Č. 1440

.
Zabírání budov: 1. Poměr mezi zem. správou politickou a osobou, jíž byla budova zabraná podle zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. dána v užívání, je poměrem čistě soukromoprávním a sluší proto projevy zsp nebo nadřízených úřadů, týkající se úpravy poměru toho, pokládati za pouhá prohlášení strany. — 2. Zákonem z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. nebyl propůjčen žádný subjektivní veřejnoprávní nárok na zabrání ani těm, kdo snad budovy chtí — byť i pro určitý veřejný účel — užíti, ani těm, jimž budova zabraná byla dána v užívání, aby zabrání zůstalo v platnosti.
(Nález ze dne 26. června 1922 č. 10076/21.1)
Věc: Lidová zpěvohra v Praze, společnost s r. o., proti ministerstvu veřejných prací stran záloh z podnětu přikázání zabraného divadla Variété.
Výrok: Stížnost se dílem odmítá jako nepřípustná, dílem se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Budova divadla Variété v Karlině byla příslušným úřadem správním na základě zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. pravoplatně zabrána i se stavebním příslušenstvím pro účely veřejné, a to pro umístění lidové opery v Praze. V dalším řízení směřujícím k tomu, aby zabraná budova byla účelu svrchu naznačenému skutečně věnována, schválila zemská správa politická výnosem z — projekt na úpravu budovy a vydala stěžující si společnosti výnos ze dne — tohoto obsahu:
»Aby s úpravami ve smyslu výnosu ze dne — mohlo býti započato a aby zabraná budova mohla býti odevzdána Lidové zpěvohře v Praze v užívání, bylo u zemské správy politické jednáno se zástupcem Lidové zpěvohry o složení určité částky peněžité zemské správě politické v Praze jako záruky za její povinnost vůči majitelům zabrané budovy k náhradě všech nákladů, jež vzešly nebo vzejdou zabráním uvedené budovy dle § 4 odst. 5, 6, 7 a §§ 6 a 7 zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n.
Ježto jednak jednání toto nevedlo k positivnímu výsledku, jednak vzhledem k značné velikosti a hodnotě zabraného objektu jest nutno, aby státní správa byla dostatečně zabezpečena co do své náhradní povinnosti vůči majitelům zabrané budovy, ukládá se tímto Lidové zpěvohře v Praze, společnosti s ručením obmezeným, aby dříve složila u zemské finanční pokladny v Praze pro zemskou správu politickou a to do 1. března 1921 tyto peněžité částky:
1. 20000 K jako jistotu pro případné práce readaptační...
2. 600000 K jako záruku pro splnění ostatních zákonitých závazků Lidové zpěvohry vůči zemské správě politické, pokud se týče vůči majitelům zabrané budovy...
Nebudou-li požadované tuto částky v ustanovené lhůtě složeny, vyvodí z toho zemská správa politická případně důsledky ve smyslu § 9 výše již zmíněného zákona, totiž vzdá se zabrané budovy, při čemž ovšem zůstala by Lidová zpěvohra povinna nahraditi zemské správě politické v Praze všechny náklady, jež jí zabráním uvedené budovy a plněním převzatých zákonných závazků dosud vzešly.
Provádění jakýchkoliv adaptačních prací v zabrané budově nedovoluje se dříve, než požadované částky budou složeny.«
K odvolání z tohoto výnosu ministerstvo veřejných prací nař. rozhodnutím změnilo termín pro splacení uložených částek, jinak však potvrdilo rozhodnutí první stolice, připojivši k jeho důvodům ještě tyto další:
O podané stížnosti uvažoval nss takto:
Zákon ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. zmocnil zemskou správu politickou k zabírání budov pro účely veřejné a upravil věcné podmínky i formální předpoklady, jakož i právní účinky zabrání. V § 4, odst. 2 vyslovil, že zemská správa politická má právo zabrané budovy pro účely v § 1 jmenované pronajmouti a v odst. 3. téhož paragrafu oprávnil ji provésti na svůj náklad potřebné opravy, propůjčuje jí v tom směru práva stavebníkovi vyhrazená. Podle § 6 přejímá udržování nebo správu zabrané budovy zemská správa politická, nedojde-li k nějaké úmluvě mezi ní a majetníkem budovy. Po rozumu § 9 může zemská správa politická vzdáti se kdykoliv zabrané budovy. Ustanovení o tom, jaké nároky a závazky vznikají ze zabrání pro majetníka budovy, obsažena jsou v §§ 4, 7 a 8.
Z konstrukce zákona, v obrysech právě naznačené, vychází nepo- chybně, že zabráním budovy nabývá práva disponovati s ní v mezích zákona toliko státní správa (zemská správa politická). Tato disposice může záležeti v tom, že budovy použije sama pro účel, pro nějž byla zabrána, nebo že ji k tomuto účelu pronajme. Již z toho, že zákon mluví v § 4, odst. 2 o pronájmu zabrané budovy, jest patrno, že pokládá poměr který vznikne tím, že zabraná budova byla zemskou správou politickou ponechána osobě třetí pro některý účel veřejný, za poměr soukromoprávní. Neobsahuje vůbec nějakého jiného předpisu, jenž by poměru tohoto se dotýkal, tedy ovšem ani takového, z něhož by možno bylo souditi, že chtěl jej kvalifikovati zcela nebo aspoň v některých směrech za veřejnoprávní. Je-li však poměr mezi zemskou správou politickou (státní správou) a osobou, jíž byla zabraná budova dána v užívání, poměrem soukromoprávním, nemohou projevy zemské správy politické nebo nadřízených úřadů, týkající se úpravy tohoto poměru, míti povahu rozhodnutí nebo opatření úřadu správního ve smyslu § 2 zák. o ss, nýbrž sluší je pokládati za prohlášení strany, a jest stížnost k tomuto soudu proti projevům takovým vyloučena.
Výrok žal. úřadu, jímž ukládá st-lce, aby splatila určité sumy jednak se zřetelem na eventuelní práce readaptační, jednak jako záruku pro splnění závazků Lidové zpěvohry k zemské správě politické, jest podle své podstaty jen částečným a zatímním stanovením podmínek, za jakých by zemská správa politická byla ochotna budovu divadla Varieté stěžovatelce pro účely Lidové zpěvohry odevzdati. Jest tedy stížnost proti tomuto i proti roku, jímž činí se odevzdání budovy stěžovatelce na splacení oněch částek závislým, nepřípustnou.
Znění zákona ze dne 11. června 1919 nepřipouští však žádné pochyby ani v tom směru, že jím nebyl propůjčen nějaký subjektivní veřejno- právní nárok na zabrání ani těm, kdo snad budovy chtějí, byť i pro určitý veřejný účel užíti, ani těm, jimž budova zabraná dána byla v užívání, aby zabrání bylo zachováno v platnosti. Sluší míti naopak za to, že po rozumu zákona majitelé a uživatelé zabrané budovy ve správním řízení převáděném na základě cit. zákona vůbec stranou procesní nejsou. Jejich právní postavení určeno jest jedině obsahem smlouvy soukromoprávní, jakou zemská správa politická s nimi podle § 4, odst. 2 zákona ze dne 11. června 1919 sjedná. Nepřísluší proto z důvodu právě uvedeného st-lce právo stížnosti proti tomu, prohlásil-li úřad, že se zabrání vzdá, nebudou-li požadované částky peněžité v čas složeny.
Pokud stížnost obrací se proti zákazu readaptačních prací před splacením oněch peněz, jest neodůvodněna, shledává-li v tom porušení nějakých práv st-lky, nabytých pravoplatným stavebním povolením prací těch. Neboť zákaz prováděti adaptace, k němuž byla zemská správa politická oprávněna mocí svého práva disposičního k budově, jehož, jak již bylo vyloženo, nabyla zabráním, sám o sobě nedotkl se nikterak právní účinnosti stavebního povolení, nýbrž jest jen faktickou překážkou bránící jeho využití. Pokud pak stížnost spatřuje nezákonnost v tom, že žal. úřad z moci úřední změnil pravoplatné stavební povolení v ten rozum, že Lidová zpěvohra nemá se pokládati za stavebníka, nýbrž zemská správa politická, a že tudíž Lidová zpěvohra smí prováděti jen ony práce adaptační, ke kterým ji zemská správa politická zmocní, neshledal nss ani v tom nějaké nezákonnosti nebo podstatné vady řízení, jež by st-lka mohla u tohoto soudu s úspěchem vytýkati. Neboť uvedená změna nemůže v daném případě míti jiný význam a praktický dosah, než ten, že tu bylo zdůrazněno, že disposiční právo k budově náleží výlučně zemské správě politické. Tato změna týká se tedy svou podstatou výlučně otázky, která stavebním povolením nebyla a nemohla s právním účinkem býti řešena. Poněvadž pak, jak již bylo řečeno, st-lka by vůbec nějakého práva k budově mohla nabýti jen na základě a v mezích soukromoprávní úmluvy se zemskou správou politickou (§ 4, odst. 2.), mohl by onen výrok zahrnovati nanejvýše jen porušení nějakého práva z takové smlouvy nabytého, které by však st-lka mohla přivésti k platnosti jen pořadem práva soukromého

Viz nál. Boh. č. 381.

Citace:

č. 1440. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 884-886.