Č. 1304.

Zabírání budov: I. Nezákonným je výrok úřadu, že zábor budovy k veř. účelům podle zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. platiti má se zpětnou účinností od dřívějšího termínu před zabráním. Stejně výrok, že zabrání zůstane v platnosti i když bude zrušen zákon záborový. — II. Zařízení a sbírky zrušeného soukromého gymnasia mohou dle okolností býti zabrány spolu s budovou pro účely nového státního gymnasia (§ 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n.).
(Nález ze dne 20. dubna 1922 č. 5391.)
Věc: Evangelická církev augsb. vyznání v Rožnově proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran zabrání budovy se zařízením a sbírkami. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost, pokud vyslovuje zpětnou platnost zabrání a další jeho trvání i po zrušení zákona o zabírání budov; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Gymnasium, které vydržovala stěžující si evangelická církev augsb. vyznání v Rožnově se státní podporou ve své budově, bylo koncem školního roku 1918/19 zrušeno a zřízeno tamtéž státní reální gymnasium. K tomu cíli pronajala st-lka státu gymnasiijní budovu i se zařízením na školní rok 1919/20. Jednání o pronájem na školní rok 1920/21 bylo přerušeno a přikročeno k zabrání, poněvadž st-lka kladla jako podmínku zařízení maďarských paralelek a převzetí propuštěných bývalých profesorů.
Rozhodnutím z — zabral županský úřad župy Gemer-Malohontské v Rimavské Sobotě na základě zákona ze dne 1.1. června 1919 č. 332 sb. z. a n. a zákona ze dne 19. března 1920 č. 180 sb. z. a n. tuto gymnasiální budovu se sbírkami a vnitřním zařízením pro účely státního reálního gymnasia v Rožnově se zpětnou platností od 1. září 1920 a dodal, že zábor budovy na základě záborového zákona trvá i tehda, když jeho působnost bude později zrušena. V důvodech uvedl, že ministerstvo školství a národní osvěty nemohlo přistoupiti na výše zmíněné obě podmínky, poněvadž jsou politického rázu a nemají nic společného s církví Rožňavskou, dále že jak budova, tak i její vnitřní zařízení a sbírky byly pořízeny se státní podporou, zabrání budovy bez tohoto zařízení a beze sbírek by nemělo žádného významu, poněvadž bez nich by se nemohlo vyučovati a konečně že stát ručí za zachování těchto předmětů a st-lka že nemá zájmů, aby zařízení a sbírky byly bez použití uloženy.
V odvolání vytýkala st-lka nezákonnost jednak výroku, jímž se proti předpisu § 8 cit. zák. zabírá i zařízení a sbírky, jednak výroku, jímž vyslovena zpětná platnost záboru a výroku, že zabrání budovy na základě záborového zákona trvá dále i tehda, když jeho působnost bude později zrušena. Proti zabrání budovy samé st-lka námitek nečinila.
Nař. rozhodnutím zamítlo ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska odvolání st-lčino a potvrdilo napadené rozhodnutí.
Stížnost do rozhodnutí tohoto podaná vytýká nezákonnost výroku o zabrání zařízení a sbírek, jakož i výrokům o zpětné platnosti a dalším trvání záboru, — proti zabrání budovy samé nebrojíc.
Při rozhodování o stížnosti této jest v první řadě míti na zřeteli, že zákon o zabírání budov ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. i zákon ze dne 19. března 1920 č. 180 sb. z. a n. pozbyly platnosti dne 6. září 1921, kdy nabyl účinnosti zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. nastoupivší na jejich místo. Tak stanoví jeho § 13, dodávaje při tom, že zabrání budov a místností provedené podle obou zrušených zákonů zůstává v platnosti, pokud však o nich nebylo s konečnou platností ještě rozhodnuto, že dlužno posuzovati je podle cit. nového zákona.
I. Nař. rozhodnutí sice výslovně nereaguje na obě posléze uvedené v odvolání uplatňované námitky, ale z toho, že žal. úřad potvrdil rozhodnutí první instance a zamítnuv odvolání, doložil, že jinak na námitky v odvolání uvedené nebylo možno vzíti zřetele, jde, že přijal za svůj také výrok o zpětné platnosti zabrání od 1. září 1920 i výrok, že zábor budovy na základě záborového zákona trvá i tehdy, když jeho působnost bude později zrušena.
Oba výroky tyto odporují zákonu.
Podle § 4, odst. 1. zákona z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. i podle § 4, odst. 2. zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. pozbývá zabráním uživatel práva užívati zabraných předmětů. Účinkem zabrání jest tedy ztráta práva užívati zabraného předmětu. Ztráta tato nastává dle zákona teprve zabráním. Že by úřad směl vysloviti zpětnou platnost zabrání a tím tento účinek zabrání vztáhnouti i na dobu před zabráním, zákony tyto nikde nedovolují a nelze to vyvoditi ani z ustanovení § 4, odst. 1. cit. nyní platného zákona, jenž zakazuje vlastníkovi a uživateli zabíraných předmětů volnou disposici s předměty těmi ode dne, kdy jim zabírací úřad oznámil, že zabírací řízení bude zavedeno, neboť tento předpis nebrání uživateli jinak v jeho právu zabíraného předmětu užívati.
Podle platných zásad právních však není dovoleno rozšiřovati obmezení práv, právním řádem uznaných a chráněných, nad hranice vytčené specielním zákonem práva ta obmezujícím.
Stejně jest v rozporu se zákonem i výrok, že zabrání potrvá, i když záborový zákon bude zrušen, neboť výrokem takovým si úřad osobuje právo příslušející pouze zákonodárci, resp. projevuje vůli chrániti v budoucnosti určitý stav i proti vůli zákona.
Z těchto důvodů musilo býti nař. rozhodnutí v obou shora zmíněných směrech zrušeno jako nezákonné.
II. Stížnost brojí dále jedině proti výroku o zabrání zařízení a sbírek.
V tomto směru nelze jí přiznati důvodnost. Jak bylo již předesláno, musil žal. úřad, vydávaje své rozhodnutí dne 31. října 1921, posuzovati zabrání jedině podle norem obsažených v zákoně ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. Zákon tento dovoluje v § 1, odst. 2. lit. b) zabrati s budovou i její zařízení v rozsahu nutně potřebném pro účel, pro nějž se zabírá, pokud ho vlastník budovy nezbytně nepotřebuje k provozování účelu, který dosud sledoval v zabraném předmětu a vylučuje v § 1, odst. 3. č. 7 ze zabrání budovy a zařízení sloužící účelům kulturně vzdělávacím. Toto ustanovení o nezbytné potřebnosti zařízení zřejmě předpokládá, že vlastník zabrané budovy i dále provozuje neb aspoň provozovati může účel, který v zabraném předmětu dosud sledoval.
St-lka však sama doznává ve stížnosti, že gymnasium, které v zabrané budově udržovala, bylo koncem školního roku 1918/19 zrušeno a v jeho budově zařízeno státní reálné gymnasium. Zrušením st-lčina gymnasia přestala tedy zabraná budova i její zařízení sloužiti kulturně vzdělávacímu účelu, jejž tam st-lka dosud sledovala, a bylo st-lce zrušením tím znemožněno účel ten dále sledovati. Nejsou tedy právě uvedená zákonná ustanovení na překážku záboru zařízení onoho.
Poněvadž pak stížnost ani netvrdí, že by zabraného zařízení nebylo nutně potřebí pro účely nově zařízeného státního reálného gymnasia, pro něž se zabrání stalo, zbývá pouze otázka, spadají-li do pojmu zařízení budovy i sbírky v ní se nalézající.
Otázka tato jest otázkou skutkovou a dlužno na ni odpověděti opět jen podle účelu, jemuž zabraná budova dosud sloužila, jak plyne z cit. ustanovení § 1, odst. 2. lit. b), dle něhož lze zabrati ze zařízení budovy takové předměty, kterých vlastník neb jejich uživatel více nepotřebuje k účelu v budově té dosud sledovanému.
Považoval-li úřad školní pomůcky, jako školní sbírky a knihovnu, se zřetelem na účel, jemuž byla věnována budova, za zařízení školní budovy, nelze v tom shledati ani vady řízení ani nezákonitosti.
Slušelo tedy stížnost v tomto směru zamítnouti jako nedůvodnou.

Citace:

Č. 1304. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 585-588.