Č. 1462

.
Legionáři: K místům vyhrazeným legionářům po rozumu § 4 zák. ze dne 24 července 1919 č. 462 sb. z. a n. náleží také zatímní místo školníka na měšťanské škole, reservované pro ustanoveného již definitivního školníka.
(Nález ze dne 1. července 1922 č. 8919.) Věc: Místní školní rada na Kladně (adv. Dr. Klouda z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran obsazení místa školníka při 1. měšťanské škole dívčí na Kladně.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Místní školní rada na Kladně přihlížejíc k tomu, že musí místo školníka při měšťanské škole dívčí reservováno býti pro definitivního školníka Hynka S., dočasně přikázaného ústavu ku vzdělání učitelů — poněvadž týž se může na své místo vrátiti, usnesla se ve schůzi dne 2. března 1921, že může býti vykonána volba zatímního školníka a že definitivní školník bude jmenován později, až odpadne důvod shora uvedený — a ustanovila Jana F. zatímně školníkem na uvedené občanské škole.
Ke stížnosti expositury čsl. legií prohlásil žal. úřad, že se toto obsazení místa školníka stalo proti ustanovení zákona ze dne 29. července 1919 č. 462 sb. z. a n. o propůjčování míst legionářům, že okolnost, že obsazení to jest pouze zatímní, na věci ničeho nemění, poněvadž cit. zákon nečiní rozdílu mezi místy definitivními a zatímními; zároveň prohlásil žal. úřad podle § 14 téhož zákona obsazení místa toho za neplatné.
Stížnost vytýká nezákonnost v těchto směrech:
1. Místo to nelze subsumovati pod žádnou kategorii míst, které zákon v § 4 legionářům vyhrazuje, neboť měšťanská škola není úřadem.
2. Nejde o místo volné, nýbrž o místo definitivně obsazené, legionáři pak podle § 8 zákona o legionářích mohou žádati pouze za propůjčení určitého místa volného nebo místa, které se teprve uvolní.
3. Ani kdyby šlo o obsazení místa volného, nebylo by obsazení provedené místní školní radou neplatné, poněvadž podle § 8 leg. zákona mohl by žadatel legionář býti pouze zaznamenán.
4. Školník F. byl 5 let ve válce, byl raněn lavinou, má několik dětí a ocitl by se v zoufalé situaci, kdyby mu mělo býti místo to opět odňato.
Nss neuznal stížnost důvodnou z těchto úvah:
Podle § 4 zákona ze dne 24. července 1919 č. 462 sb. z. a n. jsou legionářům vyhrazena: a) všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát nese bud celý náklad nebo část nákladu, rovněž tak ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných.
Podle § 12 téhož zákona mohou se místa v § 4 vyhrazená propůjčovati pouze legionářům, kteří mají právo o ně žádati, leda že by se nehlásil žádný legionář, jenž má právo žádati pro dotčené místo, způsobilý.
Podle § 14 téhož zákona pak jest — bylo-li nějaké místo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona — ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, povinno prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel.
Dle § 16 prov. nařízení z 30. prosince 1920 č. 12 sb. z. a n. platného od 19. ledna 1921 nemají ve státní službě býti legionáři přijímáni jako výpomocní sluhové — mohou však býti jmenováni provisorními sluhy a po roce uspokojivé služby sluhy definitivními po případě nad systemisovaný stav.
Vzhledem k těmto ustanovením zákona jsou námitky stížnosti bezdůvodné.
ad 1. Škola měšťanská jest ústavem, na který podle zákona ze dne 24. února 1873 č. 16 z. z. nese náklad školní obec, školní okres a země; náklad spojený s udržováním budovy školní na vytápění, osvětlování a čistění místností školních a tím také náklad na potřebný k tomu personál služební nese zejména obec školní, jest tedy školník při měšťanské škole placen školní obcí z příspěvků přiškolených obcí.
Nelze proto tvrditi, že názor, že místo sluhy při měšťanské škole jest místem ve službách veřejného fondu, nemá opory v zákonu.
Z toho patrno, že i místo školníka při škole národní (i občanské) spadá v počet míst, která má na zřeteli § 4 uved. zákona a že tudíž námitka stížnosti uvedená ad 1. jest bezdůvodnou.
Stejně jest bezdůvodnou námitka ad 2.
Usnesením shora uvedeným systemisovala místní školní rada, nemohouc obsaditi místo definitivní, na dobu překážky nové zatímní místo sluhy na měšťanské škole a obsadila toto místo, šlo tu tedy o obsazení místa, které bylo volné.
Zákon č. 462/19 nečiní rozdílu mezi místy definitivními a zatímními; takového rozlišování nelze také vyvoditi z předpisů § 8, který praví, že žádost legionáře (podle § 7 zákona) může se týkati a) určitého místa volného anebo b) místa, jež teprve se uvolní; nešlo tu také o případ žádosti legionáře podle §§ 7 a 8, nýbrž o obsazení prozatímního místa úřadem k tomu povolaným, že pak legionářům vyhrazen jest také nárok na taková místa, jde zřejmě z citovaného § 16 prov. nařízení.
Z téhož důvodu jest nemístná a proto bezdůvodná i námitka uvedená sub 3.
Konečně nemůže ani to, co uvádí námitka ad 4. zvrátiti zákonnitost nař. rozhodnutí, neboť ze znění a intence zákona č. 462/19 a prov. nařízení ze dne 4. března 1920 č. 151, neméně jako z jiných předpisů zákonných, upravujících poměry legionářů (na př. zákona ze dne 23. května 1919 č. 282 o úlevách při přijímání legionářů do státních úřadů, zákona ze dne 23. července 1919 č. 470 sb. o učitelích legionářích a pod.) jde nepochybně jasný úmysl zákonodárce, aby legionářům poskytnuty byly dalekosáhlé výhody co do obsazování míst ve veřejných službách i na úkor uchazečů z řad jiných.
Stížnost jest tudíž bezdůvodnou.

Citace:

č. 1462. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 929-931.