spisy tomu nenasvědčují, že by tento způsob zužitkování lesa byl v souhlase s pevným hospodářským plánem, nebo že by odpovídal zásadám v §§ 2 a 3 cit. zákona vytčeným, neohlásila pouze zamýšleného mýcení u příslušného politického úřadu (u služného po rozumu nař. min. pro správu Slovenska ze dne 1. července 1919 č. 113 Ú. N.), nýbrž žádala o povolení mýtiti u ministerstva zemědělství a nejde tedy o případ 2. odst. § 1, nýbrž o žádost podle § 4 cit. zákona.
Žal. úřad, jak z jeho výroku patrno, nepřistoupil k řešení otázky, zda jsou zde důvody, jež by povolení žádané výjimky opravňovaly, omeziv se na formální důvod, že žádost nebyla podána majitelem, který naopak vyslovil se proti ní z vážných lesně-hospodářských důvodů.
Nss neshledal, že by tento výrok byl stížen nezákonitostí st-lkou vytýkanou. St-lka se mýlí, má-li za to, že zákonodárci záleželo při vydání oné právní normy pouze na tom, aby každé mýcení bylo ohlášeno neb o ně bylo žádáno, a že tedy intence zákona byla jen, aby se bez povolení lesních úřadů nekácelo, aniž by však kladl při tom váhu na osobu majitelovu. Ze zákona samého vyplývá opak tohoto st-lčina názoru. Podle § 5 jsou majitelé lesů zodpovědní za zachování předpisů zákona toho pod pohrůžkou soudního trestu vězení do 6ti měsíců a peněžité pokuty do 5 000 000 K; krom toho pak podle §6, je-li důvodná obava porušení zákona, může ministerstvo zemědělství naříditi i sekvestraci lesů jednotlivých majitelů na jejich náklad. Předpis §§ 7—9 dává lesním úředníkům zvláštní postavení vůči majitelům lesů jako jejich zaměstnavatelům, ukládaje jim v poměru k nim zvláštní povinnosti a zvláštní práva zasahující hluboce do jejich vzájemného smluvního poměru.
Veškerá tato ustanovení nepřipouštějí pochybnosti o tom, že zákonu nešlo pouze o to, aby mu zajištěna byla jen evidence všelikého mýcení a tím i možnost mýcení tomu včas zabrániti, nýbrž že postavil v § 1 osobu majitele lesa v popředí zúmyslně, právě se zřetelem k povinnostem a případným těžkým újmám, jež právě pro majitele lesa ze zákona toho vyplývají.
Jak ze správních spisů patrno, byl si majitel lesa vědom tohoto svého postavení, zakročiv sám vzhledem k oné smlouvě s firmou S. a S. uzavřenou u úřadu o povolení káceti les a vymohl povolení to, byť i pouze v míře zákonem přípustné a pod podmínkou týkající se způsobilosti oné firmy. Naproti tomu st-lka podala žádost sama bez účastenství majitelova a žal. úřad hledě k uvedeným svrchu ustanovením zákona právem poskytl majiteli možnost zaujati své stanovisko k jednání osoby třetí, jež mohlo míti pro něho tak dalekosáhlé účinky. Jestliže pak žal. úřad maje po ruce odmítavé prohlášení majitele lesa shledal, že není zde primérní podmínky, za níž by žádosti podle § 4 cit. zákona podané (a pouze o tuto v daném případě jde) mohl vyhověti, totiž nejen zakročení, nýbrž ani souhlasu osoby ve směru tom podle zákona v první řadě vystupující, a žádost z tohoto důvodu zamítl, nelze v jeho výroku shledávati nezákonitost st-lkou namítanou a to tím méně, když úřad, jak z jeho výroku patrno, neomezil se na pouhý fakt, že majitel žádosti nepodal a s ní nesouhlasil, nýbrž zkoumal nad to ještě důvodnost tohoto stanoviska majitelova, přihlížeje při tom nikoli k soukromoprávním námitkám majitelem k platnosti přiváděným, nýbrž k jeho vývodům lesně-hospodářským podle zákona o prozatímní ochraně lesa rozhodným.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1213. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 381-383.