Č. 1092.

Známky: 1. Pro nárok na výmaz známky, opírající se o § 4 známk. nov. z 30. července 1895 č. 108 ř. z., jest nerozhodné, zda podnik, jehož zboží bylo opatřováno značkou neregistrovanou, vyhovoval platným předpisům práva živnostenského, obchodního atd. a zdali žalobce byl majetníkem podniku již v době zápisu známky, jejíhož výmazu se domáhá. Stačí v tom směru, je-li zjištěno, že podnik skutečně existoval a že jde o týž závod. — 2. Domáhati se výmazu známky podle § 4 novely známk. z 30. července 1895 č. 108 ř. z. jest legitimován ten, kdo je v době žaloby majetníkem závodu, jehož zboží bylo opatřováno značkou neregistrovanou.

(Nález ze dne 3. ledna 1922 č. 17729/21.)
Věc: Florián P. v O. (adv. Dr. R. Fischer z Olomouce) proti ministerstvu obchodu (min. taj. K. Webr — za spolužalovanou stranu fu. »Stampo«, společnost s ruč. obrn. v O., adv. Dr. A. Donath z Olomouce) stran výmazu ochranné známky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím nařídilo min. obchodu k žalobě, kterou podali Vilém Sp. a Arnošt Sp., jednatelé firmy St., výmaz slovní známky »Stampo«, kterou dal st-lF dne 20. února 1920 zapsati pro své výrobky u obch. a živn. komory v Olomouci pod č. 2204, zamítl zároveň návrh jeho, aby uznáno bylo, že jemu přísluší výhradné právo užívati na svých výrobcích ochranné známky »Stampo« a uznalo ho povinným nahraditi náklady sporu sumou 404 K 50 h.
Důvody rozhodnutí jsou v podstatě tyto: Pro rozhodnutí přítomného sporu jest směrodatným pouze, kdy vznikl známkového práva schopný podnik žalující strany, kdy a pro jaké zboží tato počala užívati označení »Stampo« a zda se tak stalo dříve, než registrována byla známka žalovaného č. 2204/Olomouc. Ostatní, stranami v podání jejich přetřásané otázky, jako otázka obmyslnosti jednání žalovaného, oprávněnosti k užívání firmy »Stampo« žalující stranou atd. jsou pro posouzení tohoto sporu nerozhodný (§ 4 známk. nov. z 30. července 1895 č. 108 ř. z.). Co se týče řešení výše uvedených dvou otázek, je především předloženým usnesením krajského jako obchodního soudu v Olomouci ze dne — zjištěno, že firma »Stampo«, společnost s r. o. v O., byla dne 15. května 1920 zapsána do obchodního rejstříku a jejími obchodními jednateli že jsou Vilém Sp. a Arnošt Sp., obchodníci v O. Od doby tohoto zápisu dle ustanovení § 2 zák. o společnostech s ruč. obrn. nastalo teprve formální zřízení této společnosti, avšak přípisem notáře města Olomouce na berní úřad v Olomouci ze dne —, dále potvrzením obch. a živn. komory v Olomouci ze dne — a přípisem městské rady v Olomouci ze dne — je zjištěno, že Vilém Sp., Erna Sp. a Rcbert Sp. uzavřeli již dne 10. listopadu 1919 společenskou smlouvu o společnosti s ručením obmezeným pod firmou »Stampo« s kmenovým jměním 90000 K a že téhož dne oznámili zřízení této společnosti odbch. a živn. komoře v Olomouci a dne 20. listopadu 1919 živnostenskému úřadu. Četnou korespondencí obchodní, žalující stranou předloženou, a potvrzeními různých odběratelů jest dále zjištěno, že nejpozději od počátku listopadu 1919 pod firmou »Stampo« dodávána byla podnikem založeným shora jmenovanými osobami razítka, jakož i jiné razítkové zboží nejrůznějších druhů, totiž razítka kaučuková a kovová, strojky razítkové, jako tak zvané paginýrky, numerátory, pečetítka, potřeby k razítkům jako podušky a pod., dále různé raženiny jako monogramy, znaky, mosazné štítky na obojky a pod.
Z uvedených dokladů jest zřejmo a také výslovně v předložených potvrzeních uvedeno, že toto zboží již od shora uvedené doby pokládáno bylo v obchodních kruzích za zboží pocházející ze závodu firmy »Stampo;, společnost s r. o. v O. Všemi uvedenými průvodními prostředky jest tedy dostateční jištěna žalující stranou tvrzená okolnost, že již poměrně dlouho před formálním zřízením firmy »Stampo« fakticky existoval podnik Vilémem a Arnoštem Sp., resp. snad také Ernou Sp. a Robertem Sp. zřízený, jehož předmětem byla výroba a prodej zboží razítkového a to všeho druhu, pro které zapsána byla známka žalovaného č. 2204/Olomouc a který veden byl nejpozději od počátku měsíce listopadu 1919 pod firmou »Stampo«, společnost s r. o., a také pod touto firmou nepřetržitě dále existuje.
§ 4 známk. nov. z 30. července 1895 č. 108 ř. z. předpokládá k založení práva dle tohoto zákonného ustanovení podnik jakožto subjekt práva známkového. K nabytí této vlastnosti však nepožaduje zákon zřízení takového podniku ve formě určitými zákonnými ustanoveními pro ten který druh obchodně- nebo živnostenskoprávního útvaru stanovené, nýbrž stačí faktická existence toho, co podnikem v běžném slova smyslu lze nazvati, tedy závod určité zboží produkující, resp. do oběhu uvádějící (tak i Adler, System des österr. Markenrechtes str. 51 a 53.). Důsledkem toho jeví se také nerozhodnou otázka, zda výroba zboží do oběhu uváděného vyžaduje živnostenského oprávnění a zda kompetentními úřady povolení k výrobě bylo dáno. Jest tedy nerozhodno, že firma žalující snad neobdržela živnostenského povolení k výrobě razítek, nýbrž jen živnostenský list znějící na obchod pryžovými výrobky a razítky a velkoobchod s kancelářskými a všemi do toho oboru spadajícími potřebami, nýbrž rozhodlo jest, jak shora dovoděno a jak přiloženými doklady jest zjištěno, že fakticky razítka, resp. jiné zboží do tohoto oboru spadající pod označením »Stampo« do oběhu uváděla a uvádí, třebas i razítkové zboží to nebylo jí přímo vyrobeno, nýbrž pocházelo a pochází od jiných výrobců (marque de commerce na rozdíl od marque de fabrique).
Známka žalovaného č. 2204/Olomouc, vykazující označení »Stampo«, zapsána byla do známkového rejstříku pro výše uvedené zboží teprve dne 20. února 1920. Žalovaný netvrdí a patrně tvrditi nemůže, že by známky této byl fakticky užíval již dříve pro zboží, pro které byla zapsána, po stejnou dobu, co strana žalující, neb i déle.
Vzhledem k tomu, že — jak shora dovoděno — žalující strana užívala označení »Stampo« pro stejný druh zboží jako žalovaný, dříve než známka žalovaného byla zapsána, a že zboží označené značkou »Stampo« platí již od listopadu 1919 v obchodních kruzích za zboží pocházející ze závodu strany žalující, totiž firmy »Stampo«, výroba pryžových razítek všeho druhu, společnost s r. o. v O., jsou zde na straně žalující dány podmínky § 4 známk. nov. z 30. července 1895 č. 108 ř. z. a bylo tudíž žalobě na výmaz známky č. 2204/Olomouc vyhověti a výmaz uvedené známky ze známkového rejstříku naříditi. V důsledku toho bylo zamítnouti návrh žalovaného na zjištění, že mu přísluší výhradné právo užívati známky »Stampo« na jeho výrobcích.
Výrok o nákladech sporu odůvodněn jest ustanovením § 6 cit. známk. novely.
Rozhoduje o stížnosti proti min. rozhodnutí podané uvážil nss toto:
1. Vytýká-li stížnost na prvém místě, že nebyly provedeny důkazy o okolnostech tam vypočtených, a tvrdí-li, že by ministerstvo bylo jistě jinak rozhodlo, kdyby důkazy ty byly provedeny, jest k tomu podotknouti, že pouhé tvrzení, že by určité okolnosti měly býti zjištěny a že by jejich zjištění způsobilo opačné rozhodnutí, nelze samo o sobě uznati za stižný bod náležitě (§ 18 zák. o ss) formulovaný, pokud příčinná souvislost mezi oněmi okolnostmi a výrokem úřadu není zřejmá ani z vývodů st-lových, ani z obsahu spisů. Bylo se tedy soudu zabývati otázkou, potřebuje-li provedené řízení v některém směru doplnění, jen potud, pokud jednotlivé další námitky poskytují pro to podklad, vysvětlujíce, jaké důsledky st-l vyvozuje z okolností, podle jeho domnění náležitě nevyšetřených.
2. Stížnost vyslovuje pochybnost o aktivní legitimaci strany, která na výmaz známky žalovala, uvádějíc toto: Společnost zakládali a za ni až do protokolování firmy (15. května 1920) jednali Vilém a Robert Sp. a jen oni mohou býti ve svých domnělých právech zkráceni, nikoli firma nebo Arnošt Sp. Mohl by tedy nejvýš žalovati Vilém a Robert Sp., ale tento (Robert) nežaloval. Tato námitka jest bez podstaty, a to již z toho důvodu, že nárok na ochranu nezapsané značky propůjčuje § 4 známk. nov., o nějž se právě žaloba na výmaz známky st-lovy opírala, majetníku podniku, jemuž zboží onou značkou opatřené v zúčastněných obchodních kruzích bylo připisováno. Legitimace firmy »Stampo« k podání žaloby podle tohoto předpisu byla podmíněna tím, byla-li st-lka v době žaloby majetnicí podniku, jehož zboží bylo opatřováno značkou »Stampo«, a jest pro otázku legitimace zcela lhostejno, kdo byl majetníkem podniku před podáním žaloby. Námitka nedostatku legitimace k žalobě byla by tudíž oprávněna jen, kdyby se zakládala na tvrzení, že firma »Stampo«, jejíž jednatelé, Vilém a Arnošt Sp., žalobu podali, nebyla v té době majetníkem podniku, pro nějž se žaloba ochrany podle 1. odst. § 4 známk. nov. domáhala, nebo že jmenovaní jednatelé k zastupování společnosti té v době žaloby nebyli oprávněni. Takové tvrzení však ani ve stížnosti, ani ve spisech správních obsaženo není. Pokud se týče věcných předpokladů nároku na ochranu podle cit. předpisu zákonného, shledal nss ve vývodech stížnosti dvojí námitku:
3. Stížnost dovozuje po této stránce především, že před 15. květnem 1920 (zápisem společnosti do obchodního rejstříku) nebylo tu podniku, pro který bylo by možno dovolávati se ochrany podle práva známkového; nebylo tu po právu ani firmy ani společnosti, nebylo ani oprávnění dle živn. řádu. Je tudíž nemožno tvrditi, že zboží se značkou »Stampo« platilo za zboží pocházející od žalující firmy, která tehdy neexistovala.
K tomu jest poznamenati: Zákon známkový spojuje právo zápisem známky nabyté s podnikem; to vysloveno jest jasně v § 9 známk. zák.; nelze pochybovati, že stejně sluší posuzovati i právo, jež nezakládá se ía zápisu do rejstříku, nýbrž na skutečnosti, že nějaká značka nezapsaná pokládá se v zúčastněných obchodních kruzích za značku zboží toho kterého závodu (§ 4, odst. 1 nov.). V obou případech jde tedy o práva, která, jak se zn. zák. v § 9 vyjadřuje, lpí na podniku. Z toho však sluší nezbytně vyvozovati, že tato práva co do svého vzniku a trvání nejsou podmíněna vztahem k určitému subjektu a že tudíž pro posouzení otázky, je-li tu nárok na výmaz cizí známky zapsané, založený na předpisu 1. odst. § 4 novely, jest zcela lhostejno, zdali nynější majetník onoho podniku byl majetníkem také v době, kdy nezapsaná značka si v zúčastněných kruzích vydobyla uznání jako značka právě toho podniku, či nabyl-li podniku toho později a kdy. Ale další důsledek jest i ten, že za rozhodnou sluší pokládati toliko faktickou existenci podniku jako hospodářské jednotky, jejímž účelem jest docílení podnikatelského zisku. S tohoto hlediska nelze v rámci uvedených předpisů práva známkového přiznati právní význam tomu, zdali majetník či majetníci podniku vyhověli, provozujíce podnik, platným předpisům. Jest tudíž v daném případě irelevantní, kdy žalující společnost po právu vznikla, byli-li před tím majetníky podniku Vilém a Robert Sp., či také Arnošt, a také, zdali a kdy si majetníci podniku opatřili oprávnění k provozu podniku podle živn. řádu. Naproti tomu nemohla by ovšem právní závažnost býti upírána námitce, že před zápisem žalující společnosti do rejstříku a tudíž v době, kdy zapsána byla známka »Stampo« pro st-le, vůbec tu nebylo podniku, jemuž by bylo mohlo zboží značkou »Stampo« opatřené býti zúčastněnými kruhy připisováno, anebo námitce, že podnik žalující společnosti není identický s podnikem, jehož zboží bylo před zápisem společnosti spornou značkou označováno. Pokud lze ve vývodech stížnosti shledávati námitky tohoto obsahu, nemohl je nss v daném případě uznati za důvodný.
Žal. úřadu předloženy byly obchodní dopisy a jiné doklady, z nichž je patrno, že jednak jedním ze zakladatelů společnosti, jednak pod firmou »Stampo«, společnost s r. o., byly již počínajíc srpnem 1919 a rovněž i v měsících následujících tohoto roku i roku 1920 činěny objednávky, přijímány a vyřizovány zakázky, týkající se zboží razítkového, že pod touto firmou byli přijímáni zřízenci i bylo jednáno s úřady a odbornými korporacemi, dále že 10. listopadu 1919 sjednána byla notářská smlouva o zřízení společnosti pod uvedeným jménem, že dne 20. listopadu 1919 byla jménem společnosti ohlášena živnostenskému úřadu živnostenská výroba pryžových výrobků a razítek, obchod s nimi a velkoobchod s kancelářskými a všemi do toho oboru spadajícími potřebami.
Tyto, spisy doložené okolnosti, poskytují dostatečný podklad pro úsudek, že již před tím, než společnost žalující po právu vznikla, podnik ve smyslu shora naznačeném fakticky existoval a také že tímto podnikem zboží rozmanitým odběratelům bylo dodáváno. Spisy nezanechávají také nijaké pochybnosti o tom, že veškerá jednání týkající se zřízení společnosti, založení a provozování podniku ve svém souhrnu jsou jedinou souvislou podnikatelskou akcí, vztahující se k jedinému, témuž podniku; zápis společnosti do rejstříku jeví se v rámci této jednotné akce toliko jako jeden ze stupňů vedoucích ke konsolidaci právních poměrů podnikatelů i podniku.
Řídě se těmito úvahami neshledal nss ani nezákonnosti ani vady řízení v tom, že žal. úřad, rozhoduje o žalobě, vycházel z předpokladu, že již před 20. únorem 1920, kdy st-l předložil známku »Stampo« k zápisu, podnik, a to podnik náležející nyní společnosti »Stampo«, trval a zboží v oběh uváděl.
4. Stížnost svým obsahem popírá také, že splněna jest v daném případě i další podmínka žalobního nároku prvým odstavcem § 4 nov. upraveného, chtějíc zřejmě dovoditi, že žal. úřad přijal neprávem za prokázáno, že značka »Stampo« byla dne 20. února 1920, t. j. v den zápisu známky stejného znění pro závod st-lův do známkového rejstříku obchodního a živnostenského v Olomouci, pokládána v zúčastněných obchodních kruzích za znak zboží podniku, jenž v době žaloby byl majetkem žalující společnosti.
Nař. rozhodnutí v té příčině dovozuje, že doklady společností předloženými jest zjištěno, že nejpozději od počátku listopadu 1919 dodáváno bylo pod firmou »Stampo« podnikem, o nějž jde, razítkové zboží a že toto zboží bylo pokládáno v obchodních kruzích za zboží pocházející ze závodu firmy »Stampo«, společnost s r. o. v O. Předpisem 1. odst. § 4 nov., jenž je zákonným podkladem nař. rozhodnutí, byl přiznán faktickému používání neregistrovaných značek zboží za určitých podmínek určitý právní účinek. Předpis tento vztahuje se tedy výhradně na značky zboží. Co rozuměti sluší výrazem »značky zboží«, lze vystihnouti jen v souvislosti s ostatními předpisy práva známkového. Především přihlédnouti jest tu k § 1 zák. známk., jenž mluví o zvláštních značkách, sloužících k tomu, aby rozlišovaly zboží a výrobky od jiného zboží a výrobků stejného druhu. Srovnají-li se s tím předpisy §§ 10 a 24 známk. zák., jež týkají se užívání jmen, firem, znaku a obchodních pojmenování závodů k označování zboží, vysvitne, že zákon vědomě a úmyslně rozeznává mezi značkami zboží, o kterých mluví zejména § 1 zák. známk. a § 4 nov., a jinakými označeními v obchodě obvyklými, jichž také bývá používáno k označení zboží. Značkami zboží ve smyslu prve uvedeném lze tedy na rozdíl od jinakého označení rozuměti jen značky, jimiž je zboží (neb obal) opatřeno, a to právě jen za tím účelem, aby tak bylo odlišeno od stejného zboží jiných závodů.
S tohoto hlediska dlužno vykládati i příslušná ustanovení prvního odstavce § 4 známk. nov. v ten rozum, že nárok na ochranu podle tohoto ustanovení jest odůvodněn jen tehdy, jde-li o značku zboží v uvedeném smyslu, tedy nikoli o jinaké obchodní označení, a je-li tato značka jako taková, i. j. sama o sobě v příslušných kruzích známa tak, že ony kruhy pokládají zboží jí opatřené právě se zřetelem k této značce za zboží toho kterého určitého podniku. Tato podmínka není dána, pokud vědomost o původu zboží prostředkována jest jinými momenty, než značkou na zboží samém, tedy zejména uvedením firmy nebo jinakého označení v korespondenci, označením obchodních místností a pod.
Pokud tedy předložené doklady dosvědčuji toliko, že zboží bylo pod firmou »Stampo« objednáváno a dodáváno, t. j. že firmy té užíváno bylo v korespondenci, k označení prodejních místností a pod., nebylo by možno z nich o sobě nic dovoditi pro otázku, jsou-li tu podmínky § 4, odst. 1 nov. Pro spornou otázku závažný jsou jen potud, pokud je z nich patrno, že dodávané zboží bylo opatřováno značkou »Stampo« a pokud poskytují podklad pro úsudek o tom, byla-li značka »Stampo« uznávána v příslušných kruzích za značku zboží z podniku nyní pod touto firmou provozovaného. O tom, že zboží podnikem dodávané tak označováno bylo, předložila společnost čtveré potvrzení. Dvě z nich (Spolku moravských cukrovarů a České eskomptní banky a úvěrního ústavu, filiálky v O.) potvrzují, že tyto závody v prosinci 1919 a v lednu 1920 odbíraly od fy »Stampo«, společnosti s ruč. omez., razítka, která byla opatřena značkou »Stampo«, a že dle jejich mínění razítka s touto značkou pocházejí z dílen jmenované firmy. Akc. spol. továrna telefonů a telegrafů v O. potvrzuje, že jí firma ta dodala v prosinci razítka, která byla z části opatřena firmou »Stampo«. Karel V. pak potvrzuje, že od listopadu 1919 prodával pro firmu »Stampo« rozmanitá razítka, že razítka dodaná byla opatřena firmou »Stampo«, a že razítka s tímto označením byla od odběratelů pokládána za pocházející od fy »Stampo«, společnost s r. o.
Dle názoru nss-u doklady tyto nestačí proúsudek, že značka »Stampo« byla v době zápisu známky »Stampo« pro stěžovatele pokládána v zúčastněných kruzích za značku zboží z podniku společnosti »Stampo«. Pokud jde nejprve o tři potvrzení přímých odběratelů, firmou »Stampo« předložená, je zřejmo, že tito přímí odběratelé již proto, že od řečené firmy razítka přímo odebírali, nemohli býti v pochybnostech o původu tohoto zboží, nehledě k tomu, bylo-li zboží značkou »Stampo« opatřeno čili nic: jeden z nich mimo to uvedl, že zboží jen z části mělo onu značku, V. pak, který jest, jak ze spisů lze souditi, jakýmsi zástupcem společnosti, ovšem prohlásil, že odběratelé pokládají zboží se značkou »Stampo« za zboží z podniku společnosti toho jména. Úřad ani se nepokusil aspoň přibližně vyšetřiti, jak četní byli odběratelé jím získaní, nebo jak rozsáhlý byl vůbec odbyt zboží značkou »Stampo« skutečně opatřeného. Nekonal vůbec nijakého šetření, nevyžádal si ani přispění, ani dobrého zdání odborných korporací, zejména obch. a živn. komor. ani si neopatřil nijakým způsobem dostatečný a spolehlivý materiál, v němž by mohl býti spatřován náležitý podklad pro posouzení jednak otázky, které kruhy sluší se zřetelem k povaze zboží, o něž jde, pokládati za zúčastněné, a dále i otázky, zdali známka »Stampo« stala se v těchto kruzích tak známou, jako značka závodu nyní společnosti »Stampo« náležejícího, jak zákon v § 4 nov. vyžaduje. Rozhodnutí na řízení takto nedostatečném založené musilo proto býti zrušeno podle § 6 zák. o ss.
V. Co se na konec týče vývodů stížnosti, že společnost »Stampo« má živnostenské oprávnění toliko k obchodu se zbožím razítkovým, nikoli k jeho výrobě, a dále, že společnost »Stampo« připevňuje značku na držátka, takže hlavní, kovová, pryžová nebe dřevěná součást raz^ka zůstává beze značky, jest podotknouti:
Zákon známkový a ovšem ani novela nečiní rozdílu mezi výrobci a pouhými obchodníky co do ochrany, kterou zaručuje známkám zapsaným a podle § 4 také za jistých podmínek i značkám neregistrovaným. Tomu nasvědčuje již znění § 1 zák. ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., který na roven klade výrobky a zboží, ale i patrný účel oné právní ochrany, jenž především vztahuje se na zájem podnikatelů, aby nebyli na jejich škodu neoprávněným používáním jejich známek odběratelé uváděni v omyl o původu zboží. Tento zájem a tudíž i přední účel zákona týká se stejně podniků obchodních jako; výrobních. Jest tedy v daném případě irelevantní, zdali společnost »Stampo« razítkové zboží vyrábí nebo s ním jen obchoduje.
Okolnost, že značka »Stampo« jest v podniku společnosti upevňována na držátka, sama o sobě nevylučuje nárok ve smyslu § 4 novely, neboť nelze z příslušných předpisů zákonných vyvoditi ani, že by známkou nebo značkou musila býti opatřena některá určitá součást nebo veškeré (oddělitelné) součásti zboží. Jesliže však se st-l snad domnívá, že značka jest upevňována takovým způsobem, že za daných okolností pozbývá tím povahy značky zboží vůbec, nebo že se jeví jen značkou právě té součásti, na které jest upevněna, byl by musil námitku tohoto obsahu vznésti již v řízení.
Poněvadž se tak nestalo, nemůže ani nss po rozumu §§ 5 a 6 zák. o ss důvodnost námitky té zkoumati.

Citace:

Č. 1092. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 117-123.