Č. 1414

.
Policejní věci trestní: 1. Kdy lze mluviti o demonstrativním činu po rozumu druhé věty § 11 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.? — 2. Potvrdila-li druhá stolice odsuzující výrok prvé stolice »z důvodu prokázané trestní skutkové podstaty«, nelze v bezobsažném odůvodnění tomto spatřovati za všech okolností podstatnou vadu. — 3. Nejv. spr. soud není (po rozumu § 6 zák. o ss) povolán, aby samostatně hodnotil výsledky průvodního řízení správními úřady provedeného.
(Nález ze dne 12. června 1922 č. 30.)
Věc: Alois G. v Š. proti zemské správě politické v Praze stran trestního nálezu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem okresní politické správy v Něm. Brodě ze dne — byl st-l odsouzen k pokutě 200 K, po případě do vězení 14 dnů dle § 11, odst. 2. cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., ježto prý se dopustil demonstrativního činu nevážným výrokem o zákonech z příčiny intervence pro přidělení pozemku dne 20. března 1921.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání st-lovo zamítnuto z důvodu prokázané skutkové trestní podstaty.
Stížnost napadá rozhodnutí toto jednak pro tvrzené vady řízení, jednak pro nezákonnost. 1. Vady řízená vidí v tam, že 1. nař. rozhodnutí neobsahuje vůbec žádného odůvodnění; 2. že je v rozporu se spisy, poněvadž zakládá se na domnělém doznání st-lově, jehož však dle obsahu spisů st-l nikdy neučinil; 3. že svědecké výpovědi slyšených svědků Františka Ch., Aloise V. a Aloise Š. nezasluhují víry, protože svědci neovládají jazyk německý, v němž se inkrimovaný výrok stal, a nejsou vůbec věrohodni, výpovědi jejich odporují si navzájem a zejména jsou vyvráceny výpověďmi svědka Františka W. a svědkyně K. a 4. že úřad opominul provésti výslech dalšího svědka vývodního, st-lem vedeného, jakož i konfrontaci vývodních svědků se svědky průvodními.
2. Ve věci samé namítá stížnost, že ke skutkové podstatě deliktu dle § 11 (druhý případ) cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. náleží demonstrativnost činu, která však je dána jen tehdy, je-li čin určeni působiti na široké vrstvy lidu, kdežto projev st-lův, který se stal v jeho soukromém bytě mezi soukromými osobami při projednávání soukromé záležitosti, nemá povahy demonstrativního činu ve smyslu cit. normy trestní.
Nss uvažoval o stížnosti takto:
ad 1. č. 1. Žal. úřad potvrdil nález prvé stolice »z důvodů prokázané trestní skutkové podstaty«. Jest sice pravda, že takovýto způsob odůvodnění nálezu, jímž zamítá se odvolání obsahující řadu přesně formulovaných námitek, nevyhovuje požadavkům dokonalého řízení správního. Stížnost však neprávem tvrdí, že nař. rozhodnutí neobsahuje vůbec žádného odůvodnění, a za daných okolností případu nelze ani říci, že by bezobsažnost řečeného odůvodnění byla st-le nějak zkrátila v jeho právech procesních. Neboť v souvislosti s vývody odvolání, v nichž st-l popřel, že se před prvou stolicí přiznal k výroku, jemu přičítanému, a pokusiv se dokázati nedostatečnou věrohodnost průvodních svědků Františka Ch., Aloise V. a Aloise Š., namítl po právní stránce, že projev onen nemá pojmových znaků policejního deliktu § 11, druhá věta cís. nař. z r. 1854, musil st-l z nař. rozhodnutí seznati, že žal. úřad považuje důkazy prvou stolicí sebrané, tedy zejména doznání obviněného a provedené výslechy svědecké za dostatečný »průkaz skutkové podstaty« nálezu prvé stolice, a že tedy přes námitky v odvolání vznesené nejen těmto svědkům dal víry, nýbrž i doznání obviněného pokládal za učiněné, a dále že žal. úřad v tomto projevu st-li přičítaném shledal souhlasně s prvou stolicí skutkovou podstatu trestní, t. j. skutkovou podstatu deliktu § 11, druhá věta cit. cís. nař., pro který byl st-l nálezem prvé stolice k peněžité pokutě odsouzen. Stížnost k tomuto sondu podaná jasně dotvrzuje, že st-l stanovisku žal. úřadu vskutku dobře porozuměl a svou obranu dle toho zařídil. Nelze tedy ve způsobu, jakým žal. úřad rozhodnutí své odůvodnil, viděti v daném případě podstatné vady řízení.
ad 2. Je pravda, že st-l v řízení správním nikdy nedoznal, že pronesl výrok jemu za vinu kladený tak, jak žal. úřad předpokládá (»Ich kenne kein Gesetz, ich sch. ... drauf); stížnost však přehlíží, že prvá stolice a — podle toho, co svrchu bylo řečeno o smyslu nař. rozhodnutí — i druhá stolice nezaložila skutkovou podstatu svého nálezu jen na doznání st-lově, nýbrž i na ostatních výsledcích konaného šetření, a že st-l dle svého podání ze dne 6. května 1921, jež jest při spisech správních, vskutku doznal, že před řečenými svědky učinil výrok podobného znění, tvrdě jenom, že smysl a obsah výroku jeho byl zcela jiný (»Ich schmeisse nicht so mit den Gesetzen herum), než svědci uvádějí. Označil-li úřad toto písemné sdělení st-lovo, na které patrně naráží, jako doznáni je snad možno vytýkati, že neužil výrazu tohoto v přesném smyslu slova, o rozporu nálezu se spisy nemůže však býti řeči.
ad 3 a 4. Nss, vázán jsa zásadně skutkovou podstatnou nař. rozhodnutí (§ 6, odst. 1. zák. o ss), není v důsledku této zásady povolán samostatně hodnotiti výsledky průvodního řízení správními úřady provedeného. Může podrobiti je své kontrole jen potud, pokud by snad úřad překročil hranice všeobecných neb pro určitý případ stanovených zásad procesních. Poněvadž však řízení průvodní ve věcech správních vůbec a tedy v trestních věcech správních ovládáno je zásadou volného hodnocení průvodů, musí se kontrola soudní omeziti jen na otázku, zdali snad průvodní materiál, o který se správní úřad opírá, není vůbec nezpůsobilý, zejména pro povahu pramene, z něhož je čerpán, nebo pro porušení některého podstatného pravidla procesního, a dále na otázku, zdali provedené průvody logicky činí vůbec možným skutkový závěr, k němuž úřad dospěl.
V těchto mezích je zůstaveno posouzení úřadu správního, které z přípustných výpovědí svědeckých, vzájemně si odporujících, má dáti víru, a zdali provedené důkazy postačují, či zdali je třeba doplniti je důkazy dalšími (na př. výslechem ještě dalšího svědka průvodního). Úřadu správnímu je také zůstaveno hodnotiti okolnosti, které mohou míti vliv na věrohodnost slyšených svědků, kdežto kontrola, kterou v příčině tohoto hodnocení soud provádí, omezuje se také jen na stránky svrchu uvedené.
Nss neshledal, že žal. úřad, hodnotě provedené důkazy, překročil procesní meze svého oprávnění proto, že dal více víry třem svědkům, kteří nesporně byli přítomni v téže místnosti, kde inkrimovaný výrok se stal, nežli svědkům vývodním, kteří doznané meškali mimo tuto místnost, že nepokládal za nutné slyšeti ještě dalšího svědka vývodního, že nehleděl k rozporům mezi výpověďmi svědeckými, když rozpory tyto se týkaly jen momentů pro věc nepodstatných, a konečně že opominul provésti konfrontaci svědků průvodních a vývodních, která zákonem předepsána není a jejíž potřebu právě zase jen úřad sám, užívaje svého práva volného hodnocení průvodů, jest povolán posouditi. Pokud pak jde o tvrzenou nevěrohodnost svědků průvodních, protože prý nejsou znalí jazyka německého, neměl úřad důvodu pochybovati o jejich znalosti jazyka tohoto, jaké je potřebí k porozumění výroku st-lovu, když — jak ze spisů vychází — svědkové byli schopni výrok tento reprodukovati, a když st-l, ač byla mu k tomu i po skončeném řízení průvodním poskytnuta příležitost, v tomto směru před nalézacím úřadem žádné námitky nevznesl. Co se konečně týká podjatosti těchto svědků, neuvedl st-l v řízení správním, tím méně pak před vydáním nálezu trestního, žádného podstatného momentu, který by byl úřad zavazoval otázkou jejich podjatosti se zabývati.
Nebylo tedy možno žádné z formálních námitek stížnosti přiznati váhy.
ad 2. Skutková podstata deliktu, proti němuž míří ustanovení § 11, druhá věta cís. nař. z r. 1854 č. 96 ř. z., záleží v demonstrativním činu, kterým má býti vyjádřena nechuť vůči vládě nebo nevážnost vůči jejím nařízením. Tato norma trestní náleží k souboru norem, jimiž chrání se autorita státní.
Předmětem ochrany, kterou § 11 cís. nař. v tomto svém ustanovení chce zabezpečiti, jest vláda a »nařízení vládní«. Připínajíc se k státnímu ztížení absolutistické éry, za které bylo vydáno, mluví o »vládě« a má při tom zřejmě na zřeteli ústřední a vrcholné představitele moci státní dle tehdejší její organisace. Zachováno byvši v platnosti (zák. z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n.) i za změněných poměrů státoprávních, musí býti vykládáno podle svého původního účelu a smyslu. Nemůže tedy býti pochybno, že ochrany, kterou řečená norma chce poskytovati, jest účasten především onen představitel autority státní, který zaujímá v dnešní organisaci státní místo nejvyšší, to jest moc zákonodárná a »nařízení«, t. j. zákony z ní pramenící.
Řečená norma trestní namířena jest — na rozdíl od justičních norem trestních (§§ 65, 300 a j. trest, zák.), čelících proti vážnějším útokům na moc veřejnou — proti demonstrativním činům, které mají vyjádřiti nechuť (Abneigung) vůči vládě nebo nevážnost (Geringschätzung) vůči jejím nařízením. Dle toho. nestačil by ke skutkové podstatě tohoto deliktu kterýkoli projev nesouhlasu s »vládou« neb s jejími »nařízeními« nebo projev nepříznivé kritiky (srov. § 17 úst. listiny a vůbec podstatu zřízení demokratického).
Nestačil by sám o sobě ani projev kritiky neb nesouhlasu, i kdyby forma jeho nedala se srovnati s oním stupněm státoobčanského smýšlení, jehož vyžaduje demokratické společenství státní, poskytující svým občanům s dostatek legálních prostředků, kterými se mohou přičiňovati o změnu řádů veřejných, které jejich názorům a přesvědčení nevyhovují.
Neboť k takovéto, nevážné a státního zřízení demokratického stejně jako občana státu nedůstojné formě musí dle znění cit. nař. přistoupiti ještě demonstrativní ráz projevu, aby skutková podstata řečeného deliktu byla dána. Pojem »demonstrativnosti« činu nařízení samo blíže nevykládá. Dle obyčejného smyslu slova znamená »demonstrace« »ukazování, rozuměj předvedení věci před smysly člověka, kterého s ní obeznámiti chci« a v životě politickém rozumí se »demonstrací« »všeliké okázalé jednání, jímž jedna nebo více osob společně projevují nepřímo své stanovisko vzhledem k určité politické otázce« (srov. Ottův Naučný Slovník heslo: Demonstrace).
»Demonstrativní« znamená pak tolik, co ukazující, nápadný, schválný a pod. (tamže heslo: Demonstrativní).
Obyčejný smysl slov »demonstrativní čin« neoznačuje tedy — jak se stížnost mylně domnívá — jen čin, který jest určen, aby působil na široké vrstvy lidů, nýbrž kterýkoli čin okázalý, kterým stanovisko původce jeho se projevuje. K pojmu demonstrativnosti nevyhledává se dle toho také, jak stížnost míní, aby čin stal se na místě veřejném. Právě souvislost prvé části § 11 cit. nař., kde se jedná o policejně nepřípustném chování na veřejných shromaždištích atd., s, druhou větou tohoto paragrafu, jež vymezuje delikt, který je předmětem dnešního sporu, nejen nepotvrzuje, nýbrž přímo vyvrací náhled stížnosti, neboť kdyby šlo i ve druhé větě jen o činy na veřejném místě, bylo by toto ustanovení zhola zbytečné, ježto činy, jež mají vyjádřiti nevážnost vůči vládě neb jejím nařízením, dojista porušují pořádek veřejný nebo působí pohoršení, a náležejí tudíž k onomu způsobu chování, který jest postižen již skutkovou podstatou deliktu v prvé větě § 11. vymezenou.
Ani tolik nedá se všeobecně hájiti, že »demonstrativnost« činu jest pod- míněna přítomností několika lidí, třeba že sluší přiznati, že nelze mluviti o činu demonstrativním, pokud čin tento neprojevuje se vůči osobám jiným aneb pokud není aspoň způsobilý, aby jiné osoby jej mohly zpozorovati a smýšlení jím projevené z něho poznati. Mimo to dlužno uvážiti, že § 11 cit. nař. je trestní norma policejní, tedy norma, která má dodati důrazu a vydatné sankce povinnostem policejním. Tyto však vztahují se zásadně k zachování veřejného pořádku a pokoje (srv. §§ 22 a násl. nař. z 15. ledna 1853 č. 10 ř. z. ve spojení s § 7 policejní instrukce z 10. prosince 1850), tedy ke sféře sociálního spolužití, nedotýkající se v zásadě soukromí jednotlivcova.
Z této úvahy podává se ohraničení deliktu druhé věty § 11 cit. nař. v tom směru, že musí jíti o čin, který ať bezprostředně, ať nepřímo projevuje se na venek do sféry společenského spolužití, to jest projevuje se za hranice uzavřeného života soukromého nebo za hranice okruhu projevů důvěrných.
Skutková podstata deliktu, pro který byl st-l odsouzen, a od kteréž — jak shora ad 1. bylo dovozeno — nss musil vycházeti, záleží v tom, že st-l v přítomnosti tří osob, které se dostavily k němu (intervenovaly) ve věci přídělu pozemků, ve své soukromé kanceláři učinil výrok »ich kenne kein Gesetz, ich sch... drauf«.
Že výrok tento dle svého obsahu vyjadřuje nevážnost vůči zákonu, nemůže býti právě tak pochybno, jako jeho demonstrativní ráz. Neboť byl-li výrok tento učiněn u přítomnosti tří cizích osob, není možno říci, že zůstal v mezích soukromého života neb důvěrného kruhu st-lova.
Žal. úřad nepoužil tedy nesprávně zákona, když st-le pro tento čin podle § 11, druhá věta cís. nař. 1854 odsoudil.
Bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1414. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 830-834.