Č. 1344.

Pozemková reforma: I. * Ve věcech přídělu pozemků do vnuceného pachtu dle § 63 zák. příděl. není obvodová úřadovna povolána, aby rozhodovala jako odvolací stolice proti rozhodnutím a opatřením okresní správy politické, zmocněné dle odst. 6 cit. ustanovení. — II. * Stěžuje-li si strana do rozhodnutí stát. poz. úřadu jediné proto, že rozhodnutí ono jí nebylo doručeno, aniž rozhodnutí to napadá ve věci samé, je stížnost její nepřípustná.
(Nález ze dne 6. května 1922 č. 6388.)
Věc: Firma Akciová společnost rolnického cukrovaru v Š. (adv. Dr. F. Pauk z Brna) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o příděl půdy do vnuceného pachtu. Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná, pokud směřuje proti rozhodnutí ze dne 3. listopadu 1920 a proti rozhodnutí ze dne 25. ledna 1921 ve příčině přídělu pozemků do vnuceného pachtu ode dvora P.; jinak se rozhodnutí ze dne 25. ledna 1921 zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Ode dvorů P., H. a V., jež má st-lka v pachtu, přidělena byla půda do vnuceného pachtu dle § 63 příděl. zák.
Rozhodnutí nss spočívá na této úvaze:
Stížnost směřuje formálně proti dvěma rozhodnutím stpú a to jednak proti výnosu ze dne 3. listopadu 1920 č. —, jednak proti výroku tohoto úřadu ze dne 25. ledna 1921 č. —. O rozhodnutí ze dne 3. listopadu 1920 tvrdí stížnost, že rozhodnutí to st-lce nikdy doručeno nebylo, a následkem toho nemohlo proti ní vejíti v moc práva. Ze správních spisů soudu předložených jest patrno, že rozhodnutí ono bylo dne 10. listopadu 1920 od stpú pro st-lku vypraveno, zda však st-lce rozhodnutí to skutečně také bylo doručeno k rukám osob k tomu oprávněných, ze spisů není patrno. St-lka to popírá, a proti rozhodnutí onomu jako jí známému nebrojí, nutno tedy tvrzení strany, že jí rozhodnutí ono nikdy doručeno nebylo, pokládati za správné. Nebylo-li však rozhodnutí to st-lce doručeno, nemohlo také vůči ní vejíti v moc práva, a proto třeba stížnost její do tohoto rozhodnutí podanou odmítnouti jako nepřípustnou dle §§ 2 a 5 zák. o ss. Následkem toho není však také žal. úřad tímto rozhodnutím svým vůči st-lce vázán.
Druhým rozhodnutím, jež stížností jest naříkáno, odstraňuje žal. úřad především výrok obvodové úřadovny ze dne 8. listopadu 1920 č. —.
Tomuto výroku vytýká stížnost, že stpú nemohl prostě uvedené rozhodnutí obvodové úřadovny zrušiti s poukazem na dřívější svá rozhodnutí neb dohodu stran, když nebylo novým šetřením dokázáno, že příděl učiněný obvodovou úřadovnou odporuje zákonu.
Mimo to prý st-lka neshledala ve spisech jinou stížnost do rozhodnutí obvodové úřadovny, než stížnost Františky T. ze S., a popírá, že obce v nař. rozhodnutí uvedené nějakou stížnost podaly.
Třeba tedy především uvážiti, zda stpú v daném případě mohl nař. rozhodnutí změniti jen v cestě odvolání či též z moci úřední a zda mohl je odstraniti, aniž blíže zkoumal, v čem věcný obsah jeho odporuje zákonu.
Ze zákona o pozemkovém úřadě ze dne 11. června 1919 a z vlád. nař. ze dne 6. července 1920 č. 451 sb. z. a n. v době rozhodnutí platného vyplývá, že stpú jest obvodovým svým úřadovnám instančně nadřízen a povolán k přezkoumání jejich rozhodnutí a opatření, nelze však z předpisů těch dovoditi, že by obvodová úřadovna mohla dle působnosti předpisy těmi jí vymezené k stížnostem stran rušiti neb měniti rozhodnutí neb opatření nadřízeného svého úřadu. Učinila-li by tak přec, jest rozhodnutí její zmatečné a nemůže nabýti moci práva. V daném případě přezkoumávala obvodová úřadovna o své újmě pravoplatná rozhodnutí stpú v příčině přídělu ode dvora P. a H. a jest tedy rozhodnutí její zmatečné.
Obvodová úřadovna není však také při provádění § 63 příděl. zák. instančně nadřízena okresní správě politické. Dle § 5 bodu 8 vlád. nař. o obvodových úřadovnách přísluší sice obvodové úřadovně prováděti přechodná ustanovení dle § 63 příděl. zák. o prozatímním vnuceném pachtu, ale totéž právo může stpú dle §. odst. § 63 příděl. zák. přenésti na příslušný úřad politický. Použije-li stpú tohoto práva a zmocní-li politický úřad, nelze říci, že tím mezi příslušným úřadem politickým a obvodovou úřadovnou založen byl poměr instanční, neboť působnost obou úřadů v příčině § 63 příděl. zák. jest úplně stejná.
Žal. úřad také obvodové úřadovně nenařídil, aby o stížnostech do rozhodnutí stpú a okresní správy politické rozhodovala, nýbrž pověřil ji pouze vyšetřením věci a podáním návrhu na rozhodnutí. Přes to obvodová úřadovna jako nadřízená instance zde rozhodla a ještě prohlásila, ovšem v odporu se spisy, ve svém rozhodnutí, že přezkoušela a stanovila příděl z nařízení pozemkového úřadu.
Postup ten zakládá zmatek, pro který rozhodnutí obvodové úřadovny nemohlo vejíti v moc práva také ohledně úpravy přídělu u obcí K. a S., kde reformovala jen rozhodnutí okresní správy politické, a mohlo kdykoliv i mimo pořad instanční nadřízením úřadem býti jako zmatečné odstraněno, aniž bylo v opatření tom lze shledávati nějakou nezákonnost.
Jest tedy pro st-lku právní stav takový, že proti ní nepůsobí rozhodnutí stpú ze dne 3. listopadu 1920 č. —, že se však také nemůže s úspěchem dovolávati svrchu uvedeného rozhodnutí obvodové úřadovny.
Stížnost dále vytýká, že v daném případě nebyl zachován instanční postup, ježto stpú někde rozhodoval v instanci druhé, jindy v instanci prvé, jindy opět pověřil rozhodováním o stížnostech obvodovou úřadovnu.
Spatřuje-li stížnost vadu v tom, že stpú rozhodoval jednak sám ve stolici prvé, jednak jako odvolací stolice proti rozhodnutím okresní politické správy, pak jest námitka stížnosti bezpodstatná, neboť dle § 63 příděl. zák. může stpú rozhodovati o prozatímním pachtu sám v jediné instanci, může však také zmocniti k rozhodování ve stolici prvé okresní správu politickou a sám pak rozhodovati ve stolici druhé. Tvrzení, že stpú pověřil obvodovou úřadovnu instančním rozhodováním o stížnostech proti svým rozhodnutím, odporuje, jak svrchu uvedeno, spisům. Jest tedy uvedená námitka stížnosti bezdůvodná.
Co se týče rozhodnutí stpú o přídělu pro jednotlivé obce, vyslovuje toto, jak má konečně upraven býti příděl pozemků do vnuceného pachtu v obcích H., K., P., Š., J., K. a S. Rozhodnutí jeho v tom směru jeví se jednak jako pouhé setrvání na pravoplatném rozhodnutí dřívějším, jednak jako změna rozhodnutí již dříve žal. úřadem vydaných, a konečně jako instanční rozhodování o věci, jež vyřízena byla teprve ve stolici nižší.
Veškerá tato svá opatření opírá žal. úřad o důvody dva, a sice jednak, že téměř ve všech případech sám již příděl půdy upravil pravoplatně, jednak že strany uzavřely dohodu, jež musí býti respektována, pokud neodporuje zákonu.
O prvý důvod může stpú opříti svůj výrok pouze ohledně přídělu ode dvora P., kde nař. rozhodnutím skutečně setrval na nařízení st-lce již v roce 1920 uděleném a stížností k nss včas nenaříkaném, tedy uložil st-lce, aby ode dvora P. přenechala do vnuceného pachtu 45 ha 76 a polí. Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná a nesprávnost rozdělení uvedené výměry na jednotlivé obce nevytýkající, jest nepřípustná, ježto měla podána býti již proti prvnímu rozhodnutí, kterým st-lce uloženo bylo dáti do vnuceného pachtu ode dvora P. řečenou výměru půdy (§ 14 zák. o ss). Ohledně přídělu pozemků pro uchazeče z obcí K. a S. není ze spisů patrno, že zde předcházelo pravopatné rozhodnutí pozemkového úřadu, zejména se nemůže, jak svrchu uvedeno, tento dovolávati vůči st-lce svého rozhodnutí ze dne 3. listopadu 1920 č. —.
Může tedy přijíti v úvahu pouze důvod druhý, o který se nař. rozhodnutí opírá, že totiž ohledně přídělu pro uchazeče z těchto obcí docílena byla dohoda mezi stranami.
Z podání st-lky ze dne 23. září 1920 jest však patrno, že st-lka postoupila dobrovolně pouze 45 měr pozemků pro uchazeče z K., není však ze spisů zřejmo, že souhlasila s přídělem dalšího 1 ha 67 a a že s uchazeči obce S. byla docílena dohoda.
Pokud se týče přídělu pro uchazeče z obcí H. a K., upravuje stpú rozhodnutím svým z 25. ledna 1921 příděl do vnuceného pachtu způsobem odchylným, než jak sám již v roce 1920 pravoplatně byl stanovil, ponechává uchazečům z obce H. příděl na jiných parcelách, než původně výnosy z roku 1920 st-lce doručenými určil, a ukládá st-lce, aby přenechala obci K. o 1 ha půdy více, než stanoveno bylo výnosem ze dne 28. srpna 1920 č. —.
Mění tedy stpú svá pravoplatná dřívější opatření a může tedy i pro tuto část nař. rozhodnutí přijíti v úvahu pouze důvod druhý. Ale ani zde ze spisů není patrno, že mezi stranami uzavřena byla dohoda ve smyslu nař. rozhodnutí.
Vychází tedy nař. rozhodnutí, opírajíc se o dohodu mezi stranami, ze skutkové podstaty, jež odporuje spisům, což zakládá podstatnou vadu řízení.
Vzhledem k tomu bylo stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí žal. úřadu ze dne 3. listopadu 1920 č. — a proti rozhodnutí ze dne 25. ledna 1921 č. — v příčině přídělu pozemků do vnuceného pachtu ode dvora P., odmítnouti jako nepřípustnou, jinak však nař. rozhodnutí ze dne 25. ledna 1921 č. — zrušiti pro vady řízení.

Citace:

Č. 1344. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 672-675.