Č. 1297.

Řízení před nejv. správ. soudem: * Straně nepřísluší nárok u nejv. správ. soudu stihatelný na vrácení poplatku za povolení k dovozu zaplaceného podle zák. z 24. června 1920 č. 418 sb. z. a n. a nařízení ze dne 13. července 1920 č. 442 sb. z. a n.
(Nález ze dne 13. dubna 1922 č. 5035.)
Prejudikatura: nál. č. 1054.
Věc: Firma B. a K. v L. proti úřadu pro zahraniční obchod (vrchní fin. r. J. Wondraš) stran vrácení manipulačních poplatků.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutím byla zamítnuta žádost st-lky za vrácení poplatků zaplacených za udělení povolení k dovozu cementu v ceně 8000 M a povolení k dovozu stukatury a rákosí v ceně 36000 M. Zamítnutí se stalo z důvodu, že tříměsíční lhůta preklusivní k podání žádosti stanovená byla překročena.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
St-lka zakládá nárok na vrácení poplatků na tom, že povolení k dovozu nepoužila. Ze spisů vychází a není mezi stranami sporno, že pro uskutečnění dovozu dle prvního povolení byla dána lhůta do 15. listopadu 1920, pro uskutečnění dovozu dle druhého povolení pak lhůta do 31. května 1921, a že žádost o vrácení poplatků datovaná dnem 15. září 1921 došla žal. úřadu dne 16. září 1921.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že tříměsíční lhůta preklusivní k podání žádosti o vrácení poplatků za povolení k vývozu nebo dovozu, stanovená ve vyhlášce úřadu pro zahraniční obchod ze dne 13. července 1920 č. 87377 příčí se předpisům občanského zákona o promlčení, jest tudíž pro strany neplatná. Při tom ovšem přehlíží stížnost, že promlčení a prekluse jsou dvě zcela různé právní instituce, takže předpisů o promlčení a vydržení dle ob. zák. občanského na jakoukoliv preklusi užíti nelze. Leč v daném případě jest tato otázka významu podřízeného. Rozhodným jest, zda straně přísluší vůbec nárok na vrácení poplatku zaplaceného za udělení povolení k dovozu. Na otázku tu odpověděl tento soud záporně již v nálezu ze dne 10. prosince 1921 č. 16592 (Boh. č. 1054), v němž vycházeje z názoru, že straně právo na vrácení poplatku takového vůbec nepřísluší, došel k úsudku, že vyhláškou ze dne 13. července 1920 č. 87377 projevil žalovaný úřad pouze ochotu ve výjimečných případech poplatky vrátiti, prokáže-li strana svoji nevinu na zmaření obchodu, k němuž povolení obdržela, a podá-li žádost o vrácení v preklusivní lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy projde prováděcí lhůta povolení. Na místě podrobného odůvodnění odkazuje se k důvodům nálezu výše citovaného.
V daném případě není pochybnosti, že st-lka žádost o vrácení poplatku podala po uplynutí 3 měsíců ode dne, do kterého platnost povolení byla stanovena. Nepřísluší-li straně nárok na vrácení poplatku, nemůže se cítiti zamítnutím její žádosti ve svých právech poškozenou.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Č. 1297. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 572-573.