Č. 1292.

Úředníci obecní: * Zákon z 15. dubna 1920 č. 312 sb. z. a n. dává nárok na drahotní a nákupní přídavky tam normované obecním úředníkům na trvalém odpočinku bez ohledu na to, z jakého důvodu jsou na odpočinku, tedy i těm, kteří byli dáni na odpočinek cestou disciplinární.
(Nález ze dne 10. dubna 1922 č. 4547.)
Věc: Městská obec Bavorov proti zemskému správnímu výboru v Praze stran drahotního a nákupního přídavku bývalého městského tajemníka K. J.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: K. J., bývalý městský tajemník v Bavorově, který byl disciplinárním nálezem z 3. dubna 1917 dán v základě § 16, odst. 2. zák. z 29. května 1908 č. 35 z. z. nuceně do výslužby se snížením zákonného výslužného o 30 proc., podal v prosinci 1920 obecnímu zastupitelstvu žádost za poskytnutí drahotního přídavku a výpomoci ve smyslu zákona z 15. dubna 1920 č. 312 sb. z. a n. Městské zastupitelstvo usnesením z 31. ledna 1921 žádost zamítlo, ježto žadatel byl dán do nucené výslužby před dokončením služebních let. Okresní správní komise usnesení to v cestě instanční potvrdila z jeho důvodů. K podanému odvolání K. J-a zemský správní výbor naříkaným rozhodnutím usnesení obou nižších instancí zrušil a uložil městskému zastupitelstvu, aby o žádosti rekurentově učinilo nové usnesení na podkladě § 2 cit. zákona.
Rozhodnutí odůvodnil tím, že zákon z 15. dubna nerozeznává, zda obecní úředník odešel do pense před vypršením služební doby či po tomto termínu, a nerozlišuje také, zda odešel do pense k vlastní žádosti či byl do pense dán z jakéhokoli důvodu, takže zamítnutí žádosti rekurentovy z důvodu, že byl dán do pense cestou disciplinární a před vypršením zákonné doby služební, neodpovídá zákonu.
Stížnost, kterou do rozhodnutí toho podává obec Bavorov, nss neshledal důvodnou.
Pokud se především týče námitky, že správní úřady nejsou příslušný o věci rozhodovati, poněvadž nárok K. J-em uplatňovaný je povahy soukromoprávní, stačí poukázati na to, že jmenovaný — jak nesporno — byl obecním úředníkem ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. pro Čechy a že podle § 40 t. z. ve znění zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. všechny spory ze služebních poměrů obecních úředníků náležejí na pořad úřadů samosprávných. Nelze tedy pochybovati o tom, že také o sporných nárocích obecních úředníků na drahotní přídavky a výpomoci ve smyslu zákona z 15. dubna 1920 č. 312 sb. z. a n., které jsou jim přece poskytovány z titulu z jejich služebního poměru jako součást služebních požitků, náleží rozhodovati úřadům samosprávným a nikoli soudům.
Ve věci samé bylo uvážiti:
Zákon z 15. dubna 1920 č. 312 stanoví, že úředníkům obecním, kteří odešli nebo odejdou na trvalý odpočinek, přísluší týž nárok na drahotní i nákupní přídavky, jako v obdobných případech mají úředníci státní rovnocenné kategorie stejné doby služební, a to po dobu, po kterou drahotní a nákupní přídavky se budou vypláceti úředníkům státním.
Stížnost nepopírá, že Karel J. je na trvalém odpočinku a požívá výslužného, namítá však, opírajíc se o doslovné znění zákona, že nárok na drahotní a nákupní přídavky mají jenom ti úředníci, kteří sami odešli na trvalý odpočinek, a upírá jej tedy těm, kteří byli dáni do výslužby. Nehledíc však k tomu, že přeložení úředníka na odpočinek ve všech případech má svůj vlastní důvod v úředním výroku a nikoli v prohlášení úředníka, takže každý úředník »je dán« do výslužby a neodchází do výslužby sám — rozdíl je jenom v tom, dává-li se do výslužby k vlastní žádosti či z úřední moci — tříští se výklad onen o úvahu, že by pak nároku na přídavky neměli ani oni úředníci, kteří byli dáni na odpočinek beze své viny pro neschopnost k službě, konsekvence to, jíž by dojista nehájila ani stížnost a které by nebylo možno zastávati, poněvadž není pro ni žádných důvodů.
V ustanovení § 2 zák. z 15. dubna 1920 není tedy žádné opory pro výklad, že zákon chtěl některé kategorie pensistů podle důvodu, z něhož jsou na odpočinku, vyloučiti z nároku na přídavky. Omezení takové bylo by tudíž možno vyvoditi jenom z předpisů, jimiž jsou upraveny drahotní a nákupní přídavky úředníků státních ve výslužbě a jichž dle cit. § 2 jest na úředníky obecní použíti obdobně. Avšak žádný z četných předpisů, jež v tom směru byly vydány pro státní pensisty aspoň do doby, kdy K. J. své nároky uplatnil, nemá ustanovení, které by některé kategorie z nároku na drahotní přídavky a výpomoci vylučovalo vzhledem k důvodu, proč byli dáni na odpočinek, a zejména snad proto, že byli dáni na odpočinek nálezem disciplinárním. A stanovisko to je také zcela přirozeno. Všechny drahotní přídavky a výpomoci pensistům poskytnuté měly a mají ten účel, aby aspoň z části vyrovnaly nastalou devalvaci peněz a spojený s tím vzrůst cen všech životních potřeb; nešlo o to, poskytovati pensistům nějaké mimořádné výhody nebo upravovati nově pense, nýbrž toliko o to, udržeti pokud možno dosavadní hodnotu pensijních požitků svého času přiznaných, a na dosavadní basi — majíc ovšem zřetel na nutné existenční minimum — poměrně je doplniti.
Vzhledem k této povaze přídavků a výpomocí nemohlo tedy při úpravě jich padati již na váhu, z jakého důvodu ten který zaměstnanec byl v pensi, a zejména byl-li dán na odpočinek cestou disciplinární. Tyto důvody — pokud vůbec padají na váhu — došly zřetele již při původním stanovení výslužného. Zejména byly trestné následky někdejšího disciplinárního přestupku, který vedl k pensionování, konsumovány již tím, že dotyčný zaměstnanec byl proti své vůli dán do výslužby po případě mu při tom normální výslužné bylo sníženo. Odepírati mu nyní také ještě přídavky a výpomoci, které dle své povahy měly jen účel udržeti někdejší hodnotu výslužného, jež vzdor jeho disciplinárnímu přestupku kdysi mu bylo přiznáno, znamenalo by zostření disciplinárního trestu jednou již pravoplatně stanoveného, a tedy opatření zcela neodůvodněné a nepřípustné. Okolnost, že zaměstnanec dán byl do výslužby cestou disciplinární, mohla při poskytování přídavků a výpomocí dojíti a došla také skutečně výrazu jenom v tom, že tyto příplatky vyměřovány jsou z pravidla dle výše pensijních požitků, takže eventuelní snížení normálních pensijních požitků cestou disciplinární obráží se v poskytnutí příplatků přiměřené nižší stupnice.
Z toho, co uvedeno, plyne, že zákon z 15. dubna 1920 dává nárok na drahotní a nákupní přídavky tam normované obecním úředníkům na trvalém odpočinku zcela bez ohledu na to, z jakého důvodu jsou na odpočinku, a tedy i těm, kteří na odpočinek dáni byli cestou disciplinární.
Právní názor žal. úřadu je tedy správný. Vzhledem k tomu je však okolnost, z kterého důvodu K. J. byl dán na trvalý odpočinek, irelevantní, a nelze proto spatřovati vady řízení v tom, že úřad toho nevyšetřoval.
Je proto stížnost bezdůvodná.

Citace:

Č. 1292. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 559-561.