Č. 1142.

Úředníci státní (Slovensko): 1. Také obecní a obvodní notáři, kteří byli ustanoveni podle uherských zákonů před 28. říjnem 1918 a podali ve smyslu § 5 zák. z 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n. žádost za ustanovení notářem, stanou se státními úředníky podle cit. zák. teprve, jmenoval-li je ministr vnitra podle § 4 cit zák. obecními neb obvodními notáři. — 2. Jedině byli-li ministrem vnitra jmenováni, jsou tito notáři také, pokud jde o jejich zaopatřovací požitky, podrobeni zákonům platným pro státní úředníky republiky Československé.
(Nález ze dne 27. ledna 1922 č. 1023.)
Věc: Jan K. v S. proti administrativnímu výboru župy Šaryšské v Prešově o pensicnování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. vnitra zamítlo výnosem z — žádost st-le, obvodního notáře, který byl již notářem před 28. říjnem 1918, za převzetí do státní politické služby při politické správě na Slovensku. Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska odvolav se na § 7 zák. ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n., vyzval župana župy Šaryšské, aby st-l byl nejpozději do 30. června 1921 propuštěn ze služby, resp. podle uherského systému pensionován.
Žal. úřad naříkaným rozhodnutím hledě k uvedenému výnosu min. vnitra dal st-le od 1. července 1921 na odpočinek a vyměřil mu ve smyslu župního statutu o zaopatřovacích požitcích obecních a obvodních notářů župy Šaryšské pensi 2827 K 20 h ročně.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Jest nespojno, že st-l byl obecním, pokud se týče obvodním notářem již před 28. říjnem 1918, že podal žádost za jmenování notářem podle zákona ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n., že však min. vnitra jeho žádost zamítl.
Žal. úřad neuvádí sice v nař. rozhodnutí, o jaký právní předpis opírá svůj výrok o tom, že dává st-le na odpočinek a že mu vyměřuje pensi podle župního statutu o zaopatřovacích požitcích obecních a obvodních notářů župy Šaryšské, tedy podle uherské právní normy, ježto však, jak z nař. rozhodnutí patrno, důvodem pro přeložení st-le na odpočinek byla právě okolnost, že min. vnitra zamítl žádost st-lovu za jmenování notářem podle cit. zák., může jako norma, které žal. úřad mohl v daném případě použíti, přijíti v úvahu jedině ustanovení první věty § 7 cit. zákona, které jedná právě o pensionování těch, kdo byli obecními neb obvodními notáři již před 28. říjnem 1918 a ačkoliv za to žádali, nebyli ustanoveni notáři podle cit. zák.
St-l namítá, že nemohl vůbec býti dán odpočinek podle § 7 cit. zákona, ježto tento předpis platí pouze o notářích z doby před 28. říjnem 1918, kteří se nestali státními úředníky ve smyslu nového zákona; stěžovatel však stal se prý státním úředníkem a to mlčky tím, že min. vnitra nerozhodl o žádosti st-lově za jmenování notářem do 1. srpna 1920, od kteréhožto dne úřad obecního neb obvodního notáře mohou obstarávati pouze státní úředníci; ježto st-l se takto stal státním úředníkem, mohl býti dán na odpočinek jedině podle zákonů platných o pensionování úředníků státních a mohla mu pak pense býti vyměřena jedině podle těchto zákonů.
Toto stanovisko stížnosti nemohl však nss sdíleti a to z těchto příčin:
Zákon ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n. o obecních a obvodních notářích na Slovensku, který organisoval nově úřad obecního a obvodního notáře obstarávaný podle práva uherského doživotně volenými úředníky malých a velkých obcí, stanoví v § 1, že úřad obecního a obvodního notáře budou ode dne, který bude určen nařízením (podle § 6 nařízení ze dne 4. června 1920 č. 383 sb. z. a n. jest tímto dnem 1. srpen 1920) obstarávati pouze státní úředníci ustanovení podle tohoto zákona.
Jak plyne z § 4 cit. zák., jsou pak státními úředníky ustanovenými podle tohoto zákona ti, jež min. vnitra jmenoval obecními neb obvodními notáři. Tito obecní a obvodní notáři ministrem vnitra jmenovaní jsou pak podle § 3 cit. zák. podrobeni také, pokud jde o jejich zaopatřovací požitky, zákonům a jiným právním normám platným pro státní úředníky republiky čsl.
Podle § 5 cit. zák. byli ti, kdož v den, kdy zákon nabyl účinnosti (15. dubna 1920), skutečně vykonávali úřad obecního neb obvodního notáře, povinni podati ve lhůtě v § tom určené žádost za ustanovení, t. j. vzhledem k § 4 za jmenování obecním neb obvodním notářem podle tohoto zákona. K notářům, kteří byli povinni podle § 5 cit. zák. podati žádost za jmenování, patřili, jak plyne ze spojitosti §§ 5 a 7, také ti, kdož byli ustanoveni notáři podle uherských zákonů před 28. říjnem 1918, předpokládaje, že v den, kdy zákon nabyl účinnosti, úřad skutečně vykonávali. Ze souvislosti §§ 5 a 4 cit. zák. jde na jevo, že také tito notáři stanou se státními úředníky pc dle cit. zákona teprve tehdy, budou-li — ku své žádosti — ustanoveni obecními neb obvodními notáři, t. j. budou-li ministrem vnitra jmenováni.
Že by pak, jak stížnost za to má, min. vnitra byl povinen o žádostech těchto notářů za jmenování notáři podle cit. zákona rozhodnouti do určité lhůty, nejpozději do dne, od kdy úřad notářský má býti obstaráván pouze státními úředníky a že neučinil-li tak, stali se tito notáři přímo ze zákona ipso facto státními úředníky, nelze ze zákona dovoditi. Stížnost nemůže se pro svůj náhled zejména dovolávati § 1 cit. zák., tento předpis vyslovil pouze, že se od určitého dne postátňuje úřad obecního a obvodního notáře, nezmiňuje se však vůbec o tom, že by také ti, kdož v tento den vykonávali úřad notářský, tímto dnem stali se — bez jmenování — úředníky státními. Jedině v tomto smyslu sluší také vykládati ustanovení odst. 2 § 6 nař. ze dne 4. června 1920. č. 383 sb. z. a n.
Ježto tedy také ti, kdož byli obecními a obvodními notáři před 28. říjnem 1918, mohou se státi notáři podle nového zákona, tedy státními úředníky, jedině jmenováním, jež provésti náleží ministru vntira, a st-l, jak jest nesporno, nebyl ministrem vnitra jmenován notářem podle nového zákona, nestal se tedy státním úředníkem; nestal-li se však st-l státním úředníkem podle cit. zák., nemůže se také domáhati toho, aby byl pensionoyán podle právních norem platných pro státní úředníky.
S druhé strany pak právě okolnost, že st-l, který žádal za ustanovení notářem podle cit. zákona, nebyl jím ustanoven, jest podle první věty § 7 cit. zák. zákonným důvodem k tomu, aby st-l byl dán na odpočinek a aby mu byla vyměřena pense podle uherských právních norem platných o zaopatřovacích požitcích obecních a obvodních notářů.
Namítá-li stížnost, že § 7 cit. zák. nebylo lze u st-le použíti z toho důvodu, že byl po 28. říjnu 1918 županem dočasně jmenován notářem a že složil slib poslušnosti republice čsl. sluší pouze poukázati k tomu, že okolnosti ty jsou pro použití první věty § 7 cit. zák. vůbec nerozhodný; rozhodným jest pouze, že st-l nebyl ustanoven notářem podle tohoto zákona, t.j., jak svrchu bylo vyloženo, že nebyl ministrem vnitra jmenován notářem podle tohoto zákona.
Žal. úřad přeloživ st-le na odpočinek z toho důvodu, že nebyl ministrem jmenován notářem podle tohoto zákona a vyměřiv mu pensi podle uherských předpisů, nedopustil se tedy žádné nezákonnosti.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1142. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 234-236.