Č. 1482

.
Policejní věci trestní: Ke skutkové podstatě přestupku § 11 cís. pat. ze dne 26. dubna 1854 č. 96 ř. z. a k podstatným formám policejního řízení trestního.
(Nález ze dne 9. září 1922 č. 12335.)
Věc: František V. v B. (adv. Dr. K. Růžička z Prahy) proti zemské správě politické v Brně stran trestního nálezu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na st-le učiněno bylo policejním agentem trestní oznámení, že dne 4. července 1921 při schůzi stávkujícího zřízenectva bankovních ústavů v Lužanecké restauraci v Brně vyzval přítomné slovy: »Kolegové a kolegyně, já vás upozorňuji, že půjdeme společně k Agrobance, kde se sejdeme s německými kolegy.« Účastníci schůze po této výzvě odebrali se průvodem do České ulice, kde hanlivými výkřiky a pískáním demonstrovali proti pracujícím úředníkům v bance.
Policejní ředitelství v Brně zavedlo proti st-li rejstříkové trestní řízení, v němž st-l doznal, že po skončené schůzi na popud kolegů kolem shromážděných prohlásil: »Kolegyně a kolegové, jdeme spolu s německými kolegy kol moravské Agro.« Chůze kolem Moravské agrární banky měla býti dle výpovědi st-le projevem proti nejvýš provokativnímu chování se ředitele této banky, které spočívalo podle vyprávění kolegů st-le zejména v tom, že ředitel jda do banky, provokoval slovy kolem stojící stávkující úřednictvo. Podle výpovědi své nemůže prý st-l uvésti jména těch, kdož vyzvali jej k svrchu uvedenému prohlášení, ježto osobně kolegy ty nezná. Jako svědek v této věci vyslechnut byl Ladislav M., úředník Pražské úvěrní banky, jenž potvrdil, že po ukončení schůze st-l povstal a pronesl výrok: »Kolegyně a kolegové, půjdem kolem Agrobanky. Němečtí kolegové tam budou s sebou.« Z výzvy té svědek vycítil, že se půjde hromadně kolem Lidových Novin a Agrobanky, aby se protestovalo proti nepravdivým zprávám Lidových Novin a provokacím ředitelů. Že by st-le někdo k prohlášení vybízel, svědek neviděl, ačkoliv byl se st-lem u téhož stolu.
Policejní ředitelství vyznačivši v rejstříku, že doznáním st-le a výpověďmi svědeckými má za prokázané jednání st-lovo uvedené v rubrice 4., odsoudilo st-le pro přestupek § 11 cís. patentu z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. dle trestní sazby téhož ustanovení do vězení na 14 dnů.
Z tohoto trestního nálezu podal st-l odvolání k zemské politické správě v Brně, jež výnosem z — vyslovila, že odvolání st-lovu proti nálezu, jímž pro demonstrativní chování spáchané vybízením stávkujícího úřednictva k demonstračnímu průvodu před Moravskou agrární bankou byl odsouzen na 14 dní do vězení, nevyhovuje, poněvadž skutková podstata trestního činu jest prokázána, a rovněž že nevyhovuje žádosti za přeměnu trestu vězení v pokutu peněžitou, poněvadž tu není okolností ohleduhodných. Do tohoto rozhodnutí podal st-l stížnost k nss-u, o níž soud uvážil takto:
St-l po stránce formální především vytýká nedostatek řádného odůvodnění naříkaného rozhodnutí, ježto žal. úřad opomenul uvésti, na základě čeho vzal za prokázáno, že se st-l dopustil přestupku za vinu mu kladeného, a nevyvrátil vývody jeho odvolání. Nedostatkem odůvodnění trpělo prý také rozhodnutí 1. stolice, jehož opis mimo to st-li nebyl ani doručen.
Nss neshledal tyto výtky důvodnými. Žal. úřad spatřuje skutkovou podstatu přestupku § 11 cís. patentu z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. v tom, že st-l vybídl stávkující úředníky k demonstračnímu průvodu před Moravskou agrární banku. Toto skutkové zjištění sice žal. úřad sám výslovně o určité průvodní prostředky neopírá, nýbrž pouze všeobecně podotýká, že skutková podstata trestního činu jest prokázána, tím však, že přijímá beze změny skutkovou podstatu, na které jest založeno rozhodnutí 1. stolice, a na důvodech nař. rozhodnutí vůbec ničeho nemění, jest zřejmo, že opírá se o tytéž důvody a průvodní prostředky, jako rozhodnutí 1. stolice, totiž o vlastní výpověď st-lovu, policejní oznámení a výpověď svědka M.
St-l ovšem tvrdí, že ani rozhodnutí 1. stolice nebylo řádně odůvodněno a že mu opis rozhodnutí opatřený důvody nebyl doručen, čímž stížená mu byla obrana již také proti rozhodnutí stolice prvé.
Ze spisů však jest patrno, že úřad prvé stolice vynesl trestní nález v ústním řízení rejstříkovém upraveném min. nařízením z 5. března 1858 č. 34 ř. z., dle něhož není potřebí, aby o řízení tom vydán byl formální nález trestní, nýbrž stačí, když úřad vyznačí v rubrice 8. rejstříku uložený trest a přestoupený předpis právní, a když v rubrice 7. uvede, co vzal za prokázáno a čím.
Z rejstříku ke spisům připojeného jest patrno, že úřad těmto předpisům vyhověl. Vydání formálního důvody opatřeného nálezu trestního cit. min. nařízením předepsáno není, nýbrž úřad jest po skončeném trestním řízení povinen k zvláštní žádosti strany místo rozsudku vydati výtah z rubriky 2., 4., 6., 7., 8. a 9. rejstříku. Že by byl úřad k žádosti st-le vydání tohoto výtahu st-li odepřel, ze spisů patrno není, a stížnost to ani netvrdí.
Vadu řízení spatřuje stížnost dále v tom, že úřad neslyšel svědků, jichž výslech st-l v odvolání z rozhodnutí 1. stolice nabídl, a kteří dle jeho tvrzení v rekursu mohli dosvědčiti, že se st-l ani slůvkem nezmínil, že by se mělo před Agrární banku demonstrovati způsobem klid rušícím a veřejné pohoršení vzbuzujícím.
Žal. úřad rozhodnuv o podaném odvolání bez slyšení navržených svědků, zamítnul mlčky onen návrh st-lův a mohl tak zajisté učiniti bez porušení podstatných forem řízení správního, neboť st-l sám ve svém rekursu tvrdí, že vybídnul po schůzi své kolegy slovy: »Kolegové a kolegyně, jdeme s německými kolegy kolem Moravské Agro«, v kterémžto výroku st-lem doznaném právě spatřuje úřad a spatřovati mohl skutkovou podstatu trestního činu, totiž vybízení účastníků schůze k společnému demonstrativnímu průvodu s německými úředníky před uvedenou banku a nemusil vzhledem k doznání st-le slyšeti o tom ještě další svědky. Že by byl st-l vybízel účastníky schůze také k výtržnostem, jež dle po- licejního hlášení potom uspořádány byly před Moravskou agrární bankou a pozůstávaly v pískání a hanlivých výkřicích, to úřad za prokázané nevzal, a proto také st-le netrestal, a není tudíž vadou, když o této okolnosti, jež není součástí skutkového zjištění žal. úřadu, navržených svědků neslyšel.
Z důvodu toho míjejí se s cílem také všechny námitky st-le, pokud jimi odmítá zodpovědnost za ony další výtržnosti účastníků schůze, neboť úřad st-le za tyto další výtržnosti zodpovědna nečinil.
St-l namítá dále, že žal. úřad neuvádí žádného přímého jednání, jímž st-l sám by byl mařil zábavu obecenstva nebo způsobil pohoršení. V tom má sice stížnost pravdu, žal. úřad však nevychází z předpokladu, že výrokem st-le rušena byla zábava obecenstva, neb že by jím způsobeno bylo pohoršení, nýbrž spatřuje závadu v tom, že st-lova výzva k účastníkům schůze, aby šli společně s německými kolegy před Moravskou agrární banku, byla výzvou k jednání demonstrativnímu, a tudíž příčila se policejním předpisům a odporovala veřejnému pořádku.
K úsudku tomu úřad zajisté mohl dospěti na základě provedeného šetření, zejména pak vlastní výpovědi st-lovy, že ona chůze kolem Agrobanky měla býti projevem proti provokativnímu chování se ředitele.
Stížnost obrací se konečně proti výroku o trestu a vytýká, že úřad měl odsouditi st-le pouze k peněžité pokutě a to jen podmínečně. Že by byl úřad, ukládaje st-li trest vězení, vybočil z mezí trestní sazby uvedené v prvém odstavci § 11 cit. patentu, stížnost netvrdí, nýbrž opírá svůj názor o 3. odst. § 11 cit. patentu, dle něhož nesmí býti uložen nikdy trest vyšší, než jest nejnižší stupeň onoho trestu, který by musil býti uložen, kdyby dotčený trestný čin tvořil skutkovou podstatu přečinu nebo přestupku ve smyslu trestního zákona.
Ustanovení ono vykládá st-l tak, že politický úřad ukládaje trest musí snažiti se vystihnouti, jaký asi trest uložil by v určitém konkrétním případě soudce trestní, hledě ke všem okolnostem trestního činu i k osobě pachatele, kdyby šlo o trestní čin dle trestního zákona a že dle toho musí pak vyměřiti dle okolností pouze trest pokuty neb odsouditi dotčenou osobu jen podmínečně.
Výklad tento nemá opory v zákoně. Oním ustanovením § 11 bylo pouze vysloveno, že v mezích sazby prvého odstavce nesmí býti uložen trest vyšší než činí nejnižší stupeň trestní sazby, jaké by bylo použíti, kdyby šlo o trestní čin trestního zákona.
Uvnitř sazby prvého odstavce stanoví tudíž 3. odst. § 11 ještě další hranice trestní pravomoci policejní. V mezích těchto hranic má úřad politický nalézti podle svého uvážení buď na pokutu neb trest vězení podle toho, který druh trestu pokládá za účinnější.
Odsoudil-li úřad st-le do vězení, pokládaje tento trest za účinnější, nelze ve výroku jeho spatřovati nějakou nezákonnost. Že by výměra trestu vybočovala z mezí trestní sazby 3. odstavce § 11 cit. cís. patentu, totiž že by na trestní čin, o který jde, kdyby tvořil skutkovou povahu deliktu soudy stíhatelného, byla nejnižší výměra trestu stanovena v míře nižší než st-li uložený trest, stížnost netvrdí.
Zákonem o podmínečném odsouzení nebylo na zmíněných zásadách ničeho změněno, zejména nebylo všeobecně zavedeno podmínečné odsouzení i pro obor trestního práva policejního. Zákon, jehož se stížnost dovolává, platí všeobecně pro obor trestního řízení soudního, civilního i vojenského. Úchylku od této zásady stanoví zákon sám výslovně, a to v 2. odst. § 22 zákona z 17. října 1919 č. 562 sb. z. a n., tato týká se však pouze oblasti trestního práva uherského a na tento případ ji vztahovati nelze.
Úvahami těmi dospěl nss k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 1482. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 970-973.