Č. 1439

.
Pozemková reforma: 1. O platnosti zákona záborového ze dne 16. dubna č. 215 sb. z. a n. a zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. v plebiscitním území Těšínského Slezska. — 2. Smlouvání veřejného úřadu se stranou o přijatelný modus procedendi při určitém aktu neváže úřad ani tenkráte, kdyby návrhy a nabídky strany ihned neodmítl, nýbrž pustil se do uvažování o nich. — 3. Některá přípustná hlediska stpú při vyřizování žádostí za souhlas se zcizením zabrané půdy.
(Nález ze dne 23. června 1922 č. 9533.)
Věc: Antoníni a Anna J. v Š. a Františka S. ve V. (adv. Dr. A. Urban, Dr. j. Köser a Dr. J. Jablonský) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (min. taj. Dr. K. Pradáč a rada R. Křtil) stran odepření souhlasu smlouvě trhové.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutím odepřel stpú souhlas smlouvě trhové ze dne 10. června 1920, kterou Františka S. prodala manželům Antonínu a Anně J. část velkostatku Z. s pozemky a budovami ve výměře 115 ha 19 a 13 m3, zapsaného vet vložce č. — zemských desk Těšínských, a prohlásil smlouvu tu za bezúčinnou vůči státu po rozumu § 7 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a za neplatnou po rozumu § 1 zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n.
O stížnostech, jež do tohoto, rozhodnutí podaly obě smluvní strany, uvažoval nss takto:
Obě stížnosti namítají především souhlasně, že smlouva trhová, o kterou jde, uzavřena byla o části deskového statku, který ležel v plebiscitním území Těšínském, a že byla uzavřena v době, kdy v tomto území neplatily zákony ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n., o které se nař. rozhodnutí opírá. Podrobněji uvádějí stížnosti, že jedna část prodávaných pozemků ležela v české části území plebiscitního, druhá pak v polské části jeho. Mají proto stížnosti za to, že zcizení trhovou smlouvou ze dne 10. června 1920 uskutečněné nepodléhalo obmezení vyslovenému ve výše citovaných zákonech a že mu neměl býti odepřen úřední souhlas resp. že mělo býti vysloveno, že souhlasu toho není zapotřebí.
Námitka tato, která v podstatě jest popřením platnosti zákonů ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. v území, v němž předmět zcizení leží a smlouva byla uzavřena, v době, ve které byla uzavřena, jest významu základního a kdyby jí bylo přisvědčeno, stalo by se uvažování o ostatních námitkách stížnosti zbytečným. Nutno se tudíž touto otázkou především obírati.
Na tuto otázku nař. rozhodnutí výslovně odpověď nedává, ale protože se žal. úřad pustil do posuzování otázky věcné, zdali totiž zcizení pozemku od deskového statku Z. jest způsobilé, aby mu mohl býti udělen souhlas po rozumu zákonů výše citovaných, jest za to míti, že zodpověděl si otázku po místní účinnosti těchto zákonů kladně, totiž v ten rozum, že zákony ty v době uzavření trhu, t. j. dne 10. června 1920, v území, kde statek leží, platily.
Že se žal. úřad touto otázkou zabýval, o tom svědčí také okolnost, že si vyžádal zprávu od ministerstva zahraničních věcí. Podle této zprávy mezinárodní komise plebiscitní vydala nařízení ze dne 20. února 1920, jímž vyjmula Frýštátský okres (politický) z pravomoci prefekta českého a postavila jej pod zvláštní správu mezinárodní komise v Karviném, a v bodu V. svého nařízení výslovně ustanovila, že pro správní obvod komise Karvinské, v jejímž obvodu velkostatek ležel, platí zákony rakouské s veškerými změnami, které nastaly v obvodu Karvinském v době od 28. října 1918 do 30. ledna 1920, pokud se nepříčí rozhodnutím komise.
K posouzení, zda žal. úřad na otázku účinnosti zákonů k této věci se vztahujících odpověděl po zákonu správně, dlužno uvážiti toto:
Podle zákona ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n. vyhlašují se právní ustanovení v československém státě ve »Sbírce zákonů a nařízení státu československého« (§ 1) a pokud v zákoně nebo nařízení není nic jiného ustanoveno, vztahuje se účinnost zákona nebo nařízení na celé území státu čsl. (§ 4). Po dobu před vyhlášením tohoto zákona platil obdobný předpis zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 1 sb. z. a n. rovněž pro celé území • státu čsl. Totéž ustanovuje § 7 ústavní listiny ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n. Statek Z., o který jde, leží v soudním okresu Bohumínském a politickém okresu Fryštátském a jsou k němu připsány vesměs jen pozemky ležící v kat. obci Z. Okolnosti ty jsou zjevny z administrativních spisů, zejména z výtahu z desk zemských o velkostatku Z. Ostatně nebyly žádnou ze stran brány v pochybnost, takže je nutno pokládati za nesporné. Vztahovala se tudíž účinnost zákonů ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. i na území, ve kterém leží velkostatek Z. Jedná se dále jen o to, zdali svrchu uvedené zákony platily v tomto území též v době, kdy bylo Těšínsko ve správě mezinárodní komise, do které bylo dáno rozhodnutím čelných mocností ze dne 27. září 1919.
Na otázku tu odpověděl nss kladně, opíraje se o následovní skutkové okolnosti: Podle zprávy ministerstva věcí zahraničních a podle listin ke zprávě té přiložených uzavřeli zástupci zemského národního výboru pro Slezsko a Polské rady národové již dne 5. listopadu 1918 dohodu za účelem udržení klidu a pořádku v Těšínském Slezsku po dobu přechodnou. Dle této dohody zůstal v politickém okrese Frýštátském dosavadní stav v podstatě nezměněn. Dne 3. února 1919 došlo na zakročení Polska k dohodě, v níž zástupci velmocí ujednali, že místní administrace bude pokračovati v činnosti za podmínek stanovených úmluvou ze dne 5. listopadu 1918 a u provedení dohody ze dne 3. února 1919 byla pak ještě v únoru 1919 uzavřena v Těšíně vojenská konvence, kterou stanovena byla čára, kterou vojska čsl. resp. polská nesměla překročiti. Dle této konvence směly býti obce Rychvaldov a Záblatí čsl. vojskem obsazeny, ale nikoliv překročeny. Dne 27. září 1919 rozhodly čelné velmoci, že rozdělení území, které tvořilo vévodství Těšínské, stane se plebiscitem, že do té doby bude je spravovati mezinárodní komise a že bude stanovena hraniční čára, která určí území, ve kterém administrativu budou vykonávati čsl. úřady, a území se správou úřadů polských. Podle rozhodnutí mezinárodní komise ze dne 2. února 1920 demarkační čára jako hranice platnosti zákonů stanovená v roce 1919 a na východ, jih i západ pevně vytýčená v rozhodnutí téže komise ze dne 18. února 1920 (vyhlášeném dne 23. února 1920) šla po východních hranicích obce Z. Z toho jde, že celá katastrální obec Z. ležela západně od demarkační čáry.
Z tohoto stavu teritoria až do příchodu plebiscitní komise jest zřejmo, že jak zákon ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n., tak i zákon ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. vyhlášené pro celé území státu čsl., byly vyhlášeny také v území, v němž ležel statek Z. a účinnost jejich se vztahovala na tento deskový statek.
Příchodem mezinárodní komise plebiscitní se na tomto stavu platnosti zákonů nic nezměnilo, neboť tato komise ve snaze, aby na Těšínsku udržen byl dosavadní právní stav, vyhláškou ze dne 20. února 1920 prohlásila, že pro správní obvod komise Karvínské, ve kterém se nalézal politický okres Frýštátský (jak svrchu prokázáno i se statkem Z.), platí zákony rakouské a všechny jejich změny za dobu od 28. října 1918 do 30. ledna 1920. Tím uznala tato komise výslovně také platnost zákonů, které v daném případě v úvahu přicházejí a opětovně již byly citovány, neboť vyhlášení obou těchto zákonů spadá beze sporu do doby před 30. lednem 1920. Svrchu vylíčený stav potrval až do rozhodnutí nejvyšší rady v Paříži ze dne 28. července 1920, kterým bylo Těšínsko mezi státy čsl. a polský rozděleno bez plebiscitu.
Není tedy pochyby, že smlouva, o jejíž schválení jde, byvši uzavřena dne 10. června 1920, byla uskutečněna v době, ve které účinkoval zákon ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. i zákon ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n., a že ji dlužno jest posuzovati dle těchto zákonů.
Skutečnostmi svrchu dolíčenými jest také vyvráceno tvrzení stížností, že část pozemků zcizených od velkostatku Z. ležela v českém, část pak v polském území plebiscitním a dedukce stížností z tohoto domnělého stavu věci činěné nemají skutkového podkladu.
Nelze tedy shledati nezákonnost v tom, že žal. úřad ve svém rozhodnutí vycházel z předpokladu, že zcizení obsažené ve smlouvě ze dne 10. června 1920 podléhá úřednímu souhlasu dle § 7 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n.
Proti meritorní stránce nař. rozhodnutí brojí toliko stížnost Antonína a Anny J.
Její stížné body lze shrnouti v následovní:
1. Právní jednání, o jehož schválení jde, stalo se v době, kdy velkostatek nebyl ještě prodávající straně státem zabrán, a nelze proto nárok na schválení uváděti v souvislost s propuštěním ze záboru.
2. Jak Antonína J., tak i jeho syny dlužno pokládati za osoby kvalifikované dle § 1 zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n., protože Antonín J. vedle živnosti řeznické provozuje také polní hospodářství, jeho synové pak vystudovali hospodářské školy, takže k nim má zvláštní zřetel býti brán dle § 17 cit. zák.
3. Výměra koupené části velkostatku 115 ha 19 a 13 m2 nedosahuje ani hranice v § 2 zábor. zák. vytknuté (150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy vůbec) a kromě toho zákon přídělový nestanoví nějakou nejvyšší výměru půdy pro příděl přípustnou.
4. Zástupce majitelky velkostatku nabízel žal. úřadu pro případ, že žádaný souhlas se zcizením vyslovil, že mu dá k disposici stejnou výměru od velkostatku Rychvaldu; k předložení podrobného seznamu parcel nabídnutých dal úřad lhůtu do 10. dubna 1921, kterou však nerespektoval, vydav již dne 30. března 1921 nař. rozhodnutí.
Žádný z těchto stížných bodů neshledal nss oprávněným.
Ad 1. Udělení souhlasu se zcizením zabraného majetku pozemkového nebo jeho části rovná se účinky svými propuštění ze záboru. Toto jest však jen tak dalece přípustno, dokud se nepříčí cílům reformy pozemkové. Také souhlas se zcizením zabraného majetku smí býti dán toliko bez újmy účelného a nerušeného provádění pozemkové reformy. Jest tedy mezi propuštěním ze záboru a schválením zcizení určitá souvislost. Z té příčiny a dále vzhledem k tomu, že v daném případě jde o majetek zabraný, jak již svrchu bylo vyloženo, že zabrání děje se ex lege, aniž k tomu bylo zapotřebí výroku úřadu, nelze v tom, že žal. úřad nazírá na souhlas ke zcizení jako na jistý způsob propuštění ze záboru, shledati nezákonnost.
Ad 4. Ze spisů správních není sice patrno, že by bývalo; mezi žal. úřadem a st-li vyjednáváno o nějakou náhradu za pozemky, které mají býti zcizeny, avšak i kdyby tomu tak bylo nemusil úřad na takové vyjednávání ve stadiu předběžného smlouvání hleděti, protože z něho pro žádnou stranu ani práva ani závazky dosud nevzešly a pro stpú ani vzejíti nemohly, protože na smoluvání o přijatelný modus procedendi při aktu veřejného úřadů není lze pozírati jako na jednání soukromoprávní. Návrhy a nabídky stran nevážou úřad ani tenkráte, kdyby jich ihned neodmítl, nýbrž pustil se do uvažování o nich. Tvrdí-li stížnost, že úřad sice nabídku resp. její doplnění si vyžádal, ale předložení její nevyčkal a nař. rozhodnutí vydal, nemůže nss v tomto postupu žal. úřadu spatřovati nějakou nezákonnost.
Ad 2. Úvaha o kvalifikaci synů manželů Antonína a Anny J. pro příděl pozemků byla by zbytečnou, neboť jde o schválení právního jednání, na němž se tito synové nezúčastnili, nýbrž kde kupci jsou st-lé sami. Dlužno proto přihlížeti pouze k osobám st-lů samých, V té příčině vyslovil žal. úřad, že st-le povoláním řezníka, který jest vedle toho majitelem domu a statku, nepokládá za osobu, jaké má na mysli § 1 zák. příděl. Toto skutkové zjištění, jež stížností není popíráno, ospravedlňuje závěr žal. úřadu, že nemůže st-le počítati mezi osoby, na které zákon přídělový béře především zřetel, čímž dal na jevo, že odpírá souhlas smlouvě proto, že by smlouva ta mohla poskytnouti ekvivalent přídělu půdy osobám nekvalifikovaným anebo méně kvalifikovaným na úkor osob, které mají na příděl přednostní právo. Úsudek ten nepříčí se zákonu, ba vyhovuje mu i jeho duchu úplně, jak k odst. 3. ještě blíže bude dolíčeno.
Ad 3. Žal. úřad odepřel souhlas ke zcizení podstatně z důvodu, že výměra prodaných pozemků jest tak značná, že by mohla ohroziti podělení osob půdy potřebných v kraji, dále že by prodejem tím vlastník rozšířiti mohl své právo z § 11 zábor. zák. mu příslušející, což obé by bylo na újmu provedení pozemkové reformy. Nelze popříti, že předčasné soukromé nabývání zabraného majetku pozemkového, v tak značné výměře by rušilo jednotnost a soustavné provedení pozemkové reformy, jak ji na mysli má zákon přídělový ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. Zákon tento jako předpis prováděcí k rámcovému zákonu záborovému sluší právem pokládati za směrodatný, jde-li o udělení souhlasu ke zcizení části zabrané půdy po rozumu § 7 zák. zábor.
Protože dle § 11 zák. zábor. má vlastník zabraného majetku pozemkového právo, aby mu ze zabraného majetku přidělena byla majetnost do výměry uvedené v § 2, docílil byl vlastník schválením zcizení okrouhle 115 ha půdy, že by se mu dostalo k volné disposici o těchto 115 ha více nad rozsah půdy v § 2 ustanovený, třebas by tu nebylo podmínek, které dovolují tento rozsah půdy i nad maximum v tomto §u určené zvýšiti.
Na druhé straně obdržel by kupec tak značný majetek půdy, jaký zákonu ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. dojista na mysli netanul, když chtěl, aby se dostalo půdy malým zemědělcům, domkářům, drobným živnostníkům, zaměstnancům zemědělským i lesnickým a bezzemcům (§ 1), a to v míře, která stačí k obživě hospodáře a jeho rodiny, na kterých hospodář se svou rodinou může hospodařiti bez stálé cizí pomoci (§ 2).
Zcizovaná půda v tomto případě však se blíží rozloze, jež platí za zabranou a sluje velkým majetkem pozemkovým (§§ 1 a 2 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n.).
Když z těchto skutkových okolností dospěl žal. úřad k závěru, že by souhlas se zcizením nesrovnával se s ustanovením zákonných předpisů o zabrání a přidělení velkého majetku pozemkového, nelze v odepření žádaného souhlasu spatřiti nezákonnost.
Jiných důvodů, nežli právě probraných, žal. úřad ve svém rozhodnutí nepoužil, zejména se neobíral otázkou státního občanství st-lů a není proto zapotřebí, aby nss do řešení otázky té vcházel, třebas byla ve stížnosti nadhozena.
Proti tomu, že žal. úřad v důsledku svého rozhodnutí ve věci samé prohlásil uzavřenou smlouvu jednak za neplatnou, jednak za bezúčinnou, neformuluje stížnost žádný stížný bod, pročež dle § 18 zák. o ss nemusí, ani nemůže tento soud onu část nař. rozhodnutí přezkoumávati.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1439. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 879-883.