Č. 1252.

Stavební právo: Lhůtu v odst. 1 § 50 zák. o stavebním ruchu z 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. stanovenou jest čítati ode dne, kdy stavebník ať v žádosti či za řízení o žádosti za povolení ke stavbě zahájeného projevil vůli, použíti výhod tohoto zákona. Povolení ke stavbě po rozumu odst. 4 § 50 cit. zák. dané není postupem instančním naříkatelné.
(Nález ze dne 24. března 1922 č. 4298.)
Věc: Alois B. v Z. (adv. Dr. H. Stolz z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (řed. Jan Trávníček, — za zúčastněnou stranu státní poříční správu rada fin. prokuratury Dr. R. Eisner) stran stavebního konsensu a zákazu počíti stavbu.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: St-1 předložil dne 25. května 1921 pod č. — obecnímu výboru v Z. žádost za udělení povolení k stavbě obytného domu, kteráž po místním šetření konaném dne 28. května a dne 2. července 1921 došla vyřízení teprve výnosem obecního úřadu v Z. ze dne 26. července 1921 č. —. Tímto výnosem bylo st-li stavební povolení dáno přes různé námitky vznesené sousedy, a to státní správou poříční v Praze, městem Z., Anežkou Š. a Janem C, po jichž rekursu zemská správa politická v Praze nálezem ze dne 27. srpna 1921 č. j. —, jejž v prvé řadě bere v odpor stížnost k nss podaná, zrušila z úřední moci výnos prvé stolice stavbu povolující, jakožto zákonu odporující a pro vadné řízení.
Mimo to směřuje stížnost i do nálezu zemské politické správy v Praze ze dne 3. září 1921 č. —, jímž zamítnut byl rekurs st-lův do výnosu obecního úřadu v Z. ze dne 12. srpna 1921 č. —, nařizujícího st-li nepodnikati tak dlouho ničeho na pozemku č. kat. —, pokud nenabude pravoplatného povolení stavebního se zřetelem k rekursům účastníků podaným do stavebního povolení obce.
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
Zákon o stav. ruchu ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. poskytuje předpisy v 8. hlavě obsaženými stavebníkům různé úlevy za účelem povzbuzení podnikavosti stavební a usnadnění provádění staveb. V příčině úlev pro řízení ustanovuje § 50 cit. zák. v odst. 1., že žádosti za povolení stavební mají stavebními úřady vyřizovány býti nejdéle do 14 dnů, a dále v odst. 4., že povolení ke stavbě jest dáno již tím, když obec žádost o stavební povolení nevyřídila ve lhůtě v odst. 1. uvedené aneb stížnost (do stavebního povolení) u ní podanou ve 14 dnech nepředložila.
V daném případě stavebník sice v žádosti o povolení stavební dne 25. května 1921 výslovně neprohlásil, že chce použíti úlev zákona, ale učinil tak v řízení a to v popisu stavby ze dne 16. června 1921, kde uvedl, že návrh je proveden na základě zák. o stavebním ruchu, aby využito bylo veškerých výhod tohoto zákona, při druhém místním jednání dne 2. července 1921 pak odvolal se opět na zákon o stavebním ruchu. Tím dal dostatečně na jevo, že uplatňuje nárok na všechny výhody, jež zákon mu poskytuje, tedy i na úlevy v řízení po rozumu § 50 cit. z. Obec také uznala nárok ten, neboť v usnesení svého zastupitelstva ze dne 23. července 1921, o něž se povolení stavební opírá, prohlásila, že stavba prováděna býti má po rozumu zákona o stavebním ruchu. Z toho však plyne, že 14denní lhůtu v odst. 1 § 50 stanovenou jest v tomto případě čítati nejdozději ode dne 2. července 1921.
Tím, že obec žádost stavebníkovu nevyřídila ve lhůtě 14 dnů od uvedeného dne čítané, a dnem 16. července 1921 skončivší, bylo st-li uděleno již po zákonu samém povolení ke stavbě s účinkem, že mohl ihned po uplynutí lhůty té se stavbou počíti.
Sousedům stavebníka zůstavena jest v tomto případě pouze možnost uplatňovati proti obci náhradní nároky plynoucí z ručební povinnosti obce v posl. odst. § 50 cit. zák. stanovené. Povolení k stavbě takto již ex lege ipsa nastalé nemůže podléhati přezkoumání v řízení instančním, není naříkatelné.
Že tomu tak jest, tomu nasvědčuje, že dle odst. 4. a 5. § 50 povolení k stavbě ze zákona sama daného jest ihned vykonatelné; dále tomu svědčí, že i v tom případě, byla-li proti rozhodnutí obce některým účastníkem sice podána stížnost, nebyla-li však stížnost ta ve 14 dnech předložena rekursní instanci, jest i následkem takovéhoto prodlení obce, tudíž zcela s pominutím podané skutečně stížnosti, považovati konsens za udělený. Jest to konečně patrno i z toho, že předpis odst. 4. § 50 zařaděn jest až za ustanovení o opravném prostředku v odst. 3. § 50 obsažené. Když první stolice po nastalém, jak dolíčeno, stavebním povolení ještě zvláštním výnosem ze dne 26. července 1921 č. — i výslovně prohlásila souhlas se stavbou, nemohlo se ovšem na faktu povolení uděleného již dříve ex lege ničeho změniti ani instancí nadřízenou. Když pak žal. úřad, který o podaných stížnostech nebyl oprávněn rozhodovati, uplatňuje dozorčí moc, z různých věcných důvodů a klada různé podmínky, jež zprvu splniti sluší, zrušil povolující výnos, fakticky odňal st-li konsens jemu již ex lege daný, Tím však, jak právem vytýká stížnost, porušil předpis § 50 cit. zák. i slušelo již z toho důvodu jakožto nezákonné zrušiti jeho rozhodnutí ze dne 27. srpna 1921 č. j. — (§ 7 zák. o ss), aniž bylo třeba obírati se dalšími námitkami stížnosti do rozhodnutí směřujícími.
Byl-li pak stavební konsens, jak nss svrchu dovodil, udělen st-li již po zákonu samém definitivně nejpozději již dnem 17. července 1921, a to v té způsobě, že stavebník byl oprávněn se stavbou ihned započíti, příčí se zákonu i další naříkané rozhodnutí žal. úřadu ze dne 3. září 1921 č. j. —, potvrzující zákaz první instance ze dne 12. srpna 1921 č. — započíti se stavbou, než rozhodne ve věci žal. rekursní instance. Slušelo tedy i toto další rozhodnutí jakožto nezákonné podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 1252. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 473-475.