Č. 1184.

Administrativní řízení: Zruší-li nadřízený úřad rozhodnutí nižší stolice podle § 3, odst. 2 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z., odstraňuje se tím rozhodnutí to úplně, takže úřad nižší stolice, když rozhoduje o věci znova, může vydati i rozhodnutí věcně odchylné od dřívějšího svého rozhodnutí.
(Nález ze dne 21. února 1922 č. 2559.)
Věc: Viktor S. v B. (adv. Dr. A. Urban z Prahy) proti zemské správě politické v Brně stran přeložení výčepu pálených nápojů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z — odepřel vládní komisař hlavního města Brna žadateli schváliti zamýšlené přeložení výčepu pálených lihových nápojů, jejž st-1 dosud provozoval na základě koncesní listiny v domě č. p. — v ulici P. v Brně; rozhodnutí to odůvodnil nedostatkem místní potřeby, prohlásiv zároveň, že se tím další žádost st-lova za schválení náměstka stává bezpředmětnou.
K odvolání st-lovu zrušila zemská politická správa v Brně rozhodnutí ono proto, že okolnosti, jichž dle § 20 živn. ř. při přenesení živností hostinských dbáti dlužno, nevadí tomu, aby onen výčep přenesen byl do domu č. p. —, a vyzvavši vládního komisaře, aby rozhodl o žádosti st-lově za schválení zástupce v živnosti, vyhradila zároveň ze svého rozhodnutí odvolání do čtyř týdnů k ministerstvu obchodu.
Ministerstvo obchodu vyřizujíc odvolání vládního komisaře z tohoto rozhodnutí, zrušilo rozhodnutí druhé stolice pro vadné poučení o opravných prostředcích a nařídilo, aby bylo vydáno nové rozhodnutí opatřené správným poučením o opravných prostředcích. V důvodech uvedlo, že v rozhodnutí druhé stolice stanovena byla čtyřnedělní lhůta k odvolání, ač dle ustanovení § 20, odst. 3 živn. ř. měla býti stanovena 14denní lhůta odvolací. Poněvadž pak rozhodnutí druhé stolice bylo dodáno vládnímu komisaři dne 21. listopadu 1919 a jeho odvolání datované teprve dne 10. prosince 1919 došlo zemské správě politické dne 14. prosince 1919, bylo sice podáno ve lhůtě odvolací stanovené v rozhodnutí druhé stolice, ale po uplynutí lhůty zákonné, následkem čehož musilo rozhodnutí druhé stolice dle § 3, odst. 2 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. býti zrušeno a nařízeno vydání rozhodnutí nového. Zároveň upozornilo ministerstvo úřad druhé stolice, že úřad ten sice výměr prvé stolice zrušil, sám však schváleni k přeložení živnosti nevyslovil, a že spisy neobsahují průkazu o tom, že živnostenskému společenstvu byla poskytnuta příležitost, aby se o podané žádosti vyjádřilo.
Zemská správa politická na to vyšetřila, že vzdálenost místností pro výčep vyhlédnutých od nejbližšího výčepu již povoleného činí as 1000 kroků, a novým rozhodnutím z — zamítla odvolání Viktora S. z důvodů rozhodnutí prvé stolice, dodavši, že v ulici P. jest dle vyšetření, nehledě k 3 kavárnám, 30 hostincům a 4 čajovnám, 9 kořalen, a jest v zájmu veřejném, aby počet těchto živností byl omezen, nikoliv rozmnožen.
Toto posléze uvedené rozhodnutí jest předmětem stížnosti majitele koncese k nss.
O stížnosti té uvážil nss:
Stížnost vytýká především, že zemská politická správa po zrušení prvého svého rozhodnutí ministerstvem obchodu nebyla oprávněna vydati meritorně jiné rozhodnutí, nýbrž měla jen opraviti formální vadu a opatřiti dřívější své rozhodnutí správným poučením o opravných prostředcích. Postup ten prý měl býti zachován tím spíše, když rozhodováno bylo na základě téže skutkové podstaty, a když poměry mající vliv na místní potřebu nikterak se nezměnily.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Nutno uvážiti, že odvolací stolice, jsoiu-li tu podmínky § 3, odst. 2 a 3 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z., má zrušiti naříkané rozhodnutí neb opatření pro vadné poučení o opravném prostředku v celém jeho rozsahu a má naříditi vydání rozhodnutí neb opatření se správným poučením o opravných prostředcích, jež pak podléhá novému pořadu instančnímu. Strana pak nemůže proti tomuto opatření dovolávati se formální právní moci rozhodnutí nižší stolice, ježto rozhodnutí to byvši naříkáno rekursem, nevešlo v moc práva.
Také nějaká materielní právní moc nemohla brániti opatření vyšší stolice, neboť tato zrušujíc rozhodnutí neb opatření podřízeného úřadu a nařizujíc vydání nového rozhodnutí, zavádí tím nejen pro podatele odvolání, nýbrž pro všechny strany řízení správního vůbec status quo ante. Mohou se tedy, když prvotní rozhodnutí pro vadné poučení o opravném prostředku bylo zrušeno, proti novému rozhodnutí správního úřadu nastupujícímu na místo zrušeného chopiti opravných prostředků i ty strany, jež proti prvému rozhodnutí opravného prostředku nepoužily. Toto uvedení v dřívější stav nastává však nejen pro strany, nýbrž i pro správní úřad, jemuž vzchází možnost, aby v řízení, jež dřívějším jeho výrokem bylo v této stolici ukončeno, po zrušení tohoto rozhodnutí opětně pokračoval, je doplnil a případně opravil, a aby i tehdy, když se nerozhodne pro doplnění řízení, dřívější skutkový podklad svého rozhodnutí znovu ocenil a na základě tohoto ocenění znovu rozhodl, aniž je dřívějším svým rozhodnutím v nějakém směru vázán.
Nelze tedy v tom, že úřad nově rozhoduje neomezil se pouze na opravu poučení o opravném prostředku, nýbrž změnil i meritum svého dřívějšího rozhodnutí a že dřívější skutkové zjištění své podrobil novému přezkoumání a hodnocení, shledávati nezákonnost neb vadu řízení.
Dále vytýká stížnost, že nař. rozhodnutí jest formálně nesprávné, ježto bylo vydáno bez předběžného šetření jen pod tlakem novinářského článku, jehož správnost a důvodnost nebyla prozkoumána. Výtka tato nesrovnává se s obsahem spisů, podle nichž úřad konal šetření o podané žádosti, zejména také zjišťoval, zda pro uvedený výčep pálených lihových nápojů je na vyhlédnutém místě místní potřeba.
Pokud konečně stížnost vytýká, že nař. rozhodnutí jest také materielně vadné, poněvadž všechny předpoklady pro udělení žádaného povolení jsou dány, a místní potřebou odůvodněny, a že přes to, že se žádný z interesentů proti udělení povolení nevyslovil, odepřel úřad povolení to uděliti, sluší uvésti, že úřad opřel zamítnutí podané žádosti st-lovy o nedostatek místní potřeby. Stížnost naproti tomu tvrdi, že místní potřeba vyžaduje, aby na vyhlédnutém místě zřízen byl výčep pálených lihových nápojů. Otázka, zda místní potřeba vyžaduje, aby žádané schválení k přeložení živnosti bylo uděleno či nikoliv, jest však otázkou skutkovou, kterou nejvyšší správní soud po stránce věcné prozkoumati nemůže, jsa dle § 6, odst. 1 svého zákona vázán skutkovým zjištěním, z něhož žal. úřad při svém rozhodnutí vycházel, po stránce formální pak, totiž zda naříkané rozhodnutí netrpí nějakou podstatnou vadou dle § 6, odst. 2 zákona o správním soudě, nss žádné závady neshledal.
Zejména nemůže býti vadou, že úřad čerpal své skutkové zjištění také z přílohy připojené k rekursu vládního komisaře města Brna, neboť tento byl zároveň representantem příslušného živnostenského úřadu prvé stolice. Rovněž nemůže býti podstatnou vadou okolnost, že úřad odepřel uděliti žádané schválení, ač nikdo z interesentě proti udělení schválení se nevyslovil, neboť nelze úřad vázati potud, že by, směl odmítnouti žádost za schválení k přenesení hostinské živnosti jen tehdy, když by se někdo z interesentů proti schválení vyslovil, nehledě ani k tomu, že v daném případě přece obec, jíž zákon dokonce v řízení správním propůjčuje postavení strany, proti udělení schválení se vyslovila.
Z důvodů těch bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1184. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 328-330.