Č. 1370

.
Pozemková reforma: Prohlásí-li stpú zrušení úřední správy nad rozsáhlými lesy dle § 18 zák. č. 118/20 sb. za přípustné jen, když bude pro ně vlastníkem zřízen »zvláštní lesní hospodář«, jde tu o jinou kvalifikaci lesního hospodáře, než o jaké je řeč v míst. nař. ze dne 29. června 1911 č. 46 z. z. čes.
(Nález ze dne 19. května 1922 č. 7016.)
Věc: Firma Z. W., akc. společnost v M. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o zřízení samostatného lesního hospodáře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podnět k jednání o tom, aby pro lesy st-lčiny zřízen byl zvláštní lesní hospodář, zavdala žádost jejího právního zástupce ze dne 11. srpna 1920, podaná k žal. úřadu, aby zrušil podle § 18 zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. úřední správu lesů těch, protože odpadl její důvod.
Žal. úřad prohlásil po vyšetření věci usnesením ze dne 30. září 1920 č. — svou ochotu zabývati se žádostí tou meritorně, pověří-li st-lka správou svých lesů odborně vzdělaného úředníka příslušného do republiky čsl. a bydlícího v okresu domažlickém, který by lesní hospodářství po stránce vnitřní i vnější náležitě spravoval.
Když pak st-lka podáním ze dne 25. října 1920 poukázala na to, že takového lesního hospodáře již má a sice v osobě lesmistra Emila R. v Ch., který má potřebné odborné vzdělání, jest sám zkušebním komisařem při státních zkouškách pro lesní hospodáře a byl jako lesní hospodář její také schválen okresní správou politickou v Tachově a Domažlicích a žádala, aby podmínka hořejšího výnosu byla uznána za splněnou, setrval žal. úřad rozhodnutím ze dne 23. prosince 1920 č. — na oné podmínce, protože ustanovení lesmistra R. jest toliko formální, neboť on lesní hospodářství nespravuje a také ani pro vzdálenost svého bydliště tak činiti nemůže, nýbrž vykonává jen jakousi inspekci, takže ho nelze považovati za zvláštního lesního hospodáře ve smyslu nař. místodržitelství ze dne 29. června 1911 č. 46 z. z. č. pro tak značný lesní majetek, o jaký jde. Proto žal. úřad prohlásil, že musí trvati na tom, aby pro st-lčiny lesy u T. byl ustanoven zvláštní lesní hospodář na místě vhodném, který by měl vrchní vedení i pro les ve F. za přispění potřebného počtu ochranných a dozorčích orgánů.
Obě citovaná rozhodnutí stpú vešla v právní moc, neboť st-lka nejen je nevzala formálně v odpor, nýbrž i přikročila k tomu, aby vyslovené podmínce bylo vyhověno. Tím uznala sama důvodnost podmínky té a správnost stanoviska žal. úřadu, že dokud podmínce nebude vyhověno, nelze přistoupiti k meritornímu vyřízení její žádosti za zrušení úřední správy.
St-lka ostatně také ani nyní ve své stížnosti k nss proti rozhodnutí stpú ze dne 10. května 1921, kterým byl vysloven nesouhlas úřadu toho s pozdějším návrhem jejím, aby směl hospodaření v lesích st-lčiných převzíti Windischgrätzův revírní lesní Karel B. z G., netvrdí, že stanovení zmíněné podmínky bylo nezákonné, nýbrž toliko jednak potírá názor žal. úřadu, že by podmínce oné nebylo dosud vyhověno, neboť nově navržený lesní hospodář Karel B. vyhovuje prý plně předpisům § 1 nař. ze dne 29. června 1911 č. 46 z. z., jednak upírá žal. úřadu vůbec kompetenci k tomu, aby posuzoval, vyhovuje-li osoba zvolená za lesního hospodáře předpisům právě citovaného nařízení. To prý jest věcí politických úřadů a v poslední stolici ministerstva.
Stížnosti jest dáti za pravdu potud, pokud tvrdí, že žal. úřad není povolán, aby rozhodl o tom, zda určitá osoba zřízená za lesního hospodáře vyhovuje předpisům nařízení ze dne 29. června 1911 č. 46 z. z. O takové rozhodování tu však také nejde, nejde vůbec o to, aby bylo zjištěno, zda st-lka vyhověla předpisům zmíněného nařízení, nýbrž výhradně o to, zda splnila podmínku stanovenou v pravoplatných výnosech žal. úřadu ze dne 30. září 1920 a ze dne 23. prosince 1920, jimiž bylo vysloveno, že pro lesy její má býti ustanoven zvláštní lesní hospodář bydlící na vhodném místě, aby mohl tak značný majetek řádně spravovati, kterémužto požadavku dosavadní lesní hospodář Emil R. nevyhovuje. Právě z toho, že žal. úřad se s osobou E. R. jako lesního hospodáře schváleného příslušnými úřady politickými nespokojil, jest zřejmo, že kvalifikaci lesního hospodáře, jehož zřízení považoval za nutný předpoklad pro to, aby se mohl zabývati otázkou zrušení úřední správy na lesní majetek st-lčin, neposuzoval jen dle předpisů nař. místodržitelství ze dne 29. června 1911 č. 46 z. z., nýbrž v prvé řadě se stanoviska § 18 zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., kterého se také st-lka pro svůj nárok na zrušení úřední správy dovolávala a který při zrušení úřední správy jest jedině směrodatný.
Paragraf ten stanoví ve svém 1. odst., že pozemkový úřad zruší úřední správu, bylo-li činností její dosaženo účelu sledovaného uvalením jejím, neb odpadl-li důvod její a je-li tu v obou případech záruka, že bude trvale řádně hospodařeno i po zrušení úřední správy a že důvod uvalení úřední správy se nebude opětovati nebo osoba hospodařící nezavdá novou příčinu k uvalení jejímu.
Z obsahu výnosů žal. úřadu vychází na jevo, že si žal. úřad stanovením požadavku, aby pro velký lesní majetek stěžující si firmy zřízen byl zvláštní lesní hospodář bydlící na blízku majetku toho, chtěl právě opatřiti záruku, o níž se zmiňuje odst. 1 § 18 zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., a že jen proto také nař. rozhodnutím vyslovil, že nebylo jeho příkazu stran ustanovení lesního hospodáře vyhověno, poněvadž mu ani revírník Karel B. neposkytuje v tom směru potřebnou záruku. To jest v nař. rozhodnutí jasně vyjádřeno a odůvodněno.
Otázka, zda v určitém případě dána jest záruka, že bude na statku stíženém úřední správou i po jejím zrušení trvale řádně hospodařeno, není otázkou právní, nýbrž skutkovou a nss nemůže dle § 6, odst. 1 zák. o ss odpověď, kterou si příslušný úřad na tuto otázku dá, oceňuje všecky směrodatné skutkové okolnosti, věcně přezkoumávati. Musí se tudíž omeziti jen na zkoumání, zda tu není nějaká podstatná vada po rozumu odst. 2 § 6. Takových vad stížnost, uplatňující jen nezákonnost nař. rozhodnutí, nevytýká.
Tvrdíť toliko, že § 1 nař. ze dne 29. června 1911 č. 46 z. z. č. nepředpisuje, aby byl pro soukromé lesy zřízen zvláštní samostatný lesní hospodář, nýbrž že mluví jen o zvláštním lesním hospo- dáři, čímž se nerozumí, že lesní hospodář má býti zásadně jen pro jednoho vlastníka, nýbrž jen že nemá míti jiných starostí než právě hospodaření s lesy třeba několika různých vlastníků.
Ale toto tvrzení st-lčino jest jednak nesprávné, jednak v daném případě nerozhodné. Nesprávné je proto, že výraz »zvláštní lesní hospodář« v nař. místodržitelství ze dne 29. června 1911 č. 46 z. z. č. jest převzat z § 8 staršího zákona ze dne 14. listopadu 1893 č. 11 z. z. č. o dohledu nad hospodářstvím v lesích obecních, který ustanovuje, že obce, jejichž lesní majetek dosahuje plochy 700 ha, musí pro své lesy zříditi zvláštního lesního hospodáře způsobilého dle předpisů lesního zákona a dokládá, že obce, jejichž lesní majetek nedosahuje plochy 700 ha, mají toho na vůli buď a) aby zřídily pro své lesy zvláštního cizího, v jiné službě postaveného způsobilého lesního hospodáře nebo b) aby se dohodly s jinými obcemi o zřízení společného způsobilého lesního hospodáře.
Z toho jest zřejmo, že slovem »zvláštní« jest míněn jak v zákonu z r. 1893, tak v nařízení z r. 1911 »vlastní« (v německém textu přesněji »eigener«) na rozdíl od cizího lesního hospodáře.
Ale i kdyby toho nebylo, neklade žal. úřad na zřízení zvláštního, t. j. jen pro lesy st-lčiny určeného samostatného lesního hospodáře tolik váhy proto, že tak ustanovuje § 1 cit. nař. z r. 1911, nýbrž, jak již řečeno, proto, že pokládá zřízení takového i zvláštního samostatného lesního hospodáře za nutné, aby byla dána záruka ve smyslu § 18 zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., kterou mu Windischgrätzův revírní lesní Karel B. neposkytuje.
St-lka namítá sice všeobecně také ještě, že se vyskytují případy, kde týž lesní hospodář spravuje až 10000 ha, aniž to úřady pokládají za nezákonné, tím však se neuplatňuje nic proti bezvadnosti úsudku žal. úřadu, že právě dané poměry nepřipouštějí navrhovanou kumulaci.
Stížnost jest tedy neodůvodněná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 1370. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 725-727.