Č. 1293.

Pojišťování zřízenců: I. * Ustanovení posledního odstavce § 31 zák. o pens. pojišť. zřízenců ze dne 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 nebrání tomu, aby si pojištěnec ve smyslu odst. 1 zakoupil ke zvýšení svých čák nad zákonnou výměru větší počet let než pět. — II. Podmínky příslušnosti nss k rozhodování o stížnostech proti výrokům bývalých ústředních úřadů říšských z doby před 28. říjnem 1918.
(Nález ze dne 11. dubna 1922 č. 5131.)
Věc: Bývalý všeobecný pensijní ústav pro zřízence ve Vídni proti býv. ministerstvu sociální péče ve Vídni stran předání prémiové reservy za Bedřicha H.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zemská úřadovna všeobecného pensijního ústavu pro zřízence v Opavě požadovala od náhradního pensijního ústavu akciové společnosti »Moravia« ve Vídni, aby jí za zřízence Bedřicha H., jenž od jmenovaného náhradního ústavu dnem 1. března 1912 přestoupil do pojištění u zemské úřadovny, byla předána prémiová reserva za 173 měsíců částkou 5598 K 60 h. K odůvodnění tohoto svého nároku uvedla, že jmenovaný zřízenec byl u náhradního pensijního ústavu pojištěn od 1. ledna 1897 do 15. května 1911, a že započtení doby před 1. lednem 1909 nutno vzhledem k tomu, že zřízenec musil na započtení této doby dodatečně ze svého doplatiti, považovati za zakoupení let.
Náhradní ústav společnosti »Moravia« ve Vídni odepřel uznati ono započtení let za dobu před 1. lednem 1909, kdy vstoupil v platnost zákon o pojištění zřízenců, za zakoupení služebních let ve smyslu tohoto zákona, uváděje, že zákon připouští také započtení let pouze za účelem zvýšení pensijních požitku, aniž by zároveň započítaná léta byla čítána do maximálního trvání příspěvkové povinnosti 40 let. Zemské úřadovně přísluší tedy prý pouze nárok, aby jí byla předána příspěvková reserva za dobu od 1. ledna 1909 nebo, kdyby tato byla nižší než vlastní příspěvky pojištěncovy, aby jí předány byly tyto pojištěncem zapravené příspěvky (§ 27 a 30 stanov náhr. ústavu). V daném případě souhrn vlastních příspěvků pojištěncových, ježto činí 2880 K 60 h, převyšuje zmíněnou prémiovou reservu, a proto má prý úřadovna nárok jen na předání těchto příspěvků, jež jí také již byly vyplaceny. I kdyby bylo pravda, že ono započtení let má býti považováno za zakoupení let ve smyslu zákona, pak by se mohlo jednati jen o zakoupení 5 roků, neboť pojištěnec byl by si prý dle § 31 pens. zákona mohl zakoupiti jen tento počet let. Konečně se stalo započtení let před platností pensijního zákona, kdežto o zakoupení let ve smyslu zákona pensijního mohlo by se zajisté jednati teprve po platnosti tohoto zákona.
Zemská vláda slezská, jíž se zemská úřadovna za účelem rozhodnutí tohoto sporu dovolala, sdělila ve smyslu § 77 novely k pens. zákonu dolnorakouskému místodržitelství, jakým způsobem hodlá věcně spor ten řešiti, načež dolnorakouské místodržitelství projevilo souhlas s názorem zemské vlády ve věci samé, upozornilo však, že ministerstvo vnitra v jiném konkrétním případě projevilo náhled, že k vydání rozhodnutí dle § 77 pens. zákona povolán jest onen úřad politický, v jehož obvodu má sídlo žalovaná pojišťovna. Ponechala pak zemské vládě, aby buď sama rozhodla aneb spis postoupila dolnorakouskému místodržitelství. Zemská vláda v Opavě rozhodla se pro eventualitu druhou, načež dolnorakouské místodržitelství výnosem ze dne 26. srpna 1916 č. —, odvolávajíc se na dohodu se zemskou vládou slezskou vyslovilo, že pensijní ústav společnosti »Moravie« není povinen k předání větší částky, než jakou sám již zaplatil, a opřelo rozhodnutí své o tyto důvody:
Dle § 65 bod 3 pens. zák. má v případě přestoupení zřízence podléhajícího pensijní povinnosti od náhradního ústavu k všeobecnému pensijnímu ústavu předána býti ta částka, jež se rovná prémiové reservě, jež by se byla nashromáždila v případě pojištění této, osoby o všeobecného pensijního ústavu. Z toho vychází na jevo, že předmětem předání může býti jen ona prémiová reserva, jež se nashromáždila po 1. lednu 1909, poněvadž všeobecný pensijní ústav, jenž před touto dobou ještě nebyl, nemohl by býval vůbec nějakou prémiovou reservu nashromážditi, vyjímaje případ zakoupení let ve smyslu § 31 pens. zák. O takový případ zde však nejde, neboť nebylo ani provedeno zakoupení let, ani nebylo smluveno, že by příspěvky placené před platností tohoto zákona měly se považovati za takové zakoupení let.
Proti tomuto rozhodnutí podala zemská úřadovna v Opavě u dolnorakouského místodržitelství odvolání, o němž rozhodlo ministerstvo sociální péče ve Vídni výnosem ze dne 17. května 1917 č. — tím způsobem, že zrušilo rozhodnutí dolnorakouského místodržitelství a uznalo, že pensijní ústav pro úředníky akciové společnosti »Moravie« jest povinen předati zemské úřadovně v Opavě onu prémiovou reservu, jež by se měla u pensijního ústavu nashromážditi až do vystoupení pojištěnce z pojištění u náhradního ústavu, kdyby si byl tento dne 1. ledna 1909 zakoupil 5 služebních roků.
Při svém rozhodnutí vycházelo ministerstvo z této úvahy: —
Nss, jemuž ministerstvo sociální péče v Praze předložilo věc k rozhodnutí, ačkoliv již rakouský správní soud nálezem ze dne 18. ledna 1919 č. 16128/18 zamítl stížnost všeobecného pensijního ústavu jako bezdůvodnou, musil nejdříve zkoumati vlastní svoji příslušnost k rozhodování o této věci.
Nař. rozhodnutí jest výrokem ústředního úřadu říšského z doby před 28. říjnem 1918, může tedy podléhati přezkoumání nss-u jen tehdy, když by se týkalo sporných záležitostí vzniklých na nynějším území republiky čsl., k jichž řešení, kdyby toto bylo spadalo do doby po 28. říjnu 1918, byl by býval již příslušným ústřední úřad republiky československé.
Ta okolnost, že v prvé stolici vedle zemské vlády slezské zúčastnilo se ve smyslu § 77 novely zák. o pens. pojištění z r. 1914 rozhodování také dolnorakouské místodržitelství, nemůže sama vyloučiti kompetenci nss v této věci, neboť by jinak st-l úplně pozbyl ústavou mu zaručené soudní ochrany proti rozhodnutí správního úřadu, jež dle platných zákonu nesporně jest podrobeno přezkoumání nss. Třeba tedy příslušnost tohoto soudu posuzovati jedině se zřetelem na to, zda sporná záležitost má svůj původ v území republiky československé.
V daném případě jde o to, jaká práva a jaké závazky vznikají pro oba nositele pojištění v příčině pensijního pojištění Bedřicha H. Jest tedy poměr vyplývající z pensijního pojištění jmenovaného oním předmětem, o který byl v řízení správním veden spor mezi stranami, a dle tohoto předmětu třeba posouditi, zda by k rozhodnutí věci bylo bývalo příslušno čsl. ministerstvo sociální péče v Praze, kdyby věc nebyla bývala před 28. říjnem 1918 ústředním úřadem vídeňským ve správní cestě již vyřízena.
Dle členské knížky své patřil Bedřich H. k Olomoucké skupině úředníků svrchu zmíněné společnosti a dle vlastního svého udání v žádosti ze dne 24. ledna 1916 na zemskou vládu v Opavě byl u této společnosti zaměstnán od listopadu 1892 do 15. května 1911, tedy po celou dobu pojistnou, o kterou zde jde, jako pokladník a účetní v Olomouci.
Nemůže býti pochyby o tom, že o tomto pojistném poměru mohly by vzhledem k místu jeho původu po 28. říjnu 1918 judikovati jedině správní úřady republiky čsl. Potom však dle toho, co svrchu pověděno, i když rozhodoval před 28. říjnem 1918 o věci ústřední úřad vídeňský, přísluší o stížnosti do rozhodnutí jeho podané rozhodovati nss-u v Praze.
Rozhodnutí své o stížnosti ve věci samé založil nss na této úvaze:
Dle § 65 bod 3 zák. o pens. pojištění z r. 1906 má při uznání pensijního ústavu za ústav náhradní stanoven býti závazek náhradního ústavu toho obsahu, že při případném přestoupení člena tohoto ustaví, k všeobecnému pensijnímu ústavu neb jinému náhradnímu ústavu jest náhradní ústav povinen předati novému nositeli pojištění částku, jež se rovná prémiové reservě, která by pro dotčeného pojištěnce měla býti nashromážděna, kdyby byl býval pojištěn u všeobecného pensijního ústavu. Čl. 39 provád. nař. k zákonu o pens. pojištění zaměstnanců vykládá pak toto ustanovení tak, že při případném zakoupení let ve smyslu § 31 zák. o pens. pojištění odevzdati jest také prémiovou reservu odpovídající zakoupeným letům.
Ve shodě s těmito předpisy ustanovuje § 30 stanov náhr. ústavu, že v případě přestoupení člena jeho k pensijnímu ústavu všeobecnému nebo jinému pensijnímu ústavu náhradnímu, mají býti tomuto ústavu odevzdány veškeré pojištěncem zapravené příspěvky bez úroků, nejméně však onen peníz, jenž se rovná prémiové reservě, která by pro dotyčného pojištěnce měla býti nashromážděna, kdyby býval byl pojištěn u všeobecného pensijního ústavu.
Z ustanovení těch plyne, že náhradní ústav, když určuje rozsah svého závazku vůči novému nositeli pojištění, má především zjistiti, kolik činí příspěvky pojištěnce za dobu, kdy byl pojištěnec u něho, a dále vypočísti, jaká prémiová reserva by se pro jmenovaného měla nashromážditi, kdyby byl býval pojištěn u všeobecného pensijního ústavu, a má pak, srovnav obě tyto částky, předati částku vyšší.
V daném případě není sporu o tom, kolik činí příspěvky pojištěncovy, nýbrž jde o to, jakou výši měla by prémiová reserva, kdyby pojištěnec byl býval pojištěn u pensijního ústavu. Při zjišťování této výše není pak mezi žal. úřadem a st-lem sporu o tom, že příspěvky zapravené před působností zákona o pens. pojištění mají býti považovány za zakoupení let ve smyslu § 31 cit. zákona, sporným jest pouze, kolik z těchto st-lem zakoupených let může býti vzato za základ při výpočtu prémiové reservy, jež by se u pensijního ústavu byla nashromáždila, kdyby u něho byl H. býval pojištěn. Nař. rozhodnutí béře za základ pro výpočet ten pouze 5 roků, opírajíc se o ustanovení posl. odst. § 31, dle něhož lze zákonnou čekací lhůtu zkrátiti zakoupením let jen o 5 roků, kdežto st-l vykládá předpis ten tak, že lze zakoupiti libovolný počet let, že však vždy nejméně ještě pětiletá čekací lhůta musí uplynouti, než může vzniknouti nárok na rentu.
Za účelem posouzení, který z těchto názorů má pro sebe oporu v zákoně, třeba uvážiti toto:
Jest sice pravda, že dle § 31, posl. odst. cit. zákona mohla zákonná čekací lhůta býti zkrácena nejvýše o 5 roků, z toho však nelze ještě činiti závěr, jak žal. úřad mylně se domníval, že pojištěnec dle tohoto ustanovení nemohl si zakoupiti více roků než právě jen pět. Dle znění onoho předpisu může si každý pojištěnec opatřiti zvýšení čák nad zákonnou výměru zakoupením služebních let, sloze obnos rovnající se příslušné prémiové reservě, aniž by byl v příčině počtu zakoupených let omezen jinak než ustanovením odst. druhého, že totiž lze zakoupiti jen skutečně vysloužená léta. Ať si však pojištěnec zakoupí jakýkoliv počet roků k zvýšení svých čák nad zákonnou výměru, čekací lhůtu zákonnou může si zakoupením tím zkrátiti nejvýše o 5 roků, takže při zákonné čekací lhůtě desetileté bude potřebí uplynutí vždy aspoň pojistné doby pěti let, než pojištěnec dosáhne nároku na dávky v § 4, č. 1, 2 a 3 uvedené.
Toto omezení nelze si však vykládati tak, že by si pojištěnec vůbec nemohl zakoupiti větší počet let než pět, naopak, znění a celý smysl cit. ustanovení svědčí tomu, že jest přípustno zakoupiti si za účelem zvýšení nároků nad zákonnou výměru i větší počet let než pět, při čemž ovšem ze zakoupených let smí na zkrácení čekací lhůty započteno býti jen tolik, aby čekací lhůta nebyla zkracována pod pět roků.
Nebyl tedy posl. odst. § 31 cit. zák. překážkou tomu, aby si byl Bedřich H. nemohl zakoupiti za účelem zvýšení čák nad zákonnou výměru více než pět roků. Zakoupil-li si tedy jmenovaný skutečně léta od 1. ledna 1897 do 31. prosince 1907, o čemž mezi žal. úřadem a st-lem není sporu, a byl-li mimo to před platností zákona pensijního z r. 1906 u náhradního pensijního ústavu od 1. ledna 1908 do 31. prosince 1908 pojištěn, pak jest názor žal. úřadu, že by z této doby vzhledem k posl. odstavci § 31 mohlo přijíti v úvahu pro nashromáždění prémiové reservy u všeobecného pensijního ústavu jen pět roků, v odporu se zákonem.
Vzhledem k tomu musilo býti nař. rozhodnutí zrušeno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 1293. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 561-565.