Č. 1458

.
Policejní věci trestní: 1. K pojmu náhradních potravin po rozumu § 1, odst. 2 nař. ze dne 31. března 1918 č. 125 ř. z. — 2. Nedostatek odůvodnění nálezu trestního není za všech okolností podstatnou vadou řízení.
(Nález ze dne 30. června 1922 č. 9110.)
Věc: Theodor P. v D. proti zemské politické správě v Praze o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem okresní politické správy v Děčíně ze dne — st-l uznán vinným přestupkem §§ 1 a 2 nař. úřadu pro zásobování lidu ze dne 31. března 1918 č. 125 ř. z., jehož se dopustil tím, že po 15. červnu 1918 přivedl do prodeje náhražkovou potravinu s označením »Okka Vanillin Zucker« bez výslovného povolení úřadu pro zásobování lidu, nedbaje podmínek pro to stanovených a byl za tento přestupek odsouzen k peněžité pokutě 1500 K.
Zemská správa politická v Praze zamítla nař. rozhodnutím odvolání st-lovo z důvodů prokázané skutkové trestní podstaty.
Nss neshledal stížnost do rozhodnutí 2. stolice podanou důvodnou. Žal. úřad potvrdil, jak ze spisů patrno, nález první stolice prostě z důvodů prokázané skutkové trestní podstaty a neuvedl tedy rovněž, jako úřad první stolice, žádných důvodů konkrétních pro závěr, že poživatina, jejíž uvedení do obchodu bez povolení příslušného úřadu dalo podnět k trestnímu řízení, je náhražkovou potravinou; ale přes to nelze uznati, že by tato vada, jakož i okolnost, že do intimátu nálezu 2. stolice nebylo pojato stručné odůvodnění tohoto nálezu, bylo straně stížilo obranu jejího práva aneb vůbec její právní postavení, ježto strana znajíc jednoduchý a nesporný skutkový stav věci, jakož i právní stanovisko úřadem první stolice zaujaté, byla s to, aby se účinně bránila, a ve stížnosti také uvedla všechny své námitky, jež dle stavu věci vznésti bylo možno.
Vada ta nebránila ani přezkoumání nař. rozhodnutí nss-em a neshledal proto soud, že by administrativní řízení trpělo podstatnou vadou po rozumu § 6, odst. 2 zák. o ss.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutím také nezákonnost; ale neprávem. Podle § 1, odst. 2 nař. výše uvedeného ze dne 31. března 1918 č. 125 ř. z. platí za náhradní potraviny všechny k lidské výživě určené látky a výrobky, jichž se má používati na místo obvyklých v Codex alimentarius austriacus jakožto přípustné uvedených potravin nebo poživatin buď samých o sobě anebo jako přídavku k potravinám neb při přípravě potravin.
V Codexu alimentariu austriacu jest v prvním svazku kap. »koření« pod č. 5 uvedena »vanilla« a v poznámce se praví, že místo vanilly se v novější době stoupající měrou používá její hlavní součásti, syntheticky vyráběného vanillinu, a že tento vanilin, je-li určen k požívání, musí býti technicky čistý.
Z toho plyne, že Codex alimentairius austriacus uvádí jako přípustnou poživatinu »vanillin«, ovšem výlučně jen technicky čistý.
V daném případě však st-l neuvedl do obchodu, jak nesporno jest, čistý vanillin, nýbrž prostředek, který má sestávati z vanillinu a cukru, a kterého má, jak uvedeno jest na obalu ke spisům předloženém, používáno býti jako přídavku při přípravě potravin neb likéru k tomu účelu, aby jim dával aroma vanilky.
Je to tudíž výrobek, jehož se má používati na místo obvyklého v Codexu alimentariu austriacu jako přípustného čistého vanillinu a který nelze stotožňovati s čistým vanillinem právě proto, že sestává ze směsi vanillinu a jiné látky.
Stížnost míní, že správní úřady pokládaly mylně a v odporu s codexem vanillin za náhradní poživatinu, mínění to však je nesprávné, neboť nejde tu právě jen o vanillin, nýbrž o výrobek obsahující vanillin jen jako součástku a tento výrobek pokládají úřady právem za prostředek náhradní, který má nahrazovati vanillu nebo vanillin.
Stížnost dovozuje dále, že k pojmu a k podstatě náhradní potraviny nutně náleží, aby tato byla méně cenná než ona potravina,, kterou má nahrazovati, tuto vlastnost však že nemá vanillin, který je hlavní a nejlepší součástkou vanilly a jest s ní rovnocenný.
Nehledě k tomu, že stížnost opět přehlíží, že jde tu nikoliv o vanillin, nýbrž o směs vanillinu a jiné látky, dlužno poukázati k tomu, že účelem nařízení výše uvedeného bylo, aby dozoru úřadu podrobeny byly všechny k lidské výživě určené látky a výrobky, které nejsou potravinami v codexu alimentariu austriacu za přípustné uznanými, tedy do jista i směsi z různých potravin nebo poživatin vyráběné.
To vysvítá z ustanovení § 4, odstavce 2 č. 2 cit. nařízení, že výrobce má k žádosti připojiti kromě ukázky náhradní potraviny také popis výroby neb úpravy její, z něhož jsou zřejmý její součástky podle druhu a množství suroviny, jíž bylo k výrobě (k úpravě) upotřebeno, dále z ustanovená § 6, dle něhož jako předpoklad pro připuštění náhradní potraviny platí mimo jiné i čistota a nezkaženost, jakož i účelnost.
Jest proto pro posouzení věci nerozhodno, zda vanillinový cukr byl, jak stížnost tvrdí, již před vydáním nařízení ze dne 31. března 1918 bez závady vyráběn a používán, zda vanillin jest rovnocenný s vaniilou a nebylo také třeba, aby řízením správním bylo dokázáno, že vanillin st-lem k výrobě přípravku zvaného vanillinový cukr, nebyl technicky úplně čistý.
Poněvadž žal úřad právem pokládal vanillinový cukr, jehož se má používati na místo vanilly nebo vanillinu jako přídavku při přípravě potravin, za náhradní potravinu po rozumu § 1, odst. 2 nařízení ze dne 31. března 1918 č. 125 ř. z. a poněvadž, jak nesporno, st-l uvedl tuto náhradní potravinu do obchodu proti předpisům tohoto nařízení bez výslovného svolení příslušného úřadu, jest i výtka nezákonnosti nař. rozhodnutí činěná neodůvodněna a bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1458. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 920-922.